SEEWAND A SOUTĚSKA POSTALMKLAMM

Na světě byly pouze dvě věci, ze kterých jsem měl strach - nezaměstnanost a Seewand. Vzhledem ke skutečnosti, jak pozitivně dopadl můj vyhazov z již asi osmé práce, rozhodl jsem se zkusit štěstěnu i na Seewandu.(píšu úmyslně v jednotném čísle, jelikož Kuba zrovna fotí svůj nový book na březích Středozemního moře, aby nám zvýšil sledovanost na FB)

Organizace takové výpravy je solidní vopruz. Můj inženýrský titul trpěl. Doufám tedy, že jsem to dělal naposledy, jinak chci zvýšit kapesné. Nakonec nás po různých patáliích jelo 8. Mám podezření, že Kuba přes PPL posílal z pláže obálky s antraxem, aby vyřadil z provozu co nejvíc lidí a pak mi mohl omlátit o hlavu, že to neumím naplánovat. Rád je terčem obdivu on. Je schopen si kvůli propíchnout lýtko hrotem mačky, nechat uříznout prsty, obětoval by i vlastní pohlavní orgán, jen aby se o něm mluvilo...

Leč organizovat to umím, a ještě u toho zůstávám krásný a neporušený.. Ve tři ráno jsem začal sbírat ty naše šmoulíky po Praze, rozházený jak pytlík hrášku bonduelle. 4:30 opouštíme Prahu. Trio já, Ondra, Tomáš (plus jeho Bára), přidali se nováček Jirka, Jana z Brna, Pavel. 

Báře je údajně zle, tak se vymlouvá, že chce sedět vepředu. Tomáš jí, nic netuše, pouští.. Během chvíle jsem vystaven jejím lascivním pohledům, pomrkávání, dokonce mi přišlo, že mi sahá na šaltrpáku. Když jsem řadil čtyřku, která se řadí obzvlášť svižně a vždy razantně zarazíte směrem k sobě, zahlédl jsem v jejím těle ucuknutí. Kdyby zrovna pila, polila by se. Inu.. brzy jsem zjistil, že její pokukování mělo i jiný význam, nejen sexuální. Sledovala, zda nespím. Velmi urputně. Celé auto to sledovalo, nikdo tedy nespal a celá má snaha dovézt je bezpečně vyspinkané pod kopec byla zbytečná. Příště řídí Bára a já sedím vepředu...

Pozn. editora: Ač se to Daník snaží všelijak skrýt a zaonačit jak nevěrník své schůzky s milenkou, myslím si, že všímavý čtenář v jeho řádcích vyčetl, že organizovat výlety, výpravy a expedice neumí katastrofálním způsobem. Než jsem odjel k tyrkysovému moři opálit své sošné tělo, naplánoval jsem Danovi a ostatním výstup na Grossglockner. Plán byl takový, že já s Bárou cestou z jižních krajin dorazím pod Glockner a společně tam vylezeme. Lidi jsem domluvil, cestu naplánoval, vše připravil. Stejně tak jako francouzská armáda byla schopná něčeho hodnotného jen pod Napoleonem, naše skupina je naprosto neschopná, nemám-li to v ruce já. Inu pod Daníkovo velením šla celá organizace do kytek. Bez pevné ruky na hory nejde jezdit a tak, když se ve čtvrtek začal dle předpovědi u Glockneru hlásit o slovo deštík, skupina se psychicky sesypala, vyměkla a zvadla jak Dan bez viagry. Marně jsem se snažil posílat povzbuzující výkřiky, že deštík bude krátký a ne vydatný. Pod Danovo hysterickým vedením se i kluci Ondra s Tomášem chovali jak uječené puberťačky, když jim vrstevníci nadzvedávají sukniska. Přesun výstupu na jiné místo neprošel. A tak si kluci vymysleli ferraty. Marně jsem upozorňoval, že když děláš akci na horský výstup, nemůžeš to jen tak změnit na ferraty, neboť jde o naprosto odlišné aktivity. Má slova se ukázala jako pravdivá a tak se Dan zbytečně vztekal nad tím, že mu to ve čtvrtek večer někdo odřekl. Těžko se to Danovi vysvětluje, ale naši čtenáří to jistě chápou. Já jsem ferraty s díky odmítl s tím, že to měl být výstup do nějaké zajímavé výšky, ať jsme připraveni a aklimatizování na Blanc. Inu, beze mne to nemá řád, nemá to hlavu a patu a nedává to smysl. Stejně jako celý Daníkův život bez mé přítomnosti. A jak mi řekla Pavla: „Já někam pojedu už jen když to budeš plánovat ty, Dan to neumí“. Pravda, je možné, že to Pavla říkala jen aby se mi vlichotila. To ale nic nemění na faktu, že to řekla a že to je křišťálově čistá pravda. Už si dovolím jen dovětek: V době, kdy podle kluků v celých Alpách všude pršelo několik litrů vody za vteřinu, blesky česaly oblohu a vítr sfoukával horské chaty ze svahů jsem já s Bárou pohodlně dosáhl výšky bezmála 3000 metrů v pohoří Ankogel Gruppe což je nedaleko Grossglockneru, který bylo naprosto nemožné v drsných podmínkách vylézt. S takovouto jsem zvědav na naše počínání na Blancu.

