STUBAI - 2 dny, 3 vrcholy

STUBAI

Co si představíte, když se řekne Stubai? Ano, správně, je to místo, kde se kuje to nejlepší horolezecké železo, neboť právě ve Stubaii sídlí AustriAlpin. Pro mne má však toto údolí ještě další kouzlo, protože na svazích místní hory Wilder Freiger jsem ztratil své malé kamarády na nohách. Dále pak značnou část sebevědomí, ega, bezstarostnosti a krásy. Ale to podle mnohých není na škodu.

Nicméně už v dobách nemocničních jsme si s klukama řekli, že se sem vrátíme a na ten vrchol dolezeme. Termín padnul na začátek července a mě s Jardou a Ondrou (nejtvrdší horalové a skuteční omrzlí horolezci) doplňuje Dan, Tomáš, Andy, Ježa, Káťa, Káča a Honza. Asi týden před odjezdem Ondra hlásí horečky, kapačky (pozor, ne kapavku), kašlík a pomalu smrt. Bohužel nemůže jet. Patrně vzpomínky na patálie, které jsme si tu v zimě užili, přivolaly nebezpečné bacily anebo, a to je pravděpodobnější varianta, se Ondra prostě posral strachy a nechtěl jet. Nahradili jsme ho tak Lukášem. Hoši si byli až na hustotu vlasů celkem podobní.

Cesta probíhala jako vždy. Já řídím, ostatní podřimují a Daník tvrdě spí. Asi na hodinku pak urputně bojuje s volantem.

Brzy ráno už stojíme na parkovišti pod lanovkou, balíme obří bágly a valíme do kopce. Výšlap lesem na Sulzenau Alm nám zabere asi hodinku. Stejně tak dlouho jsme šli i v zimě. Krajina je však naprosto jiná. Žádné bíle pláně, které jsou prořezávány černými hroty skal. Všude jen zelená travička, vesele objímající nevinné skalky. Další úsek cesty na Sulzenau Hutte máme za hodinku vydupaný, takže oproti zimě jsme rychlejší rázem o 60minut. Zde se občerstvujeme a chystáme se konečně na pořádný výšlap. Během pár minut docházíme ke hraně údolí, kde končí ledovec a kde jsme měli stan. Tím se náskok o proti zimě zvětšuje o dalších asi 80 minut a dál už nemá cenu to počítat. Jsem jak v Jiříkově vidění. Tam kde jsme dusali sníh, močili na kolíky od stanu a vymýšleli kudy vylézt hranu ledovce je nyní malebný potůček, tráva zelenější než golfové hřiště na Konopišti a k dokreslení kýče slouží různobarevné kytičky. Pomalu čekám, kdy kolem mě proběhne bílý králíček s lízátkem. Zajíček nikde, ale kolem nás začnou poskakovat žluté skvrnky. Že by vidiny z horka? Ne, jsou to malá kuřátka! Malinká, roztomilá, žluťoučká, heboučká kůřátka. Ve výšce kolem 2500 m. Neuvěřitelné. I z nás horolezců jsou najednou rozněžněné dívenky a na kuřátka šišláme a mnozí z nás si je chtějí nepozorovaně strčit do baťohů. Kuřátka dokonce probrala k životu i Daníka, který toho po tvrdé, hodinové dřině za volantem měl toho skutečně dost. Celou cestu nahoru říká něco o tom, jak se mu chce spát. Občas sejde z cesty, zakopne o kámen. Tvrdí, že usíná při chůzi. Když usedá na pěkný placatý kámen, ani nesundá bágl a usne. Ne, že se mu zavřou oči, ale tvrdě regulérně spí. Takto vyčerpaného jsem ho neviděl ani po probdělé noci někde na baru.

Překonáme skalnatou hranu a začíná to nejhorší. S obrovským baťohem šplháme vzhůru. Jestli jsem si neuměl jako malý představit nekonečno, tak teď ho vidím. Nahoru. Nahoru. Nahoru. Cesta vede jen nahoru a je trapná jako opilé třináctky, které se nás pokouší balit v barech. Naše skupina se trhá. Zrno se odděluje od plev. Jsem pleva. Naštěstí nejsem sám. Jéža někde vpředu skáče po kamenech, Honza za ním. Jarda se jich drží. Lukáš, slušně to vychovaný chlapec, jako nováček správně vyčkává a netrhá se. Jelikož to by nás nasral. Já hýkám někde na konci. Kolem mě se střídá Andy a Dan. Káťa si pro jistotu někde urve podrážku od boty. Za chvíli se jí urve i ta druhá a já nevím, jestli to je k smíchu, neboť se fakt smějem, anebo k pláči, protože to je docela na prd. Inu, tady vidíte, že na horách se nevyplatí šetřit a spoléhat na pohorky, které dostanete za vysvědčení s „jen“ jednou čtyřkou" v šesté třídě. Být škodolibý, připomenu Káťe, že je to za tu hnusnou žlutou helmu, kterou si nekoupila u nás. Ano! Správně si říkáte, dobře jí tak!. Jsem však gentleman tělem i duší a tak jí nabízím své boty, neboť na ledovec si táhnu teplejší. Káťa odmítá, protože mačky, které už na ledovci nasazujeme, jí její sendvič z boty pěkně drží.

