středa 31. srpna 2016

MONT BLANC - ČERVENEC

MONT BLANC

Zase budík. Protahuju se. Normálně se v posteli protahuju i několik desítek minut. Teď je to pár vteřin, protože mě probere bolest. Bolest chodidel, lýtek, stehen, ramen atd…  to mi připomene, že zhruba před 24 hodinama jsem stál o nějakých 3100 metrů výš na Bishornu a dneska se mám zase dostat o 2100 metrů výš? Proč já debil tohle dělám? Jelikož jsem unavenej, moc mi to nemyslí a žádná kloudná odpověď ze mě nevypadne. A tak si beru noviny, Andy s Verčou řeknu, co mi mají udělat k snídani a jdu se vysrat. Po půl hodině usilovné práce se vracím k teplé snídani a jdu ostatním manažersky pomoct sbalit stany.  


Skutečný výstup na Mont Blanc právě začíná. Sedáme do auta a jedeme do Les Houches.  Pod lanovkou se snažíme demokraticky rozhodnout, jak se dostaneme k Tete Rousse. Během půl hodiny jsme se však nikdy nesešli v počtu, aby mohlo být hlasování prohlášeno za platné, neboť si každý musel dojít do pekárny přes ulici pro metrovou bagetu. A samozřejmě po jednom, či ve dvojici s Mickaelem, který plnil zodpovědně roli překladatele pro kluky a roli vysněného přítele pro holky.
Kdo mě zná, jistě ví, že lanovkami opovrhuji, při jejich zvuku zvracím, a když v nich sedím, tak umírám. Až na malé výjimky, o kterých se pokud možno nezmiňuji. Ovšem nyní se sešlo několik faktorů. Za a) od auta až na vrchol Blancu jsem to dal minulý týden, za b) ta cesta mě pěkně srala, za c) nechci trhat partu a za d) jsem línej. Společný konsenzus tak točí volantem do St. Gerveis, kde zdarma parkujeme u nádraží a jdeme ke stanici zubačky. Zde nás opouští kopretinka výpravy Janča. I přes noční odpočinek, kdy odmítala veškeré nabídky k sexu, se jí koleno neuzdravilo, a tak se rozhodla vylepšit svůj dočasně žalostný vzhled tím, že na Blanc nepůjde a radši pojede chytat bronz k jezeru. A při dobré konstelaci hvězd sbalit i nějakého slepého Francouze. Zbylo nás tedy 13.

Tramway du Mont Blanc láká davy turistů, kteří se chtějí podívat na sexy křivky úžasných hor zblízka. A my tuto, bezesporu krásnou zubačku, zneužijeme ke zkrácení našeho výstupu na vrchol. Kdo by čekal, že za pár minut nás vysype rychlovlak někde na ledovci, velmi by se mýlil. Přes hodinu mačkáme naše dokonalé hýždě na dřevěných lavicích. Mašinka se dohrká k horní stanici na Nid d´Aigle. Pokud se to snažíte nějak pěkně přečíst, nesnažte se. Nepůjde vám to.  Naše výslovnost francouzkých názvu byla tak tristní, že jsme nakonec i Mickaela donutili říkat místo Lezuš –  Les Houches a místou Guťééé hezky česky Goutr. Na záda si dáváme přetěžké potvory a pouštíme se do 800 výškových metrů útrap a strastí do BC vedle Tete Rousse. Patrně náhoda chtěla tomu, že na chvostu skupinky vlaju zas já, Verča a Andy. Nudný výstup nám zpestřují skupinky krajanů sestupujících z vrcholu. Někteří na otázku: „jak vypadá kuloár a jak to tam lítá“ jen udiveně kroutí hlavou a diví se, na co se ptám.  Pravděpodobně během pár dní, kdy jsem tam byl naposled, se povedlo francouzské armádě všechny volné kameny odstřelit a celý kuloár opevnit pancířem, jinak si to nedokážu vysvětlit. Na závěrečném skalnatém hřebínku ještě Andy nahání nějakou horskou kozu po skalách jelikož si chce sáhnout na pořádné bradavky, které ji strýček příroda nedopřál, a nadojit mi k snídani šálek čerstvého mléka. Po této kratochvíli se ostatními shledáváme v BC. Jak už bývá zvykem, stany ostatních pevně stojí. Honzové spojeně vaří, Jirka si dává pivo, holky obdivují Mickaela. Náš stan nestojí a dokud s Verčou nenanosíme těžké kameny na jeho upevnění, ani stát nebude.  Andy s lačným výrazem ve tváři bere vařič a tvrdí, že nám uvaří. Při tom nás poprská drobky tortily a přes plnou pusu ji sotva rozumíme. Ve stavění stanů je Verča poměrně zručná, a tak se za chvíli válime uvnitř a čekáme, co Andy ukuchtí. Hodiny, které tráví na řetězu v kuchyni, aby uspokojila Danův mlsný jazýček, se vyplatily a i Zdenda Pohlreich by záviděl, jak skvěle umí  Andy udělat travellunch.

