FERRATY ŘÍJEN II - jasně a stručně

V říjnu jsme podruhé vyrazili na ferraty. Tentokrát ne dodávkou, ale dva osobáky, aby mohl Dan a spol. v případě deštíku opět odjet domů.

První zábavná posádka – já, Ondra, Tomáš, Bára, Káťa

Druhé auto spáčů – Dan, Lukáš, Andy, Pavla

Ráno dorážíme někam do lesa pod ferratu, jejíž jméno ani nevím, protože jsme k ní ani nedošli. Bylo totiž moc sněhu. Holky mrmlaly už od sněhu po kotníky, my kluci jsme to nakonec vzdali, až když jsme zapadali po koul…. ehm, po kolena. Trošku nasraně jdeme dolů. 4 hodiny šlapání v zimě k ničemu. Po pivu skáčeme do auta a jedem si spravit chuť na ferratu Laserer Alpin nad jezero Gosausee, kde já jsem už po třetí, někteří však zde mají premiéru. Ferratu si pěkně užijeme. Andy fotí a Pavla sedí v autě. Je celkem zima.

Vymrzlí dojíždíme do Hallstattu, kde si dáváme gyros, vybíráme bankomaty a jdeme na pivo. Pijeme. Někteří chlastají. Pavlu vidím poprvé od Zugspitze se smát. Evidentně má radši hospody, než skály. Plácáme vtipné nesmysly. Holky se červenají, chlapci se chvástají. Nikdo nikoho nesbalil , i když šance Lukáš měl.

Odcházíme v náladě a skoro bez peněz.

Snažíme se odpoutat šlapací labutě na jezeře. Drží pevně.

Při návratu na parkoviště slyšíme dunění. S Danem, s Lukášem a s Káťou se jdeme na chvíli mrknout. Hraje úžasná místní kapela Burning Aces. Káťa kupuje piva. Dupeme do rytmu a pijeme. Někteří zase chlastají. Ondra s Tomem nás jdou vyzvednout. Kupují si pivo a zůstávají. Asi po dvaceti minutách doráží holky. Tváří se nasraně. Jsou nasraný. Andy mi říká, abych radši mlčel a nebránil Dana. Kašleme na ně, pijeme a tancujeme. Laškujeme s krankenschwester. Balí nás Rakušanky. Holky nás hlídaj. Jucháme. Holky chtějí spát. Jucháme dál. Nemáme peníze. Jedeme spát.

Část spí v altánku, část ve stanu. Ve vší počestnosti to proběhne tam i tam.

Ráno vylézáme ze spacáků a jedem na další ferratu.

Opět je sníh, ale jdeme. Část bojkotářů (Lukáš, Andy, Pavla) zalézá do hospody s výhledem a sedí. Půlku dne sedí. S klukama (já, Dan, Tomáš, Ondra) hledáme ferratu. Nenacházíme. Bára s Káťou nám volají, že něco našly. Našly prd. Vracíme se, ptáme se, šlapeme do kopce, potíme se, svlékáme se, jsme na hoře a ferrata nikde. Vymýšlíme kraviny. Svlékáme se do naha a fotíme se. Němci nám vidí prdele. Jásají. Máváme jim. Nacházíme konec ferraty. Slézáme ferratu dolů, občas převis, je zasněžená ale lehká a docela dobrá. Potkáváme pár jdoucí správným směrem – nahoru. Koukáme slečně na zadek. Hodnotíme – kladně. Nakonec jsme dole a dojdeme k autu. Vyzvedáváme násosky. Skáčeme do auta a jedeme domů.

Díky večernímu pivu, pěkný víkend.  

BISHORN II, aneb jak to viděla Káťa

BISHORN – s hlavou v oblacích a s výhledem na Weisshorn

Can we climb this mountain? Higher now that ever before… 4153 m n.m.

Kolem 7 večer nastupuji do skoro již plné dodávky a v Plzni nabíráme posledního člena výpravy Honzu. Nedávno byl na Islandu, tak máme na začátek společné téma. Pak si dopřejeme trochu spánku za jízdy a cesta nakonec docela uteče. Je nás celkem 9 – převážně mužskou výpravu doplňujeme Hanča a já.

Do vesnice Zinal dorazíme kolem 5 ráno. Finále cesty je samá ostrá zatáčka, což nás všechny dostatečně probudí. Nevím, zda to bylo mým nachlazením nebo rozespáním, ale první, co mě dosti a nemile zaskočilo, byla ta neskutečná zima, co byla, když jsme vylezli z auta. Vypadá to, že na sebe postupně navleču všechny teplé vrstvy oblečení, co mám sebou J. Martin, Tomáš a Adam je první odvážná trojice, která se vydá na výšlap rovnou a ještě za tmy. Naštěstí zbytek je naladěn stejně jako já na lehký odpočinek a chůzi za světla … když už člověk dupe do kopce, tak ví aspoň kam a kudy a užije si pěkné výhledy! Kuba si ustele na paletách ve žďáráku, aby se trochu dospal poté, co statečně odřídil celou cestu a všechny nás bezpečně dopravil na místo. Zbylých 5 se nás rozloží různě v dodávce a pěkně se zachumláme do spacáku. Druhý výstup z auta je už o něco optimističtější než ten první po příjezdu. Jsme v krásném údolí a vrcholky okolní hor už krásně osvítilo slunce. Pomalu se protáhneme a balíme věci do batohu – spacáky, stany, karimatku, mačky, cepín, někdo pár plechovek piva Braník :-) apod. Někteří z nás už jsou víc než natěšení.        Vycházíme z 1700 m n. m. a cílem naší skupinky pro dnešní den je dojít k chatě Cabine de Tracuit, nachází se ve výšce 3270 m n.m.

Výstup je hned od začátku celkem náročný a strmý, ale aspoň to utíká. Každý si jde svým tempem, ale všichni jsme tak nějak v dohledu. Za chvíli již máme krásné výhledy do údolí, takže výstup je o to hezčí. Brzy vidíme vysoko a v dálce chatu a to je již dostatečná motivace pro zbytek výstupu. Naštěstí jsou Kuba a oba Honzové rozumní a nikam se zbytečně neženou. Myslím že jsou rádi, že na mě můžou čekat a vydýchat se. Děláme pauzy, kocháme se výhledy a odpočíváme, slunce se nám ale pomalu schovává za mraky. Poslední pasáž k chatě je pole velkých suťových kamenů. Jedna strmější pasáž na konci a poté se nám již otevře krásný pohled směrem k ledovci. To už jsme již kousek od chaty, pro mě něco jako oáza uprostřed pouště.  Hřeje mě pomyšlení, že se alespoň na chvíli schovám před zimou, větrem a horskou pustinou.

