STUBAI - 2 dny, 3 vrcholy

STUBAI

Co si představíte, když se řekne Stubai? Ano, správně, je to místo, kde se kuje to nejlepší horolezecké železo, neboť právě ve Stubaii sídlí AustriAlpin. Pro mne má však toto údolí ještě další kouzlo, protože na svazích místní hory Wilder Freiger jsem ztratil své malé kamarády na nohách. Dále pak značnou část sebevědomí, ega, bezstarostnosti a krásy. Ale to podle mnohých není na škodu.

Nicméně už v dobách nemocničních jsme si s klukama řekli, že se sem vrátíme a na ten vrchol dolezeme. Termín padnul na začátek července a mě s Jardou a Ondrou (nejtvrdší horalové a skuteční omrzlí horolezci) doplňuje Dan, Tomáš, Andy, Ježa, Káťa, Káča a Honza. Asi týden před odjezdem Ondra hlásí horečky, kapačky (pozor, ne kapavku), kašlík a pomalu smrt. Bohužel nemůže jet. Patrně vzpomínky na patálie, které jsme si tu v zimě užili, přivolaly nebezpečné bacily anebo, a to je pravděpodobnější varianta, se Ondra prostě posral strachy a nechtěl jet. Nahradili jsme ho tak Lukášem. Hoši si byli až na hustotu vlasů celkem podobní.

Cesta probíhala jako vždy. Já řídím, ostatní podřimují a Daník tvrdě spí. Asi na hodinku pak urputně bojuje s volantem.

Brzy ráno už stojíme na parkovišti pod lanovkou, balíme obří bágly a valíme do kopce. Výšlap lesem na Sulzenau Alm nám zabere asi hodinku. Stejně tak dlouho jsme šli i v zimě. Krajina je však naprosto jiná. Žádné bíle pláně, které jsou prořezávány černými hroty skal. Všude jen zelená travička, vesele objímající nevinné skalky. Další úsek cesty na Sulzenau Hutte máme za hodinku vydupaný, takže oproti zimě jsme rychlejší rázem o 60minut. Zde se občerstvujeme a chystáme se konečně na pořádný výšlap. Během pár minut docházíme ke hraně údolí, kde končí ledovec a kde jsme měli stan. Tím se náskok o proti zimě zvětšuje o dalších asi 80 minut a dál už nemá cenu to počítat. Jsem jak v Jiříkově vidění. Tam kde jsme dusali sníh, močili na kolíky od stanu a vymýšleli kudy vylézt hranu ledovce je nyní malebný potůček, tráva zelenější než golfové hřiště na Konopišti a k dokreslení kýče slouží různobarevné kytičky. Pomalu čekám, kdy kolem mě proběhne bílý králíček s lízátkem. Zajíček nikde, ale kolem nás začnou poskakovat žluté skvrnky. Že by vidiny z horka? Ne, jsou to malá kuřátka! Malinká, roztomilá, žluťoučká, heboučká kůřátka. Ve výšce kolem 2500 m. Neuvěřitelné. I z nás horolezců jsou najednou rozněžněné dívenky a na kuřátka šišláme a mnozí z nás si je chtějí nepozorovaně strčit do baťohů. Kuřátka dokonce probrala k životu i Daníka, který toho po tvrdé, hodinové dřině za volantem měl toho skutečně dost. Celou cestu nahoru říká něco o tom, jak se mu chce spát. Občas sejde z cesty, zakopne o kámen. Tvrdí, že usíná při chůzi. Když usedá na pěkný placatý kámen, ani nesundá bágl a usne. Ne, že se mu zavřou oči, ale tvrdě regulérně spí. Takto vyčerpaného jsem ho neviděl ani po probdělé noci někde na baru.

