Hintere Schwarze - SEVERNÍ STĚNA

Na Gardě jsme si užili sluníčko, jezero, ferrátky, pivečko, pohodičku…  Něco mi ale chybělo. Něco mi chybělo tak silně, jako kojenci chybí prs velikosti č. 5 plný mléka, nebo jako Danovi chybí zrcadlo, do kterého každé ráno zálibně hledí.

Chyběly mi hory. Pořádné hory, pořádná výška, větrem osekané skalnaté hřebeny, sněhová pole, prudký vítr a skoro nekonečný prostor. Krajina pro mnohé mrtvá, nezajímavá.  Mne ale přitahuje jako třicátníka dvacítka.   

Jelikož Daník byl velmi provětrán z Gardy a na několik týdnu se bude muset z čerstvého vzduchu vylízávat v Praze na gauči a po barech, partnera mi dělal Jarda. Né Jarda Jágr, ale Jarda se kterým jsem omrzl na Stubaii. Jarda, který, ač mladší, díky vousům vypadá starší a mnoho žen tvrdí že je i hezčí. Třeba Pavla si to myslí hodně. Jarda, se kterým máme stejné sny a cíle, kam se v horách dostat.

Proto jsme se velice lehce domluvili, co podnikneme. Nevím, co nás k tomu vede, ale vždycky vymyslíme nějakou kokotinu. Tentokrát jsme si řekli, že nebudeme jenom turisti, ale že vylezeme na nějaký vrchol severní stěnou. The North Face. Nordwand. Stěny, které se schovávají před sluncem, jsou skoro celý rok ledové a zasněžené. Stěny, které jsou na horách slézány až jako poslední.  Jojo, tak přesně tohle jsme si v našich palicích vysnili a vymysleli. Jelikož jsme se severkami měli zkušenosti jako jeptišky s švédskou trojkou, nechali jsme si od kamaráda Honzy doporučit nějaké cesty a zvolili jsme Hintere Schwarze, vrchol vysoký 3.628 metrů v údolí Otzal. Původně jsme chtěli vylézt severku Similaunu, kde jsem zapytlovali v listopadu, ale svůdné křivky severní stěny Hintere Schwarze nás nahlodaly a vyšší nadmořská výška nás přesvědčila, že nějakej trapně malej Similiaun nás nebude zajímat.

Cíl bychom měli. A co výbava? Po patáliích v nemocnici a jisté náchylnosti na zimičku pořizuju zateplený boty SCARPA Phantom Guide. Botky jsem vybíral dlouho, nakonec jsem je pořídil v Alpsportu na Vinohradský, jelikož to byl v celé Praze snad jedinej obchod, kde prodavač  uměl poradit. Po Mountainstore.cz bych je co se týče kvality zařadil na druhé místo :) Zbytek byl v naší režii – automatické mačky AustriAlpin SkyClimb. Na botách perfektně držely a stejně tak i v ledu. Lano jsme ještě táhli Tendon, AustriAlpiňácký jsme objednali s  moc pozdě. Presky jsme pořídíli v sadě po 5, AustriAlpinRockit mixed set. Ledovcové šrouby AustriAlpin Siko FX, samozřejmě opět set – 1 ks 12cm, 5ks 17cm, 1ks 21cm. Do ledu se vrtaly jedna báseň, byla to radost. Já si přirozeně nejvíc oblíbil ten 12cm. Pak už stačilo pořídit jen pořádný zbraně. Jarda šel do Raveltiků, já vytáhl lezecký cepíny AustriAlpin Hu.go – netvrdím, že jsem držel každý cepín, ale tyhle od AustriAlpin jsou nejlíp vyvážené, co jsem držel.  Bez většího úsilí se zakousnou do tvrdého ledu a jistě v něm drží. Myslím že tohle jsme moc nepodcenili a tak jsem po necelých 36 hodinách opět přejel čáru na Rozvadově a frčeli jsme směr Otzal.