Ačkoliv je teprve pozdní odpoledne, chystáme se spát. Ostré slunce střídá bílá mlha. To už ležím zachumlaný ve spacáku. Z poklidného rozjímání a snění o měkké posteli v ložnici mě vyruší pár kapek. To nic, říkám si, a rozjímám dál, opakujíce si verše prokletých básníků. Najednou, nedaleko od nás, udeří hrom. Rána, jako když slon bouchne svým penisem zebru po hlavě. Holky se kolem mě propnou v křeči jako při orgasmu. Já, hrdina a svalobalo, se samozřejmě nebojím. Občasné cuky v těle při dalších hromech jsou jen záchvěvy mých svalů, které jsou tak velké, že je těžko ovládám. Blesky a hromy doplňují nejdříve proudy vody, které doprovází sněhová těžká krupice. Mokrá plachta se nám lepí na vnitřek stanu. Začínám pochybovat o tom, že je Verča tak dobrá stavitelka stanů, jak se dušuje a lituju, že náš stan nestavěl některý z Honzů. Minuty se vlečou a my všichni sledujeme záchvěvy větru a sníh, který se kupí na našem milovaném stanečku. Stejně jako čekají turisté na orloj, čekáme my na to, až přestane to psí počasí venku. Fujavice se sněhem a deštěm není ve 3100 metrech nic zábavného.  Bůh, neboli Jarda, nás vyslyšel  a počasí se uklidňuje. Holky to využívají  k čůrání, protože mi přijde, že skoro nic jiného nedělají. Asi tak minutu po tom, co si vlezeme do spacáku, zavřeme stan, poskládáme boty, řekne jedna z nich: „Nechce se vám někomu čůrat?“  A SAMOZŘEJMĚ že chce!!! Pokud se nikomu zrovna nechce, otázka se v intervalech cca. tří minut opakuje, dokud nejdeme čůrat všichni. Spánek nás přepadne až po kompletním vyčůrání, a tak se můžeme těšit jen na pár hodin snění.
Tututdddututududdddtut.  Ležím na pláži, bezprsté nohy zabořené v teplém písku. Teplý vítr mi cuchá vlasy a odhaluje kouty. Emily Ratajkowski  mi nese vychlazené pivo a Alicia Vikander mi nedaleko griluje steak.  Tututdddututududdddtut. Pláž zmizela, ležím jen na louce na Vysočině. Pivo si držím teplý a vedle mi chystá umaštěnej řezník sekanou v housce. Ale pořád to jde. Tutududdddtut. Zmizela louka, pivo i sekaná. Teplo je nenávratně pryč. Studí mě nos. Vedle mě těžce oddychuje Verča a chrápe Andy. Na pivo v tý zimě ani nemám chuť. Steak ani sekaná tu není a i kdyby byla, Andy by mi ji snědla.  Musíme vstávat. Holky tuto skutečnost ignorují ještě víc než já. Bůh ví, o kom se zdá jim.Venku už slyším známe hlasy. Tiše a skrytě si přeju, stejně jako si  jeptiška přeje velkej černej robertek, ať Honza D. zahaleká, že venku je hnusně a my nikam nemůžeme jít. Neslyším však nic. A tak se musí ven ze spacáku. Kdo to nezažil, neumí si to představit.  Opustit teplý vyhřátý spacák a na miniaturním prostoru na sebe navlíknout všechny možný vrstvy oblečení, nasadit sedák, nazout boty, nasadit mačky a vylézt ven je výkon, za který bychom měli být všichni nominováni na olympiádu místo dopujících Rusů. Veškerou lásku, kterou Vám dává váš spacák rozbijete jedním rozepnutím zipu, stejně jako když postnete fotky z bordelu na Facebook v den vaší svatby. Vše je nenávratně pryč a věřte mi, že teplo spacáku jen tak k návratu neukecám ani já a ani Dan. A to je co říct.
