OMRZLINY I.

POZOR ! Fotodokumentace až pod článkem, takže i slabší povahy můžou v klidu číst.

Jak už mnozí víte, na našem posledním výletu do hor jsme nepěkně omrzli.  Jelikož mám  dost času a v podstatě jediná zajímavá věc, kterou momentálně prožívám, jsou omrzliny, rozhodl jsem se nějak zesumírovat život s omrzlinami.

Pokud nemáte čas tohle číst, nebo Vás to prostě nebaví, tak to zestručním: mít omrzlé prsty na nohách je na hovno.

Tak a pro ostatní:

Koncem roku jsme omrzli v Alpách v tomto poměru: dva účastníci omrzlé nohy (Já a Ondra),  jeden účastník omrzlé prsty na rukách (Jarda). Důvody? Opravdu velká zima a mrazivý vítr. Jasně pokud bychom měli boty na Everest tak neomrzneme. Já měl třeba SALEWA Raven COMBI GTX, což nejsou úplně marné botky, ale stejně jsem to odnesl víc než Ondra, který si do boty dokonce udělal díru mačkou. Jarda měl zase na ruce pořádný palčáky a pěkně mu omrzly prsty na rukách. 

Každopádně jsme omrzli. Ještě v noci jsme, lehce zapáchající, vrazili na pohotovost do Vinohradské nemocnice (FNKV).  Najít správné oddělení nám trvalo asi půl hodiny, jelikož nás doktoři posílali tam a zpět a nikdo pořádně nevěděl kam s omrzlinami.

Nakonec jsme skončili na popáleninovém centru, kde se nás hned ujala sestřička a paní doktorka H. (celkem se na nás prostřídaly 3 doktorky, tak ať je rozlišíme). Sestřička nám prostříhala puchýře, pomazala nohy dezinfekcí a zavázala. Přijít jsme měli hned za dva dny a do té doby mít nohy nahoře a v teple. No nic, stejně jsem unavenej, tak si aspoň chvíli doma odpočinu, říkal jsem si.

Při další návštěvě byl proces úplně stejný. Sundat obvazy, prostříhat puchýře, dezinfekce, znovu zavázat. Nic složitého.  Když jsem se na nohy koukl, prsty byly fialové.  Dostali jsme ještě prášky – Agapurin a ještě jeden na  A.  Na převaz zase za dva dny.

Pohyb byl pořád stejně nepříjemný, pajdal jsem jak po týdnu stráveném v gay baru.  Nohy bolely jen když jsem vstal a nahrnula se mi do nich krev. Takže i rozhodnutí jít na záchod jsem plánoval poměrně dlouho.  Natož si na něm počíst knížku…

Další návštěva nemocnice už tak příjemná nebyla. Začalo to jako vždy příjemným tlacháním a vtipkováním s Ondrou v čekárně.Někdo je lev salónů, my s Ondrou nepochybně lvi nemocnic. S úsměvem na rtech napochoduju do ordinace, kde mi shodí hřebínek nová paní doktorka K. Skoro dostanu vynadáno, že jsme někam v zimě lezli na hory a že jsme v podstatě ocasové. Nohy se nelepší, spíš zhoršují.  Sestřička se nám směje, jak máme omrzlé obličeje. Ondra vypadá jak kdyby na sebe napatlal samoopalovák a špatně ho rozmazal.  Znovu zas za dva dny.

S Ondrou opět vtipkujeme, ale zároveň se bojíme, protože v ordinaci na nás opět čeká doktorka K. Opět neslyším nic povzbudivého, na nohy už ani nekoukám. Sundám boty, lehnu si a na prsou si postavím hrad z bundy, abych nemusel koukat na ty nohy. Je to skoro stejně zábavné, jako stavět hrad z písku na pláži… Snažím se vyjádřit mé nadšení z pocitu, že s prsty můžu lépe hýbat. Prý hýbat můžu i mrtvou kostí, to nic neznamená… no, zbytek návštěvy už radši mlčím.

Další návštěvu už paní doktorka K. není tak přísná a nakonec je i fajn.

Ondra je na tom lépe a na převazy už tak chodím sám. Nějaké zlepšení vůbec nepociťuju, ale paní doktorka K. už je  milá a i mě lehce povzbuzuje. Další návštěva zase za dva dny, tentokrát v sobotu.