Před půl sedmou nabíráme Jardu na jihočesku kdesi na zastávce mezi kravínem a jezevčí norou, Bára stále upřeně hledí mým směrem (myslím, že už jí to prostě zůstalo a hledí tak doteď i na Tomáše..), a pokračujeme.. V Hallstattu se dělíme na dvě skupiny. Já, Jarda, Ondra, Tomáš a Pavel chceme na Seewand, Bára, Jana z Brna a Jirka půjdou někam sami. Všichni víme kam..

Trháme skupinu a vyrážíme směr Seewand.Sleduju Jardu, jak se obléká, který má snad i kapesník od Salewy. Mohl by si tak oblíbit i nás.Nuže, asi hodinový nástup z parkoviště od jezera lesem na ferratu trefíme až napodruhé. Hledíme na tu obrovskou skálu a doufáme, že to bude paní exponovaná.. chceme se bát. Proto tu jsme.Cesta nahoru by měla zabrat cca 3h i se svačinou, čůráním a velkým množstvím selfies. Startujeme v pořadí: Jarda (chce zapadnou do party, tak dělá, že je nejrychlejší, ale za první skálou inhaluje), já (jsem nejrychlejší!), Pavel (chce mít sexy fotky, proto jde hned za mnou), Tomáš (celou cestu prdí, proto je raději níže), Ondra (prdí a je nejpomalejší, dost tenhle rok chlastá)

Máme za sebou první úseky a musím konstatovat, že jediné vzrušení bylo, když na nás asi v půlce Jarda shodil šutr velikosti hlavy krocana.

V první třetině mělo přijít nějaké déčko, ale asi jsme ho přehlédli.

Přibližně v polovině trasy je jeden z bivaků, sedáme na zadky a svačíme. Když konečně dosvačíme, přichází Ondra a chce svačit. Trochu zvědavě zvedáme obočí, ale Ondra nás ujišťuje, že svou fyzičku prý dožene v pondělí na kruháči a na Blanc bude za 14 dni fit a krásný jako jeho kamarádi. 

Jarda startuje jako první, nabírá výšku a mizí mi z dohledu. Jak mě opouští a nechává mě samotného, je mi smutno. Je mi smutno po pohledu na Pavly leginy, které většinou pouštím před sebe. Je mi smutno po Pavle a jejích selfíčkách. Je mi smutno po tom, jak mě posílá neustále do řiti..

Smutním a lezu. Nudím se.

Nicméně topo slibuje na závěr kvalitní D/E, a já si říkám, že to je možná ten úsek, kvůli kterému je Seewand tak nechvalně proslulý. Kdybych neznal topo zpaměti, asi bych ho přehlédl také. 

S klukama parkujeme v D/E, sedáme na odsedky a sledujeme paraglidisty nad jezerem. Ten oranžový dělá salta.. Jaký? No ten oranžový nad jezerem! Nekecej! A joo, ty vole.. Později si uvědomujeme, že je sledujeme z nejtěžší a nejvyšší části ferraty, kde bysme se měli podělat strachy, ale my si našli čas na biograf. Paradoxní.