Lehce po půlnoci nás 13 statečných opouští BC. Světla čelovek pomalu stoupají svahem a za chvíli stojíme u kuloáru. Akorát potkáváme Slováky, kteří to otáčejí, protože nemají lano a netroufají si. My se všichni poctivě navazujeme a pomocí presek a ocelového lana kuloár přebíháme. No přebíháme.. nejdříve musíme skočit ze sněhové hranky do proudícího potoka, přelézt kluzkou a ohlazenou skálu a po sněhu zase pokračovat dál. První skupinka, ve které je Honza D., Honza M. Petr a Žaneta nám brzy mizí z dohledu a tempem Kiliana Jorneta stoupají vzhůru. Další skupinka, kterou tvoří Věrka, Honza F. Mickael, Honza M II. a Jirka stoupají po skalnatém žebru ke Gouteru také pěkně rychle. A naše nejrychlejší skupinka – Já, Andy, Verča a Rosťa si samozřejmě dává na čas. Asi 100 metrů nad kuloárem chytá Verča svojí obvyklou formu. Tempo se tedy snižuje na úroveň přejetého šneka a do toho po skalách bloudíme, neboť vede Andy, která však většinou zabočí někam, kde cítí salám. Výstup na Gouter nám tak zabere dlouhých 3,5 hodiny a když se vyhoupneme na hřebínek vedoucí kolem chaty, je už před námi had čelovek dlouhý jako vzájemně se požírající anakondy. Do svahu na Dom du Gouter nakonec nastupujem společně s druhou skupinkou, kteří si pěkných pár desítek minut váleli šunky v převlékárně na Gouteru. Ač to všechny překvapuje, máme skoro stejné tempo.
Dlouze stoupáme vzhůru.  Těsně pod 4000 metrů zpomalujeme a musíme se hodně vydýchávat. Zima je jak v mrazáku na Sibiři, který někdo zapomněl zavřít. Když se ohlídnu, abych hvízdotem uvedl naši karavanu hýkajících oslů opět do pohybu, vidím věčně předkloněnou Verču. Když jí narovnám do původního stavu s tím, že takhle by mohla jít dál, vydrží tak jen pár metrů. Pomalu se ploužíme vzhůru. Verča se začíná hýbat jako vrba ve větru, ačkoliv žádný vítr není. Chvilku si myslím, že se inspirovala u nějakých zvířat a klátícími  pohyby se mě snaží balit, ale když mi začne plivat na boty, je mi jasný, že to bude něco jinýho. Jelikož jsme ještě u sebe s druhým družstvem,  musíme se rozhodnout rychle. Verče říkám, ať se na to vyprdne. I když chce pořád jít dál a dál, po 10 minutovém nátlaku souhlasí a já se tiše raduju, neboť to pro mě znamená návrat na Gouter a super odpočinkovej den. Domlouváme se ještě, že spolu, hlemýždím tempem, aspoň dojdeme na Dom du Gouter. Nadšeně odcvakávám mě a Verču z lana, Honzu M. II přemístuju k Andy a Rosťovi. Lehce se to popisuje, ale než tohle všechno uděláme, trvá to pěkně dlouho a Andy mezitím stihne promrznout a nasrat se na Verču, která zase vypadá, že si něco lupla a začíná stoupat vzhůru. Druhé družstvo teď stoupá vzhůru ještě o něco pomaleji. Verča pobíhá někde mezi, já jdu za Jirkou a za námi Honza, Rosťa a Andy.  Tempo je zoufale pomalé. Do toho půlhodinová anabáze s převazováním. Když dojdeme na plato pod Vallotkou, už mě to moc nebaví. Všichni jsou lehce rozladění, někteří nasraní. Mickael s Jirkou vypadají nabušeně, takže jim dávám lano, cvakám s k nim a valíme na Vallotku. Ostatní se cvakají na svoje lano, Verča jde sólo. I když už svítí sluníčko a bílý sníh barví na oranžovo, což mě většinou nakopne a zvedne náladu, teď se tenhle pocit nedostavuje. Je mi zima, jdeme pomalu, přecvakáváme se z lan jak blbci. Už toho není moc co říct a tak s klukama vyrážíme. Konečně jdeme rychle, zahřívám se a začíná mě to bavit. Kopec na Vallotku jsme doslova vyběhli  a vesele se fotíme, protože ve vycházejícím slunci jsme doslova krásní. Vidím, že kluci mají formu a sklony se navzájem líbat, a tak vyráží spolu na laně na vrchol. První družstvo je někde už hodně nahoře. Já čekám na zbytek a  pro sebe si hodnotím, kdo na to má, kdo nemá, a čekám. Když všichni dolezou k Vallotce, je vidět, že většina toho má dost. Čekám kdo všechno to zabalí, ale jedinej, kdo zůstavá, je Honza M II, kterému není úplně dobře. Rosťa váhá a až na poslední otázku, „kdo teda kurva chce jít?“ odpovídá, že půjde. Takže vyrážíme na laně v šesti. 