Do Ventu jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne. Trošku později než jsme chtěli, ale hned přebalujeme a vyrážíme.  Vyrážím v Salewách ať si Scarpy neušpinim a schovávám si je až na ledovec. Klasicky nás čeká idiotská cesta k Martin Busch Hutte. Asi po 20 minutách a 200 vejškových metrech hodím na Jardu očko a zeptám se ho, kam dal to lano. „Já nemám lano, tys ho bral ne?“ Jdeme ještě tak 10 metrů, čekáme kdo řekne to toužebně očekáváné „Mám ho v báglu, jen si dělám prdel“. Nikdo to ale neříká a mě se chce brečet.A ne proto, že budu muset k autu pro lano, protože vím, že tam půjde Jarda. Jarda je totiž kámoš co neremcá, má fyzičku a bere ohledy. Kdyby je nebral, jsem připraven sundat boty, ponožky a ukázat mu několik důvodů proč k autu nemůžu jít já. Půl hodinu zevluju u cesty a čekám než Jarda přiběhne s lanem. To pak putuje tam kam patří, čili na můj bágl a činí ho tak ještě těžším. K Martinovi docházíme v krásném čase za hoďku a třičtvrtě, čímž ukazatel trhem o 45 minut. Chata je zavřená a tak dáváme ve winterraumu něco z vlastních zásob. Podle dostupného infa to máme k ledovci, kde chceme postavit stan, asi hoďku. Nikam už nespěcháme a klidným tempem vyrážíme směr Hintere Schwarze. Ukazatel je přeškrtlý a cedulka, inofrmující o zavřené cestě, uvádí důvod sesuvy půdy. Nebojíme se vlka nic a pokračujeme dál. Musíme se dostat přes sedlo na ledovec. Sesuvy půdy skutečně vidíme v podobě obrovského odrthu. Jako kdyby se do stometrového srazu zakouslu obr a vyrval syrové maso v podobě stovek tun hlíny a kamení. To nám trošku komplikuje cestu a my tak značně nevesele bloudíme. Po šutrech nakonec, s hodinovým skluzem, slézáme k ledovci a hledáme nějaký pěkný plácek. Postavíme stan a docela unaveni lezeme do spacáků. Máme v plánu ještě něco uvařit a projet si výstroj jestli máme všechno. Nakonec uděláme jedno selfíčko a ještě za světla usínáme. Asi se mi vedle Jardy pěkně spinká protože budík ve 4:00 posouváme na 5:00, kdy mi Jarda řekne že je pěkně hnusně venku a sluníčko nikde. Společně tak vylejzáme až v šest. Jarda bere malý baťůžek, do kterého dáváme pití a cajky. Já jdu na lehko, takže musím šlapat stopu. Nejsem na to zvyklý, tuhle náročnou a nepříjemnou činnost většinou obstarává Jarda, bohužel nechat ho dělat stopu a táhnout baťoh už by bylo divné až trapné. Směr nějak plus mínus tušíme, všude kolem nás je totiž mlha a sluníčko se na nám ukazuje jen velice stydlivě. Neposkvrněné sněhové pláně pokrývají ledovec po kterém jdeme. Šlapeme dál a dál a z předpokládané doby šlapání 1,5 hodiny šlapeme jako kreténi hodiny 3. Stěnu jsme našli a asi 30 metrů od ní nasazujeme mačky, připevňujeme na úvazky šrouby, karabiny a smyčky. Do rukou bereme cepíny, na obličejích se nám promítají výrazy tvrdých chlapů a jsme nachystáni. Když zvedneme hlavy, zjišťujeme, že vidíme totální hovno, neboť je kolem nás mléčně bílá mlha. No nic, jsme kousek od stěny, byla přece hned tady. Oba vyrážíme, ale trošku mě zaráží, že každý jdeme jinam. Dohadujeme se čí směr je správný. Nakonec vyhrává ten můj. Ještě že mě Jarda má, sám by se ztratil a zlomeno by tak bylo mnoho  dívčích srdcí.