Přichází druhé vzrušení. Na helmu si mi sedl motýl!

Blížíme se ke konci a jsme zklamaní. Tedy aspoň já jsem.. Seewand si kolem sebe vytvořil auru nedosažitelnosti. Taková Sfinga bez záhad. Obyčejná ženská.

Po sportu si vždy rádi přihneme, a tak spěcháme do nejbližší hospody, která je asi hodinu cesty. Cesta je utrpení, skáčeme po kamenech jak kamzíci, slunce nám pálí do zátylků a Jarda s Tomášem řeší poměrně zaujatě problematiku českého školství. Budiž..

Dorážíme k chatě, kde běhají malá vietnamská prasátka celá od bahna a hoven a já jsem naměkko. Okamžitě je honím a chci si sáhnout. Dovedu si představit, že to venčím v Riegráčích a žádnej pitomej pejskař mě neotravuje s hloupými dotazy: a kolik mu je, a jakou má stolici, a nedáš mi číslo?

V chatě si objednáváme pivo s polívkou s obrovskými knedlíky. Obsluhuje nás tu potetovaná punkerka, tu dvanáctiletá šťabajzna a já už nejsem naměkko. Všichni se shodujeme, že tohle mít nikdy nebudeme, zatlačíme slzu, platíme, dotáčíme vodu a jdeme dolu. 

Sestup trvá přes dvě hodiny, je naprosto zdrcující, nechutný, nudný, bolestivý, vyčerpávající a já nevím co všechno, proto ho nebudu popisovat. Moje nohy jsou jako ve skřipci, když po sedmé hodině konečně dorazíme dolu, my s Tomášem poslední, protože jeho bolí kolínko a mně prstíky.

Lehká koupačka v jezeře a alou do altánku. Naše odpojené trio se prý bavilo báječně. Jirka (můj věrný spolužák) vypadá spokojeně, a to mé něžné srdce konejší. 

V altánku parkuje podezřele moc aut. Většinou jsme tu sami. Jedno dokonce přímo uprostřed parkoviště, mám chuť mu ho objet cepínem jako to Landovo Porsche. Ano, byl jsem to já. 

Dáváme chladit piva, měníme svršky (aspoň ti čistotní z nás) a rychle na kebab. 

STŘIH! Hraje náš oblíbený part: pivo, pivo, WiFi s heslem pohlreich v restauraci Pohlreich, střídání na WC s propojenými kabinkami, delikátní kebab, nepovedená krádež labutí a altánek. Večer se vracíme do altánku v lehce podroušeném stavu a já prorokuji potenciální možnost jeho obsazení. Nikdo mě nebere vážně.. Naposledy mě nebral vážně jeden mladej v Rodeu.. A jak dopadl! 

Altánek je samozřejmě plný, poprvé! Věřím, že je to díky čtenosti a oblíbenosti našich reportů. Lidé už ho zkrátka znají, je to pojem, široko daleko nejnavštěvovanější ubikace s přátelskou cenou. 

Bivakujeme tedy vedle parkoviště, popijime, klábosíme a chystáme se ke spánku. Ráno plánujeme Postalmklamm.

Budíme se kolem půl osmé, Jarda už staví na čaj.. Venku jasno, čisto, slunečno. Nepadla ani kapka. Musím říct, že se spalo sladce. Posnídáme, co nám maminky nabalily do batůžku, a jedeme do města. V malebné kavárně v Hallstattu objednáváme kafe a začíná standardní rituál střídání se na WC. Jdu druhý, to ještě jde. Všichni o kilo lehčí vyražíme směr Postalmklamm, což je cca minut cesty z Hallstattu. U vjezdu do soutěsky vybírají 5 euro za každého. Kromě mě. Poznali, že toho ze mě moc nekápne. Zkušeně řezu zatáčky naším červeným tranzitem a vzpomínám na mou starou dobrou E39. S tou by se tedy daly dělat věci. Strategicky vyjíždíme až nahoru k vrcholu ferraty, abychom pak skočili rovnou do auta a ihned vyrazili.