Jdu první, za mnou Verča, která chytila druhej dech (už poněkolikáté), potom Honza F., Věrka, Rosťa a Andy. Stoupání se zase nekonečně táhne. Sluníčko už pěkně svítí, ale občas zafouká silný vítr, který se snaží rozfoukat napjatou náladu a nervozitu. Na vrchol to máme asi 500 mětrů po zvlěném hřebínku. Když dolezu na zdánlivou rovinku, chci se rozejít rychleji, ale zbytek našeho družstva je ještě někde dole v příkrém svahu, bojuje o každý nádech a o pomalejší tempo, takže to nejde. Na laně se tedy zase různě taháme, brzdíme a komunikace zrovna vesele nezní, i když házím jednu perlu za druhou. Bohužel to nikdo neslyší, tak se aspoň směju sám pro sebe. Je to tak vždycky. Se všema, co jsme byli na laně, byla sranda a kdyby na to přišlo, tak se za ně i poperu.  To ale platí jen v nížině, někde v baru u piva, kdy v objetí padáte do křoví. Na horách, kdy má člověk co dělat sám se sebou, je to něco jiného. Každé škubnutí  lana, každé zbrždění, každá prodleva vás štve, jako manželka po 30 letech. Najít společné tempo je nereálné, takže se celý výstup skládá z čekání, zrovna když se vám chce jít, a z chození, zrovna když by se hodila aspoň krátká pauzička. Pořád ale pokračujeme nezastavitelnědál. No nezastavitelně. Kdyby před nás někdo položil stéblo trávy, patrně bychom náš boj vzdali a radši skočili dolů do propasti, neboť bychom nebyli schopni ho překročit. Když se dostáváme ke strmému odtrhu, akorát na něm dovádí borci s motorovou pilou a dělají schody pro davy, které tudy budou v dalších dnech chodit. Musíme tedy zvolit alternativní trasu a jít do strmého svahu na konec odtrhu. Moc se nám tam nechce. Jeden chybný krok a prokloužeme si kalhoty sjezdem dlouhým několik stovek metrů. Je tam jen malé uzoučké místo, kde se musíte s cepíny vyšplhat výš. To znamená, že musíme čekat, než projdou hordy sesupujících. Po 15 minutách čekání se domlouváme, že do toho vletíme, jako kolega Pavel vlétá do GoGo baru. Využijeme jednoho guida, který s velice pomalým klientem sestupuje jen s obtížemi a nalezeme do cesty. Ještě se spolu domlouváme, že to proběhneme rychle, jako průjem prosviští mezi půlkami, a budeme se držet vlevo, ať se nepleteme pod nohy. Když jsem asi 10 metrů nad ním, najednou se napne lano. Otočím se a vidím jen Verču, Honzu F. a Věru. Zásek je tedy někde dole. Nevím kde, nevím proč, stojím v mačkách ve svahu a čekám. Zespoda přichází informace, že se Andy kousla. Nevím proč ani s kým. Možná s nějakým Francouzem. Vášnivá chvilka zabere asi 5 minut, kdy stojíme bez hnutí na místě. Verča zase pindá a ostatní honí, ať se hnou. Mezitím vidím nad námi první družstvo a mávám na ně, aby sestoupili k nám, že okolo už nejde projít. Chytře mě ignorují, a tak je čeká cesta k pánům s motorovkou, kteří je slušně pošlou do hajzlu a oni se tak zas musí vracet. My stoupáme dál a dostáváme se pod závěrečný sněhový hřeben. 