Zde mě čeká paní doktorka Š. Hned mě vyděsí. Prý, že je to na řezání a proč jsem jako nechtěl být hospitalizovanej. Jsem vyplašenej, protože mi to nikdo ani nenaznačil, že bych si s tím měl lehnout. Prej ať přijdu hned v pondělí a rovnou s věcma, že to je špatný. 

V pondělí dorazím s plnou polní s tím, že teda si tam lehnu a začne intenzivní léčba. Opět paní doktorka K., která se trochu diví, proč mám jít do nemocnice, ale jelikož doktorka Š je hlavní, tak mě nakonec na oddělení šoupne.

Do nemocnice nastupuji v pondělí a nakonec tam vydržím do pátku. Z okna mám krásný výhled na hřbitov. Čas mi krátí knížky, čtečka, notebook a hlavně návštěvy. Těch mám asi nejvíc z celého oddělení, mnohdy musím dělat na odpoledne rozpis návštěv. Návštěvy mi vždycky zvednou náladu a rozjasní nudu dlouhého dne. Tímto bych teda všem moc poděkoval za to, že za mnou zašli J Některé jsem viděl častěji, než když jsem byl zdráv a ani jsem se nemusel trmácet někam do hospody. Většinou sedíme na chodbě a jako vždy nechybí sranda a vtipy, často se k nám přidají i sestřičky. Sestřičky na popáleninách jsou naprosto skvělé. Ochotné, vtipné, milé, pracovité a profesionální.  Vedle na pokoji ležel bezdomovec. Když jsem na chodbě a otevřou se dveře, chce se mi zvracet, ale na sestřičkách nepoznáte nic, jsou stále usměvavé a milé. Mít klobouk, tak smeknu.

A jak probíhá den? Ráno vizita, snídaně, nějakej prášek, pak na převaz, oběd, prášek, injekce, návštěvy, večeře, prášek a spát, což mi moc nešlo. V podstatě, ale není na co si stěžovat. Ráno se o mě dokonce bavili doktoři na chodbě jako o horolezci, což pohladilo mé velké ego. To ale naopak trpělo, když mi sestřičky píchaly injekci do břicha. I přes veškerou snahu břicho zatahovat vždy nahmátly špek a tam injekci vpíchly. Nejen, že jsem vypadal jako blbec, ale pak mě  místo vpichu vždycky bolelo. Ale zase mně chválily, že se do mě dobře píchá, ne jako do nějakých hubeňourků.

Ve středu na převazu mě hlavní doktorka Š opět vyděsí, že v pátek jdu na operaci, při které mi budou prsty zkracovat. Docela mi to vyrazilo dech. Prý za mnou pak někdo zajde, abych  podepsal nějakou nejhorší variantu amputací.  V podstatě se mělo jednat skoro o každý prst. Ani se na nic nezmůžu a doktorka Š zmizí jak pára nad hrncem. Zeptám se jedné sestřičky, jestli se nemá s omrzlinami přeci jen čekat co nejdéle. Sestřička vyběhne a řekne to doktorce Š, která se zase přiřítí do ordinace, tentokrát ne jako pára, ale jako lokomotiva. Spustí na mě, že prý jestli nesouhlasím s léčbou, tak jen zabírám místo. Bráním se, že jsem se jen zeptal, jelikož jsem slyšel několik názorů na postup léčby, ale všechny se shodovaly na tom, že se má co nejdéle čekat. Prý ne, prý se řeže co nejdřív, tak ať se koukám rychle rozmyslet.  Jsem zmaten jako chlapeček v dámských sprchách. Rozjíždím kolečko telefonátů.  Otravuju každého, kdo je doktor, nějakého dobře zná, a nebo si s nějakým alespoň podal ruku. Na doporučení jsem psal i jednomu primáři z Jablonce (sám je horolezcem) a ten mi jednoznačně napsal, že se čeká minimálně 6 týdnů. Samozřejmě pokud by byla nějaká infekce atd. řeže se dřív.  To mi potvrdilo mé rozhodnutí nenechat se řezat.  Nebudu psát další podrobnosti, abych nepřidělal někomu problémy, ale k řezání nakonec nedošlo, a to i přesto, že ještě v pátek ráno, mě navštívila doktorka z anesteziologie, aby mě informovala o průběhu operace. Ta nakonec neproběhla díky strážným andělů v bílých pláštích a kamarádům, kteří mě v tom podporovali, ačkoliv to čert (taky v bílém plášti) chtěl. Nakonec je na mne přizván i primář a společně s paní doktorkou H. rozhodnou o mém propuštění s tím, že se počká.  Pan primář mi ještě doporučil příště brát viagru na prokrvení, což jsem ocenil. Co jsem však neocenil, je to, že mě „donutil“ kouknout se na nohy. Viděl jsem totálně černočerné prsty, a kdybych měl pilku, ihned bych si uřízl nohu pod kolenem.

