VÁNOČNÍ OTZAL

VÁNOČNÍ OTZTAL

Je leden, za námi skoro tři týdny od posledního výletu do Otztalu, a my nemáme ani čárku. Popravdě na report z tohoto výstupu jsme se těšili už od první skleničky ve winterraumu, ale.. Nebudeme předbíhat.

Jelikož na vánoční výstupy nemáme dobré vzpomínky (viz. report o amputaci Kubových prstů), abychom omezili ztráty na životech našich blízkých, rozhodli jsme se vzít co nejvíce cizích lidí. Z cizího krev neteče a když přežijí, třeba si i něco koupí. Kuba rozhodil sítě a podařilo se mu do jeho spárů ulovit následující kousky: Kamila a Renča, zkušené milf harcovnice. Petr a Pavel, prostě dva kluci (je nabíledni zdůraznit především Petra a skromnost jeho výbavy, takové máme rádi, kluk s potenciálem). Hanka, Kuby kamarádka z dob, kdy ještě nevyšel ani na rozhlednu. Slečna M, pokušení chladných winterraumů a purytánka Otztalu. A nakonec naše Jana z Brna, věrná zákaznice a majitelka zkrachovalé seznamky "Pojeď s Janou do hor" (tento název převzala po úspěšném projektu Dominiky Mesárošové Poleť s Dominikou k moři).

Odjezd byl klasicky v pátek kolem osmé hodiny večerní. Cílem je Otzal a pár jakýchsi kopců, o kterých jsme toho mnohé neslyšeli. Kuba nabírá Dana jako prvního, protože se bojí zoufalého ticha s cizími lidmi v autě (společnou konverzaci založenou za účelem seznámení a naladění se na menstruační cykly holek před odjezdem zdobilo pouze pár oplzlých vtipů Kuby, na které reagoval jen Dan a jinak nikdo, což se promítlo v celkové touze trávit s těmito lidmi čas o samotě). Nakonec se ale ukázalo, že jen nevěděli, jak navázat na náš břitký humor a tak zkrátka mlčeli. Brali jsme to jako výzvu a ještě více se oddali prostopášnostem. Poté, co Praha osedlala vypolstrované sedačky nové Fordky, jsme se vydali směr Plzeň vyzvednout tajemnou slečnu M. Již na parkovišti nás jalo zklamání, když ji tam přivezl jakýsi chundelatý západočech (dle SPZ). Polibky jsme sice neviděli, ale cítili jsme v kostech, jak ji lačně svlékal pohledem a v autě jistojistě ohmatával. Vobejda. Nálada pod psa, oba jsme to chtěli otočit nebo mu minimálně otočit krkem. Konkurenci nesneseme. Samozřejmě tu ještě zářila dostupností Hanka, ale také rizikem prozrazení. Inu, nechali jsme naše myšlenky na parkovišti, hodili je pod kola a třikrát popojeli tam a zpátky. Naděje umírá poslední. Vdané jsou taky dobré.

Cesta byla dlouhá a týden taky. Dan, ačkoli bez práce již několik měsíců, si našel brigádu na přilepšení. Skládá rozházený košile někde Na Příkopech za pár šupek. Asi se shodneme, že to unaví. V pátek dělal dokonce kurýra, což výrazně ohrozilo jeho šance na řízení přes noc, jelikož se už v pátek nařídil dost po Praze. Únava na něj padla společně se svitem měsíce a neodešla ani s prvním polechtáním slunečních paprsků. Nakonec se mu Kuby zželelo a asi na půl hodiny to vzal. Do Ventu jsme dorazili za tmy, zima jak v ruské garsonce. Rychlé převlékání, nějaký ty čaje a s čelovkami a bradavkami nahoru hurá nahoru. Do hodiny začalo cestu údolím prostupovat slunce. Vrcholky protilehlých hor se rozsvěcovaly jako ženské klíny při příjezdu hokejistů do Kozičky. Tu ten, tu zase onem. Hráli nežnou melodii, líbeznou a vilnou. Všichni jsme se oddávali jejímu naslouchání až do doby, než si Dan uvědomil hrozivou pravdu. Baterka v jeho tříkilovém foťáku je vybitá, ačkoli ji pečlivě nabíjel snad dva dny. Žádná z výprav se neobejde bez technických potíží, nicméně smíření se se skutečností bývá vždy bolestivé a kupodivu i překvapující, i když to čím dál tím méně. Kuba usrkl posměšné "ha" a dále se nevyjadřoval. Hanka se nabídla, že zapůjčí svůj foťák společně s kalhotkami a náhrdelníkem z tesáků tygra šavlozubého. Nevíme sice proč, stačil by foťák, ale budiž.