Stěna si na nás hned z kraje přichystala nepříjemný oříšek v podobě odtahové trhliny. Musíme traverzovat asi 30 metrů než najdeme její slabinu a podaří se nám přes ní dostat. Stěna se zdvihá a ztrácí se kdesi v mlze. Sólo lezeme ve firnu, cepíny máme jen na opírání. Asi po 200 metrech firn pomaličku mizí a nastupuje led schovaný pod vrstvičkou sněhu. Navazujeme se na lano a děláme první štand. Jarda má bágl a tak jdu na první délku já. Mačky i cepíny drží v ledu pevně a tak dávám další šroub až po 25 metrech a to mě k tomu Jarda ještě přiměje matematickou poučku že 50 +50 je sto a proletět se sto metrů není zrovna žůžo.  Po 50 metrech dělám štand, Jarda ruší a leze za mnou. Dobírám ho a po chvilce sedíme v odsedkách vedle sebe a vrníme si, jaký je to vzrůšo a jak nás to baví. Usmíváme se na sebe i když počasí je nic moc a jsme unavení. Pokračujeme dál. Já tahám a vrtám. Jarda dolézá a vybírá šrouby. Stěna se začíná naparovat a terén je tak kolmější.  Sklon 55 stupňů nezní nijak závratně, ale věřte, že když se na chvíli rozfouká mlha a já vidím po sebou Jardu, jak zakopává mačky a cepíny do ledu a pod ním je 300 metrů prudkého svahu, zalituju, že nemám plenky. I přes hloubku pod námi se mi leze skvěle. Přední hroty proráží led, cepíny libozvučně klovou díry. Pravá leva, pravá levá. Pravidelně kousek po kousku nabírám výšku a lezu v čím dál kolmější stěně. Šrouby vrtám zodpovědněji a mačkou radši několikrát kopnu, než se na ní postavím. Nejvíc mě vysiluje kutání díry pro šrouby. Nejdřív odkopu cepínem sníh, kterým bombarduju Jardu pode mnou. Pak vykutám v měkčím ledu díru o půměru asi 15 cm, abych mohl šroub pohodlně šroubovat. Pak se zajistím, dám lano do jistítka a řvu na Jardu, že může zrušit. Jarda zase vše musí vyndat, ověsit se jak vánoční stromeček a lézt za mnou. Lezeme už skoro hodinu a půl a konečně vidíme vrcholový kříž. Paráda, jedna dvě  délky a jsme nahoře.  Pouštíme se do toho. Bohužel, naše predikce opět stojí za starou bačkoru a délek musíme tahat ještě 6, než jsme konečně na sněhovém poli, který se táhne k hřebenu, na který jsme se po dalíš hodině a čtvrt doplazili. Vrchol je asi 70 metrů daleko, výš může být max o 20 metrů. Kříž je na ostré skále, na každé straně stovky metrů kolmé stěny. No co vám budu povídat, dvakrát se mi tam nechce. Řečnicky nadhazuju, že severku jsme vylezli, úkol splnili, že nebudeme na vrcholu víme jen my dva. Ale Jarda opět ukázal proč ho mám tak rád. Nějaké podvody a ochcávačky nejsou jeho šálek čaje a tak pokračujeme k vrcholu. Musíme opatrně kvůli převějím, které hrozivě vyčnívají na Italskou stranu hory.