Sestup je rychlý, během 30 minut jsme u startu. Ferrata začíná asi 20 m dlouhým lanovým mostem, který o sobě dává rychle znát svou vratkostí a pohledem do hluboké propasti. Most je varováním pro ty, co si nejsou jisti tím, že mají obě koule. Bára velmi náhle prozřela a po prohrabání usoudila, že je vážně nemá. Zavolala tedy na pomoc svého ryšavého oře a ten se slovutným íííááá íííááá doprovodil svou kobylu až na konec mostu. Následuje nástup na nekonečný traverz, pod nohami často i 15 20 metrů sráz (soutěska je víceméně celá v traverzu, protkána nespočtem různých udělátek - mostů, mostků, přeskoků..) Lanových mostů je v Rakousku jak chat s utajeným sklepením, zato přeskoky se moc nevidí. Za mě pozoruhodná, přitom ne zcela jednoduchá atrakce, vyžadujíc obě koule. 

Již nějakou dobu sleduji, jak se Jirkovi na zadek lepí nějaký germán. Evidentně si tři hodiny přispal po nočním hajlování a pak si ještě hodinu na záchodě četl oblíbené pasáže z Mein Kampf, aby pak dorazil na ferratu v nejfrekventovanější čas a mohl prudit 15 lidí před ním. Jirka ho několikrát upozorňuje, ať se mu nelepí na prdel, necvaká se na stejné lano a hlavně neleze na stejný most, když tam ještě Jirka je! Chlapec však nedbá napomenutí. A kdo nedbá napomenutí, toho většinou sejmu. Přes rameno ho pozoruji a stoupám dál. Po traverzu se ferrata mění ve finální výstupovou skálu obtížnosti C, po níž vede cesta lesem k další, nejtěžší části. 

Drzý, nezodpovědný a značně podvyživený mladík předbíhá poslední z naší skupiny a lepí se na zadek mně. Do Prague pride je ještě daleko, otáčím se tedy a velmi slušně, plynulou angličtinou mu říkám: "Hej, Motherfucker, dont even try to be on the same rope! Understood?" Frflá něco ve stylu "let me pass".. Věnuji mu ještě jeden milý pohled a lezu nahoru. Během první minuty se mi na lano připne asi třikrát. Adrenalinu mi vtéká do žil jako elixír mládí a já cítím, že jeho čas nadešel. Poslední milé gesto: Přátelsky tluču ukazováčkem do ocelového lana a věřím, že vibrace tím způsobené shodí toho nevychovance do propasti. Nebo mu alespoň připomenou, kde je jeho místo. Opět procedil mezi zuby svou oblíbenou formulku "let me pass". Je vidět, ze se na výstup pečlivě připravoval. Nejen fyzicky, ale i lingvisticky. Po pár minutách, kdy končí ferrata a na ni se napojuje lesní cesta, ho skutečně nechávám pass, a to na prvním bezpečným místě. Neodpustí si poznámku "idiots", také pečlivě připravenou, kterou jednoznačně udává směr následujícím událostem. Startuji, blížím se k němu, nabírám rychlost a za pohybu skenuji jeho tělo. Má úcta k lezeckému vybavení mi nedovolí zaútočit na jeho helmu a rozrazit ji úderem. Volím tedy mírnější útok a úder směřuji na střed těla. Z otočky trefuji recidivistu do břicha, přičemž využívám jeho předklonu a kolenem mu ihned poté rozrážím nos. V dáli se ozývá fandění a hlášky typu "finish him". Tož hlavně nezklamat fanoušky! Oběma rukama zvedám jeho bezvládné tělo nad hlavu a jako kus prkna ho lámu přes koleno. Nehybně ležící tělo zvedám, zaháknu za odsedku a pověsím na nejbližší strom, nechť je pro všechny varováním, jak se nechovat na ferratách. Opřen o strom si balím cigaretu a čekám, až se mi srovnají hladiny hormonů. Popel klepu do jeho nosních dírek. 