Z tanoucích ledů tekla voda přes cestu směrem do údolí, mrzla a měnila se v nebezpečné kluziště, mačky se tedy nasazovaly pomalu již od parkoviště. 

Neminulo nás několik držkopádů, heků (hlavně od M.), povzdechů (také od M.) a vzdechnutí (všichni simultánně). Po cca čtyřech hodinách stoupání, kochání se, laškování, svádění a zastrašování konkurence jsme konečně dorazili k našemu cíli. K chatě Vernagt Hutte. Krátce jsme se občerstvili a zvažovali možnosti. Dan měl jasno, vše bylo nad jeho možnosti, ale jak to u narcistních osobností bývá, chtějí se ukázat, a Dan to ukázat chtěl. Rozhlédl se, vybral nejbližší a nejnižší vrcholek v okolí a velel tudy! Kupodivu všichni souhlasili. Kromě Jany teda, ta zkusila starou známou taktiku z warcraftu Lež a onanuj, která prý funguje od dob objevení Ameriky. Zůstala v táboře pod záminkou únavy a doufala, že se tu najde jinoch, který ji z její hibernace probudí teplým proudem živé vody na obličeji. Bohužel ji zchladila realita všedních dní a kosa ve winterraumu. Slzy jsme neviděli, ale věříme, že tam byly dle fleků na polštáři. My jsme zatím stoupali asi metr hlubokým prašanem v mačkách a s cepíny, které nám byly platné asi jako Hance pás cudnosti a stringa na zámek. Bezvětří, azuro a pohled na zadky holek bylo jediné lákadlo, proč stoupat dál. Ačkoliv od chaty vypadala naše hora Hintergraslspitze blízko, po hodině šlapání se stále tyčila v dáli jako obnažený obelisk a my se propadali stále hlouběji do hlubokého sněhu a beznaděje. To udělalo na mnoha duších šrámy. Ty se projevovali různě, zejména však ztrátou fyzické síly a brekem. Našich osm hrozných, kteří se vydali na vrchol se roztáhlo do hada v délce asi 100 metrů Těžkopádné kroky připomínali stoupání na bájnou horu K2. Na pomyslném ocásku hada byl Dan, který rezignoval na vrchol a oddal se focení selfíček. Na rozdíl od Hanky a Petra, kterým jíž také síla odešla někam do údolí, ani nebojoval. Uznal, že jeho obličej je krásný i bez vrcholu. Pak už Dana na dlouhou dobu nikdo neviděl. Hanka s Petrem šli dál. Pod skalnatou pyramidou, která již slibovala konec trápení, začali posedávat. Přitom byli tak blízko.

Vpředu táhl Pavel a jako páv se naparoval před M. Hned v závěsu se držely Renča s Kamilou. Kuba řval na Hanku s Petrem. Prosil, nadával, urážel, chválil, sliboval ukázat to co ještě neviděli. Nic. Závratná výška 3100 metrů vysála z těchto dvou postav život. A tak to také otočili a společně se dali s Danem na zbabělý ústup. Vrcholovému družstvu už skutečně stačilo pouze překonat skalní bariéru pomocí ocelového lana a za odměnu se mohli krásně fotografovat. Na vrcholu každý ztratil veškeré zábrany a narcismus se prodral na povrch. K vidění tak byly fotky všeho druhu. Americký úsměv, horolezecký úsměv, pohled do dáli jako Napoleon, sexy póza, domnělá sexy póza, odhalené rameno, bradavka. Sestup už byl nutným zlem, kde mnozí využili své hýždě jako sáně a po chvíli tak byli všichni v bezpečí winterraumu.