Závěrečný krátký exponovaný výšvih vypadá nebezpečněji než ve skutečnosti je. Mačky skřípají o skálu a za chvilku už objímám kříž. Následně se objímám s Jardou, plácáme si a dýcháme vzduch ve výšce 3,628 metrů nad mořem. Vylezli jsme naší první severní stěnu. Bylo to něco úžasného. Musím říct, že mě nic nebavilo tak, jako máchání cepínem a kopáním mačkama do ledu.  Celá severka byla zatím nejlepší zážitek, který jsem na horách zažil. S Jardou se plácáme po zádech a zase se na sebe smějem. Myslím, že mi Jarda, vykuk jeden, chce dát i pusu jak je šťastnej. I když bych si dal říct, nechci podvádět Daníka a tak z toho zase nic není.  Když jsme na vrcholu už nějakých 20 minut mraky se zčistajasna rozfoukají a tak začínáme sestupovat. Ještě se mázneme poprvé  krémem a už si to vykračujeme po normálce ke stanu. Boříme se mnohdy po stehna, sluníčko pálí jak na rovníku, bílý sníh září jako já, když zpívám. Sestup je samozřejmě lehčí, než výstup ale i tak se přes hodinu a půl snažíme dostat ke stanu. Zde odhazujeme všechno oblečení, Jarda, latentní narcis, chytá bronz a vystavuje své vypracované tělo slunci. Já, sedíce v tričku, masíruju prsty, které mě díkybohu za celou dobu nezábly a ve Scarpách byly krásně v teplíčku. Pak musíme sbalit stan, spacáky, karimatky, jídlo a zase si nasadit na záda ty nechutně těžký krosny. Stoupáme na hřeben Marzellkamm a z něho už to máme jen půl hodinky na chatu. Na chatě je opět mrtvo, takže pivečko odpadá. Povečeříme a kolem sedmé začínáme sestupovat. Oba si šepotem říkáme, že jsme se na sluníčku asi trošku připálili. Ale nevadí, severku jsme dali bez ztrát na životech a na prstech. Celá akce nám trvala asi 29 hodin. Ačkoliv je cesta k autu nekonečně únavná, asi jako sledování telenovel,  nám docela utíká, neboť s Jardou vymýšlíme další plány co vylezeme, a na které se už teď těším protože lézt s Jardou je radost. Kolem půl 9 jsme u auta a naprosto vyčerpání hltáme krásně sladkou colu. Obličeje pálí čím dál víc, ale to už si to vrníme zpátky do ČR. Do Prahy dorážíme asi ve čtyři ráno, posledních 300 km jsme se střídali za volantem asi po 30 minutách.

Jelikož jsem byl na horách s Jardou, příběh nekončí – ráno se probouzím totálně nateklej. Rudý obličej svítí jak červená lucerna v Amsterdamu. Pusa je napuchlá tak, že ani nemůžu mluvit a jíst. Píše mi Jarda. Je na tom stejně. Odpoledne už ze mě teče čirá vodička. Zasychá ve vousech a já jí pak nechutně musím oddrolovat. Skoro přemýšlím, že opět navštívím své staré známe na popáleninách, kde mi  léčili omrzliny. Nakonec se obličej asi po týdnu, kdy jsem se loupal jako omítka na staré barabizně, srovnal sám. Čekal jsem teda, že se třeba stane zázrak a stanu se ještě hezčí než jsem, ale alespoň jsem se uvedl do původního stavu. Prostě s Jardou vždycky musíme mít z hor něco extra.

LAGO DI GARDA - DEN TŘETÍ A ČTVRTÝ

Máme tu třetí den a péro do ruky nyní vzal Daník. Já, jakožto jediný, kdo může nahrávat články na blog, jen mírně doplňuji a uvádím nepřesnosti na pravou míru. Příjemné čtení :)

Jelikož se Kuba v den třetí moc nepochlapil a většinu dne strávil pod skalou s kornoutkem zmrzliny v ruce, pusu plnou výmluv typu: a ty moje prsty... a já mít málo tréninku... a to slunce... a blbý boty..

Tak se toho ujmu já:)

Jak již avizoval Kuba, strávili jsme plodný večer na poli skotském. Byl natolik příjemný, že ignorování budíku jsme brali jako samozřejmost (kromě Pavly, která nešla pít a celý večer se jí zdálo o "ečku".. nám o "ačku").Ano, na den třetí bylo naplánováno éčko, nejtěžší ferrata široko daleko, naše první éčko..