Tempo je opět tristní, ale už vím, že tam všichni dolezeme. Jdu k Verče a beru si od ní hroznovej cukr. Jsou tam čtyři kousky. Verča má otevřenou pusu a toužebně čeká, že jí tam jako vždy jeden cukr lupnu, ale jelikož měla sílu na pindání nedostane nic. Jdu ostatním naproti a krmím je jako malá opičátka. Řeknem si pár povzbudivých slov a hrneme to na vrchol. Těsně pod ním potkáváme Mickaela a Jirku, jak jdou z vrcholu. Je to až dojemný, smějeme se na sebe a objímáme se. Jsme tak zmatení, že se objímáme i se starším manželským párem, kteří sestupují za nimi. Verča jim hezky česky něco mele a oni se jen smějí. Pak už nás čeká jen pár minut a docházíme na vrchol. Když jsem tu šel před týdnem, už mě to ani moc nevzrušilo. Ale teď, když nás bylo na laně šest a všichni jsme si sáhli na dno, to bylo něco jinýho. A jako bonus jsem měl na laně Verču a Andy. Verču znám rok a něco, ale už jsme toho spolu dost zažili a Andy znám už tak dlouho, že to ani nebudu říkat, protože pak byste zjistili, že je docela stará. A hlavně jsem si dole řekl, že tam holky prostě vytáhnu, i kdyby to mělo trvat tři dny, omrzly mi přitom zbytky prstů a holky měly  celou cestu nahoru sračku. Z mé tiché radosti mě vyruší hluboký řev JOOOO. Nebyl to statný chlapík, ale statná Verča. Všichni pak zvedají ruce a společně se objímáme. Z Andy vypadne, že je celou dobu nasraná, ale teď už vypadá dobře a dokonce si i s Verčou plácne, a plán zarvat jí cepín do helmy naštěstí opouští. Mě dá samozřejmě pusu. Začíná nekonečné focení. Jsme na vrcholu sami a tak se fotí hlavně selfíčka. Verča pak vytahuje fotku svého italského budoucího manžela a div, že jí samou láskou nesní, popřípadě s ní nezačne souložit. Rosťa má fotečku své dívky o dost menší, a tak jí dává jen letmý polibek. My ostatní si na naše milé aspoň vzpomeneme a posíláme do Čech horskou pusu. Vítr a zima nám naštěstí nedovolí fotit moc dlouho, protože jinak bychom tam byli  několik hodin. Začínáme sestupovat. A jelikož jsme borci a děti štěstěny, prolítne kolem nás Kilian Jornet. Ten den vyběhl na Blanc dvakrát. Z Les Houches asi za 4:30, pak z vrcholu do Itálie a zase zpět asi za 8 hodin a pak zase dolů. A my byli u toho. Mickael s ním má dokonce fotku, a skoro i skalp jeho věnečku. Díky bohu byl Killian rychlejší a utekl mu i když mu Micka strhl kalhoty. Kilian kolem nás proletí a my pomalu sestupujeme dál. U zlomu se potkáváme s Mickaele a Jirkou a společně jdeme dolů. U Vallotky dáváme delší pauzu, mě se dokonce podaří hezky na sněhu usnout.
Nad Gouterem se odcvakáváme z lana a na chatu dojdeme každý zvlášť. Já ještě stihnu potkat první družstvo, které je už na odchodu, a tak si aspoň s Petrem, Žanetou, Honzou D. a Honzou M. plácneme pěkně v klídku u chaty.  Na chatě to ještě Andy s Verčou zkouší na Kiliana, který jim dává košem a zas někam odbíhá. Máme toho dost a to nejhorší nás teprve čeká – sestup na Tete po skalách v rozbředlým sněhu a přeběhnutí kuloáru. Zase se vracím na lano jako ráno tak sestupuju s Andy, Verčou a Rosťou.  Jdu poslední, pak Verča, Rosťa a cestu vybírá Andy. Po úseku, kde je ocelové lano, nás čeká bloudění mezi skalkami, podle toho odkud Andy cítí jídlo. Sluníčko do nás pere, hodiny utíkají a vedle kuloáru létají šutry tak často, jako se v tunelu ve špičce prohání metro. Cesta začíná být nekonečná a nebezpečná. Všichni toho máme dost. Snažím se to trošku zlepšit proslovy: už jsme skoro dole, ještě pár metrů a bude to lehčí atd. Spíš tím ale holky seru a nálada není nic moc. Když už si myslím, že to bude dobrý, protože Verča se začíná něčemu smát, tak je to naopak ještě horší, protože se nesměje, ale zoufale si pofňukává. Do toho začne nadávat Andy, že ta cesta je někde v prdeli a my jsme v dost nepříjemným úseku. Snažím se Verču uklidnit, že je všechno OK a že je to dobrý. Trošku to narušuje Rosťa, který začíná v mokrým sněhu občas ujíždět a Verču tak vždycky trošku strhne, jako to děla se studentkami ve vysoké trávě. Naštěstí jsme navázání nakrátko, takže se vždycky nějak udržíme. Už mám toho taky plný zuby a chci, aby tohle peklo skončilo, ale kdybych začal ještě plašit i já, tak dolů nikdy nesejdeme. Nevím jak se nám to povedlo, ale nakonec nás Andy nějak z toho průseru vymotala a my pomalu dolézáme ke kuloáru, odkud je to už ke stanům slabá čtvrthodinka.

