Johannisberg
Po veselých a hravých ferratách u Hallstattu přišel půst. Dokonce se dá říct, že na posledních pořádných horách jsme byli na Mont Blancu. A s Danem jsme zjistili, že konec září a říjen se nám nese v duchu svateb, oslav narozenin, třídních srazů a podobných nesmyslů. Tímto bych na Vás všechny apeloval: Do manželství prosím vstupujte uprostřed zimy, kdy jezdíme do hor ne tak často, popřípadě na jaře, kdy lítají laviny. Vaše datum narození už jen tak neposunete, ale při plození vašich ošklivých potomků se snažte, ať se narodí opět uprostřed zimy. Aspoň se nebude cítit smutný a opuštěný jako vy, když se v létě omlouváme z oslavy Vašich narozenin.
Bohužel jsme nenašli jediný víkend, kdy bychom měli oba volno. Za hlasitého vzlykotu, objímání, osahávání a podobného projevu smutku jsme se nespokojeně dohodli, že budeme muset vyrazit každý zvlášť. Na mě připadl první víkend v říjnu.
Chytré a krásné pohlaví zastupuji já, Jéža a Tomáš. Dívčí prapor nese Jana z Brna, Lenka, Markétka a nově s námi Hanka (též z Brna), kterou jsem neviděl asi 8 let, ale vypadá pořád stejně, Lída a Petra, které jsem viděl vůbec poprvé.
(3.453 m.n.m.), jelikož na něj dnes někdo prošlápl cestu, což vzhledem k lenosti většiny členů výpravy uvítáme. Vylézáme z chaty a připravujeme se. O tom, jak je naše skupina zkušená, svědčí následné výjevy… Lenka nasazující si mačku opačně… Hanka s obráceně nasazenou helmou… Jana strkající špičku boty do paty mačky… Tomáš strkající cosi Markétce kamsi… No s Jéžou se toho ujímáme a vše upevňujeme, tak jak se sluší a patří. Holky obdivně vzdychají. Rozdělení do lanových družstev je jasné. Stejně jasné je i to, že Ježovo družstvo celý den neuvidíme, neboť ještě jsme se ani necvakli na lano a Ježa už si odvádí Lídu, Petru a Markét někam na ledovec. Člověk, který nezná Jéžu, čestného a věrného chlapce, by si mohl myslet, že má něco za lubem. My se ještě musíme vyfotit a až pak vyrážíme. Vedu já, následuje mne Hanka, Tomáš, Lenka a Jana. Šlapeme svižně, ale neustále nás brzdí trhající se oblačnost a vykukující azurová obloha. Díky tomu tak vidíme náš kopec, schovaný pod bílou přikrývkou, zářit jako hollywoodskou hvězdu. A tak opět stojíme a fotíme se. To děláme skoro pořád. I přesto, brzy překonáváme dlouhý ledovec a čeká nás konečně šlapání do kopce. Prudký svah nás trochu trápí, ale to už kličkujeme mezi trhlinami a dupeme a dupeme. Trhliny nás rozptylují a cesta tak pěkně utíká. Co nám však vadí, je neskutečně silný ledový vítr, který by zmrazil i rozpálená srdce šestnáctiletých děvčat při pohledu na mne.