Tož byli jsme značně proti a radši bychom složili znovu maturitu, než tahat se úplně namol čtyřsetmetrovou stěnou s překvapením na vrcholu, ale Pavla.. že už jí ta áčka nebaví, že už jich v životě měla dost a teď hledá jiný typ vzrušení.. Třeba éčko.. a když něco chce Pavla, tak to dostane. Jediný, co ji teda ještě nevyšlo, je dostat nějakého kluka, ale my svorně věříme, že než ji zreziví její první brzda, určitě se nějaký koloušek objeví.

Vyrazili jsme tedy v sestavě já, Kubové, Pavla a Martin směr ferrata Rino Pisetta.. Cestou jsme vymýšleli všechny možné argumenty, proč nejít.. Ani Pavly upnuté legíny už nebyly dostatečným lákadlem. Ihned za Che Guevarou (ferratou, kterou jsme lezli minulý rok 6h a v polovině nám došla voda) se tyčí mohutná stěna. Z jedné strany plochá jak myšlenky našich předků, z druhé také tak. Po očku jsme ji pozorovali a po očku jsme pozorovali reakce Pavly. Ta už se soukala do úvazku a kroutila u toho pánví, což jako tichý příslib dočasně uspokojilo naše mrzké pudy a s povzdechem jsme ji začali napodobovat...

Inu, nástup hodinu a něco nebyl zrovna sexy lákadlem, navíc do strašného krpálu, nicméně rozhodli jsme se, že tam dojdeme, očíhneme to éčko na začátku a uděláme si tak představu o éčku na konci

Tak jsme si to vesele mašírovali do kopce celých šest minut, dokud jsme nebyli úplně durch. Venku třicítky (teplota vzduchu), dusno, prach.. Já si prozřetelně u auta oblékl bílé triko, aby mi do něj nepálilo slunce, leč triko bavlněné, které nosím obvykle pod košili. Bylo právě 9:45, kdy moje triko zvlhlo a rozhodlo se již nikdy nebýt suché. Obvykle bych se za takový výsledek plácal po rameni, ale tady to bylo jiné.. Plahočili jsme se tedy nahoru s Kubou v závěsu. 

Když jsme dorazili k začátku, značně navlhlí, začali jsme hromadně obechcávat veškerou květenu v okolí, jako bychom tím snad chtěli označit nástup ferraty, kdyby ho někdo nenašel..

Pro testovací výstup byla vybrána opět Pavla (všímáte si, kolik se jí dostává pozornosti? To neměla ani Babička Boženy Němcové). Promluvila její touha stanout na éčku jako první a naše touha být pod Pavlou.

Jak se Pavla drápala přes první úseky (podotýkám, že ve výšce asi tří metrů, což je výška, ve které se Pavla narodila), jaksi taksi se nemohla pohnout dál. Zaklíněná mezi nutkáním jít dál a krutou beznadějí se nám snažila naznačit, ze to éčko je fakt těžký. Když to viděl Kuba a Kubikula, povšiml jsem si tenkého čůrku potu na jejich čele. Bylo to jako když vám ve válce zabijí hrdinu. Má smysl to vůbec zkoušet? Po minutách trápení Pavla slezla.. Nám se to s Martinem nezdálo a ihned jsme využili své šance porazit ženskou! Říkám, jdu tam, to nemůže být tak zlý.. A jak jsem lezl, ty tam byly myšlenky vzdát to. Éčko mě chytlo za pačesy a táhlo vzhůru. Křičel jsem: to je krása, nádhera, panebože, pojďte sem! Kurňa, to je plotna jako blázen, 400 metrů vzhůru, úúúúúúáááááá!!!

Doteď mě mrzí, že se nakonec Kubíci rozhodli pro zmrzlinu. Ale rozumím tomu, Kdyby mě krmila tři dny Pavla okurkou a kneckbrotem, asi bych se na to taky vykašlal a skočil si pro nějaký cukry.

Tohle bylo ale taky pěkný žrádýlko..

Poznámka editora:

Rád bych uvedl na pravou míru některé nepravdy, polopravdy a lži. V rámci možností s lehkými odchylkami vše Dan popisuje objektivně, ale to, že dva největší borci nešli na ferratu se stalo z několika důvodů.