Chata je částečně otevřená a úplně vymazlená, uvnitř zařízená velmi prakticky a ve dřevě, z hlavní místnosti je moc pěkný výhled na protější vrcholy a do údolí. Sedneme ke stolu a dáme si všichni relax. Kuba s Honzou otevřou pivo, které po té vynášce chutná a osvěží o to více. Dám si pár loků a krev se hned rozproudí. A když Kuba vybalí Vysočinu a Honza voňavé uzené, tak se mi úplně začínají sbíhat sliny … kap, kap J Rychle dojídám mou bagetu s lososem a ochutnávám od nich. Gastro-zážitek dne a spokojenost! Na chatě se prostřídá několik lidí. Největší je skupinka Francouzů, co si nahoru na chatu vynesla šampaňské a různé další pochutiny včetně zeleniny – rajčat, lilku a cukety, kterou si pak dokonce zapečou k večeři! Jóóó Frantíci jsou to prostě gurmáni! Jako cuketu mám ráda, ale v tomto případě souhlasím s klukama, že při výstupu by to nejspíš byla jedna z prvních věcí, které bych vyhodila z batohu, pokud by byl zbytečně těžký. Boloňské těstoviny z pytlíku sice žádná pecka nejsou, ale aspoň zahřejí a nasytí. V kamnech je krásně zatopeno a z teplé místnosti se pomalu stává spíš sauna. Začínám mít obavy, že ven už mě nikdo opravdu nedostane. Čekáme na naši „ironman trojici“, která to vzala rovnou na vrchol a vrací se zpět na chatu. Přijdou docela utahaní a s bolestmi hlavy, ale na vrchol došli, jsou to borci! Obdivujeme. Sdílíme zážitky dne. Domluvíme se, že muži okouknou terén a postaví stany. Jsem jim neskutečně vděčná, že si to vezmou na starost a nemusím do té zimy ven, když už jsem skoro v tílku J)) z toho tepla, co v chatě je. Ve vzduchu visí rozdělení do stanů, moc se navzájem neznáme. Ale Kuba to vyřešil hravě jednoduchým nákresem na papír tak, že si vzal mě a Hanču do stanu a zbytek výpravy rozdělil po dvojicích. Trochu se děsím spaní venku ve stanu, ale netrhám partu a beru to jako výzvu. Kdo nevyzkouší, nezjistí. Takže kolem 8 nebo možná později se soukáme do stanu, kde je nám ve třech trochu těsno, ale uklidňujeme se tím, že nám aspoň nebude zima. Všem se nám nechce moc spát, tak se bavíme strašidelnýma historkama. Je tedy víc než jasné, proč chtěl Kuba spát uprostřed, ale jak to viděl o si můžete přečíst níže, v jiném článku :)

K ránu se všichni budíme cca o hodinu dříve s bolestí hlavy, tak si rovnou zapijeme ledovou vodou Paralen. Bála jsem se, že budíček ve tři bude problém, ale nečekaně jsem se ho nemohla dočkat a už se těšila, až se rozejdu a pohybem zahřeju celé tělo! Nejhorší je vylézt z teplého spacáku, pak už je to jedno, děláme to, co musíme a chceme. Příprava chvíli trvá, ale kolem 4 h ranní stojíme na kraji ledovce. Šup do sedáku, nasazujeme mačky a bereme cepín, o ten se velkou část cesty především opíráme J to mi jde. Ale kdyby došlo na věc a bylo by nutné jej použít při pádu, tak teda opravdu nevím, zda a jak bych zareagovala, přestože jsem dostala od Kuby MS rychlokurz „jak zacházet s cepínem v případě pádu“. Plánovaný praktický trénink u chaty jsme jaksi nestihli. Všude je tma a nad námi nebe plné hvězd, ticho a klid. Nemám žádná velká očekávání, ale tak nějak se těším. A doufám, že když už se tam někam nahoru vyškrábu, tak budou hezké a pro mě nové výhledy. A konečně je tu…ten křupavý zvuk namrzlého sněhu pod botami. Na laně jdeme navázaní tři – první Kuba, Honza a já jako poslední uzavírám. Trochu si připadám, jak pejsek na vodítku. Na jedné straně trochu nesvobodně, ale na druhé bezpečně. Nebo jsem se prostě rozhodla, že těm klukům přede mnou věřím a že to zvládneme. Někde před námi už s náskokem šlape trio Hanča, Jirka a druhý Honza. Nejdřív je to docela rovinka, pohoda, taková noční procházka. Ale pochvíli se kopec začíná postupně zvedat a chůze je náročnější, dost nás zpomalí a musíme častěji odpočívat, pít. Jsem ráda, že je tma a nejsou vidět žádné trhliny, i když jich tu prý moc není. Pořád čekám, kdy se zahřeju výstupem, ale v tom v čem jsem oblečená mi je tak akorát. Dokonce v půlce kopce přidám ještě mikinu. Stopa je prošlápnutá od skupinky před námi a nyní se boříme do sněhu o něco hlouběji. Opět si na chvíli trochu zanadávám sama pro sebe a zamyslím se nad smyslem celého plahočení do kopce. Naštěstí jen na chvíli a pak už zase poslušně šlapu dál. Kluci jdou o něco rychleji a lano se stále častěji napíná. Kéž by mě kousek povytáhli, přeju si. Ale to nejde, musím šlapat já sama po svých.

Mám děsnou chuť si někomu postěžovat. A taky si sednout do sněhu a prostě tam jen chvíli trucovat, jen tak nebo aby si mě někdo všimnul. To ale nemůžu teď a tady, říkám si. Už to nemůže být daleko. I když Kuba mě svým hodinovým odhadem trochu vyděsí. Cože? Ještě další hodinu se tam plahočit? To snad ne! 