Stmívalo se. Tma obklopovala údolí i přilehlé vrcholky a my museli pomalu začít zatápět v kotli. Kamna ve winterraumu posloužila na výbornou. Jako pravý skaut se projevil Pavel, který rozpálil nejen polínka v kamnech, ale i nohy slečen, které pod stolem osahával. Velká zima byla např. Hance, té ale hnětl lýtka Kuba. Pavel ihned poznal, že tuto válku nemůže vyhrát, a tak z vlastní lenosti delegoval Dana jako hlavního topiče. Jana stále spala, ačkoli nálada ve winterraumu kreslila jasnou konstrukci. Renča s Kamilou nezahálely, spatřiv dobře stavěné koloušky, vmžiku je začaly opíjet a krmit. Toto vydržely hodiny a hodiny. Ostatní dívky jen využívaly, že budou kluci namol za cizí prachy a čekaly na vhodnou chvíli k útoku. Dan s Kubou perlili, malovali roztodivné příběhy, přiznávali se k lecjakým nemravnostem, chlubili se počty zlomených srdcí, velikostí penisu (většinou cizích) a rozehrávali nekonečnou eufonii humorných historek, kterým by mohl sekundovat snad jen sám veliký Oscar Wilde. Holkám tuhla miminka, leč opadával stud a v jejich tvářích se zrcadlila přání být jednou taky protagonistou jedné z takových prupovídek. Pavel také přidal ruku k dílu, ale na jeho výrazu bylo patrné, že takového odhalení osobnosti musí teprve potrénovat, ideálně na dětském hřišti základní školy Harcov. Petr, coby slušný manžel, vzpomínal na svou první.. Třítisicovku a oddával se tichému vnitřnímu prožitku. Později se do diskuze přidala Jana a razítkem vězeňské služby, kde dříve pracovala (jako bachařka) a potvrdila vše, co bylo řečeno, a k tomu ještě pěla slova chvály na oba chlapce. Ti, hnáni koňskými silami lichotek a pochlebováni, šlapali na plyn jak z lana utrženi. Když pozřeli veškerý alkohol a žádná se zatím k ničemu neměla, šli zkusit štěstí do postele. Ačkoli byli oba počati na vesnické tancovačce za zvuku trumpet a saxofonu po náhodné známosti (div že nejsou bratři), postel je taktéž jejich útočištěm. Zalehací pořádek Dan s Kubou vymysleli takto: Dan, Kuba, M. (co nejdále od Dana, je znám svou úspěšnosti), Pavel, Hanka a další už byli dole. Po několik neúspěšných útocích na M. ze strany Kuby a Pavla místnost utichla. Pavel ještě zkusil upustit rukavici na spodní patro, aby probudil holky k životu, ale tento signál nebyl vyslyšen. Mature party se tedy nekonala. Ani Petr nebyl svolný k homo hrátkám a na Pavlův nátlak odpovídal vrčením. Za zvuků Petrova vrčení jsme upadli v kýžený spánek.

O to větší překvapení nastalo ráno, když se M. Náhle objevila mezi Kubou a Danem. Tato změna polohy byla pravděpodobně zapřičiněna nadměrným vylučováním feromonů z Danova vyhřátého spacáku. Jen té škody, že si toho Dan nevšiml dříve, svět mohl být zase o jednoho Daníka krásnější.

Ráno jsme se sbalili a jeli zas zpět :)

Cesta v autě probíhala standardně, všechny holky chtěly sedět vepředu mezi Kuba a Danem, kam je féromóny táhly...