1) Já a Kuba jsme džentlmeni každým coulem našich sexy těl. Když Pavla selhala ve třech metrech, nechtěli jsme již lézt, aby se necítila špatně. Jelikož lézt po ferratách je jedna z mála věcí ve kterých je Pavla vážně dobrá. Sobci a neomalenci Dan s Martinem však lezli dále. To Pavle nedalo a pustila se do boje s ocelovým lanem ještě jednou. Již úspěšně. My však s Kubou věděli, že kdybychom to nyní vylezli, Pavla by prokoukla naše původní úmysly. Nechali jsme ji teda lézt a sami, na oko zahanbeně, odešli k autu. Tento čin si zaslouží jistě obdiv všech, neboť nám byla zaslána i nominace na státní vyznamenání. Jelikož jsme však hoši skromní odmítli jsme.

2) Poslední dobou jsem na Daníkovi viděl, jak se trápí tím, že jsem zkušenější horolezec. Jsa mužem dobrého srdce rozhodl jsem se jeho trudomyslnost trošku rozbít. Inu přemýšlel jsem jak na to, Díky mým chybějícím prstům se o mém horolezení ví již široko daleko a titul horolezec jsem si tímto od doktorů také vysloužil. V divokých horách pro tvrdé chlapy mě Daník už prostě netroufne, to je známá věc, která se v následujícíh týdnech jen potvrdila. Jediná věc, kde má jakous takous šanci mne dohnat jsou ferraty. Takže volba byla jasná. Nechám Daníka vylézt éčko, ať nemá pocit své zjevné nekvality v horách. Kdo by toto nezištně pro svého kamaráda neudělal?

3) S Kubou jsme si vyloženě padli do oka. Sympatie to byly oboustranné. Když jsme stáli pod ferratou a viděli jsme možnost, že spolu budeme moci strávit příjemné chvilky na zmrzlině, v autě a třeba i v okolních hustých křovinatých porostech, které slibovaly mnoho zábavy, oba jsme toho bez váhání využili.

4) Na mě a na Kubovi je vidět zkušenost z hor a ferrat. Je to divné, jelikož Kuba byl vůbec poprvé, ale někdo k tomu má prostě vlohy. Věděli jsme, že druhý den chceme dát nedalekou ferratu Artinistico. Víme však, že do různých podniků bez příprav se pouští jen amatéři, hazardéři a Danové. V zájmu celé skupiny jsme se proto obětovali a ferratu jeli omrknout místo lezení nějakého trapného éčka. Díky tomu jsme druhý den přesně věděli kam jet, kde parkovat a co čekat. Ano, jak jistě čekáte, přišla další nominace na státní vyznamenání. I tu jsme skromně odmítli.

Teď ale necháme Daníka, aby nám popsal zážitky z oné těžké ferraty.

Kdyby mě na tuto ferratu někdo poslal před třemi lety, v první třetině se klepu jak důchodce ve frontě na banány a volám vrtulník. Ferrata byla hodně silová. Těžká místa musel člověk táhnout rukama, nebylo kam šlápnout. Takový ty frajeřinky typu "tohle dám bez lana" nepřipadaly v úvahu. Když vám někdo natluče éčko do kolmý stěny skoro na vrcholu, kde pod sebou těžko poznáte, jestli ten les je listnatý nebo jehličnatý, držíte se zuby nehty lana a? ...Děláte selfíčka! Respektive twelfíčka, čili s Pavlou v pozadí. Nikdy jsem tolik nezpochybňoval nosnost odsedky a karabiny fifty:fifty, jako když mě držely nad tou skálou. Foťák co nejvýš a jedeme, úsměv! Tělo se klepe, ale tuhle fotku prostě chcete mít.

Ferratu jsme lezli cca 2h, možná trochu déle. Počáteční nervozita z toho, že se ve stěně upečeme, opadla, jelikož se slunce v dopoledních hodinách točilo směrem k jihu. Většina cesty tedy byla ve stínu. Bohužel i mé promočené triko bylo ve stínu. Ve stínu naděje, že zase někdy uschne.