Abych shrnul pobyt v nemocnici – děkuji všem, kteří mě navštívili, nebo napsali, sestřičkám, skvělé paní doktorce H. i paní doktorce K. a panu primáři P. Neděkuju paní doktorce Š.,  a doufám, že až půjdu v budoucnu na nějaké ořezání mrtvé tkáně, tak že jí tam nepotkám, natož aby mě operovala. Živě vidím, jak se probudím z narkózy, pohlédnu na nohu amputovanou u kyčle a uslyším ta slova… “Vidíte, já jsem Vám to říkala, že se má řezat brzo… „ A ještě neděkuju nemocniční jídelně. Jídla jsou  jako sedmdesátiletá bába v růžových mini… hnusný na pohled a ještě hůř to chutná.

No a jak probíhá léčba teď? Do nemocnice chodím zhruba jednou týdně, sám si dělám převazy, píchám injekce a nohy rachám v nálevu z řepíku.  Ačkoliv jsem s první injekcí bojoval asi dvě hodiny, než jsem si jí píchl do mé překrásné pokožky, nyní už celý proces zvládnu během minutky a snad mě to začíná i bavit. Je to taky jediný píchání, který si teď můžu dovolit…

Horší je to s převazem… každý pohled na mé nohy je utrpení a celá anabáze ráchání nohou v nálevu a převaz je nekonečná, ubíjející a ve své podstatě, vzhledem ke své pravidelnosti, i finančně nákladná. Kdybych se měl držet přesného návodu jak ředit řepík, tak ho vykoupím v celé Praze během týdne.

Nicméně, i přes svůj odpor musím své nohy sledovat. A vidím, že se mi nohy lepší, dokonce malíček na pravé noze odhodil svůj černý plášť a ukazuje mi svou krásnou růžovou kůžičku.  Na druhou stranu ukazovák na noze levé si z černého pláště udělal spacák a pěkně se do něj zachumlal. Pomalu tak zůstává jen kost obalená čímsi černým.  No na něm už si nehty neostříhám a beztak ho mám delší než ostatní prsty. Se zbytkem prstů děj se vůle boží.

Následovat tedy bude ještě dalších pár týdnů čekání. Čekání, během kterého nemůžu chodit, řídit, skákat, lézt a mnohdy ani myslet.  

Čekání, během kterého mám pocit, že jsem každému na obtíž a jsem nejzbytečnější tvor na planetě.

Čekání, kdy mi přijde, že mi život protéká mezi prsty, že mi ujíždí vlak, že se ze mě stává Glum hnijící někde v jeskyni.

Čekají mě návaly nálady nejen pod psa, ale i pod slona. A i když se snažím být stále tím veselým, krásným a usměvavým klučíkem z fotek, stává se ze mě starej nasranej morous.

Doufám ale, že až všechno nějak dopadne, tak budu zpět ve své staré formě a náladě a vše mi půjde pěkně od ruky. Na hory nejen že budu lézt dál, ale dokonce výš a častěji, protože není čas ztrácet čas. Ať už na horách, nebo v životě.

SIMILAUN v LISTOPADU by Kateřina Zelenková

MLHAVÁ VZPOMÍNKA NA SIMILAUN

 Už to skoro vypadalo, že žádná další horská akce do konce roku nebude, ale Kubovi to nedalo a tak s Danem zorganizovali ještě v listopadu výpravu na vrchol Similaun (3606 m n.m.) v Ötztalských Alpách. Předpověď počasí na víkend nebyla slunečná, ale i tak nás celkem 8 v pátek večer naskákalo do dodávky a vyrazili jsme směr Alpy – horská vesnička Vent (1896 m.n.m.). Naše výprava je ve složení  

Kuba, Dan, já, Hanča, Terka a Adam, Pavla, Jarda (ten co už byl na Mont Blancu J).