Když se uklidním, postupujeme pomalu nahoru, když spatříme skvostnou tůňku. Je hluboká asi na tři Ondry a dá se do ní skákat. Ondra s Tomem ihned svlékají svršky a jako dva kohouti se naparují a předhánějí ve skákání. Pro tyhle účely si vždy beru kvalitní spodní prádlo Calvin Klein. Nechávám se chvíli přemlouvat a pak ukazuji svoji postavu za 1100 Kč měsíčně. Kuba tu není, což hodnotu mé postavy výrazně snižuje a vypadá jak za tři kila. Kdyby vedle mě stál Kuba, její hodnota exponenciálně roste. Jak jednou řekl Kundera: Ošklivka doufá, že získá něco málo z lesku své krásné přítelkyně, ta krásná zas doufá, že se bude na pozadí ošklivky lépe odrážet. No nic, tady vidíte, že jsem inteligentní a sečtělý. Pokud se se mnou chcete sejít, obraťte se na mého asistenta Jakuba. maly.kuba@gmail.com

Pozn. Editora: Co k tomu to říci? Snad jen že množství pipulek, které pořídil v teleshopingu v domnění, že se mu nafouknou svaly, mu zatemnilo mozek. Mnoho žen (zejména z Liberce a z Prahy) ví, proč se Dan snaží zvětšit své svalstvo. Je to proto, že to důležité mu zvětšit nejde. A může to být sexy mozek, nebo jiný orgán. Jistě není náhodou, že mi Andy často píše zoufalé zprávy, že to s tím narcisem, který většinu dne stojí před zrcadlem a o Andy, ač se snaží uklízet jen v prádle, pohledem nezavadí, už nevydrží a několikrát mě žádala o diskrétní schůzku. Bohužel však, jako naprostá většina dívek, byla odmítnuta. Ale dal jsem jí pár rad, které snad Dana přimějí chovat se jako já, Ondra, Tomáš, či kterýkoliv jiný CHLAP a ne jako figurína v New Yorkeru. 

Po rychlé koupačce uschneme, balíme batohy a s nedočkavostí prvňáčků hledáme již zmiňovaný převis obtížnosti F. Dorazíme pod skálu a sledujeme dvojici lezců, jeden z nich se snaží nad převisem něco navázat. Na první pohled vypadá převis těžký, na druhý ještě těžší. Promnu si bicepsy a s díky přenechávám místo starším. Nikdo z nás se na převis moc necítí kromě Pavla. Všichni mu fandíme a doufáme, že spadne, abychom měli pěkné fotky. První metry mu dávají zabrat a šance na pád se tak výrazně zvyšují. V nejtěžší části převisu Pavel prakticky leží. Cítíme jeho dech a vidíme po laně stékat poslední kapky potu. Pavel se připravuje na závěrečný útok. Snaží se zachytit lano nad kotvící tyčí, které by mu dopomohlo dostat se přes převis a pak už by to pravděpodobně zvládl. Lano ale neudrží v ruce a my jsme svědky našeho prvního pádu na ferratách. Pavel naštěstí padá z převisu, nedře se tedy tělem o skálu, ale sjede po laně dolů, zachytí se do sedáku a zhoupne se. Vyčerpaný tam visí ještě pár minut, než sesbírá sílu a rozhodne se pro sestup. Je čas pokračovat. Všichni ostatní kromě Báry volíme cestu přes traverz obtížnosti D. Musím uznat, že i to nám dává solidně do těla. Je tu málo míst k odpočinku, skála je hodně exponovaná a celou dobu v mírným převisu. Po půl hodině vás pořádně pálí ruce. Celá tahle krátká pasáž byla lepší než celodenní Seewand. Balím poslední cigaretu, čekáme na zbytek a těšíme se do auta na cestu zpět. Bára si zase vypolstruje sedadlo batohy a bude věřit, že ji v bezpečí dopravím domu. Jelikož s námi není Kuba (který preferuje McDonalds), zastavujeme v KFC, abychom nabrali veškerá ztracená kila zase zpět. Tomáš mě střídá v řízení a já si v klidu na zadní sedačcce nepohodlného tranzitu vybírám doly a nové BMW.