Cestou ještě musím poznamenat jednu neuvěřitelnou věc. Skoro bych snad i začal věřit v boha. Při výstupu asi 200 metrů pod ledovcem Jarda zahlédne černý flek na sněhovém poli. Něco na mne pokřikuje. Říkám si, co ho tak rozrušilo. Nějaké velké kraví hovno na sněhu? Hm super, vyfoť si to, Jardo. Když jdu blíž, chápu lépe. Jarda objevil naší čůrací láhev !!! Láhev, která musela být přes zimu zasypána několika metry sněhu. Láhev, do které jsme s Jardou ve stanu čůrali a na Ondru z ní omylem cákali. Láhev, kterou jsem nesl na báglu a při sestupu, kdy jsem se řítil do propasti a jen tak tak se zastavil za kamennou hranou, jsem ji definitivně ztratil. A hlavně je to láhev, která patřila Ondrovi a který tu teď s námi není. Neváháme a víme, že ji Ondrovi do Prahy přivezeme. Nevím jak Jarda, ale já jsem naměkko. Vzpomínky se probouzí jak medvíďata po zimním spánku. Tady jsme společně mrzli, tady jsme společně bojovali o různé části těla, možná i o život. A teď tu s Jardou najdeme láhev, která se pro nás na tomto výletě stala Ondrou. Ve třech jsme tu něco prožili, něco, co se těžko popisuje, a touhle lahví se to tak nějak uzavřelo. A díky tomu, že v lahvi byly ještě zbytky našich chcanek, se to uzavřelo vesele, neboť v momentě, kdy jsme ji vyndali ze sněhového sevření a umístili na můj černý bágl, měl jsem kolem sebe odér ucpané mušle na veřejných záchodcích a další den jsem byl celej cejtit jako bezdomovcem prochcaná matrace.

Na ledovci se navazujeme a tvoříme dvě družstva. Egoisti, frajírci a sobci se řadí do družstva prvního – Ježa, Honza, Dan, Jarda a Lukáš. My ohleduplní chlapci – já s Tomášem, dobrovolně bereme lano a řadíme s k holkám. Jestli nám přišel výstup po šutrech jako náročný, tak ledovec byl doslova mučícím nástrojem. Nekonečno se tu dalo ještě násobit a slunce pálilo ještě intenzivněji. Andy šla první a ačkoliv se její zadek tváří jako oku lahodící, po dvou hodinách na ledovci jsem si přál koukat na cokoliv jiného, hlavně ať už se odepneme z lana a ta nekonečná štreka skončí. Docházíme na hřeben a z něho už je to na vrchol už jen pár minut. No, vrchol Wilder Freiger mě trošku zklamal, protože je to jen vyvýšený konec hřebínku. Samá skála, místo na fotku skoro žádné. I tak se fotíme, plácáme si a já trošku vzpomínám na náš zběsilý úprk z této hory.

Ze vzpomínek mě vytrhne v dálce dunící hrom. Rychle balíme věci a slézáme ostrý hřebínek na sněhový svah. To už začíná z mračna nad námi někdo kropit z konve. Během pár minut konev odhazuje a stříká na nás hadicí a posléze masážní sprchou. Zmrzlé ostré jehličky nás štípou po celém těle. Nasazovat bundu nemá cenu. Chata Muller Hutte má být 30 – 50 minut daleko. Náš týmový duch mizí a každý podle svých sil utíká dolů. Je to boj. Alespoň částečně na sebe čekáme, ať se nepoztrácíme v té apokalypse. Příkrý svah, přebíháme jako baletky. Závěrečné skály pod chatu přeskakujeme všichni tak, že vidět nás kamzík, seběhne do údolí, koupí provaz a nejbližším stromě se oběsí. Když vlezeme celí mokří jako vodníci do chaty, přestává pršet. Sušíme boty, oblečení, a dostáváme k přespání krásnou cimru. Teplo, sucho, pivo a duha nám opět zvedá náladu a tak jdeme spokojeni spát.

Ráno si někteří stěžují, že se moc nevyspali. Bylo horko, nebo zima anebo je rušil kopulující pár čerstvě zamilovaných Rakušáků. Že jsou čerstvě zamilovaní jsme zjistili, protože chlapec následný den nejdřív upustil svůj cepín z Zuckerhutlu do hlubiny tisíce metrů a na konci dne jsme ho při sestupu potkali zběsile stoupat po sjezdovce pro svůj fotoaparát, který nechal někde nahoře. Inu, měl poblázněnou hlavu.

Skupinka se dělí na dvě části – silné jedince, kde jsem já, Lukáš, Tomáš, Jarda a Jéža. My jsme rozhodnuti vyrazit na další vrchol Wilder Praff a poté i Zuckerhutl. Druhá skupina lenivějších se rozhoduje pro sestup na Sulzenau Hutte. Káča by ráda s námi, ale při pohledu na spáleného Honzu, který se tváři značně nasraně, se připojuje k lenochům.

Naše skupinka brzy nalézá na skalnatý hřebínek a při pohledu za jeho hranu nějak nemůžeme najít cestu, kterou chce druhá skupina sestoupit. Vysílačky jsou vybité a tak se dorozumíváme křikem a nakonec se nám podaří si i zavolat. Druhá skupinka, která vyšla asi půl hodiny za námi, je chatařem upozorněna, že cesta je zavřená a musí za námi přes Wilder Pfaff. Když brousíme ostré kameny, je mi jasné, že to Káťa v botách bez podrážky prostě nedá. Musíme počkat a předat náhradní boty. Jéža musí dnes večer bezpodmínečně odjet a tak s Jardou vyráží napřed, protože nevíme, kolik času nám vše zabere, tak ať je rezerva. Já s Tomem a s Lukášem čekám, až nás dojde zbytek a společně lezeme dále. Krásný stoupání a popolézání II. stupně. Musíme nastoupat přes 300 výškových metrů, ale vůbec mi to nevadí. Tohle nás na horách baví. Pevný kámen, expozice, výhledy. A svoboda. Ostrý hřeben nám zabere asi hodinku, ale na vrchol dojdeme s úsměvem na rtech. I Honza se už směje. A i Dan je rád, že osud je donutil sem vylézt s námi. Fotíme se, jíme, blbneme. Je to paráda. Brzy ráno a my jsme na dalším vrcholu. Z něho vidíme náš další cíl a to je Zuckerhuttl. Na něm zrovna teď svádějí svůj boj se skálou Jarda a Ježa. Já s Tomem se rozhodujeme, že na něj prostě dojdeme. Nejít na vrchol, když je doslova na dosah ruky a může to zabrat max 2 hodiny je, jako nevsadit si na výhru Sparty nad týmem beznohých slepců. Ostatní i přesto chtějí rovnou sestupovat k lanovkám.