V dálce před námi vidíme část cesty, co vypadá jak rovinka, super, už abychom tam byli! Šlapeme dál, ale jde to pomaleji, hůř se dýchá a hlava bolí pořád stejně. Takový kokteil zvláštního stavu, který může být chvílemi i slastný, pokud se mu oddáte. Zdání klame, rovinka není rovinka, ale pokračující kopec, jen o něco mírnější než ten hrozivej, co je za námi. Je to boj, na chvíli se zastavíme a poté se zase pomalu rozejdeme po pláni. Začíná pomalu svítat, obrysy okolních hor se rýsují. Máme hlavu doslova v oblacích :-)

A pak … už je vrchol na dohled.

Kuba i Honza ho taky jistě vidí, ale netuším, jak jsou na tom a co se jim honí hlavou, na povídání není síla. Všimnu si Kubova letmého úsměvu ve tváři, když šlape pravotočivou zatáčku a ano..vidím to stejně, na vrchol je to už jen kousek, máme to v kapse! Závěrečný úsek je před námi.

Ach ano, teď je ta příležitost i nutnost použít cepín, jak se má…seknu do sněhu a drží…ale pořád drží, takže jak s ním ven…musím opatrně, abych zbytečně prudkým pohybem nespadla dozadu. Jsem nedočkavá a už chci být nahoře, ale chce to ještě trochu soustředění. I malá chyba může mít špatný konec. Sakra! Lano se mi motá pod mačky. Nervozita doslova pár desítek cm před vrcholem stoupá… Krok, druhý …A STOJÍM NA VRCHOLU ! EUFORIE A RADOST ! JUHUUUUUUU … všichni se objímáme a je to super pocit. Kousek od nás je skupinka Francouzů, co nám udělá společné foto.

Poté i my si dáme hned několik různých fotek. Můj Iphone bohužel zamrzl cestou těšně pod vrcholem, tak jsem ráda, že Hanča a Kuba fotí, přestože jim pak pekelně mrznou prsty. Je přibližně půl osmé ráno. Asi se mi tomu úplně nechce věřit..ale jsme NA VRCHOLU !!!  Je to nepopsatelná a dechberoucí nádhera ! Všude kolem dokola nekonečný prostor a krásné zasněžené vrcholy. Točí se mi z toho hlava. Fascinující. Na protější vrchol Weisshorn, který je částečně osvětlený sluncem a vypadá plasticky, je krásný pohled.

Jak zmínil Jirka (myslím) úspěšný výstup končí sestupem, takže je čas vyrazit zpět dolů. Sníh při sestupu se krásně třpytí.  A my jak malé tečky ve svahu. Je to úleva jít zase chvíli z kopce, říkám si, ale za chvíli už se mi to tak nelíbí. I když to po sněhu občas pěkně „jede“. Sestup je trochu dlouhý, ale stále mám euforické pocity a něco jako zdravou kocovinu, tak je to dobrý. Horší už je zbývající sestup od chaty zpět k autu. O tom se raději moc rozepisovat nebudu, padlo by hodně sprostých slov, které nejsou hodné ženy :-). Ale myslím, že za vše mluví fakt, že většina z nás si ještě minimálně dva dny po návratu nemohla sednout ani na záchod :-) !

                                           

Nezapomenutelný zážitek a (obávám se, že i) nová vášeň.

Někdy v sobě objevíme neskutečnou sílu, o které do té doby ani netušíme !   

By Kateřina Zelenková 

MOUNTAINSTORE.CZ - REPORT Z KATRIN by Jitka Maršálková

Říjnové ferraty vol. 1 - aneb jak lezl dívčí tým :)

Zase jedno sobotní ráno, kdy v 6,30 nasedám v Českých Budějovicích do dodávky, kterou kupodivu neřídí nikdo jiný než Kuba. Je to k nevíře, ale dle prvotního plánu se příjezd do Budějovic zdržel jen o půl hoďky. Auto je už plně vytíženo osmi pasažéry ve složení Kuba, Tomáš, Monča, Káťa, Ondra, Tomáš, Barča a Martina. Na mě zbilo místo vepředu, uprostřed. Místo parádní - s dobrým rozhledem, mezi Kubou a Tomem, ale chvílema jsem měla strach, že začnu šlapat pedály místo Kuby. Po chvíli remcání jsme se s Káťou prohodily a jelo se vesele dál.

Cestou jsme prostudovali navržený trasy. Kuba měl pořád za cíl v sobotu zdolat dva výstupy. Přijíždíme k jezeru Attersee, kde pod ferratou probíhá malá porada. Už cestou Káťa s Mončou přišly s nápadem zvolit lehčí ferratu Katrin (prý asociace na Káti jméno). Po krátkém uvažování se přidávám k holkám na lehčí variantu s pocitem, že by mi vlastně docela stačilo se procházet kolem jezera. Loučíme se s posádkou a vybaveny radami a mapami usedáme do dodávky a míříme do městečka Bad Ischl, kde skoro náhodou po malém bloudění nacházíme ferratu. Nebo spíš parkoviště pod ferratou. K naší vybrané ferratě Katrin nás čekalo docela slušné stoupání napříč sjezdovkou, špatně značenýma cestama. Výhoda chození ve třech je, že vždycky jedna z nás viděla pro ostatní neviditelnou značku. A tak jsme asi po třech hodinách chůze dorazily k ferratě. Za sebe musím napsat, že mě to dost štvalo, chůze bez konce, počítala jsem hodiny, ale nakonec bereme úvazky, karabiny do rukou (sakra nemám rukavice J ) a helmy a jdeme na to.

Začátek lezení byl trošku náročnější, lezu první, za mnou Káťa a Monča zavírá naši skupinku. Zdoláváme první úseky, po chvilce nám to jde vesele od rukou. Kocháme se, fotíme, a hlavně vedeme babský řeči – prostě normální pokec na skále převážně o chlapech.

Ferrata je parádní, otevřená, nádherný výhledy. Jen před sebou začínám příležitostně spatřovat starší manželký pár. Dolejzám je a zjišťuje, že paní je na dně svých sil, a to těch fyzických i psychických. Nejdřív si z toho děláme srandu, něco o studených večeřích, dáváme jim čas. Jenže pořád je dolejzáme. Začíná mi být té paní líto, je fakt down a manžel jí nepomáhá ale spíš prudí. Nechci, aby kluci ještě víc znarcisovatěli, ale přesto musím napsat tichý dík všem náležejícím k týmu mountain store, protože kdybych potkala tohoto týpka na jaře, nikdy by mě na ferraty více nedostal.