Po příjezdu nás čeká dopolední nástup z Ventu a trasa dlouhým údolím Niedertal cca 8 km. Cesta se zvedá mírně a pro začátek jdeme celkem svižným tempem. Ale zase ne tak svižným, abychom si nemohli povídat. Cesta se pomalu klikatí a objevuje se první sníh. A za jednou další zatáčkou už konečně vidíme Martin Busch Hütte (2501 m n.m.). Otevřený winterraum jsou dvě menší útulné místnosti. V jedné jsou tři palandy. Na jednu si sedám, lehám a odpočívám. Je to paráda, mám chuť tu zůstat a jít spát. Pustíme se do sváči. Kuba mě láká na sledě v hořčičné omáčce. Při pohledu na zvláštní hmotu v konzervě se nejdřív trochu zdráhám ochutnat, ale při prvním soustu zjistím, že je to celkově chutné J gastrozážitek dne. A taky mé poslední jídlo dne (což ještě ani netuším).

Všichni pomalu vytahují a chystají sněžnice, Dan s Kubou zajímavé nafukovací, které si všichni prohlížíme. Já a Jarda nemáme žádné. Sakra, dojde mi, že jsem tu trochu něco podcenila. No, uvidíme, jak to půjde dál. O pár minut později zjistím, že špatně, místy se ve sněhu bořím po kolena. Kuba asi vidí, jak se trápím, a půjčí mi své sněžnice.

Neváhám ani vteřinu. Říkám Kubovi, že mu ty jeho vrátím, až bude chtít. Zároveň ale doufám, že nebude. Pak už se ho raději neptám. I Hanča mi nabízí svoje, ale s díky odmítám. Dan a Kuba pořídili novou kameru Go Pro, kterou je třeba vyzkoušet. Trochu se zdržíme, a tak první skupinka před námi už s náskokem šlape do kopce. Pořád je ale máme v dohledu, takže je to cajk, i když pohled dalším směrem naší cesty moc pěkný není, šedá barva mezi vrcholky neznačí hezké počasí. Chůze ve sněžnicích je o poznání jednodušší a hlavně zábavná, to si ještě zvesela hopsám ve sněhu. Postupujeme dál.

Začíná foukat silný vítr z levé strany. O chvíli později už i chumelí. Ani jedno není nijak příjemné, ale zatím mi to zase tak moc nevadí. Jak postupujeme, tvoří se ale nově i mlha. Co horšího by mohlo přijít, pomyslím si při pohledu na okolní svahy…lavina? Kuci mě ujišťují, že tolik sněhu zase není. Funím do kopce a vybírám si mety – kameny, cíle, ke kterým postupně vyjdu a u kterých se vydýchám. Na jedné hraně musím na chvíli sundat batoh. Vyndám tatranku a sním půlku, chuť úplně není. A taky bych měla co nejdřív pokračovat, aby udržela rozestup a hlídala si ty přede mnou. Ale jak mlha houstne, tak už jsem je stejně dávno ztratila z dohledu. No jo, je to trochu blbá situace, ale zatím si to nepřipouštím. Možná i proto, že skoro každý kámen mi připomíná postavu (začínající halucinace?). A jak se pohybuji, myslím si, že tam někde jde přede mnou Jarda. A třeba někde počká.

Občas zkontroluji čas, ale nijak rychle neutíká. Cesta je začíná být nekonečná a úmorná…už přicházejí první myšlenky na možnost hledání místa pro případný nouzový bivak! Přemýšlím, co udělám, až se vrátím. Dan a Kuba šlapou za mnou, taky dávají pauzy. Strmý kopec se mění v ještě strmější. Síly už pomalu docházejí, jde se pomaleji. Uklidňuji se tím, že podle nastudované cesty a mapy by měl takový kopec být právě těsně pod chatou, ke které potřebujeme dojít. Do té doby úžasné sněžnice mi najednou začínají podkluzovat ve strmějším kopci a sjíždím stále více po sněhu dolů. To mě nebaví. Kuba má rychlejší tempo a předejde mě, mlčky, jen říká něco o zaváté stopě. Jo, stopa je zavátá, ale s tím já už nic neudělám, takže mi to je trochu šumák. Rozhodnu se sněžnice sundat a vezmu je do ruky – štěstí, že jsou tak lehké. Postupuji dál jako po schodech, jde se mi překvapivě lépe. Občas se ohlídnu za sebe, zda jde Dan za mnou. Taky řeší, zda si sněžnice sundat, ale nechává si je. Kdy ten proklatý kopec už skončí, říkám si. Kousnu se a šlapu dál. Co taky jiného. A pak vidím šedou postavu Kuby na kopci, vypadá, že čeká. Skvělý, pokusím se jít ještě o něco rychleji, ale moc to nejde. Doplácám se až k němu, nic neříkám, už není ani síla mluvit. Prý už jsme u chaty, pošle mě, ať jdu napřed dál. Zvedám se a pokračuji. Vidím mlhavý obrys chaty. Je to taková zamrzlá perníková chaloupka, teda je jich tu víc. Jsme tu, záchrana, máme se kde schovat a přečkat noc. Chodíme dokola a nemůžeme najít vchod. Voláme do ticha. Nikdo se neozývá. Jdeme tedy po stopách dál po zasněžené dřevěné terase. Cítím, že jsem vyčerpaná, dochází i trpělivost. Nemám zrovna náladu se tu procházet kolem jednotlivých chat. Ještě jedny špatné=zavřené dveře, ale ty druhé už jsou ty správné=pootevřené. KONEČNĚ JSME TU. VELKÁ ÚLEVA.