Konečně docházíme ke skalkám. Okem odborníka jsem z ledovce tipoval, že odsud na vrchol půjdeme 15 – 20 minut. Proto jsem byl lehce zděšen, když jsem na hřebeni nad námi spatřil naše první lanové družstvo. Asi už sestupují, doufal jsem. Ale ono ne, teprve se škrábou nahoru. S Jéžou už jsem se na pár vrcholů vydrápal a tak vím, že to na vrchol žene jak kdyby tam byly nahé modelky ze Švédska. Proto se děsím, když je vidím tam kde jsou. Smutně se podívám na své druhy na laně. Hanka je polomrtvá, Lenka výjimečně mlčí. Tomáš nevtipkuje a Jana zase výjimečně mrmlá. Je mi jasný, že to bude boj. Vyrážíme. Sníh je rozkopaný, vůbec nedrží a chůze v něm je náročná ještě víc, než když se vracíte nad ránem z baru. Šlapeme jak husy nebo debilové. Vítr se do nás opírá a já lituji, že nemám s sebou papírového draka, kterého jsem si koupil před týdnem v Lidlu. Hanka už ani nemá sílu nadávat. Vlastně nikdo nemluví. Vím o sobě jen díky lanu, kterým jsme spojení jako pupeční šňůrou a občas se za něj zataháme. V tom větru je to taky jediný možná způsob komunikace. Stoupáme neskutečně dlouho Asi 189krát mě napadne, že se na to vyseru a půjdeme dolů. Sotva pletu nohama, udělám 10 kroků a opírám se o cepín. Sakra, vždyť jsem byl před měsícem na Blancu a takhle hrozný mi to nepřišlo. Po neuvěřitelně dlouhé době jsme asi 20 metrů pod koncem hřebene. Potkáváme první družstvo a plácáme si. Čekám jak mi Ježa řekne: 5 minut a máte vrchol. Když mi říká, že je to ještě tak půl hodiny, tvářím se jak děcko, kterému vzali dudlík a strčili ho praseti do zadku. Jsem nešťastný. Ve větru se ani nemůžeme víc domlouvat a ujasnit si vzdálenosti. Ježa se svým harémem spěchá dolů a my se krokem obézního zápasníka sumo vydáváme výš. Nekonečno krát nekonečno. Radši bych hledal v žumpě zlatý zub, než se snažil vylézt na tenhle kopec. Je mi do breku. Díky bohu mi však vítr všechnu vodu z očí vyfouká a tak nebrečím. Po delším traverzu stojíme konečně na vrcholu. Euforie tak jak ji známe z ostatních vrcholů, nebo z postele, po dobře odvedeném sexu, se však nedostavuje. Vítr nabral na síle a omotává nás do ledových chapadel. Děláme fotky, ale zase nás pohlcují mraky. Mrznou mi ruce. Bolí to jak kdybych je strkal do svěráku.
Protože s omrzlinami mám docela zkušenosti (viz: omrzliny ) velím k odchodu. Každý tu máme fotku a tak spěcháme dolů. Hanka už mrzne hodně. Aby taky ne, když si schovala svojí péřovou bundu a vzala si jen krátkou vestičku, protože vestička je pěkně modrá a na fotkách je více fotogenická. Dokonce přijde i na to, že musím Hanku zahřívat třením… patrně další její způsob flirtování. Tomáše nikdo třít nechce a tak kapituluje a také si obléká péřovku. Sestup z kopce je už vlastně jen zběsilý úprk před větrem. Pod kopcem jsme opět na plochém ledovci, a čeká nás dlouhá cesta k chatě. Tohle je pro mě asi nejhorší úsek. Šlapeme a šlapeme a já občas zaklimbám. Po hodině spánku vedle auta mě energie opouští. Občas se mi zdá, že jsem na ledovci s úplně jinými lidmi. Pak mě ale škubnutí za lano probere a já musím zase jít. Do chaty dorážím totálně vyčerpaný a myslím na Pavlu, která se podobně cítila na Grossvenedigeru a od té doby s námi už na výšlap nejela. Nyní ji konečně chápu. K chatě se doplazím zničený jak po gangbangu s gangem z Brooklynu. Ve winterraumu jen rozbaluju spacák a nechám si nachystat večeři. Pak si uvědomím, že svůj teplý spacák malachowski jsem slíbil půjčit Hance a tak lezu do lehkého letního od Ježi. Klepu kosu jako vibrátor. Skládám na sebe deky, piju teplý čaj, ale teplo pociťuju, až když ostatní ulehají vedle mě a můžeme se tak trochu mačkat. Horní pryčny obsadil Ježa s Markétkou, Lídou a Petrou. Jelikož nás dole bylo pět, nově příchozí německý pár se z nepochopitelné logiky nacpal k nám. Nu což, aspoň bude teplo. Starší páreček roztápí kamna, jak kdyby měla pohánět Titanic, a začínají kuchtit. To mě krásně uspí a v teple tak padám do snu. Kolem půlnoci se však budím s pocitem, že jsem usnul v sauně. Rychle hltám nedostatkový vzduch, odhazuju deky a vystrkuju všechny údy, které stojí za řeč, ze spacáku. Nesnesitelné horko budí většinu nocležníků a tak se zbytek noci nese v postupném chození na záchod, pití a chrápání. Zde nám ukazuje Jana, že i v něžné dívce, může být pořádný kus dřevorubce.