Nicméně podstatou našeho setkání s tímto párem lezců bylo docela slušný zdržení a tím jasné vypuštění ferraty č. 2.. Katrin je převážně hřebenovka a paní se moc předlézt nedala. Voláme Kubovi, že zdržení, který určitě už měl v hlavě řešení, které se nabízelo. Konečně na vrcholu. Už jsem to za paní nevydržela a tak mám na vrcholu dost času na focení, lezení na kříž. Co jsme se tam trochu vyblbly, začaly jsme řešit cestu dolů. K lanovce půl hoďky a další dvě hoďky dolů. Rozhodly jsme se, že do toho dáme všechno a jdeme k lanovce. Káťa mrká na chlápka u lanovky, ten nám však suše sděluje, že „wenig Geld“. Přemýšlíme, co dál. Námi opuštěná část výpravy je už dole a čeká. No vyndáváme všechny postrkané peníze a s vypětím sil dáváme dohromady potřebnou částku (42 E) a sedáme na lanovku.

Sedáme do auta a jedeme si pro zbytek výpravy. Ale cesta není tak snadná, Bad Ischl je fakt zmotaný město, hledáme cesty jak odtud ven, Káťa kouká do mapy, avšak při dlouhém hledání v mapě je jí špatně a Monča to zalomila a chrupká. Po několika otočeních se chytáme nějakýho auta, který, jak jsme se rozhodly, jede určitě na dálnici a vyvede nás. A ono to kupodivu vyšlo.

Zbývající členy naší výpravy nalézáme v sympatické hospůdce v rozverné náladě nad krásně orošenýma sklenicema piva. Usedám, sním o pivu, ale po detajlnějším rozhlídnutí chápu, že já si pivo už dát nemůžu a popoháním posádku do auta. Konečně přijíždíme k altánku, místu našeho odpočinku. Fofrem stavíme stany, Bára s Tomem rozkládají žďárák, Tom II nás zasvěcuje do kouzla samorozkládacího stanu, snášíme jídlo a pití, dodávka vydává svoje skryté poklady. Po vydatné večeři všichni pomalu odpadáváme. My jsme ve stanu tři, pro pocit bezpečí jsme se s Marťou dohodly, že chceme do stanu chlapa a je to Ondra, který nám zajišťoval měkké rameno místo poštáře, svýma alkoholickýma výparama krásné sny a hlavně teplo.

Ráno probíhá rychlá hygiena a plánuje se, kam dál. Opět se dělíme na dvě skupinky. Tomáš a Ondra vyrážejí na Loser, o dost náročnější ferrata. Obdivně na horu koukáme a vyrážíme na kochací ferratu Alterer u Gosause.

Všichni, kdo máme čím fotit, tak fotíme. Nádherný počasí, Dachstein v odrazu jezera, barevný listí, paráda. Lezeme, fotíme, pohoda, až dolejzáme k lanovýmu mostu. Někteří z nás věděli do čeho jdeme, my ostatní přilejzáme ke 30 metrovýmu mostu s různými pocity. Všichni se s tím rovnáme po svým. Jen Martina, která leze přede mnou, je ve svým živlu. Konečně se to s ní někde pořádně houpe, může dělat holubičky a užívá se obdivného pohledu lidí procházejích pod ní. Za mostem je už jen kousek k cíli. A tak děláme posledních pár fotek a vyrážíme pro Toma s Ondrou, kteří na nás čekají v ležící poloze s nohama nahoře. Zásobují nás svými zážitky a plánují, kdy Losera zdolají znovu.

Cesta domů už tak hezky neodsejpá. Kuba pro jistotu už nemluví, zakazuje nám pít zbylé víno, prý kvůli zápachu v autě, což bylo dost irelevantní vzhledem k tomu, že jsme se všichni zuli. Konečně s několikahodinovým zpožděním přejíždíme hranice a v Budějcích nás vítá ozdobený vánoční stromek (jako v jiné době).

by Jitka Maršálková

MOUNTAINSTORE.CZ TÝM na FERRATÁCH

FERRATY ŘÍJEN VOL. I

V půlce října jsme si zase naplánovali ferraty. Hlavně kvůli vzdálenosti nám opět do oka padly ferraty v okolí Salzkammergut. Počasí nás trochu vyděsilo, protože Norové hlásili nepřetržitě slunečno, na což nejsme moc zvyklí. Letos se ale skoro poprvé trefili a počasí bylo podle předpovědi – teplo a slunečno. V půlce října lézt v Alpách v kraťasech a tričku je prostě paráda.

Půjčenou dodávkou vyrážíme v pět z Prahy (původní plán byl ve čtyři) v osazenstvu Já, Tom z Brna, Tomáš, Bára a Ondra ze staré party z Gardy a jako bonus Martina a Káťa a Monča. V Budějovicích pak nakládáme osvědčenou účastnici Jíťu.

V autě posloucháme FM4, Arabelu a fotíme se GoPro na tyči a cesta nám tak příjemně utekla. Kolem deváté dojíždíme k jezeru Attersee, kde máme v plánu vylézt Déčkovou, celkem dlouho ferratu. Jíťa, Káťa a Monča si nakonec volí nedalekou ferratu Katrin klettersteig, která by měla být lehčí. Je fakt, že holky mektaly už v autě, že se jim na Déčko nechce, přesto jsme se je snažili přesvědčit. Nakonec však musím uznat, že zvolily dobře a ferratu Katrin si podle fotek pořádně užily.

My vyskakujeme u jezera a zkušená řidička Jíťa drandí s dodávkou a s holkama do Bad Ischlu. Od parkoviště jdeme asi půl hodiny k nástupu pod ferratu. Celá cesta je poměrně dobře značená.

Pod skálou se navlékáme do sedáku a pouštíme před nás sportovně vypadající dvojičku. Tom, který jede na první ferratu dostane velice stručnou instruktáž a v pořadí Ondra, Bára, Tomáš, Tom, Martina a Já začínáme lézt. Skála dole ještě trochu klouže, ale obtížnost ani výška nestojí za řeč. Bohužel nás hned zkraje brzdil sportovně vypadající páreček, jelikož slečna s lezením evidentně bojovala a my tak museli mnohdy i minuty čekat na skále. Mně to vadilo asi nejvíc, jelikož nějaký Rakušan, co lezl za mnou, mi neustále strkal nos do prdele a lepil se na mě. Kdyby tam neměl manželku, myslel bych si, že mě kvůli mému fešnému zadku chce sbalit. Asi po 20 minutách to už nevydržím a do vysílačky hlásím stop a pouštíme je ještě s další skupinkou před sebe. Ačkoliv dvojice, která nás brzdí,  leze pomalu dál, místo toho aby nás pustili. Radši ale chvíli děláme fotky a tlacháme, než abychom lezli jak v gay vláčku.