V zadní místnosti je již „ubytovaná“ skupinka Čechů (překvapivě :-) – asi 4. Celou přední část tedy zabereme my. Většina z nás horní část palandy, od které si slibujeme větší teplo. Je tu ale jedná nevýhoda, která se ukáže jako velká a zásadní – TRÁM – dřevěný trám, který prostě má v oblibě nové hlavy. A ty naše se s ním za celou noc úspěšně potkají ještě několikrát. To bude zbytečných boulí, au au! Zobu nějaká semínka, co mi nabízí Pavla. Cokoliv, co aspoň trochu zasytí a stojí mě minimum energie. S klukama se dělím o čokoládu. Představa hledání vařiče a ohřívání vody je pro mě velmi vzdálená. Všichni máme po dnešním výkonu dost a jsme dost vymrzlí. Ležíme zachumlaní ve spacácích, odpočíváme a občas něco prohodíme.

Jarda si vaří čaj s rumem a medem. Voní krásně. Dobrá inspirace na příští výpravu. Poslední kapka medoviny, kterou jsem vynesla ale taky příjemně zahřeje hrdlo. Škoda, že tak rychle došla. Venku je pěkná chumelenice a dojít si ven na malou není žádná hitparáda. Je to i se sněhovou sprchou, která probudí. Uvnitř už je ale více tepla a celkem i útulno. Vyhlídky na výstup jsou nejasné, i přesto ještě debatujeme nad variantami před usnutím.

Ráno nás vítá s oslňující bělobou v oknech a hustě zachumelenou chodbou a vchodem. Snídáme, balíme a řešíme co dál, variant moc není. Venku sice už nechumelí, ale je totální mléko. Vaříme vodu ze sněhu, ale jde to dost pomalu a finálního produktu do lahve je málo. Kuba přešlapuje a je nervózní, to už poznám, nejraději by už určitě prosekával mlhu a sníh cepínem jako mačetou liány v džungli. Jarda taky, ale vypadá víc v klidu. Hanča je odhodlaná vyrazit s klukama. Tři stateční – Kuba, Jarda, Hanča – se chtějí pokusit o výstup. Neradi se vzdávají. Mají na to kuráž, neberu jim to, ale zároveň se o ně v ten moment začínám bát. Dokonce trochu remcám (což dělám opravdu výjimečně), že chci zpátky domů. S Danem se shodneme, že by opravdu bylo smutné umrznout „v pouhých“ 3000 m n.m. To nechceme nikdo. Každý jde tam, kam chce – dolů nebo nahoru. Pavla, Adam, Terka už čekají před chatou a jsou připraveni na sestup. Nechceme je zdržovat, tak se domluvíme, že vyrazí napřed a já s Danem je „doběhneme“. Jasně, no problem. Chvíli nám trvá, než se dobalíme a nainstalujeme do sněžnic. Mlha je pořád stejná, možná i horší, první skupinku už ani nevidíme, jen stopy. Takže se nakonec trochu nešťastně roztrháme na tři skupinky. Z toho radost nemám. Šlapu za Danem a doufám, že brzy budeme dole a sejdeme se všichni na Martin Busch Hütte.