Rozdělujeme se. S Tomem a Lukášem slézáme nepříjemné kamenné pole a jsme zase na ledovci. Nasazuju mačky a objevuju krásný čirý led. S výkřiky malého děcka do něj zakopávám přední hroty a rozverně poskakuji po svahu. Stojím na zdánlivě pevném místě, když se najednou propadnu. Nejdříve pravá noha a ve zlomku vteřiny po ní noha levá. I ten zlomek vteřiny však může za to, že si levou mačkou doslova stoupám do svého pravého lýtka. Okamžitá bolest není hrozná, ale to, jak cítím hrot mačky hluboko v noze, je nepříjemné, jako když vám doktor dělá výtěr zadku. Vytahuju mačku z nohy a chvíli to vypadá fajn. Za chvíli už ze mě crčí krev jako horská bystřina vyvěrající ze skalní dutiny, aby cestovala dál do údolí. Mě však krev cestuje akorát na mé nové botky, čehož si naštěstí pohotově všímá Lukáš a po pálivé dezinfekci mi nohu balí do obvazů. Super jsem zachráněn a o další kus těla nepřijdu. Teď zvažuju co dál. Jít na vrchol, nebo se připojit k ostatním a jít přímo dolů. Mám jít, nemám jít? Má mě ráda, nemá mě ráda? Kytku na trhání květu tu bohužel nemám, a tak se řídím ne srdcem, ani mozkem, ale vnitřním hlasem, který ke mně promlouvá přes sluneční paprsky…. Ne, kecám. Prostě jsem si řekl, že nejsem bábovka a dám to. Hned pokračujeme dál a na skále v sedle se potkáváme s Tomášem a Ježou, kteří akorát sestoupili z vršku. Opalují se tam jak švédské modelky. Předáváme si informace, my jim gratulujeme k již dosaženému třetímu vrcholu a posíláme je za naší skupinkou, která akorát začíná sestupovat po ledovci.

Necháváme bágly s lanem na místě a na lehko začínáme stoupat. Docela se divíme několika skupinám, které po ledovci dojdou pod skálu, otočí se a začnou sestupovat. Když jsme u skály, zjišťujeme proč. Terén to není turistický, ale místy lezecký III. stupně obtížnosti. A když pod sebou máte stovky metrů díru, už je to znát. Lezení si ale zase užíváme, baví nás to. Na vrchol vyhupkáme poměrně lehce a tak máme spoustu času na focení. Tomáš s Lukášem laškují s neznámou Rakušankou, která je docela pěkná a má cepín AustriAlpin! Já, jelikož jsem si všiml jejího manžela, radši mlčím a hltám tu nádheru kolem. Sedáme si a užíváme si náš třetí vrchol během 24 hodin. Je nám spolu fajn, nikam se nehoníme a užíváme si. Dolů ale sejít musíme a tak jdeme na to. Skálu necháváme za sebou a brzy už cupitáme ve vyšlapaných cestách po ledovci. Za půl hodiny máme Zuckerhutl za sebou a traverzujeme příkrý svah. Pak opět skalnatý hřeben směrem dolů a už vidíme sjezdovky. Ty doslova seběhneme a po hodince jsme u začátku vleků. Máme žízeň, ale k chatě, kde jsou ostatní, nás čeká už jen pár stovek metrů. Sestupujeme už po štěrkové cestě. A to je, přátelé, teprve utrpení. Ježa mi naštěstí přináší moje měkčí botky. I tak dojdeme s Tomášem pod chatu totálně mrtví. A vedle chaty je lanovka. Jak jsme se dostali dolů, už nebudu popisovat, ale za chvilku už sedíme v údolí kousek od našeho auta a pijeme pivo! Vychlazené pivo ! Ostatní se k nám za pár minut připojují a jediný, koho sestup vyčerpal, je Jarda s Ježou. Břídilové ! Do auta sedáme zničení, ale šťastní. Neuvěřitelné horko kolem 36 stupňů a ne moc fungující klimatizace nás však pěkně ničí. Cesta domů je tak utrpením a do Prahy dorážíme nad ránem ještě víc zničení, než po skotačení na horách. Nicméně dva dny a tři vrcholy nad 3400 m.n.m... ...to zní prostě krásně :) 

SEEWAND A SOUTĚSKA POSTALMKLAMM

Na světě byly pouze dvě věci, ze kterých jsem měl strach - nezaměstnanost a Seewand. Vzhledem ke skutečnosti, jak pozitivně dopadl můj vyhazov z již asi osmé práce, rozhodl jsem se zkusit štěstěnu i na Seewandu.(píšu úmyslně v jednotném čísle, jelikož Kuba zrovna fotí svůj nový book na březích Středozemního moře, aby nám zvýšil sledovanost na FB)

Organizace takové výpravy je solidní vopruz. Můj inženýrský titul trpěl. Doufám tedy, že jsem to dělal naposledy, jinak chci zvýšit kapesné. Nakonec nás po různých patáliích jelo 8. Mám podezření, že Kuba přes PPL posílal z pláže obálky s antraxem, aby vyřadil z provozu co nejvíc lidí a pak mi mohl omlátit o hlavu, že to neumím naplánovat. Rád je terčem obdivu on. Je schopen si kvůli propíchnout lýtko hrotem mačky, nechat uříznout prsty, obětoval by i vlastní pohlavní orgán, jen aby se o něm mluvilo...

Leč organizovat to umím, a ještě u toho zůstávám krásný a neporušený.. Ve tři ráno jsem začal sbírat ty naše šmoulíky po Praze, rozházený jak pytlík hrášku bonduelle. 4:30 opouštíme Prahu. Trio já, Ondra, Tomáš (plus jeho Bára), přidali se nováček Jirka, Jana z Brna, Pavel. 