Pod Weissebande (pro nás bílý klín) začíná pěkné Céčkové lezení s krátkým převislým D. Je to trochu exponovanější a ani po převislé pasáží si člověk moc neoddechne, leze se ještě několik desítek metrů ve vzdušném céčku. Myslím si, že každý byl docela překvapen obtížností, téhle pasáže. Z pozice posledního, jsem krásně viděl klepající se kolena a slyšel nadávky mých předlezců, ale všichni to na první odpočívadlo nakonec zvládli s bravurou :).  Na odpočívadle pijeme a Martina nás krmí výbornými karbanátky od maminky. Samozřejmě jako vždy děláme fotky.

Ferrata poté vede po kroutícím se hřebínku, chodecké pasáže se střídají s relativně lehkými výšvihy, ale expozice už je pěkná a výhledy na jezero parádní. S Ondrou se koordinujeme přes vysílačky a náhle nám do vysílání vstoupí dívka. Něco na nás zkouší německy. Odhadujeme, že je buď zavřená ve sklepě a volá o pomoc, nebo nás balí. Z toho důvodu i usuzujeme, že je jí více než 15. Zkoušíme diskutovat, ale moc se nám nedaří. Jediné na co se chytáme je zpěv a proto zpívám německou koledu. Dívenka navazuje druhou slokou. Třetí neznám ani já ani Ondra. Ještě chvíli plkáme, snažíme se domluvit pivo ale bez úspěchu. Ondra pak pro jistotu v jednom lezeckém úseku vysílačku odhazuje a rozbíjí displej – asi vzteky, že opět nemáme s holkama z Rakouska úspěch. Lezem už asi 4 hodiny pomalu se blížíme do finiše, ale ještě před tím nás čeká jedná převislá a jedna kolmá stěnka. Naštěstí nejsou tak vzdušné a tak je v pohodě přelezem, Tom dokonce už začal na fotkách mávat jednou rukou a leze mnohem jistěji.

 Musím říct, že jako první ferratu jsme mu vybrali trochu větší sousto, ale o to větší měl zážitek a na vrcholu vypadal, troufnu si tvrdit, docela šťastně. (ačkoliv stoprocentně šťastný výraz jsem u něj viděl opět až dole u piva :) ) U kříže se kocháme okolím a závratnou výškou pod námi. Vylezli jsme 600 výškových metrů. Přes kilometr lezení !  To už je docela slušný výkon a tak si slavnostně připíjíme něčím na zahřátí od Ondry. Pak nás čeká už jen dlouhý ubíjející sestup, při kterém zjišťujeme jak si vedou holky na Katrin klettersteig a domlouváme se, že na ně počkáme v hospůdce v městečku Weissenbach am Attersee. V místní knajpě, kde sedí jen mísťňáci si dáváme zlatavý mok a  vesele dramatizujeme náš výstup J  Díky bohu řídí Jíťa, která si na pivo počkala až do Hallstattu, kde stavíme stany  na našem oblíbeném místě v lese u parkoviště a okupujeme altánek. Večeříme a pijeme  - piv je dostatek. Postupně to odpadá a každý leze do svého stanu, jen Tomáš s Bárou využívají bivak pro dva a spí hezky na divoko, ale ve vší počestnosti. Altánek zavíráme tradičně filozofickou rozpravou my dva s Ondrou, tentokráte doplněni o Káťu s Martinou.

Ráno se probouzíme do mlhy a kontrolujeme Tomáše s Bárou jestli neumrzli. Posnídáme a vyrážíme na toalety do hallstattu, ačkoliv někteří doslova neunesli tíhu okamžiku a odskočili si už do lesa. V Halstattu dáváme u jezírka v kavárně u krajana kávu a razíme na další program. Ondru s Tomášem odvážíme na Loser klettersteig a zbytek se vracíme ke Gosausse na ferratu Laserer Alpin. Monča těsně před ferratou opět prudí, že chce klíče od auta. Jelikož jí znám, radši se nepřu a vydávám jí je J Ostatní jdeme lézt. Ferrata je to pěkná Céčková, odpočinkových míst moc není, ale po včerejším Déčku si to vyloženě užíváme a i holky co lezly Katrin. Pod lanový žebříkem,  který není jištěn nás opouští Bára a vylézá na cestu.

My pokračujeme dál a spokojeně lezeme. Tom už leze s naprostou jistotou a a skoro bych i řekl, že se občas usměje. Možná to je na holky, přeci jen lezl mezi Káťou a Martinou…. Jíťa, ačkoliv ještě v květnu nevěděla co to je ferrata a na skály jen koukala, uzavírá naši skupinku a zavěšena na jednu ruku mává do objektivu jako by se nechumelilo. Každý si však trochu strachu užijeme na dlouhém lanovém mostu, jen Martina tam hopsá jakoby se nebála a docela mi sráží ego. Pak si ale se mnou plácla, takže jí budiž odpuštěno. Nikdo nespadl a tak davy turistů vidí jen nudný přechod a žádnou zábavu jim nedopřejeme.

Když slézáme, kouká na nás asi 10 – 15 lidí a tak každý slézá ze skály jako největší profík. Skoro mě zamrzelo, že nikdo nechtěl podpis. Holt s námi není Daník a tak po nás vizitky nikdo nechce.

Pak už skáčeme do auta a jedem pro kluky k Loseru. Najdeme je, jak se válejí na trávě, nohu opřeny o ležící kládu. Snad jen ten Loser moc neunavil… ale o tom Vám už povypráví Ondra:

LOSER KLETTERSTEIG BY ONDRA

Už při odjezdu z Prahy v sobotu o půl čtvrté ráno jsem měl jasno, že tento víkend prostě pojedu vylézt ferratu Panorama na vrchol Loser. Věděl jsem, že bude potřeba v tomto případě naši skupinu rozdělit. Naštěstí to nebyl problém, i když jsme jeli všichni dohromady jednou dodávkou neboť kolem Hallstattu je ferrat víc než dost a nejsou nutné dlouhé přejezdy.

První den byl dle plánu určený pro ferratu Attersee, která nás všechny odpanila v obtížnosti D. Byla to taky dobrá příprava na Losera.