Dan šlape kousek přede mnou a já za ním. Sestupujeme dolů, a tak si až po celkem dlouhé době uvědomíme, že se naše cesta podezřele stáčí doleva, tedy úplně jiným směrem než bychom měli jít. Nechápu, jak a kde, ale někde jsme prostě sešli z cesty, jedno místo si matně vybavuji, ale jinak samá voda samej sníh. Co teď ? Máme oba „skvělý“ nápad to prostě jen tak „střihnout“ doprava a traverzem se napojit na původní cestu. Takže chvíli jdeme, svah se ale začíná strmě svažovat. Skončíme nad skalnatým převisem. Shodneme se, že nejlepší bude se vrátit stejnou cestou zpět a najít tu správnou trasu a směr. Opět trochu naštvaně funím do kopce. Mlha je opět horší, že už skoro nevidím Dana před sebou. Začínám trochu panikařit. Klapka. Chata v mlze podruhé…taková je moje vzpomínka na  Similaunhütte. Kdesi v dálce a mlze se ozývají hlasy. Dan volá Kubu, odezva minimální, není vůbec rozumět. Asi netuší důvod našeho návratu a možná jim to je jedno, ale křičí, že jdou dolů za námi. Sejdeme se zase u chaty.

A najednou se jak lusknutím prstu mlha rozfouká, šedivá oblaka zmizí, vše krásně osvítí slunce…neuvěřitelné! A stejně tak jako mávnutím proutku zmizí všechny moje chmury a obavy. Vidím, jak se ve vedlejším údolí koulí mlha, stejně jako v tom našem ještě před chvílí. Počasí si z nás prostě dělá šoufky. Ale teď je to prostě paráda, užíváme si to. Naše neplánované bloudění se nakonec zrúročilo tím, že si ještě můžeme vychutnat slunečné počasí pod vrcholem. Kocháme se výhledy. Jarda, Kuba a Hanča se pustí do kopce nad chatou, vylezou až na začátek hřebenu, odkud mají parádní výhled nejen na vrchol Similaunu. Vylezu si aspoň na zasněženou střechu, abych měla trochu rozhled, konečně když se vyjasnilo a otevřel se nádherný výhled na okolní vrcholky na rakouskou i italskou stranu. Rozhlížím se do dáli. Vítr stále fouká. Pod Similaunem září nedotčené sněhové plochy. Vítr na nich vytváří víry a duny, je to jako na poušti. Dan ubalí tabák a kouříme venku. Myslím, že si trochu potřebuji otupit smysly, jsem napnutá jak struna a nevím proč. Asi z toho, že mi je jasný, že to super počásko dlouho nevydrží a že bychom měli brzy vyrazit dolů. Kuba mezitím vymyslí, že se vrátíme jinou cestou, po hřebeni nad chatou. Než to ale vše naplánujeme, padne opět mlhavá opona a je vyřešeno. Jdeme všichni dolů stejnou cestou. Vrchol Similaunu si tedy necháme na jindy.

Ještě uděláme skupinovou promofotku s nápisem Similaun. Vlastně je celkem úplně jedno, kde se s tím v té mlze vyfotíme, můžeme tvrdit, že jsme byli na vrcholu J  ale mi jsme všichni děsní správňáci, takže to doma nakonec prozradíme.

Teď už jdeme tou správnou cestou dolů. Nikdo nechápe, kde jsme s Danem mohli špatně odbočit. Já taky ne. Viditelnost je lepší, takže se jde dobře. Jarda a Kuba se bez sněžnic boří do sněhu, ale jsou to udatní horalové, takže to zvládají levou (i pravou) zadní.

Od Martin Busch Hütte nás už vyhlíží naše část skupiny. Zjišťujeme, že na chatě už je dost plno, doslova předimenzováno. Spaní na sardinky, ani venku pod střechou nás nijak neláká. Rozhodneme se rozdělit a sejít až dolů zpět do Ventu. Je to ještě kus cesty, údolí je opravdu dlouhé a nekonečné. Cesta je nyní celá zasněžená i na místech, kde při výstupu sníh ještě nebyl, napadla ho velká kupa.

K autu přicházíme tak akorát, když se začíná stmívat.

Za odměnu si dáme v Söldenu kebab, pivo a tanec v rockovém baru Black Orange.

„Too Nice To Stay Alive“ - tahle píšnička od skupiny The Burning Aces  mi ještě dlouho po návratu zní v hlavě.