Jakmile jsme dorazili k vrcholu, Pavla začala uploadovat své pocity na facebook, dokud byly ještě v živé paměti, já si vybral doly v Clash of clans a pomalu jsme sestupovali. Děsil nás prudký svah dolů. Chvíli jsme balancovali nad tím, koho poslat dolu jako průzkumníka, zda jdeme správnou cestou. Nakonec jsem byl zvolen já, jelikož jsem považován za nejméně přínosného pro společnost. Moje smrt by tedy nezpůsobila takovou újmu. Uražen, drže se každé větývky, trsu trávy, kamene či kamínku jsem sestupoval dolů. Ve chvíli, kdy jsem spatřil asi stometrovou propast, jsem se opět chytal každé trávy, která rostla kolem, a belhal se nahoru. Tak tudy ne.

Vzápětí jsme zjistili, že cesta vede dále nahoru a tak jsme zdolali poslední zbytky skal a byli jsme na vrcholu. Vrchol sliboval skutečně skvostný výhled a vzdušná panoramata. Foťáky našich mobilů jely na plné obrátky, generovaly nejedno selfie a nejedno twelfie. Dokonce i Martin, většinu času spíše uzavřený a tichý typ, požádal o foto.

Čekal nás sestup. Připomíná mi to ten pocit, když uděláte banku, držíte v tašce hromadu peněz a teď přichází to nejhorší, únik. Z Pavly sálala radost. taková ta roztomilá dětská radost, kdy řeknete ano na všechno, i Kubovi. Sestupovali jsme lesní cestou do vesničky Ranzo. Sestup mohl trvat tak 30 min. Při představě, že jsme se dostali na úplně druhou stranu hory, mě jala hrůza. Celé to obejít za klukama k autu do Sarche? No way! Nedělal jsem tři roky v O2 proto, abych pak chodil pěšky! S využitím moderních technologií jsem našel cestu, jež vede do Ranza, a zavolal kluky. "Hele, jsme dole, přijeďte do Ranza, čekáme tady na vás. Našel jsem cestu kolem hory, tak se ji dejte."

S úsměvem na tváři jsme si to mašírovali k první hospodě. Vesnice znervózněla s příchodem neznámých turistů. Co okno, to jedna babka. Zvoní mobil: "ty vole, tudy žádná cesta nevede, jedem z druhý strany." Opět se projevil můj orientační smysl a schopnost číst v mapách. Proto v autě raději spím. Kopli jsme do sebe jedno ze sámošky na zastávce a kluci už nás pomalu nabírali. Vypadali vesele, oba ještě upatlaný ruce od zmrzky, jak si s ní mazali bradavky.

Moc je nezajímalo, jak jsme se měli, Kuba většinu času nadával, že to musí objet. Obecně v autě většinu času nadává, když zrovna nepíše esemesky nebo neladí rádio. Zkrátka odváděl řeč jinam, aby nemusel přiznat, že jsem teď trochu vyšší level. Od té doby náš vztah vychladl. V kopcích ho pouštím, abych mu udělal radost, usínám za chůze, aby viděl, že nic nevydržím, a stále doufám, že to obnoví jeho lásku ke mně a opět ho to postaví na pomyslný piedestal vůdce skupiny.

Zbytek naší grupy někde jezdil na kole a podobný nesmysly, o tom se tu nebudu rozepisovat.

Večer jsme vyrazili opět na zmrzku. Pavla s Kubou, jako ortodoxní svačinkáři, si dali zaslouženě tři kopečky. Tím celou dietu, kterou drželi na Gardě, poslali k čertu, a vrátili se zase baculatí a šťastní do ČR.

Doplnění editora:

Dan po svém Éčku začal žít v jiném světě. Běžní smrtelníci ho přestali zajímat, nosánek se ještě více natočil k nebi než bylo běžné a mohl tak pohodlně chytat značnou část dešťových kapek padajícíh na zem. Proto už Dan nepovažuje za důležité informovat Vás o zbytku našeho pobytu a toho se tedy ujmu zase já.