Báře je údajně zle, tak se vymlouvá, že chce sedět vepředu. Tomáš jí, nic netuše, pouští.. Během chvíle jsem vystaven jejím lascivním pohledům, pomrkávání, dokonce mi přišlo, že mi sahá na šaltrpáku. Když jsem řadil čtyřku, která se řadí obzvlášť svižně a vždy razantně zarazíte směrem k sobě, zahlédl jsem v jejím těle ucuknutí. Kdyby zrovna pila, polila by se. Inu.. brzy jsem zjistil, že její pokukování mělo i jiný význam, nejen sexuální. Sledovala, zda nespím. Velmi urputně. Celé auto to sledovalo, nikdo tedy nespal a celá má snaha dovézt je bezpečně vyspinkané pod kopec byla zbytečná. Příště řídí Bára a já sedím vepředu...

Pozn. editora: Ač se to Daník snaží všelijak skrýt a zaonačit jak nevěrník své schůzky s milenkou, myslím si, že všímavý čtenář v jeho řádcích vyčetl, že organizovat výlety, výpravy a expedice neumí katastrofálním způsobem. Než jsem odjel k tyrkysovému moři opálit své sošné tělo, naplánoval jsem Danovi a ostatním výstup na Grossglockner. Plán byl takový, že já s Bárou cestou z jižních krajin dorazím pod Glockner a společně tam vylezeme. Lidi jsem domluvil, cestu naplánoval, vše připravil. Stejně tak jako francouzská armáda byla schopná něčeho hodnotného jen pod Napoleonem, naše skupina je naprosto neschopná, nemám-li to v ruce já. Inu pod Daníkovo velením šla celá organizace do kytek. Bez pevné ruky na hory nejde jezdit a tak, když se ve čtvrtek začal dle předpovědi u Glockneru hlásit o slovo deštík, skupina se psychicky sesypala, vyměkla a zvadla jak Dan bez viagry. Marně jsem se snažil posílat povzbuzující výkřiky, že deštík bude krátký a ne vydatný. Pod Danovo hysterickým vedením se i kluci Ondra s Tomášem chovali jak uječené puberťačky, když jim vrstevníci nadzvedávají sukniska. Přesun výstupu na jiné místo neprošel. A tak si kluci vymysleli ferraty. Marně jsem upozorňoval, že když děláš akci na horský výstup, nemůžeš to jen tak změnit na ferraty, neboť jde o naprosto odlišné aktivity. Má slova se ukázala jako pravdivá a tak se Dan zbytečně vztekal nad tím, že mu to ve čtvrtek večer někdo odřekl. Těžko se to Danovi vysvětluje, ale naši čtenáří to jistě chápou. Já jsem ferraty s díky odmítl s tím, že to měl být výstup do nějaké zajímavé výšky, ať jsme připraveni a aklimatizování na Blanc. Inu, beze mne to nemá řád, nemá to hlavu a patu a nedává to smysl. Stejně jako celý Daníkův život bez mé přítomnosti. A jak mi řekla Pavla: „Já někam pojedu už jen když to budeš plánovat ty, Dan to neumí“. Pravda, je možné, že to Pavla říkala jen aby se mi vlichotila. To ale nic nemění na faktu, že to řekla a že to je křišťálově čistá pravda. Už si dovolím jen dovětek: V době, kdy podle kluků v celých Alpách všude pršelo několik litrů vody za vteřinu, blesky česaly oblohu a vítr sfoukával horské chaty ze svahů jsem já s Bárou pohodlně dosáhl výšky bezmála 3000 metrů v pohoří Ankogel Gruppe což je nedaleko Grossglockneru, který bylo naprosto nemožné v drsných podmínkách vylézt. S takovouto jsem zvědav na naše počínání na Blancu.

Před půl sedmou nabíráme Jardu na jihočesku kdesi na zastávce mezi kravínem a jezevčí norou, Bára stále upřeně hledí mým směrem (myslím, že už jí to prostě zůstalo a hledí tak doteď i na Tomáše..), a pokračujeme.. V Hallstattu se dělíme na dvě skupiny. Já, Jarda, Ondra, Tomáš a Pavel chceme na Seewand, Bára, Jana z Brna a Jirka půjdou někam sami. Všichni víme kam..

Trháme skupinu a vyrážíme směr Seewand.Sleduju Jardu, jak se obléká, který má snad i kapesník od Salewy. Mohl by si tak oblíbit i nás.Nuže, asi hodinový nástup z parkoviště od jezera lesem na ferratu trefíme až napodruhé. Hledíme na tu obrovskou skálu a doufáme, že to bude paní exponovaná.. chceme se bát. Proto tu jsme.Cesta nahoru by měla zabrat cca 3h i se svačinou, čůráním a velkým množstvím selfies. Startujeme v pořadí: Jarda (chce zapadnou do party, tak dělá, že je nejrychlejší, ale za první skálou inhaluje), já (jsem nejrychlejší!), Pavel (chce mít sexy fotky, proto jde hned za mnou), Tomáš (celou cestu prdí, proto je raději níže), Ondra (prdí a je nejpomalejší, dost tenhle rok chlastá)

Máme za sebou první úseky a musím konstatovat, že jediné vzrušení bylo, když na nás asi v půlce Jarda shodil šutr velikosti hlavy krocana.

V první třetině mělo přijít nějaké déčko, ale asi jsme ho přehlédli.

Přibližně v polovině trasy je jeden z bivaků, sedáme na zadky a svačíme. Když konečně dosvačíme, přichází Ondra a chce svačit. Trochu zvědavě zvedáme obočí, ale Ondra nás ujišťuje, že svou fyzičku prý dožene v pondělí na kruháči a na Blanc bude za 14 dni fit a krásný jako jeho kamarádi. 

Jarda startuje jako první, nabírá výšku a mizí mi z dohledu. Jak mě opouští a nechává mě samotného, je mi smutno. Je mi smutno po pohledu na Pavly leginy, které většinou pouštím před sebe. Je mi smutno po Pavle a jejích selfíčkách. Je mi smutno po tom, jak mě posílá neustále do řiti..

Smutním a lezu. Nudím se.

Nicméně topo slibuje na závěr kvalitní D/E, a já si říkám, že to je možná ten úsek, kvůli kterému je Seewand tak nechvalně proslulý. Kdybych neznal topo zpaměti, asi bych ho přehlédl také. 

