Omrzliny II aneb happy end se nekoná
Týdny plynou a konečně tedy vychází pokračování bestselleru
Omrzliny. Kdo se těšil na nějaké hezké a
šťastné rozuzlení v podobě toho, že se mi všechny prsty zázračně uzdravily, ba
dokonce mi narostly nové a mám jich tak více, má smůlu. Dopadlo to tak, jak se to tvářilo celou dobu.
Takže k horám přistupujte s respektem, ale určitě se tím nenechte
odradit. Vám by se tohle pravděpodobně nestalo a nikdy nestane J
Abych to vzal nějak pěkně postupně. Po opuštění nemocnice
jsem občas zašel na kontrolu. Vždy tam na mě čekala paní doktorka K. či H. a
musím říct, že jsem je hrozně rád viděl a popovídal si s nimi. Rozebírali
jsme už úplně všechno, a když mi bylo řečeno, ať přijdu znovu třeba za tři
týdny, nasadil jsem smutný výraz jako kocour v botách ze Shreka a nakonec
jsme se domluvili na častějším intervalu návštěv J
Jednou jsem šel na pěknou běžnou kontrolu, lehnu si na
lavici, prohodím nějaký vtípek s fajn sestřičkou, protáhnu se a ležím dál
v očekávání veselé konverzace. Paní doktorka H. si bere nůžky a skalpel a
že se nám to krásně vylupuje ta černá tkáň, tak jí trošku odstraní. Říkám si,
že je to paráda, když se mi to odlupuje doma v lavoru tak je to nechutný a
já sám tý nechuťárny stejně nedotknu. Pohodové odstraňování mrtvé kůže se však pro mě
mění v noční můru. Každej dotyk na noze hrozně intenzivně prožívám, ani pořádně nevím jestli mě to bolí nebo
lechtá… Je to však naprosto šílené. Po zádech mi tečou ne potůčky potu, ale
pořádná rozbouřená řeka a občas přijde na řadu i Tsunami. Párkrát skoro paní
doktorku kopnu. Nohu mi tedy musí držet sestřička. Musím uznat, že má sílu,
protože se snažím vyškubnout co to jde. Chci brečet a řvát, ale přeci jen musím
před dámami vypadat jako chlap. Ruce mám zabořené v lůžku a hekám jako
německý pornoherec. Dokonce se i tak potím. A buďme soudní, možná i tak v ten
moment vypadám. Nevím, jak dlouho to
trvalo, čas mě přestal zajímat prakticky okamžitě. Sestřička i paní doktorka na
mě konejšivě mluví a já se teď zpětně stydím, neboť jim v duchu trošku víc
nadávám. Po skončení zákroku jsem unavenej jako bych uběhl maraton nebo celou
noc v kuse souložil. Sestřička mi
říká, ať se na nohy podívám. S díky odmítám, že nejsem blázen abych na to
teď koukal, děkuju nechci. Nakonec mě však donutí ať se kouknu a já vidím na většině prstů krásnou růžovou
kůžičku ! Dětské prdýlky by mohly závidět!! Tak přeci jen to k něčemu bylo. Černá tkán se aktuálně nyní týká palců a ukazováku
na levačce.
Dny plynou a já si zodpovědně převazuju a ráchám nohy.
Dokonce jsme i vyrazili na pivo a jistě není náhoda, že do brzkých ranních
hodin jsme to vydrželi já, Jarda a
Ondra. Myslím, že to krásně ilustruje náš tah na branku, ať jsme na horách,
nebo v baru.
V dalších dnech se dokonce s Danem podíváme na
ISPO v Mnichově a vše zvládnu bez úhony. Jednání
probíhají pěkně a moje omrzliny jsou většinou předmětem kvalitních vtípků. Po Mnichově dokonce poprvé začínám řídit, což
je naprosto skvělé a mou kvalitu života to posune zase blíže normálu.
Přesto se nohy už zase nijak
výrazně nelepší, když delší dobu chodím tak to bolí a nejlepší stále
pořád je ležet. Při jedné návštěvě se s paní
doktorkou K shodneme, že už není třeba čekat dál, vyměníme si úsměvy a
domlouváme se, kdy nastoupím.
Za pár dní tedy opět čekám s batůžkem dole v ordinaci,
až mě odvedou na pokoj. Doufám, že budu moct v pohodě chodit a „holky“
občas zajít dolů navštívit. Na pokoji mě
už vítá povlečená postel. Hned jdu na převaz, kde mě kontroluje doktorka Š,
která si neodpustí poznámku, že už jsem to mohl mít za sebou a nohy se mohly
hojit a pan primář P. a vysvětlují mi, co vše bude muset jít pryč. No nadšenej
z toho vůbec nejsem, ale primář mi vysvětluje, že není jiná možnost. Nevím
proč ale ani se nebráním a je mi to nějak jedno. Primáři věřím a chci to mít už
za sebou. Druhý den mě tedy čeká operace.