Uprostřed kuloáru ale vidíme viset lano a pohozený bágl. Když slezeme níž, volají na nás dva Češi, že nějaký Izraelec to dostal šutrem do hlavy. Když vidím postavu s krvavým obličejem a krvavým sněhem všude kolem, vím, že to není sranda. Volá se vrtule a malá Japonka spolu s Čechama balí Izraelce do folie a my čekáme pár metrů nad nimi na skále. Pomoct už nepotřebují, ale i tak čekáme. Francouzi s guidama je obchází a bez zastavení lezou přes kuloár dál. Během pár minut horské ticho rozbíjí burácivý hukot motoru vrtulníků.  Pár náletů, kontrola terénu a za chvíli se k nám snáší  první záchranář. To my ale nevidíme. Snažíme se zuby nehty udržet na skále, protože vítr od vrtulníke je tak silný, že mám pocit, že mě odfoukne jako peříčko. Zranění je vážnější a vrtulník tak nalétává s dalším záchranářem znovu a znovu.  My alespoň hlídáme, jestli nepadají další šutry. Víc pomoct nemůžeme. Nakonec Izraelce nakládají na nosítka a odlétají. Jeho Japonskou přítelkyni ale nechávají na místě. Ta je pořádně v šoku, bez lana a bez zkušeností. Čechům, kteří jí pomáhali, odfoukl vrtulní bágl a mačky. Domlouváme se, že ji dostanem přes kuloár a svedeme dolů. Jelikož ji ale vůbec neznám a vypadá nezkušeně, chci, abychom se přes kuloár nejdřív dostali my. Zase cvakáme presku do ocelového lana a přebíháme. Potok uprostřed je mnohem větší, skála obnaženější a skok do sněhové stěny delší. Ale není čas přemýšlet, a tak uděláme pár nejistých kroků v mačkách na holé skále, zašátráme pod vodou po stupu a za chvíli jsme na druhé straně. Udýchaní, vystrašení, ale v pořádku. Cvakám Andy a lano do presek k ocelovému lanu, připravuju volný konec pro Japonku a sbírám síly k dalšímu běhu zpět. Andy s Verčou nás budou jistit, Rosťa hlídat šutry. Řvu na Japonku a dávám jí instrukce, ať je připravená, a že musíme být sakra rychlí, asi jako huberťák při souloži. Skáču do potoka a po skále neohrabaně, jako právě narozená neohrabaná koza,  přebíhám k ní. Rychle ji navazuju na lano a přemýšlím, proč se mi tak klepou ruce a hekavě dýchám, když ve filmech vypadají akční hrdinové po mnohem větších výkonech nejen líp než já, ale k tomu jsou ještě sexy. Když už jsem s Japonkou na laně, přebíháme zpět. Snažíme se co nejrychleji to jde, protože mám pořád strach z toho zvuku, jak na vás letí kamenná lavina a neomylně si hledá cestičku k vaší mozkovně. Bojím se. Buší mi srdce jako nikdy a když se dostaneme bezpečeně zpátky, nemůžu popadnout dech a jsem rád, že sedím ve sněhu na zadku.  Balíme lano, holky jdou napřed a my s Rosťou si bereme pořád vyplašenou Japonku pod svá na lano a společně sestupujeme do BC. Trošku se s ní bavím, nese to statečně a už má domluvené spaní na Tete. Rosťa z toho vypadá zklamaně. Chtěl trošku exotiky. U stanů se s ní loučíme a konečně vypínám. Jsme na nohou skoro 24 hodiny, sluníčko zapadá a zase vykresluje kolem nádherné scenérie. Celodenní únavu jdeme ještě vysrat s holkama na záchody a už s nemůžeme dočkat, jak si zalezeme do stanů a zavrtáme se do teplých spacáků. Za jeden jediný den jsme toho zažili tolik, co nezažijete  v Praze za celý měsíc.  