Překonáme skalnatou hranu a začíná to nejhorší. S obrovským baťohem šplháme vzhůru. Jestli jsem si neuměl jako malý představit nekonečno, tak teď ho vidím. Nahoru. Nahoru. Nahoru. Cesta vede jen nahoru a je trapná jako opilé třináctky, které se nás pokouší balit v barech. Naše skupina se trhá. Zrno se odděluje od plev. Jsem pleva. Naštěstí nejsem sám. Jéža někde vpředu skáče po kamenech, Honza za ním. Jarda se jich drží. Lukáš, slušně to vychovaný chlapec, jako nováček správně vyčkává a netrhá se. Jelikož to by nás nasral. Já hýkám někde na konci. Kolem mě se střídá Andy a Dan. Káťa si pro jistotu někde urve podrážku od boty. Za chvíli se jí urve i ta druhá a já nevím, jestli to je k smíchu, neboť se fakt smějem, anebo k pláči, protože to je docela na prd. Inu, tady vidíte, že na horách se nevyplatí šetřit a spoléhat na pohorky, které dostanete za vysvědčení s „jen“ jednou čtyřkou" v šesté třídě. Být škodolibý, připomenu Káťe, že je to za tu hnusnou žlutou helmu, kterou si nekoupila u nás. Ano! Správně si říkáte, dobře jí tak!. Jsem však gentleman tělem i duší a tak jí nabízím své boty, neboť na ledovec si táhnu teplejší. Káťa odmítá, protože mačky, které už na ledovci nasazujeme, jí její sendvič z boty pěkně drží.

Cestou ještě musím poznamenat jednu neuvěřitelnou věc. Skoro bych snad i začal věřit v boha. Při výstupu asi 200 metrů pod ledovcem Jarda zahlédne černý flek na sněhovém poli. Něco na mne pokřikuje. Říkám si, co ho tak rozrušilo. Nějaké velké kraví hovno na sněhu? Hm super, vyfoť si to, Jardo. Když jdu blíž, chápu lépe. Jarda objevil naší čůrací láhev !!! Láhev, která musela být přes zimu zasypána několika metry sněhu. Láhev, do které jsme s Jardou ve stanu čůrali a na Ondru z ní omylem cákali. Láhev, kterou jsem nesl na báglu a při sestupu, kdy jsem se řítil do propasti a jen tak tak se zastavil za kamennou hranou, jsem ji definitivně ztratil. A hlavně je to láhev, která patřila Ondrovi a který tu teď s námi není. Neváháme a víme, že ji Ondrovi do Prahy přivezeme. Nevím jak Jarda, ale já jsem naměkko. Vzpomínky se probouzí jak medvíďata po zimním spánku. Tady jsme společně mrzli, tady jsme společně bojovali o různé části těla, možná i o život. A teď tu s Jardou najdeme láhev, která se pro nás na tomto výletě stala Ondrou. Ve třech jsme tu něco prožili, něco, co se těžko popisuje, a touhle lahví se to tak nějak uzavřelo. A díky tomu, že v lahvi byly ještě zbytky našich chcanek, se to uzavřelo vesele, neboť v momentě, kdy jsme ji vyndali ze sněhového sevření a umístili na můj černý bágl, měl jsem kolem sebe odér ucpané mušle na veřejných záchodcích a další den jsem byl celej cejtit jako bezdomovcem prochcaná matrace.

Na ledovci se navazujeme a tvoříme dvě družstva. Egoisti, frajírci a sobci se řadí do družstva prvního – Ježa, Honza, Dan, Jarda a Lukáš. My ohleduplní chlapci – já s Tomášem, dobrovolně bereme lano a řadíme s k holkám. Jestli nám přišel výstup po šutrech jako náročný, tak ledovec byl doslova mučícím nástrojem. Nekonečno se tu dalo ještě násobit a slunce pálilo ještě intenzivněji. Andy šla první a ačkoliv se její zadek tváří jako oku lahodící, po dvou hodinách na ledovci jsem si přál koukat na cokoliv jiného, hlavně ať už se odepneme z lana a ta nekonečná štreka skončí. Docházíme na hřeben a z něho už je to na vrchol už jen pár minut. No, vrchol Wilder Freiger mě trošku zklamal, protože je to jen vyvýšený konec hřebínku. Samá skála, místo na fotku skoro žádné. I tak se fotíme, plácáme si a já trošku vzpomínám na náš zběsilý úprk z této hory.