Po večeru stráveného vážnou filozofickou debatou s pár pivkama a placaticí slivovice jsme se probudili do studeného rána. U našeho oblíbeného altánu v soutěsce bylo poněkud mlhavo, ale nikdo z nás nepochyboval, že i tento den nám počasí zařídí ohromující zážitky. Což se tedy pak i stalo. Naše část skupiny „looserů“ se zúžila na dva lidi – mě a Tomáše. Po zabalení věcí a ranní procházce po městě jsme vyrazili vstříc parádním výhledům. Po příjezdu do městečka pod vrcholem nás s Tomášem ostatní vysadili a nechali napospas obrovskému šutru na kopci nad námi. 

Náš první úkol byl dostat se nahoru ke skále. Vjezd do parku je zpoplatněn 15€ za auto (počet osob v autě nehraje roli). K ferratě se dá dojít pěšky i ze zdola ale výstup to prodlouží minimálně o hodinu (opravdu minimálně). Na vrátnici jsme na cedulích zmerčili ceny jízdenek autobusů (2,5€ za osobu), už nikde ale nebyl jízdní řád nebo něco podobného, což se vysvětlilo za pár vteřin, když nám bylo oznámeno, že žádný BUS nejezdí (asi funguje jenom v létě). Další cesta nahoru vede lanovkou, ta pro změnu funguje pouze v zimě. Časová dotace nám nedovolovala pustit se nahoru pěšky a tak jsme se dali do řeči s jedním chlápkem, který zrovna vycházel z vrátnice se zaplaceným vjezdem. Neměl žádný problém vzít nás nahoru autem, tak jsme mu přispěli na vjezd. Trochu jsme se v autě zakecali a přejeli parkoviště přímo pod ferratou, ale naštěstí se nám přístup prodloužil jen asi o 15 minut.

Už samotnou cestu k ferratě si dovolím označit za jednosměrku. Né, že by bylo nemožné ji sejít, ale to prudké stoupání střídavě po kořenech v hlíně a sypkém štěrku by bylo směrem dolů opravdu nepříjemné. Zatímco jsme se u nástupu začali oblíkat do úvazků, shora stihli spadnout blízko kolem nás dva kameny. Ferrata začíná poměrné zostra a v jejím průběhu se střídají kolmé stěny s převisy a s pasážemi určené vyloženě pro odpočinek. Velká část je okramlovaná. Je velmi vzdušná a za našeho bezchybného počasí byly výhledy neuvěřitelné. Kondici jsem však ten víkend neměl zrovna ideální. Páteční alko hry a málo spánku o sobě dali vědět už na sobotní Attersee a tak mě Loser na pár místech trochu potrápil. Od druhé půlky se už ozývali ruce a ve slunečné výhni jsem měl každou chvíli sušáka, ale i přesto jsem si ty chvíle neskutečně užíval.

Zhruba ve třetí čtvrtině je jedno z míst pro odpočinek, ze kterého vede lehký traverz k poslední Dčkové části. Před touto finálovou stěnou lze použít únikovou cestu na vrchol. V těchto místech jsme potkali další českou čtyřčlennou skupinu, do které jsme se vmísili, protože tam po různu odpočívali a fotili. Nakonec šel za mnou poslední z nich, ten byl na ferratě poprvé. Nad tím jsme s Tomem lehce kroutili hlavou. Potom, co jsem přelezl nejkrizovější úsek, jsem stihl udělat jen pár kroků a pak uslyšel, jak jede dolů. Naštěstí to nebyl vyloženě pád, ale úplně se nepustil a tak se jen svezl po skále. Slezl jsem dva kroky níž na něj kouknout a byl v pohodě, asi se ani neodřel. Dal si chvíli pauzu v sedáku a nakonec jsme všichni společně dali řeč na vrcholu při báječných výhledech. Že se nejedná o ferratu pro začátečníky se tedy ukázalo i názorně. Pokud byste si to avšak nedali nikým rozmluvit, alespoň doporučuji použít ferrata blokant. V případě pádu vás zastaví ihned na místě a nespadnete až k poslední kramli na laně. Stejně tak se dá využít k odpočinku kdekoli na laně nehledě na kramle.

Vzhledem k našim časovým dispozicím jsme se nahoře moc dlouho nezdrželi a po chvíli a pár fotkách jsme se vydali občasným výklusem dolů k chatě. Tam jsme už chytili signál a zjistili, že odvoz bude na dolním parkovišti u vjezdu asi za 45 minut. Věděli jsme, že pěšky to nestihneme, ale ubíjela nás chuť na pivko. Nakonec jsme to riskli a dali jsme jedno jako vzpruhu po té výhni na slunci s tím, že pak musíme někoho stopnout. Provoz tam toho dne byl velký, takže nám to trvalo možná 10 minut a už jsme se vezli dolů k bráně, kde jsme si ještě v trávě 10 minut poleželi s výhledem na zdolaný vrchol Loser. Dělám pár fotek a odvoz přijíždí…

EXPEDICE BISHORN II

BISHORN 4.153 M.N.M. WWW.MOUNTAINSTORE.CZ

Kam jsem letos vyrazil, tam jsem vylezl. Ať už šlo o vrcholy hor, nebo ferraty. Jediné co se zase nepodařilo, byl BISHORN !!! 4.153 metrů vysoká hora ve Walliských Alpách mi v srpnu spolu s kamarádem vystavila stopku. Od té doby to mám pořád v hlavě a společně s Hančou jsme začali ještě v srpnu spřádat plány na zdolání Bishornu. Poněkud nám to zkomplikovala Hanči skleróza, jelikož nechala svoje skoro nové boty, z výpravy na Zugspitze, ve vlaku, a už je nikdy neviděla. Nakonec se,  po několika přesunech a rušení, termín ustálil na první říjnový víkend.