S klukama parkujeme v D/E, sedáme na odsedky a sledujeme paraglidisty nad jezerem. Ten oranžový dělá salta.. Jaký? No ten oranžový nad jezerem! Nekecej! A joo, ty vole.. Později si uvědomujeme, že je sledujeme z nejtěžší a nejvyšší části ferraty, kde bysme se měli podělat strachy, ale my si našli čas na biograf. Paradoxní.

Přichází druhé vzrušení. Na helmu si mi sedl motýl!

Blížíme se ke konci a jsme zklamaní. Tedy aspoň já jsem.. Seewand si kolem sebe vytvořil auru nedosažitelnosti. Taková Sfinga bez záhad. Obyčejná ženská.

Po sportu si vždy rádi přihneme, a tak spěcháme do nejbližší hospody, která je asi hodinu cesty. Cesta je utrpení, skáčeme po kamenech jak kamzíci, slunce nám pálí do zátylků a Jarda s Tomášem řeší poměrně zaujatě problematiku českého školství. Budiž..

Dorážíme k chatě, kde běhají malá vietnamská prasátka celá od bahna a hoven a já jsem naměkko. Okamžitě je honím a chci si sáhnout. Dovedu si představit, že to venčím v Riegráčích a žádnej pitomej pejskař mě neotravuje s hloupými dotazy: a kolik mu je, a jakou má stolici, a nedáš mi číslo?

V chatě si objednáváme pivo s polívkou s obrovskými knedlíky. Obsluhuje nás tu potetovaná punkerka, tu dvanáctiletá šťabajzna a já už nejsem naměkko. Všichni se shodujeme, že tohle mít nikdy nebudeme, zatlačíme slzu, platíme, dotáčíme vodu a jdeme dolu. 

Sestup trvá přes dvě hodiny, je naprosto zdrcující, nechutný, nudný, bolestivý, vyčerpávající a já nevím co všechno, proto ho nebudu popisovat. Moje nohy jsou jako ve skřipci, když po sedmé hodině konečně dorazíme dolu, my s Tomášem poslední, protože jeho bolí kolínko a mně prstíky.

Lehká koupačka v jezeře a alou do altánku. Naše odpojené trio se prý bavilo báječně. Jirka (můj věrný spolužák) vypadá spokojeně, a to mé něžné srdce konejší. 

V altánku parkuje podezřele moc aut. Většinou jsme tu sami. Jedno dokonce přímo uprostřed parkoviště, mám chuť mu ho objet cepínem jako to Landovo Porsche. Ano, byl jsem to já. 

Dáváme chladit piva, měníme svršky (aspoň ti čistotní z nás) a rychle na kebab. 

STŘIH! Hraje náš oblíbený part: pivo, pivo, WiFi s heslem pohlreich v restauraci Pohlreich, střídání na WC s propojenými kabinkami, delikátní kebab, nepovedená krádež labutí a altánek. Večer se vracíme do altánku v lehce podroušeném stavu a já prorokuji potenciální možnost jeho obsazení. Nikdo mě nebere vážně.. Naposledy mě nebral vážně jeden mladej v Rodeu.. A jak dopadl! 

Altánek je samozřejmě plný, poprvé! Věřím, že je to díky čtenosti a oblíbenosti našich reportů. Lidé už ho zkrátka znají, je to pojem, široko daleko nejnavštěvovanější ubikace s přátelskou cenou. 

Bivakujeme tedy vedle parkoviště, popijime, klábosíme a chystáme se ke spánku. Ráno plánujeme Postalmklamm.

Budíme se kolem půl osmé, Jarda už staví na čaj.. Venku jasno, čisto, slunečno. Nepadla ani kapka. Musím říct, že se spalo sladce. Posnídáme, co nám maminky nabalily do batůžku, a jedeme do města. V malebné kavárně v Hallstattu objednáváme kafe a začíná standardní rituál střídání se na WC. Jdu druhý, to ještě jde. Všichni o kilo lehčí vyražíme směr Postalmklamm, což je cca minut cesty z Hallstattu. U vjezdu do soutěsky vybírají 5 euro za každého. Kromě mě. Poznali, že toho ze mě moc nekápne. Zkušeně řezu zatáčky naším červeným tranzitem a vzpomínám na mou starou dobrou E39. S tou by se tedy daly dělat věci. Strategicky vyjíždíme až nahoru k vrcholu ferraty, abychom pak skočili rovnou do auta a ihned vyrazili.

Sestup je rychlý, během 30 minut jsme u startu. Ferrata začíná asi 20 m dlouhým lanovým mostem, který o sobě dává rychle znát svou vratkostí a pohledem do hluboké propasti. Most je varováním pro ty, co si nejsou jisti tím, že mají obě koule. Bára velmi náhle prozřela a po prohrabání usoudila, že je vážně nemá. Zavolala tedy na pomoc svého ryšavého oře a ten se slovutným íííááá íííááá doprovodil svou kobylu až na konec mostu. Následuje nástup na nekonečný traverz, pod nohami často i 15 20 metrů sráz (soutěska je víceméně celá v traverzu, protkána nespočtem různých udělátek - mostů, mostků, přeskoků..) Lanových mostů je v Rakousku jak chat s utajeným sklepením, zato přeskoky se moc nevidí. Za mě pozoruhodná, přitom ne zcela jednoduchá atrakce, vyžadujíc obě koule. 

Již nějakou dobu sleduji, jak se Jirkovi na zadek lepí nějaký germán. Evidentně si tři hodiny přispal po nočním hajlování a pak si ještě hodinu na záchodě četl oblíbené pasáže z Mein Kampf, aby pak dorazil na ferratu v nejfrekventovanější čas a mohl prudit 15 lidí před ním. Jirka ho několikrát upozorňuje, ať se mu nelepí na prdel, necvaká se na stejné lano a hlavně neleze na stejný most, když tam ještě Jirka je! Chlapec však nedbá napomenutí. A kdo nedbá napomenutí, toho většinou sejmu. Přes rameno ho pozoruji a stoupám dál. Po traverzu se ferrata mění ve finální výstupovou skálu obtížnosti C, po níž vede cesta lesem k další, nejtěžší části. 

