Jsou to skoro dva roky, co jsme se jako nepříliš zkušení ferratisté pokusili o ferratu Tajakante na
vrchol Tajakopf. Naši smělou výpravu jsme otočili u prvního klíčového místa v komíně,
asi ve třetině cesty (mysleli jsme, že už jsme dost za půlkou).
Mohla za to naše neschopnost, těžké baťohy a únava z cesty. Každopádně
jsme selhali.
Nyní se na místo opět vracíme. Já a Matěj (dva neúspěšní)
doplněni o podporu části našeho týmu z Gardy
(Tomáš, Bára, Ondra) a jako třešnička na dortu Káťa, která má za sebou
Drachenwand .
Vyrážíme kolem čtvrté z Prahy a po osmé bez komplikací
parkujeme u lanovky v Ehrwalder Almbahn v obci Ehrwald. Je zataženo,
po dešti, ale doufáme že se to roztrhá a tak vyrážíme přes Hoher Gang Steig –
poměrně strmou cestu stoupající od parkoviště u lanovky až k jezeru Seebnsee.
Cesta trvá cca. 2 – 2,5 hodiny, a když už jsme ve vrchní partii cesty, místy pro
bezpečnost zajištěné ocelovým lanem,
začíná hustě pršet. Za deště
dojdeme až k jezeru Sebensee, kde déšť ustává a mraky stoupnou výše a my tak můžeme vidět chatu nad Coburger Hutte na svahu nad námi , kam musíme dnes
dojít. Je to už poměrně kousek, ale strmého stoupání. Když už jsme skoro u
chaty vidíme na ferratu nastupovat čtyři postavy. Jedna to po pár metrech otáčí a
leze dolů. Za tohoto počasí – mokrá skála, déšť – nám to přijde jako hazard a i
samotné lezení si člověk určitě neužije.
Jak se později dozvídáme na chatě, na ferratu lezli, jak jinak, Češi.
Na chatě dáváme polívky, buřty, pivo a já jako drsný chlapec
kakako. Všichni se nad tím podivujou a smějou, ale při kolečku ochutnávání mi
skoro celý kakao vypijou. Po obědě dostáváme špičkový pokoj (22 EUR/noc, 12 EUR pro
AV ) a chceme se projít po okolí. Venku ale pořád silně prší tak to vzdáváme a
jdeme si na „půl hodinky lehnout“ Nařizuju budík, který po půl hodině třikrát
posunu a pak ho úplně vypnu. Vstáváme po páté hodině odpoledne - 3 hodiny spánku přišly vhod J Pak podnikáme jen
krátkou výpravu do blízkého sedla a při cestě zpět už na nás občas vykoukne sluníčko.
Na chajdě si dáme večeři a za chvíli už spíme. Budíček plánujeme ve čtyři, nebo
v deset mínus čtyři.
Nakonec vstáváme po páté, a kolem šesté vyrážíme za šera z chaty.
Sestupujeme k hornímu jezírku a pak odbočujeme do leva ke hřebeni po
kterém vede ferrata. Před sedmou stojíme pod ferratou a připravujeme se na
lezení. Matěj leze první, bere lano a jde na to. Pak Bára, Tomáš, Já, Káťa a
jako poslední jistota Ondra. Hned na
začátku škrábu nožičkama po skále a pěkně kloužu, na třetí pokus to ale dám.
Po úvodním těžším úseku pokračujeme dál, a každý má takhle po ránu místa, kde
trochu tápe. Matěj vpředu si asi dal lajnu a po 15 minutách lezení je asi
100 metrů nad námi. Vysílačkou se se nakonec domlouváme ať nám
nechá nad komínem pro jistotu lano.
Pěkně uceleně lezeme dál, já jako první, Bára hned za mnou a
pak Tomáš, Káťa a Ondra. První třetina cesty nám dává zabrat, jsme nerozlezení,
občas se potrápíme, ale společně si pomůžeme a i nejtežší úseky přelezeme bez
ztráty kytičky. Odpočinkové pasáže střídají traverzy a kolmé stěnky, občas nad propastí pár desítek metrů. Nakonec se dostáváme ke klíčovému místu – komínu.