Celý den jsme se trápili, mučili, radovali, zoufali si a propadali panice.  A teď jsme v klidu a bezpečí ve stanu. Nic hrozného nás už nečeká. Máme za sebou vrchol, jsme v pořádku a ležíme ve spacáku, který je příjemnější než nadýchaná peřina. Nemusíme nic dělat, nemusíme nic řešit, nemusíme nic plánovat. Jenom se chystáme na zítřejší balení. Andy si připravuje nové kalhotky a zjistí, že na nich má obrázky nějakých dvou postaviček a ty mají na hlavě plastické kulaté bambulky. To by ji samozřejmě tlačilo. A tak se z kuchařky Andy stala švadlenka Andulka a s pomocí nožíku se snažila bambulky odpárat. Jelikož se tomu věnovala asi už půl hodiny a bambulky byly pořád na místě, ujal jsem se toho já . Vzal jsem nůž a bambulky jednoduše amputoval. Vypadalo to lehce a chytře, ale zjistili jsme, že po bambulkách zůstaly v kalhotkách dírky a ne úplně malé. No hlavně, že to nebude Andy tlačit.

Do spánku upadám přerušovaně a neklidně. Ještě se mi nepodařilo úplně vypnout a celý den hodit za hlavu. Čeká mne tu poslední noc a ráno sestup k zubačce. To je vycházka na pár hodinek. Je mi trošku smutno, že nám to končí, ale na druhou stranu jsem rád že to máme zase za sebou. Celou noc spím klidně a díkybohu nás ani nebudí Andy, ať jdeme čůrat. Ráno se všichni společně potkáváme mezi stanama a vyprávíme si ještě zážitky ze sestupu, popíjeme Honzův skvělej rum a prostě máme radost. Po snídani v klidu balíme stany a ještě víc v klidu sestupujeme. Já a holky jsme zase poslední. Na sněhových polích nad vláčkem s Mickaelem sjíždíme po zadku a cestu si tak děláme veselejší, a následující dny v Praze zase bolavější, rpotže jsem si narazil kostrč. U potůčku se oplachujeme a za pár chvil už společně čekáme na zubačku. Návrat dolů je trošku peklo. Po dnech odloučení od civilizace nás davy turistů neuvěřitelně rozčilují. Verču dokonce tak, že když si někdo sedl na její bágl, šla mu rozbít hubu. My ostatní jen pindáme a tváříme se nasraně. Po hodině vypadneme ze zubačky, jako když závozník vyhazuje pytle brambor. Akorát asi mnohem víc smrdíme. Dole se potkáváme s Jančou, která nejen že se neopálila a vypadá tak pořád stejně, ale dokonce ani nikoho nesbalila. Jak nečekané. Přejedeme do Chamonix, kde si dáváme hodinový rozchod a rozprchneme se. Pár nás jde do parku, kde si děláme piknik a užíváme si pěkného slunečního dne.
Náš výlet končí. Někteří se těší domů, někteří se nětěší a radši by zůstali. Všichni jsme si ale užili výborných několik dní s fajn lidma na skvělých horách. Jestli jsme k tomu daly vrcholy nebo ne už není tak důležité. Vrchol je bonus, třešnička na dortu, zlatý hřeb večera, ale celé v podstatě trvá jen pár minut. To, jak se Vám na horách líbilo, je úplně o něčem jiném. I když tam je člověk skoro sám a dá se říct, že bez lidí, tak zážitek z hor je pro mě vždycky tak dobrý, jak moc dobrých lidí tam se mnou je. A teď nás tam bylo skvělých všech 14 a myslím si, že kopec srandy, kterou jsme měli, byl mnohem větší než nějakej trapnej, 4810 metrů vysokej Mont Blanc.