Drzý, nezodpovědný a značně podvyživený mladík předbíhá poslední z naší skupiny a lepí se na zadek mně. Do Prague pride je ještě daleko, otáčím se tedy a velmi slušně, plynulou angličtinou mu říkám: "Hej, Motherfucker, dont even try to be on the same rope! Understood?" Frflá něco ve stylu "let me pass".. Věnuji mu ještě jeden milý pohled a lezu nahoru. Během první minuty se mi na lano připne asi třikrát. Adrenalinu mi vtéká do žil jako elixír mládí a já cítím, že jeho čas nadešel. Poslední milé gesto: Přátelsky tluču ukazováčkem do ocelového lana a věřím, že vibrace tím způsobené shodí toho nevychovance do propasti. Nebo mu alespoň připomenou, kde je jeho místo. Opět procedil mezi zuby svou oblíbenou formulku "let me pass". Je vidět, ze se na výstup pečlivě připravoval. Nejen fyzicky, ale i lingvisticky. Po pár minutách, kdy končí ferrata a na ni se napojuje lesní cesta, ho skutečně nechávám pass, a to na prvním bezpečným místě. Neodpustí si poznámku "idiots", také pečlivě připravenou, kterou jednoznačně udává směr následujícím událostem. Startuji, blížím se k němu, nabírám rychlost a za pohybu skenuji jeho tělo. Má úcta k lezeckému vybavení mi nedovolí zaútočit na jeho helmu a rozrazit ji úderem. Volím tedy mírnější útok a úder směřuji na střed těla. Z otočky trefuji recidivistu do břicha, přičemž využívám jeho předklonu a kolenem mu ihned poté rozrážím nos. V dáli se ozývá fandění a hlášky typu "finish him". Tož hlavně nezklamat fanoušky! Oběma rukama zvedám jeho bezvládné tělo nad hlavu a jako kus prkna ho lámu přes koleno. Nehybně ležící tělo zvedám, zaháknu za odsedku a pověsím na nejbližší strom, nechť je pro všechny varováním, jak se nechovat na ferratách. Opřen o strom si balím cigaretu a čekám, až se mi srovnají hladiny hormonů. Popel klepu do jeho nosních dírek. 

Když se uklidním, postupujeme pomalu nahoru, když spatříme skvostnou tůňku. Je hluboká asi na tři Ondry a dá se do ní skákat. Ondra s Tomem ihned svlékají svršky a jako dva kohouti se naparují a předhánějí ve skákání. Pro tyhle účely si vždy beru kvalitní spodní prádlo Calvin Klein. Nechávám se chvíli přemlouvat a pak ukazuji svoji postavu za 1100 Kč měsíčně. Kuba tu není, což hodnotu mé postavy výrazně snižuje a vypadá jak za tři kila. Kdyby vedle mě stál Kuba, její hodnota exponenciálně roste. Jak jednou řekl Kundera: Ošklivka doufá, že získá něco málo z lesku své krásné přítelkyně, ta krásná zas doufá, že se bude na pozadí ošklivky lépe odrážet. No nic, tady vidíte, že jsem inteligentní a sečtělý. Pokud se se mnou chcete sejít, obraťte se na mého asistenta Jakuba. maly.kuba@gmail.com

Pozn. Editora: Co k tomu to říci? Snad jen že množství pipulek, které pořídil v teleshopingu v domnění, že se mu nafouknou svaly, mu zatemnilo mozek. Mnoho žen (zejména z Liberce a z Prahy) ví, proč se Dan snaží zvětšit své svalstvo. Je to proto, že to důležité mu zvětšit nejde. A může to být sexy mozek, nebo jiný orgán. Jistě není náhodou, že mi Andy často píše zoufalé zprávy, že to s tím narcisem, který většinu dne stojí před zrcadlem a o Andy, ač se snaží uklízet jen v prádle, pohledem nezavadí, už nevydrží a několikrát mě žádala o diskrétní schůzku. Bohužel však, jako naprostá většina dívek, byla odmítnuta. Ale dal jsem jí pár rad, které snad Dana přimějí chovat se jako já, Ondra, Tomáš, či kterýkoliv jiný CHLAP a ne jako figurína v New Yorkeru. 

Po rychlé koupačce uschneme, balíme batohy a s nedočkavostí prvňáčků hledáme již zmiňovaný převis obtížnosti F. Dorazíme pod skálu a sledujeme dvojici lezců, jeden z nich se snaží nad převisem něco navázat. Na první pohled vypadá převis těžký, na druhý ještě těžší. Promnu si bicepsy a s díky přenechávám místo starším. Nikdo z nás se na převis moc necítí kromě Pavla. Všichni mu fandíme a doufáme, že spadne, abychom měli pěkné fotky. První metry mu dávají zabrat a šance na pád se tak výrazně zvyšují. V nejtěžší části převisu Pavel prakticky leží. Cítíme jeho dech a vidíme po laně stékat poslední kapky potu. Pavel se připravuje na závěrečný útok. Snaží se zachytit lano nad kotvící tyčí, které by mu dopomohlo dostat se přes převis a pak už by to pravděpodobně zvládl. Lano ale neudrží v ruce a my jsme svědky našeho prvního pádu na ferratách. Pavel naštěstí padá z převisu, nedře se tedy tělem o skálu, ale sjede po laně dolů, zachytí se do sedáku a zhoupne se. Vyčerpaný tam visí ještě pár minut, než sesbírá sílu a rozhodne se pro sestup. Je čas pokračovat. Všichni ostatní kromě Báry volíme cestu přes traverz obtížnosti D. Musím uznat, že i to nám dává solidně do těla. Je tu málo míst k odpočinku, skála je hodně exponovaná a celou dobu v mírným převisu. Po půl hodině vás pořádně pálí ruce. Celá tahle krátká pasáž byla lepší než celodenní Seewand. Balím poslední cigaretu, čekáme na zbytek a těšíme se do auta na cestu zpět. Bára si zase vypolstruje sedadlo batohy a bude věřit, že ji v bezpečí dopravím domu. Jelikož s námi není Kuba (který preferuje McDonalds), zastavujeme v KFC, abychom nabrali veškerá ztracená kila zase zpět. Tomáš mě střídá v řízení a já si v klidu na zadní sedačcce nepohodlného tranzitu vybírám doly a nové BMW.

