Je začátek srpna. Sedím za stolem z mléčného skla, přes otevřené francouzské okno hledím na tyrkysově modré moře a někde v dáli se zvedá Velebit. Připadám si jako spisovatel, který odjel na rok na opuštěný ostrov, aby napsal pokračování veleúspěšného románu, na kterém vyvařil pěknou vatu.
Já však píšu report z ferrat, na kterých jsme byli někdy v půlce června… asi. Už si toho moc nepamatuju, a tak teď s vychlazeným pivem horko těžko vzpomínám, kdo všechno tam s námi vlastně byl. Na tom, co napíšu, nevyvařím ani 5 Kč a velmi pravděpodobně se s tím budu trápit celý večer.
Nuže, opět jsme vyrazili na ferraty. Krása a vtip nás již předcházejí. Dan mě nutí, ať jsem v reportech konkrétnější, zejména co se týče jeho. Takže krása a svalstvo v podobě Dana nás předcházejí a vtip, zábava, erotično, péče a dokonalost v podobě mé osoby, nás předcházejí, tudíž máme na ferraty během odpoledne plno. Účastníci zájezdu se rozmísťují do aut takto – dodávku plnou zábavy obsazuji Já, Tomáš V., Tomáš J. (Ježa), Markéta, Monika, Káťa, Tomáš H., Verča a Petr. Do osobáku, jenž je zosobněním nudy, usedá Dan, Ondra Bob, Leoš a Lenka. Kdo nás čte pravidelně (pevně věřím, že tak činí naprostá většina, když už si nic nekupujete na eshopu) jistě poznal staré známé sportovce a alkoholiky.
Původní plán byl jasný – Schermberg. Bohužel bůh deště, jehož antické jméno zní „Hajzl“ rozhodl, že v Totes Geborge bude pršet, a tak přišly na řadu mé zkušenosti s plánováním. Během 24 hodin kompletně předělávám náš plán a vyrážíme na ferraty ke Kapfenbergu, což je nějaké městečko v Alpách, které ani pořádně nejsou Alpy, nýbrž kopečky. Alespoň z našeho horalského pohledu. Nicméně ferraty různých obtížností tam jsou pěkně u sebe, což je přesně to, co hledáme.
S vědomím, že je to kousek, nečeká nás nic těžkého a bude to pohoda, nevyrážíme brzy jako vždy, ale pěkně až po šesté. Záhy však zjišťujeme, co znamení 13 lidí – ustavičné zastavování a courání. Všechno trvá několikrát déle, než je běžné. Stále mě ze snu budí noční můra, jak stojím na benzínce, dav lidí kolem mne a já se táži: „Tak pojedeme?“ „Kde je Tomáš?“ „Sere“ „Hele už jde“ „Dobrý jedem“ „ Chybí Káťa zase“ „Kam šla?“ „Srát….“
Jen co jsem tuto příhodu vytáhl z paměti, abych jí promítl na bílý papír, psychicky mne zcela odrovnala. Tudíž jsem si musel dát na terase tři piva a tři panáky výborné moravské slivovice. Tvářičky mi hoří jako uhlíky a očička jiskří více než xenony na Danovo BMW M3, které ještě nemá, ale brzy mít bude. Už se mi nechce psát, ale co bych pro své čtenáře neudělal.