Značen jako obtížnost D. Začínám lézt. Po kramlích se dostáváme do komína, s baťohem
se tam cpu a nakonec, držíce se za ocelové lano, šplhám výš. Hned nad ním nacházím naše lano. Zajištuju se na ocelovém laně, sedám do spáry a hážu dolu lano pro holky. Ty nakonec
úplně bez problému komín zdolávají a lano je tak jen pro jistotu. Všichni tak
přelezeme a těšíme se, že nejtěžší úsek máme za sebou. To je však omyl.
Chvilková odpočinkový pasáž je pryč a zase nastupují traverzy na propastí, a
kolmé stěnky, bez umělých stupů. Nejsou
však extrémně dlouhé a po nich vždy přichází odpočinek.
I tak nás ale po po 2,5 hodinách lezení přepadá únava a tak
posedíme a popijeme a jdeme dál. Matěj nám mezitím hlasí, že už sestupuje k chatě.
My se dostáváme na přechod suťoviskem, kde již není lano a nalháváme si, že to
nejhorší máme za sebou. To je však omyl a hned, co se opět cvakneme na lano,
čeká nás dlouhý kolmý úsek, kde to chce trochu síly. Asi není těžší než komín,
ale ruce a tělo už tolik neslouží. Já ukazuje Báře kudy a jak lézt, kluci se ve
vší počestnosti (doufám) starají o Káťu.
Už kousek pod vrcholem si sedáme na skalnatou plotnu a
kocháme se krásnými výhledy. Už víme že nahoru to nebude daleko. Za chvílí
potkáváme únikovou cestu – podle mě je zde úplně zbytečná,protože to nejtěžší
má člověk už za sebou. Všichni, ač unaveni, se shodneme, že celou horu pěkně
dolezeme. Dva vzdušné traverzy, lehčí přelez a jsme na konci lana a po pár
výškových metrech na vrcholu. Jsme spokojení, lezení i výhledy byly parádní a
já jsem na všechny hrdej, že jsme to jako tým zvládli. Hlavně smekám klobouk
před holkama, protože jsou fakt hvězdy s jakým přehledem to daly, zvlášť
když jsme potkali několik dívek/žen kráčející normálkou a čekající na své muže,
protože to pro holky prý není J
Na vrcholku proběhne focení našich krásných postav a obličejů, sníme si skvělé
řízky od Tomáše a Báry a dobrých 30 minut si užíváme klidu a okolních hor.
Po hodince skákání po kamenech a suťovisku přicházíme na
chatu, která je doslova obsypána davy turistů. Dost divně si nás prohlížejí –
buď vypadáme divně (blbost, my jsme vždy krásní) nebo smrdíme (to už blbost být
nemusí) a nebo kvůli naší výstroji (nejpravděpodobnější varianta). U chaty
pojíme něco z vlastních zásob, jelikož fronta má několik desítek metrů.
Ještě že Matěj byl na chatě tak brzo a my tak máme vlastní stůl J Co nejdřív se
vypakujeme z chaty a s davy dalších vyrážíme dolů. Lidí tu je jak na
sněžce a široká cesta k prvnímu jezeru vybízí k návštěvě cyklisty i
maminky s kočárky. Nakonec jdeme „dálnicí“ pod lanovkou pořádnou dobu a
lidí je víc a víc, někteří z nás chytají lehké náznaky agrese. Naštěstí
nám snad nikdo nerozumí (na rozdíl od ponaučování ohledně ekologie na vrcholu,
co Tome? J U
auta jsme před pátou hodinou. Já s Matějem razím do Švýcarska, zbytek jede
zpět do ČR a užije si dlouhé kolony z GaPa do Mnichova a pak v samotném
Mnichově.