Ferraty Kapfenberg

Ferraty Kapfenberg

Je začátek srpna. Sedím za stolem z mléčného skla, přes otevřené francouzské okno hledím na tyrkysově modré moře a někde v dáli se zvedá Velebit. Připadám si jako spisovatel, který odjel na rok na opuštěný ostrov, aby napsal pokračování veleúspěšného románu, na kterém vyvařil pěknou vatu.

Já však píšu report z ferrat, na kterých jsme byli někdy v půlce června… asi. Už si toho moc nepamatuju, a tak teď s vychlazeným pivem horko těžko vzpomínám, kdo všechno tam s námi vlastně byl. Na tom, co napíšu, nevyvařím ani 5 Kč a velmi pravděpodobně se s tím budu trápit celý večer.

Nuže, opět jsme vyrazili na ferraty. Krása a vtip nás již předcházejí. Dan mě nutí, ať jsem v reportech konkrétnější, zejména co se týče jeho. Takže krása a svalstvo v podobě Dana nás předcházejí a vtip, zábava, erotično, péče a dokonalost v podobě mé osoby, nás předcházejí, tudíž máme na ferraty během odpoledne plno. Účastníci zájezdu se rozmísťují do aut takto – dodávku plnou zábavy obsazuji Já, Tomáš V., Tomáš J. (Ježa), Markéta, Monika, Káťa, Tomáš H., Verča a Petr. Do osobáku, jenž je zosobněním nudy, usedá Dan, Ondra Bob, Leoš a Lenka. Kdo nás čte pravidelně (pevně věřím, že tak činí naprostá většina, když už si nic nekupujete na eshopu) jistě poznal staré známé sportovce a alkoholiky.

Původní plán byl jasný – Schermberg. Bohužel bůh deště, jehož antické jméno zní „Hajzl“ rozhodl, že v Totes Geborge bude pršet, a tak přišly na řadu mé zkušenosti s plánováním. Během 24 hodin kompletně předělávám náš plán a vyrážíme na ferraty ke Kapfenbergu, což je nějaké městečko v Alpách, které ani pořádně nejsou Alpy, nýbrž kopečky. Alespoň z našeho horalského pohledu. Nicméně ferraty různých obtížností tam jsou pěkně u sebe, což je přesně to, co hledáme.

S vědomím, že je to kousek, nečeká nás nic těžkého a bude to pohoda, nevyrážíme brzy jako vždy, ale pěkně až po šesté. Záhy však zjišťujeme, co znamení 13 lidí – ustavičné zastavování a courání. Všechno trvá několikrát déle, než je běžné. Stále mě ze snu budí noční můra, jak stojím na benzínce, dav lidí kolem mne a já se táži: „Tak pojedeme?“ „Kde je Tomáš?“ „Sere“ „Hele už jde“ „Dobrý jedem“ „ Chybí Káťa zase“ „Kam šla?“ „Srát….“

Jen co jsem tuto příhodu vytáhl z paměti, abych jí promítl na bílý papír, psychicky mne zcela odrovnala. Tudíž jsem si musel dát na terase tři piva a tři panáky výborné moravské slivovice. Tvářičky mi hoří jako uhlíky a očička jiskří více než xenony na Danovo BMW M3, které ještě nemá, ale brzy mít bude. Už se mi nechce psát, ale co bych pro své čtenáře neudělal.

Po dlouhé předlouhé cestě jsme nakonec dorazili do Breitenau a horko těžko se vydrápali do kopce pod skálu. Naším prvním cílem byla ferrata Naturfreunde klettersteig, ne příliš obtížná ferrata B/C, ale na rozlez, myslím, dostačující. Vykopání z auta nám opět zabere značnou chvíli, ale díkybohu vyrážíme. Jdeme v několika skupinkách a je nás jak na školním výletě. Pod feratou si zopakujeme základy cvakání pro neznalé a hurá, hurá, jdeme na to. Lezeme jistě, ale pomalu, protože je nás skutečně hodně. Já se pohybuju někde uprostřed, vždy připraven bezradným dívkám v okolí pomoci. Dan chvíli leze vedle mne, ale brzy odleze někam dopředu zcela sám, což je jeho oblíbená činnost. Nerad někomu pomáhá, a pokud vás Daník někdy vezme poprvé na ferraty, doufejte, že tam budu i já, protože jinak budete bezradně brousit lano a koukat se na Danovo záda z uctivé vzdálenosti. Mnohdy ještě zahlédnete jeho znuděný výraz, že má vše děsně na háku a samozřejmě neopomene dodat, jak se pekelně na téhle ferratě pro batolata nudí. Ve skupinkách nakonec dolezeme na vrchol, výhledy jsou parádní, skála pěkně tvarovaná, takže se dá celá lézt bez lana. Což ji činí zábavnější, než by normálně byla. Celou dobu fouká studený vítr, kvůli kterému mám husí kůži a holky špičaté bradavky, div, že jim neprořežou trička. Bundu mám v báglu někde u Ondry, který je stovky metrů za mnou a snaží se okouzlit zase jiná děvčata. Úspěchů moc nemá. Asi jako Tomáš, který však s každým výletem do hor získává trošku víc horského šarmu, jako mám já, a obávám se, že mi brzo bude značně konkurovat. U vrcholového kříže děláme hromadnou fotku, která je tak plná krásných a usměvavých obličejů. Některé jsou jen usměvavé a krásu viděly jen z auta, resp. v autě na sedadle řidiče.