Winnerbachsee Hutte - Cílem cesty byla cesta

Wienerbachsee Hutte 12/2015

 S trošku větším skluzem, ale přece jen se dočkáte reportu z výletu do Alp začátkem prosince. Jelikož paměť tolik neslouží, nikam jsme nevylezli a někteří si stěžují, že jsou naše příspěvky dlouhé (přes vychozenou základní školu nestíhají naše reporty u snídaně přelouskat) vezmeme to hopem.

Jelikož sláva Mountainstore.cz již sahá za hranice našich rajónů, které byly tvořeny trasou byt a hospoda a přilehlé večerky, na tuto akci nás jede celkem 13. Ano, číslo je to nešťastné, ale to nám nebrání vyrazit s obřím Fiatem Ducatto, který je tak velký, že v něm holky mohly tancovat u tyče, kdyby si nějakou tyč vzaly, a menší, ale o to žravější  Octavii combi v benzínu. Společně se scházíme u benzínky na jižní spojce kolem půlnoci ve složení: já, Baruš, Andy, Klárka, Mickael, Ondra Bob, Vlaďka, Tomáš V. Bára, Tomáš H., Tomáš D., Daniela a Lenka.  Kvůli vypitému mozku se snažíme výpravu co nejvíce sjednotit, proto doufám, že pojedou příště jen Tomášové, aby se to nepletlo. Teď k tomu měli blízko.

Cesta utíká parádně, já kočíruju dodávku, Tomáš osobák a nad ránem už parkujeme na parkovišti u obce Gries v Otzalu. Počasí je takové k prdu, abych byl slušný. Nedá se nic dělat, budeme šlapat. Sněží, je vidět tak na 30 metrů a nás čeká výstup k Wienerbachsee Hutte. Jelikož je nás 13, trháme se a každý si jde, s kým chce.  Ondra někam táhne Vlaďku vpředu, Bára zase Tomáše vzadu. Já se dávám do řeči s Mickaelem. I když se neznáme, máme si o čem povídat. Nejdříve to jsou, nečekaně, hory. Zde si rozumíme. Dále to jsou,  opět nečekaně, holky. Zde si také rozumíme. Tyto dvě témata nám vystačí skoro až pod chatu, kde se promícháme s dalšími členy výpravy.  Ještě stihnu Mickaela nalákat na další naše expedice, načež dostanu přes Baruš vynadáno od jeho Klárky, která je do něj tuze zamilovaná a nechce, aby jí odjel na tak dlouho.  Chápu jí, Mickael, jako každý Francouz, má tendence po překročení hranic prožít románek s každou dívčinou, kterou potká. Naštěstí se Klárka uklidní, když ví, že by byl Mickael pod mým a Danovým dozorem.

K chatě dolezeme rozlezeni v rozmezí asi 30 minut. Rychle do sebe hážeme jídlo a čaj a už vyrážíme na další část cesty. Naším cílem není žádný vrchol, či krásná hora. Jelikož jsem již z minulého roku poučen, co se týče podmínek na horách, počasí a omrzlin, dáváme s v tomto nečase za cíl jen nejbližší ledovec, ať si vyzkoušíme mačky. Mnozí je totiž  ještě neměli na nohách. Naše skupina vyráží kolem jezera Wienerbachsee a sníh stále padá. A na zemi je ho čím dál tím víc. Jelikož se jedná skoro o první, pořádný  sníh v Alpách, máme cestu krásně zapadanou a nemůžeme jí najít. Jako čenichající psi hledající fenu nebo zajíce, hledáme značky pod sněhem a oprašujeme od sněhu skoro každý kámen. S Tomem V. jsme se ujali vedení a zabloudili při první možné příležitosti. Chvíli se ještě snažíme ostatním nakukat, že jdeme fakt po cestě, ale pak přijde superhrdina Mickael (ano holky vzdychají)  a vyvede ostatní z labyrintu sněhu. Jako spráskaní psi se zařazujeme na konec vláčku a utěšujeme se, že naše cesta byla stejně lepší. Je to stejné, jako když se šeredné holky utvrzují v tom, že si můžou vybírat a případne zájemce dokonce odmítat. Také si lžou jako my.  Neustále zapadáváme po kolena do sněhu a mnohdy i mezi kameny. Střídáme se ve vedení. Táhnu já, Tomáš D., Tomáš V. a Mickael. Děvčata spokojeně šlapají v našich stopách.  Asi půl hodiny od chaty se stane zázrak. Sněžení mizí a nad námi je azurově modrá obloha.  Probouzí v nás radost z hor, všichni se chceme najednou fotit a skotačit ve sněhu. Holky se smějí a dokonce jim to i sluší. Andy se směje o to víc, že tu nemá svého hlídacího psa Dana a těší se na večer.  Krásné okolní hory nás z Alp přesouvají někam na expedici do Nepálu. Všichni máme radost a zvesela pokračujeme dál. Jelikož se ale mezi námi nacházel nějaký škarohlíd,  počasí se opět začalo kazit. Sněhu bylo najednou až po prdel a přelézání šutrů schovaných pod sněhem bylo až nebezpečné. Ztrácíme elán, energii i čas. Ledovec nikde, jen neustále se opakující morény. Kolem třetí hlasujeme pro ústup a návrat na chatu. Tomáš V. ještě zkouší jestli neuvidí ledovec, ale v bíle mlze toho moc neobjeví.