V tichosti jsme s Kubou přešli Danovo nekonečné chvástání, které trvalou skoro celou cestu autem a alespoň jsem mohl v zrcátku pozorovat spokojený úsměv Pavly a Martina, kteří si svůj, bez debat úžasný výkon, užívali v tichosti. Pavle to takhle dlouho neslušelo jako po jejím prvním éčku.

V kempu jsme opět provedli očistu a všichni jsme vyrazili do pizzerie, kde jsme zakončili náš pobyt výborným jídlem. Malou kaňkou na celém večeru bylo jen Daníkovo uražení a následné dětské trucovaní, kdy se plně neztotožnil se hrou „Vytáhni mě za nohy ze stanu“, kterou jsme s Kubou vymysleli a začali hrát. Pravda ještě se nám při tom podařilo Daníkovi zabavit mobil a schovat mu ho. A jelikož tak nemohl hrát clash of clans, byla to pro Dana větší ztráta, než kdybychom mu ze stanu ukradli Andy a v nedalekém křovisku s ní dělali neslušné věci o které neúspěšně již několik týdnů žádá Dana.

Druhý den již svěží a střízliví překvapivě rychle balíme náš tábor a se slzy v očích odjíždíme. Cestou ještě bereme ostatní na výbornou zmrzlinu, kterou jsme s Kubou včera objevili. Pak se přesouváme pod ferratu Artpinistico. Cestou však pořádně prší a my tak přijíždíme pod zcela mokrou skálu. Já i Kuba jsme však na mokro a vlhko zvyklí. Ostatním se do mokra nechce, Dan se schovává za to, že nic lehčího než éčko už nemá cenu lézt. V očích mu je však vidět strach z možného neúspěchu na ferratě obtížnosti C. Nakonec se k nám přidává ještě Martin a ve třech tak necháváme lenochy u auta a nastupujeme na skálu. Ferrata vypadá na plánku jednoduše, ale realita je trošku jiná. Přelézáme ne zcela lehké úseky, kramle zcela chybí a my tak musíme využívat naši lezeckou techniku. Lezeme však jistě a krásně. Naše ruce něžně hladí skálu a hledají malé i velké hranky a lišty, které pak pevně, ne však hrubě, chytnou. Nohy tančí po nevelkých stupech a díky tomuto valčíku nabíráme značnou výšku. Jsme se skálou doslova srostlí. My rozumíme skále, ona rozumí nám. Na Kubovi je vidět obrovská kvalita a jistota. Potenciál má tento hezký chlapec veliký a nebudu se divit, když se za pár let o něm dočteme jak přelézá nejtěžší cesty v Dolomitech. Martin jako poslední leze stejně jistě. Krátké chodecké pasáže jsou oživeny zajímavými dřevěnými sochami a na nás tak kouká velký dřevěný červ ze skály, můžeme využít dřevěné lehátko v malé jeskyňce, kouknout se na křivky dřevěných žen stojících ve stěně a dokonce si šáhnout na dřevěný pyj. Jeho velikostí jsme s Kubou lehce zklamaní, jsme zvyklí na větší kousky. Na Martinovi je však vidět obdivný váraz když tento útvar vezme do dlaně. Ferratu jsme si velice užili, skála ke konci již vysychala a bezpečně jsme tak sešli k autu za ostatními. Vydali jsme se vstříc k domovu. V autě se klasicky spalo, nudné stání v zácpě jsme s Kubou využili k humorným scénkám, kdy jsme bavili celé naše auto, plus několik dalších aut. Asi tak třicet. Samozřejmě nám lidi za odměnu do auta dávali různé pochutiny a nabízeli angažmá na prknech, které znamenají svět. Opět se však projevila naše skromnost a tak jsme do Prahy dorazili v plném počtu a uknčili jsme tak akci Lago di Garda 2015.