Poznámka editora:

Věta "na rozlez, myslím, dostačující" je zářným příkladem skutečnosti, jak malé ambice se skrývají v hlavě toho chlapce. Svědčí o tom i jeho starostlivost o dívky, o které se většinou nikdo jiný nestará. Je tedy kdesi uprostřed a jako Robin Hood s dychtivě vyplazeným jazykem pokukuje všude kolem, kde by mohl takzvaně pomoci. Jeho úmysly jsou však mnohem proradnější. Samozřejmě mu jde o sex, a na to si vybírá ty nejslabší jedince, v jejichž očích se stává příslovečným hrdinou, bezpečně skryt pod rouškou nabídky pomoci. Tato jeho taktika je mi natolik cizí a vzdálená, že raději spěchám nahoru, ani se nejistím, riskuji svůj život a dávám všanc svou pověst milého a pozorného člověka, jen abych tomu nemusel přihlížet.

Rychlý sestup prokládáme krátkou zastávkou na pivo na chatě, stojící doslova na skále a pak sjíždíme autem do údolí a hledáme místo, kde budeme nocovat. To se musí probrat v hospodě a tak pijeme další piva, dva dobrovolně zvolení řidiči nepijí. Naše zvídavé oči si všimly plakátu lákající na křesťanskou slavnost, koncert. Panenky se ihned protočily při představě nadržených jeptišek. Nikdo si nepředstavil padesátileté staré panny, ale pětadvacetileté opálené sexbomby, které své silikony skromně schovávají pod černý plášť, blonďatý drdol je smotán pod tučňáčím čepcem.

Všichni tři Tomášové při této představě silně slintají, Ondra nenápadně pohybuje pod stolem rukou nahoru a dolu. Dan dokonce vybíhá ven a ptá se místních, kde ta sláva je, začíná organizovat dopravu pro přesun a shání prezervativy. Slzičky kutálející se po jeho dětské tvářičce však brzy prozrazují, že koncert už je u konce a akce bude co nevidět ukončena. Smutně dopíjíme pivo a odebíráme se na místo našeho noclehu. Osobák řídí Lenka, docela jí to jde, ale nějaké lekce jí ještě budeme muset s Danem dát. Petr řídí dodávku a přes počáteční pětinásobné chcípání při rozjezdu nás na kopec vyveze jako Ayrton Senna. Mezi auty tvoříme kruh a rozjíždíme to ve velkém – pivo, tatranský čaj, slivovice. Brzy z našeho hloučku vychází hlasitý smích a tokání alfa-samců. Když vše až na naši sbírku ostrovtipů vyschne, odebíráme se na kutě a zaléháme. Někdo do stanu, někdo do auta, někdo jen tak na zem. Kupodivu se i Ondra trefil do spacáku.

Ráno nás probouzí lehký deštík, ale během pár minut je krásně slunečno. Sjíždíme do údolí na ferratu Klammgrabensteig, což je ferrata max. C, která je na asi 80 metrů vysoké, lehce položené stěně. Ferrata má dvě cesty, které se potkávají až na vrcholu. Rozdělujeme se tedy na dvě družstva a lezeme krásně naproti sobě, máváme si, povídáme si a chválíme se. Druhé kolo si cesty prohodíme. Je to zábava, nástup je hned u auta a seběhnutí zabere cca. 10 minut. Jsme spokojeni a času máme ještě fůru. Přejíždíme na další ferratu Frohnleitner Band na které je jeden úsek C/D. Přístup ale zabere hodinu a čtvrt do kopce a to mnohé lidi odrazuje. Mě osobně se nechce kvůli 100 metrům lezení táhnout někam do svahu. Daník je také líný a nikam jít nechce. Nakonec jdou na ferratu jen Tomáš, Jéža a Ondra. Trošku váham, jestli je vůbec chytré tuto takřka nesvéprávnou trojici pustit bez dozoru někam do lesa a do hor, ale kluci mě svým jistým vystupováním přesvědčí, že si důvěru zaslouží.

Se zbytkem vyrážíme do městečka Frohleiten, kde se procházíme po náměstí, jíme ovocné koláče a pijeme kávičku. Trošku jiný výlet než byl avizován, ale o to víc si to každý užívá a trocha kultury ještě nikomu neuškodila. Konečně je v naší skupině více dívek než chlapců a na nás čtyřech mužích je to znát, neboť se naparujeme jako lázeňští šviháci. S Danem vzpomínáme na Pavlu a její facebookové fotky plné dortíku a kavárniček. Tady je její místo. Na její počest si dáváme další borůvkový koláč a pak zevlíme po městečku. Kluci hlásí, že jdou dolů, a tak vyrážíme zpět na parkoviště pod ferratu. Už když vidím naše tři švarné junáky sestupovat, vím, že je něco špatně. Na otázku, jaké to bylo, reagují podrážděně jako žena, které manžel nekoupil kabelku. Chvíli koukají zarytě do země, už už si říkám, jestli do nějaké díry nestrčí hlavu a nebudou dělat pštrosa. Nakonec nevydrželi a přiznali, že se ztratili, chudáčci, a ferratu nenašli. Dětský pláč, promočené kapesníčky. Nezbývá nám nic jiného, než je kolektivně utěšovat. „Neboj, Tomíku! Příště, příště tu ferratu najdeš.“ Ondra ani nemůže mluvit, jen občas polkne nudli, která v krku tvoří chutný knedlík. Jéža radši poodešel do lesa, kde zarytě loupe kůru ze stromu a strká si ji do baťůžku. Chlapci pionýrsky slibují, že sami už nikdy nikam nepůjdou a my je s Danem konejšíme, že s námi se už nikdy neztratí a nebudou tak muset volat mamince. Nakonec se kluci uklidní a tiše se nasoukají do aut. Zde ještě Tomáš, zasažen emočně vypjatým blouděním, vybouchne, neboť mu Dan sežral buchtu, na kterou se tak těšil. Myšlenka na ní ho držela při životě. Nakonec Tomáš změkl, Daníkovi odpustil a spokojeně se uvelebil do sedačky a my tak mohli vesele frčet domů do Prahy.