Od půlnoci tedy nejím, nepiji a nekouřím (tak jest psáno na
cedulce co mám na stolku) a někdy po obědě pro mě přijdou, ať se svléknu a vlezu
si pod peřinu. Nuže dobrá. Jelikož je zima a jsem nervózní, křečovitě svírám
peřinu, ať mi náhodou nesjede a nestanu se tak terčem posměchu sester a
personálu. Chvíli jen tak ležím na chodbě, dostanu nějaký oblbovák, takže když
mě přivezou na sál a zpod peřiny mám vlézt
pod hadrovou dečku, či co to je, tak už nemám rozpaky ze své nahoty a klidně
bych tam jel tak, jak mě bůh stvořil. Na sále je dost lidí, zaparkují mě a
začnou mi chystat kapačku a anesteziologii. Ještě se dožaduju toho, že chci
kosti z prstů pak dát do skleničky, že si pak z nich chci udělat
korálky na krk. Kategorická odpověď „V žádnem případě“ pro mě nic neznamená a
vesele mluvím dál a přesvědčuju je, že to nemuže bejt problém. Nikdo na mě
nereaguje, asi proto, že ví, že brzo zmlknu a usnu. A tak se taky stalo. Nevím
jak dlouho jsem tam ležel, možná hodinu. Probouzím se až na pokojí s hroznou
bolestí. Šíleně naříkám, je to jako zlý sen. Dostávám kapačku s oblbovákem,
ale nezabírá to. Prášky taky ne až po nějaké době přiběhne nějaký anděl a
píchne mi pořádnou dávku bůh ví čeho. Konečně můžu na chvíli usnout. Pak se probouzím
a všem píši že teda nemám palce a že je mám rád. No občas mi někdo napíše,
jestli jsem se nestal gayem. Průběžně pak dostávám další „drogy“ proti bolesti
a můžu tak celkem fungovat. Dozvídám se, že jsem po probuzení říkal sestřičce,
že vypadá mnohem líp, než před operací. Určitě jsem to myslel jako lichotku,
obávám se ale, že to pochopila trošku jinak J
Hned druhý den jdu na převaz. Chvíli na převazovně osiřím a ačkoliv
nechci, podívám se dolu na své nohy. Je
to jako bych dostal ránu kladivem. Moje palce jsou pryč. Samozřejmě, všechno
proběhlo, jak mělo, z palců mi vzali jeden článek, jak bylo domluveno,
stejně tak z ukazováku na levačce. Ale jedna věc je o tom přemýšlet a druhá vidět to na vlastní
oči. Chce se mi brečet. I když chci být optimista, prolétne mi hlavou, že jsem
si fakt posral život. Prostě si
představte vaše nohy, na které koukáte celý život, což už hodí pěknou řádku let,
a najednou jsou totálně jiné. Je to prostě šok. Nevím k čemu to přirovnat,
asi nejlepší bude ať si to sami vyzkoušíte. Takže vezmete si nůž, pilku, kleště….
Ne, prostě mi věřte, že je to fakt
hrozný. Po převazu, kdy mi prsty pořádně stahují ať se stehy pěkně hojí, si
opět vyžádám nějakou pecku do žíly a zbytek dopoledne si jedu na svojí vlně
pohody a sluníčka J
Z toho zjišťuju, že jsem měl celkem štěstí, že jsem v mládí nezačal
fetovat, protože mě to dost baví J
Během víkendu mi injekce omezují, bolest pomalu ustupuje a dny se tak opět
stávají nudnými. „Bez injekce není legrace“. To jsem si napsal v jednu chvíli
do mobilu, když to přestávalo působit. Poté, co jsem dostal další dávku, jsem si
tam ještě napsal „jt jurtza bbe me tsi“ ale nedokážu rozluštit co jsem tím
myslel. Určitě to ale byl nějaký poutavý slogan, který bych pak za miliony
prodal do reklamy. Naštěstí mě každý den
čekají návštěvy, což je super. Na pokoji nemáme na televizi ČT Sport a tak
větší část odpoledne trávím vyvezen s postelí na chodbě u televize. Jsou
tam i židle, tak se aspoň návštěvy posadí a společně tak můžeme fandit
biatlonistům, nebo se vztekat, když to Jitka Landová pokazí (ano ještě ted jsem z jejího výkonu rozladěn).
V posteli dělám úplně všechno. Spím, ležím, myju se,
jím, čúrám do bažanta. Docela mě to už otravuje, ale musím to kvůli léčení
přetrpět. Jídlo je ještě horší než jsem zažil posledně. Asi vrchol gastronomie
je bramborová kaše s plátkem šunky. Jedná se o plátek, který si koupíte v každém
obchodě v balení krájené šunky a dáte si ho třeba na chleba. Síla cca.
2mm. Plátek Vám na kaši hodí jeden… No Zdenda Pohlreich by zatleskal.
V nemocnici si ještě patrně pár dní poležím, normální
chození se budu muset trošku naučit, ale vesměs si myslím, že to nějak rozumně
zvládnu a snad nebude nic poznat. Žabky stejně nosím nerad. No a sex lze
provozovat i v ponožkách, že jo J