Návrat na chatu už je rychlejší. Ještě před setměním jsme u chaty a nám se opět ukazuje modrá obloha. Pecka. Paráda. Zase se fotíme a jdeme si i vyzkoušet mačky. Vytahuju lezecké cepíny a pár odvážlivců zkouší drytooling. Vznikají z toho jedny z nejakčnějších fotek, které kdy byly 30 cm nad zemí pořízeny. S Tomášem D. a Mickaelem pak ještě lehce slaňujeme. Ostatní už se přesunuli do wintráče. Holky za účelem vaření, kluci za účelem chlastání. Je fakt, že pitiva se sešlo dost. Všichni si sedáme kolem stolu, kamna příjemně hřejí a na stole se objevují tuny jídla. Nedivím se, že na zádech taháme taková těžká hovada. Večer pěkně plyne… pije se, jí se, hrají se hry, zase se pije, ochutnává se krůtí maso s vejci, kritizuje se krůtí maso s vejci, závidí se krůtí maso s vejci (mě a Ondrovi, jelikož jen my máme chuťové buňky tak vyvinuté, ž e nás několik oslovil Zdenda Pohlreich, abychom mu přišli vyladit líčka) a nakonec se zase pije. Zejména pálenka. Ondru to celkem zmáhá, občas mu není rozumět. Já zase nemůžu vysvětlit pravidla mnou vymyšlené hry. Ostatní se jen přiblbe smějí. Ale díky tomu máme skvělou atmosféru a skvělý večer. Když se vše, co se dalo vypilo, odebíráme se na palandy a zaplňujeme celý winterraum. Já, Baruš, Ondra, Andy a Vlaďka zabíráme nejvyšší palandu a pokračujeme zde v bujaré zábavě. Vtipkujeme, smějeme se, hrajeme si s Andy kočičkou. Ta nás omrzí asi až po hodině, a tak jí pohladíme a jdeme spát.

Ráno nás čeká snídaně v posteli, lehký bolehlav a sestup k autu. Počasí je opět špatné a tak se snažíme do auta dostat co nejdřív. Ještě dopoledne dorážíme k autu a frčíme spokojeně do Prahy. Klasicky postojíme u kontrol mezi Rakouskem a Německem, kde se ověřuje jestli nepašujeme uprchlíky. Naše Araby Tomáše H. s Vlaďkou nakonec povolují pustit přes hranice a tak jsme kolem osmé večer doma.

Jak vidíte článek je to stejně dlouhý, i když s vůbec nic nestalo. Proto se omlouvám, Tomáši V., že si ho opět nepřeš celý, ale když budeš trénovat, třeba to časem zvládneš ! :)