Bohužel můj spolulezec, přítel, byznys partner a mnohdy i životní partner, Daník, si natáhl šlachu na noze, a jelikož je to neposeda, nestihl ji vyléčit a stále si to obnovoval… No nic, Bishorn čeká a s Hančou tak začínáme organizovat. Přidává se k nám Káťa a Honza, kteří s námi byli na ferratách u Gosausee, Tomáš, který byl s námi na ferratách v CZ a jeho kamarádi + přes internet Martin a Honza II

V pátek večer tedy sedláme dodávku a vyrážíme. Jak už to tak bývá, hned v Praze nabíráme ztrátu, která se ještě zvětší na D5 v zácpě a po malinkém kufrování před Bernem dorážíme do Zinalu místo plánovaných dvou hodiny v noci až po páté ráno. Řídil jsem celou cestu, a tak jsem dost mrtvej. Martin, Tomáš a Adam ale spokojeně spinkali a nechce se jim dál rozlamovat těla v autě a nakonec se domlouváme, že hned vyrazí a případný spánek dají cestou, či až na chatě. My ostatní se rozhodneme ještě trochu pospat. Já zabírám dvě palety pohozené na parkovišti, lezu do žďáráku a spokojeně usínám. Honza I, Honza II, Jirka, Káťa a Hanča se v rámci možností uvelebí v autě a všichni spíme skoro do půl deváté. 

Balíme stany, lana, mačky, cepíny, jídlo, vše potřebné a vydáváme se vzhůru. Hned od auta stoupáme do pořádného kopce a je to docela rána hned po probuzení. Nicméně asi po hodině dolézáme do sedla a v dálce ( ve velké dálce) vidíme chatu. Od první skupiny dostáváme info, že došli na chatu a vyrážejí na vrchol. My pokračujeme lážo plážo tempem k chatě, Hanča s Jirkou startují motory a za chvilku už je nevidíme. Honza II má také našlápnuto, ale nakonec se přidává k naší trojičce, jelikož umí ocenit pohodu na horách a tak se s námi spokojeně válí na sluníčku a kochá se okolím.Po obědě se ale zatahuje, a tak i my musíme pokračovat. Vycházeli jsme z 1700 m.n.m. a dojít máme k chatě Cabine de Tracuit,která leží ve výšce 3.270 m.n.m. takže k ní docházíme odpoledne a máme toho docela dost. Chata je zcela otevřena, obsluha chybí, ale je plná dřeva, nádobí k dispozici, volné pokoje, voda. Za přespání s AV se platí 25 CHF do kasičky. My však v chatě jen posedíme, popijeme a spát budeme venku. Hned při prvním pivku se do chaty nahrnou kluci z prvního vrcholového družstva – Tomáš, Adam a Martin. Vypadají trošku zničeně, trošku je pobolívá hlava, ale vrchol zdárně zdolali. Za jeden den skoro 2500 výškových metrů až do 4.153 m.n.m. + 900 metrů sestup – klobouk dolů.

Společně pak všichni povečeříme (salámy, špeky, těstoviny, polívky) a my chlapci jdeme stavět stany na morénu.Máme čtyři stany - 3 pro dva a jeden, slovy Martina, pro 2-3 když se mají hodně rádi. Stany jsme postavili a teď řešíme jak se v nich vyspíme. Brát v potaz musíme to, kdo je jak velký a kdo jde v noci na vrchol. Náhoda a Pán Bůh tomu chtěli a ve stanu pro tři jsem skončil já s holkama. Aspoň se holky nemusely hádat, která bude tou šťastnou a bude moci se mnou dýchat zatuchlý vzduch ve stanu. Všichni jsme se mezi sedmou a osmou naskládali do stanů. Někteří proto, že je čekal budíček ve tři v noci, někteří proto, že byly po vrcholovém výstupu unavení.

S holkama se po značných peripetiích uvelebíme ve stanu. Já, jelikož jsem chlap, spím uprostřed. I přes bolest hlavy se snažíme usnout, ale pak Hanča zmíní, že viděla jeden strašidelný film (Dyatlov Pass Incident). Bohužel i já jsem viděl tento nepříliš kvalitní film. Nicméně jsme se oba začali strašit. Káťa se k nám přidala taky. Asi hodinu jsme tak tlachali o strašidlech až jsme byli ve stádiu, že jakýkoliv zvuk z venku v nás vyvolával až hysterické reakce. Nevím co by holky beze mě ve stanu dělaly. Jakožto chlap jsem statečně ležel uprostřed a konejšil je… Psychickým vysílením jsme nakonec kolem deváté usnuli. Ve stanu mi bylo hlavně díky spacáku Malachowski teplo. Holkám asi moc ne, jelikož se pořád na mě mačkaly a i ony chtěly pocítit teplo kvalitního husího peří !

Asi v 1:45 se převalím na druhý bok a vidím Hanču, opírajíce se o lokty a čumějíce do blba (koukala před sebe, ne na mě) Zeptal jsem se co jí je. Řekla, že nemůže spát, hodila čelíčko a začala chrápat. Druhý den si to nepamatovala, nicméně já se zase začal bát. Ještě se mi chtělo na záchod, bolela mě hlava a bylo moc brzy. Kolem druhý jsem na chviličku ještě zabral, ale vzbudilo mne chrápání jak od Hanči tak od Káti. Prý měly rýmu – no, každopádně zařezávaly jak chlap. V půl třetí už jsem fakt nemohl spát vůbec, a tak jsem nenápadně dloubal do holek, jako že budíček. Nakonec ani nepotřebujeme budík a před třetí začneme lézt ven. 

Venku je tma, milimetr poprašku, a nic moc jasno. Rveme na sebe návleky, úvazky, helmy – zkrátka vše potřebné a vyrážíme na ledovec. První družstvo tvoří Honza II, Jirka a Hanča, druhé družstva (tzv. elitní) tvořím já, Honza I a Káťa. Nasazujeme mačky, cepíny do rukou, cvakáme se na lano a vyrážíme. Nejdřív myslíme, že jsme první družstvo nechali za námi, ale po chvilce jsme pomocí vysílaček vyvedeni z omylu a před námi vidíme tři čelovky – Honza II, Jirka a Hanča. Za námi se plahočí asi 9 Francouzů, ale naštěstí mají tempo podobné našemu. Dvacet minut jdeme příjemným terénem, žádný prudký výšlap. Pak se však kopec zdvihá a my konečně nabíráme výšku. Čelovka svítí tak 10 metrů přede mne, a mě přijde, že to je konec terénní vlny a bude chvilku rovinka. To si říkám stále dokola ale půl hodina je pryč a nic.

Nakonec je z toho hodina soustavnýho, debilního, prudkýho stoupání, během které jsme spolu přestali mluvit a vnímat okolí. Každý jdeme podobným tempem – hlavně ne rychle, to se člověk zadýchá tak, že musí zastavit. Udělám vždy 20 kroků a opřen o cepín, dýchám. Za sebou slyším hluboké oddechování, a když se rozejdu, slyším mačky bodající do zmrzlého stěnu. Nic jiného. Občas, když společně pijeme z láhve, která pomalu zamrzá, prohodíme povzbuzující fráze, moc jim už ale nikdo z nás nevěří.