Po dlouhé předlouhé cestě jsme nakonec dorazili do Breitenau a horko těžko se vydrápali do kopce pod skálu. Naším prvním cílem byla ferrata Naturfreunde klettersteig, ne příliš obtížná ferrata B/C, ale na rozlez, myslím, dostačující. Vykopání z auta nám opět zabere značnou chvíli, ale díkybohu vyrážíme. Jdeme v několika skupinkách a je nás jak na školním výletě. Pod feratou si zopakujeme základy cvakání pro neznalé a hurá, hurá, jdeme na to. Lezeme jistě, ale pomalu, protože je nás skutečně hodně. Já se pohybuju někde uprostřed, vždy připraven bezradným dívkám v okolí pomoci. Dan chvíli leze vedle mne, ale brzy odleze někam dopředu zcela sám, což je jeho oblíbená činnost. Nerad někomu pomáhá, a pokud vás Daník někdy vezme poprvé na ferraty, doufejte, že tam budu i já, protože jinak budete bezradně brousit lano a koukat se na Danovo záda z uctivé vzdálenosti. Mnohdy ještě zahlédnete jeho znuděný výraz, že má vše děsně na háku a samozřejmě neopomene dodat, jak se pekelně na téhle ferratě pro batolata nudí. Ve skupinkách nakonec dolezeme na vrchol, výhledy jsou parádní, skála pěkně tvarovaná, takže se dá celá lézt bez lana. Což ji činí zábavnější, než by normálně byla. Celou dobu fouká studený vítr, kvůli kterému mám husí kůži a holky špičaté bradavky, div, že jim neprořežou trička. Bundu mám v báglu někde u Ondry, který je stovky metrů za mnou a snaží se okouzlit zase jiná děvčata. Úspěchů moc nemá. Asi jako Tomáš, který však s každým výletem do hor získává trošku víc horského šarmu, jako mám já, a obávám se, že mi brzo bude značně konkurovat. U vrcholového kříže děláme hromadnou fotku, která je tak plná krásných a usměvavých obličejů. Některé jsou jen usměvavé a krásu viděly jen z auta, resp. v autě na sedadle řidiče.
Poznámka editora:
Věta "na rozlez, myslím, dostačující" je zářným příkladem skutečnosti, jak malé ambice se skrývají v hlavě toho chlapce. Svědčí o tom i jeho starostlivost o dívky, o které se většinou nikdo jiný nestará. Je tedy kdesi uprostřed a jako Robin Hood s dychtivě vyplazeným jazykem pokukuje všude kolem, kde by mohl takzvaně pomoci. Jeho úmysly jsou však mnohem proradnější. Samozřejmě mu jde o sex, a na to si vybírá ty nejslabší jedince, v jejichž očích se stává příslovečným hrdinou, bezpečně skryt pod rouškou nabídky pomoci. Tato jeho taktika je mi natolik cizí a vzdálená, že raději spěchám nahoru, ani se nejistím, riskuji svůj život a dávám všanc svou pověst milého a pozorného člověka, jen abych tomu nemusel přihlížet.
Rychlý sestup prokládáme krátkou zastávkou na pivo na chatě, stojící doslova na skále a pak sjíždíme autem do údolí a hledáme místo, kde budeme nocovat. To se musí probrat v hospodě a tak pijeme další piva, dva dobrovolně zvolení řidiči nepijí. Naše zvídavé oči si všimly plakátu lákající na křesťanskou slavnost, koncert. Panenky se ihned protočily při představě nadržených jeptišek. Nikdo si nepředstavil padesátileté staré panny, ale pětadvacetileté opálené sexbomby, které své silikony skromně schovávají pod černý plášť, blonďatý drdol je smotán pod tučňáčím čepcem.
Všichni tři Tomášové při této představě silně slintají, Ondra nenápadně pohybuje pod stolem rukou nahoru a dolu. Dan dokonce vybíhá ven a ptá se místních, kde ta sláva je, začíná organizovat dopravu pro přesun a shání prezervativy. Slzičky kutálející se po jeho dětské tvářičce však brzy prozrazují, že koncert už je u konce a akce bude co nevidět ukončena. Smutně dopíjíme pivo a odebíráme se na místo našeho noclehu. Osobák řídí Lenka, docela jí to jde, ale nějaké lekce jí ještě budeme muset s Danem dát. Petr řídí dodávku a přes počáteční pětinásobné chcípání při rozjezdu nás na kopec vyveze jako Ayrton Senna. Mezi auty tvoříme kruh a rozjíždíme to ve velkém – pivo, tatranský čaj, slivovice. Brzy z našeho hloučku vychází hlasitý smích a tokání alfa-samců. Když vše až na naši sbírku ostrovtipů vyschne, odebíráme se na kutě a zaléháme. Někdo do stanu, někdo do auta, někdo jen tak na zem. Kupodivu se i Ondra trefil do spacáku.