Ze vzpomínek mě vytrhne v dálce dunící hrom. Rychle balíme věci a slézáme ostrý hřebínek na sněhový svah. To už začíná z mračna nad námi někdo kropit z konve. Během pár minut konev odhazuje a stříká na nás hadicí a posléze masážní sprchou. Zmrzlé ostré jehličky nás štípou po celém těle. Nasazovat bundu nemá cenu. Chata Muller Hutte má být 30 – 50 minut daleko. Náš týmový duch mizí a každý podle svých sil utíká dolů. Je to boj. Alespoň částečně na sebe čekáme, ať se nepoztrácíme v té apokalypse. Příkrý svah, přebíháme jako baletky. Závěrečné skály pod chatu přeskakujeme všichni tak, že vidět nás kamzík, seběhne do údolí, koupí provaz a nejbližším stromě se oběsí. Když vlezeme celí mokří jako vodníci do chaty, přestává pršet. Sušíme boty, oblečení, a dostáváme k přespání krásnou cimru. Teplo, sucho, pivo a duha nám opět zvedá náladu a tak jdeme spokojeni spát.

Ráno si někteří stěžují, že se moc nevyspali. Bylo horko, nebo zima anebo je rušil kopulující pár čerstvě zamilovaných Rakušáků. Že jsou čerstvě zamilovaní jsme zjistili, protože chlapec následný den nejdřív upustil svůj cepín z Zuckerhutlu do hlubiny tisíce metrů a na konci dne jsme ho při sestupu potkali zběsile stoupat po sjezdovce pro svůj fotoaparát, který nechal někde nahoře. Inu, měl poblázněnou hlavu.

Skupinka se dělí na dvě části – silné jedince, kde jsem já, Lukáš, Tomáš, Jarda a Jéža. My jsme rozhodnuti vyrazit na další vrchol Wilder Praff a poté i Zuckerhutl. Druhá skupina lenivějších se rozhoduje pro sestup na Sulzenau Hutte. Káča by ráda s námi, ale při pohledu na spáleného Honzu, který se tváři značně nasraně, se připojuje k lenochům.

Naše skupinka brzy nalézá na skalnatý hřebínek a při pohledu za jeho hranu nějak nemůžeme najít cestu, kterou chce druhá skupina sestoupit. Vysílačky jsou vybité a tak se dorozumíváme křikem a nakonec se nám podaří si i zavolat. Druhá skupinka, která vyšla asi půl hodiny za námi, je chatařem upozorněna, že cesta je zavřená a musí za námi přes Wilder Pfaff. Když brousíme ostré kameny, je mi jasné, že to Káťa v botách bez podrážky prostě nedá. Musíme počkat a předat náhradní boty. Jéža musí dnes večer bezpodmínečně odjet a tak s Jardou vyráží napřed, protože nevíme, kolik času nám vše zabere, tak ať je rezerva. Já s Tomem a s Lukášem čekám, až nás dojde zbytek a společně lezeme dále. Krásný stoupání a popolézání II. stupně. Musíme nastoupat přes 300 výškových metrů, ale vůbec mi to nevadí. Tohle nás na horách baví. Pevný kámen, expozice, výhledy. A svoboda. Ostrý hřeben nám zabere asi hodinku, ale na vrchol dojdeme s úsměvem na rtech. I Honza se už směje. A i Dan je rád, že osud je donutil sem vylézt s námi. Fotíme se, jíme, blbneme. Je to paráda. Brzy ráno a my jsme na dalším vrcholu. Z něho vidíme náš další cíl a to je Zuckerhuttl. Na něm zrovna teď svádějí svůj boj se skálou Jarda a Ježa. Já s Tomem se rozhodujeme, že na něj prostě dojdeme. Nejít na vrchol, když je doslova na dosah ruky a může to zabrat max 2 hodiny je, jako nevsadit si na výhru Sparty nad týmem beznohých slepců. Ostatní i přesto chtějí rovnou sestupovat k lanovkám.