Ze tmy před námi se k nám přibližuje světlo. Jsme překvapení, když potkáváme Honzu II jak sestupuje. Jeden z nejsilnějších členů výpravy a jde dolů. Co tam sakra chceme dělat my, říkáme si? S Honzou II se zastavujeme a říká nám, že má ukrutné křeče v břiše. Dávám mu vysílačku a ujišťuju se, že se dokáže sám vrátit. Kdyby cokoliv ať zavolá vysílačkou a my sejdeme. Nakonec, dle infa z ČR, měl Honza II asi otravu z jídla ještě z Čech, ale i přesto zvládnul sám sestoupit k chatě a i k autu a troufnu si říct, že i když mu nebylo dobře, u auta vypadal víc ve formě než já.

Pokračujeme tedy ve stoupání ve vyšlapané cestě, kterou asi 200 metrů před námi Jirka hrdinně prošlapával. Jelikož ale byla tma, původní stopa se mu ztratila, a tak jsme po chvilce začali šlapat v navátém hlubokém sněhu do zatraceně prudkého kopce. Máme toho až po uši, tma jak v řiti, únava, vrchol v nedohlednu, zima. Káťa vzadu haleká, že jako pauzu, že si chce vzít ještě jednu vrstvu. S Honzou I, nemajíce už nic, co bychom na sebe dali, jí to vyvracíme. Nakonec vylézáme ze stopy a necháme mezitím došlé Frantíky jít před nás, doufajíce, že stopa bude lépe průchozí. Jdeme jak husy za sebou do prudkého svahu a mrzneme. S Honzou však zahlédneme jak Jirka s Hančou začínají traverzovat směrem doprostřed svahu. S Honzou I se rozhodujeme jasně a rychle. Prdíme na vyšlapanou cestu a zkratkou jdeme přímo nahoru. Svah je prudký hodně, nohy se mi občas zamotají, občas se zadrhnu mačkou. V tichosti si přeju, ať už tohle utrpení skončí. Nevím, jak to prožívají Honza I s Káťou za mnou, protože spolu moc nemluvíme, ale všichni toho máme dost. Když vylezeme ten hrozný prudký svah, začíná konečně svítat. Vidíme jasné nebe a za dalekými vrcholky tušíme slunce.

Víme, že vrchol už nebude daleko a světlo nás polilo živou vodou. Trochu nám mrznou nohy (někomu jedna, někomu obě), ale když jdeme, dá se to vydržet, jen vody na baťohu jsou už k ničemu, jelikož jsou zmrzlé. Závěrečné stoupání už není tak prudké, přesto se táhne a síla vůle je důležitější než síla v nohách. Pod závěrečným stoupáním už vidíme Hanču a Jirku, jak se šplhají k vrcholu. Po chvilce jsme v tom exponovaném místě i my a od vrcholu nás dělí už jen pár metrů. Pár seknutí cepínem, kopnutí mačky do svahu a stojím nahoře. Za mnou vyleze ještě Honza I a Káťa a společně s Jirkou a Hančou se radostně objímáme. 

Je to úžasná scenérie. Vychází slunce a oranžově ozařuje vedlejší vrchol Weisshornu, mraky se jako šlehačka rozlézají v údolí pod obrovskými vrcholky. Cítím se fakt krásně a chvilku si vychutnávám klid a daleké výhledy. 

Pak se probudí mé pravé egoistické já, a začínám skotačit před foťákem. 3,5 hodiny strastiplného stoupání jsou zapomenuty a já mám energie na rozdávání. Naštěstí nejsem na vrcholu jediný narcis – Hanča mi zdatně sekunduje a společně organizujeme pózy a fotíme se ze všech možných úhlů. Jirka už na vrcholu dost mrzne, a tak začíná sestupovat. Frantíci jdou za ním. My toho ale nemáme dost a naše narcistické pudy se rozjíždějí na plno. Mačky do vzduchu, cepíny do rukou, zamyšlené pohledy do dálek. Všechny tyto pózy, pečlivě probrané s Hančou ještě na chatě, nyní ukazujeme před foťákem. Netrvá to dlouho a brzy tomu propadne i Káťa s Honzou I a na vrcholu to vypadá jak při natáčení grotesky. Káťa vypadá jako by nešla do kopc,e ale celou dobu ležela v posteli a na vrcholu teď vystavuje své zahalené tělo objektivům jako hollywoodská hvězda.

Pocit vylézt na vrchol je úžasný, nicméně bez fotek by to nebylo ono. Fotím bez rukavic a až šílená bolest mě donutí toho zanechat, ačkoliv Honza I ještě hecuje, že to na pár fotek musím vydržet. Taky začal narcisovatět J No nic, ačkoliv už nás hladí sluneční paprsky po bundách, stále je hluboko pod nulou a tak sestupujeme z vrcholu dolů. Navázáni na lano doslova sbíháme ten nechutnej krpál během pár desítek minut a co nevidět sundáváme mačky a štrádujem si po kamení k chatě. V chatě ještě házíme do kasičky peníze, přeci jen jsme tam chvíli poseděli. Sníme co to jde, a vyrážíme dolů do k autu. Stany už nám sbalili kluci z prvního družstva a dokonce i snesliJ Jirka s Honzou nasazují zběsilé tempo a brzy jsou v trapu. Já s Káťou jdeme opět úsporným tempem a Hanča se zdržuje oblíkáním a svlíkáním. Nevím proč, na vrcholu jsme už byli a fotek už moc dělat nebudeme.

Společně ještě dáváme odpočinek, naposled zamáváme Bishornu a valíme to dolů. Hanča s Jirkou dalece vpředu, naše silná trojka opět lehce zaostává. Sestup je utrpení a větší bolest jsem letos nezažil… Vyčerpání a bolest nakonec rozdělují i naší trojičku a k autu tak docházíme po jednom. Rveme věci do auta, provedeme základní hygienu a vyrážíme směr ČR. Byl to krásný výkon a nejkrásnější letošní výstup. Počasí, podmínky, prostě všechno vyšlo dokonale. A teď už můžeme spřádat plány na něco ještě lepšího.