Ráno nás probouzí lehký deštík, ale během pár minut je krásně slunečno. Sjíždíme do údolí na ferratu Klammgrabensteig, což je ferrata max. C, která je na asi 80 metrů vysoké, lehce položené stěně. Ferrata má dvě cesty, které se potkávají až na vrcholu. Rozdělujeme se tedy na dvě družstva a lezeme krásně naproti sobě, máváme si, povídáme si a chválíme se. Druhé kolo si cesty prohodíme. Je to zábava, nástup je hned u auta a seběhnutí zabere cca. 10 minut. Jsme spokojeni a času máme ještě fůru. Přejíždíme na další ferratu Frohnleitner Band na které je jeden úsek C/D. Přístup ale zabere hodinu a čtvrt do kopce a to mnohé lidi odrazuje. Mě osobně se nechce kvůli 100 metrům lezení táhnout někam do svahu. Daník je také líný a nikam jít nechce. Nakonec jdou na ferratu jen Tomáš, Jéža a Ondra. Trošku váham, jestli je vůbec chytré tuto takřka nesvéprávnou trojici pustit bez dozoru někam do lesa a do hor, ale kluci mě svým jistým vystupováním přesvědčí, že si důvěru zaslouží.
Se zbytkem vyrážíme do městečka Frohleiten, kde se procházíme po náměstí, jíme ovocné koláče a pijeme kávičku. Trošku jiný výlet než byl avizován, ale o to víc si to každý užívá a trocha kultury ještě nikomu neuškodila. Konečně je v naší skupině více dívek než chlapců a na nás čtyřech mužích je to znát, neboť se naparujeme jako lázeňští šviháci. S Danem vzpomínáme na Pavlu a její facebookové fotky plné dortíku a kavárniček. Tady je její místo. Na její počest si dáváme další borůvkový koláč a pak zevlíme po městečku. Kluci hlásí, že jdou dolů, a tak vyrážíme zpět na parkoviště pod ferratu. Už když vidím naše tři švarné junáky sestupovat, vím, že je něco špatně. Na otázku, jaké to bylo, reagují podrážděně jako žena, které manžel nekoupil kabelku. Chvíli koukají zarytě do země, už už si říkám, jestli do nějaké díry nestrčí hlavu a nebudou dělat pštrosa. Nakonec nevydrželi a přiznali, že se ztratili, chudáčci, a ferratu nenašli. Dětský pláč, promočené kapesníčky. Nezbývá nám nic jiného, než je kolektivně utěšovat. „Neboj, Tomíku! Příště, příště tu ferratu najdeš.“ Ondra ani nemůže mluvit, jen občas polkne nudli, která v krku tvoří chutný knedlík. Jéža radši poodešel do lesa, kde zarytě loupe kůru ze stromu a strká si ji do baťůžku. Chlapci pionýrsky slibují, že sami už nikdy nikam nepůjdou a my je s Danem konejšíme, že s námi se už nikdy neztratí a nebudou tak muset volat mamince. Nakonec se kluci uklidní a tiše se nasoukají do aut. Zde ještě Tomáš, zasažen emočně vypjatým blouděním, vybouchne, neboť mu Dan sežral buchtu, na kterou se tak těšil. Myšlenka na ní ho držela při životě. Nakonec Tomáš změkl, Daníkovi odpustil a spokojeně se uvelebil do sedačky a my tak mohli vesele frčet domů do Prahy.
Žádné komentáře:
Okomentovat