Rozdělujeme se. S Tomem a Lukášem slézáme nepříjemné kamenné pole a jsme zase na ledovci. Nasazuju mačky a objevuju krásný čirý led. S výkřiky malého děcka do něj zakopávám přední hroty a rozverně poskakuji po svahu. Stojím na zdánlivě pevném místě, když se najednou propadnu. Nejdříve pravá noha a ve zlomku vteřiny po ní noha levá. I ten zlomek vteřiny však může za to, že si levou mačkou doslova stoupám do svého pravého lýtka. Okamžitá bolest není hrozná, ale to, jak cítím hrot mačky hluboko v noze, je nepříjemné, jako když vám doktor dělá výtěr zadku. Vytahuju mačku z nohy a chvíli to vypadá fajn. Za chvíli už ze mě crčí krev jako horská bystřina vyvěrající ze skalní dutiny, aby cestovala dál do údolí. Mě však krev cestuje akorát na mé nové botky, čehož si naštěstí pohotově všímá Lukáš a po pálivé dezinfekci mi nohu balí do obvazů. Super jsem zachráněn a o další kus těla nepřijdu. Teď zvažuju co dál. Jít na vrchol, nebo se připojit k ostatním a jít přímo dolů. Mám jít, nemám jít? Má mě ráda, nemá mě ráda? Kytku na trhání květu tu bohužel nemám, a tak se řídím ne srdcem, ani mozkem, ale vnitřním hlasem, který ke mně promlouvá přes sluneční paprsky…. Ne, kecám. Prostě jsem si řekl, že nejsem bábovka a dám to. Hned pokračujeme dál a na skále v sedle se potkáváme s Tomášem a Ježou, kteří akorát sestoupili z vršku. Opalují se tam jak švédské modelky. Předáváme si informace, my jim gratulujeme k již dosaženému třetímu vrcholu a posíláme je za naší skupinkou, která akorát začíná sestupovat po ledovci.

Necháváme bágly s lanem na místě a na lehko začínáme stoupat. Docela se divíme několika skupinám, které po ledovci dojdou pod skálu, otočí se a začnou sestupovat. Když jsme u skály, zjišťujeme proč. Terén to není turistický, ale místy lezecký III. stupně obtížnosti. A když pod sebou máte stovky metrů díru, už je to znát. Lezení si ale zase užíváme, baví nás to. Na vrchol vyhupkáme poměrně lehce a tak máme spoustu času na focení. Tomáš s Lukášem laškují s neznámou Rakušankou, která je docela pěkná a má cepín AustriAlpin! Já, jelikož jsem si všiml jejího manžela, radši mlčím a hltám tu nádheru kolem. Sedáme si a užíváme si náš třetí vrchol během 24 hodin. Je nám spolu fajn, nikam se nehoníme a užíváme si. Dolů ale sejít musíme a tak jdeme na to. Skálu necháváme za sebou a brzy už cupitáme ve vyšlapaných cestách po ledovci. Za půl hodiny máme Zuckerhutl za sebou a traverzujeme příkrý svah. Pak opět skalnatý hřeben směrem dolů a už vidíme sjezdovky. Ty doslova seběhneme a po hodince jsme u začátku vleků. Máme žízeň, ale k chatě, kde jsou ostatní, nás čeká už jen pár stovek metrů. Sestupujeme už po štěrkové cestě. A to je, přátelé, teprve utrpení. Ježa mi naštěstí přináší moje měkčí botky. I tak dojdeme s Tomášem pod chatu totálně mrtví. A vedle chaty je lanovka. Jak jsme se dostali dolů, už nebudu popisovat, ale za chvilku už sedíme v údolí kousek od našeho auta a pijeme pivo! Vychlazené pivo ! Ostatní se k nám za pár minut připojují a jediný, koho sestup vyčerpal, je Jarda s Ježou. Břídilové ! Do auta sedáme zničení, ale šťastní. Neuvěřitelné horko kolem 36 stupňů a ne moc fungující klimatizace nás však pěkně ničí. Cesta domů je tak utrpením a do Prahy dorážíme nad ránem ještě víc zničení, než po skotačení na horách. Nicméně dva dny a tři vrcholy nad 3400 m.n.m... ...to zní prostě krásně :)