BISHORN 4.153 M.N.M. WWW.MOUNTAINSTORE.CZ
Kam jsem letos vyrazil, tam jsem vylezl. Ať už šlo o vrcholy hor, nebo ferraty. Jediné co se zase nepodařilo, byl BISHORN !!! 4.153 metrů vysoká hora ve Walliských Alpách mi v srpnu spolu s kamarádem vystavila stopku. Od té doby to mám pořád v hlavě a společně s Hančou jsme začali ještě v srpnu spřádat plány na zdolání Bishornu. Poněkud nám to zkomplikovala Hanči skleróza, jelikož nechala svoje skoro nové boty, z výpravy na Zugspitze, ve vlaku, a už je nikdy neviděla. Nakonec se, po několika přesunech a rušení, termín ustálil na první říjnový víkend.
Kam jsem letos vyrazil, tam jsem vylezl. Ať už šlo o vrcholy hor, nebo ferraty. Jediné co se zase nepodařilo, byl BISHORN !!! 4.153 metrů vysoká hora ve Walliských Alpách mi v srpnu spolu s kamarádem vystavila stopku. Od té doby to mám pořád v hlavě a společně s Hančou jsme začali ještě v srpnu spřádat plány na zdolání Bishornu. Poněkud nám to zkomplikovala Hanči skleróza, jelikož nechala svoje skoro nové boty, z výpravy na Zugspitze, ve vlaku, a už je nikdy neviděla. Nakonec se, po několika přesunech a rušení, termín ustálil na první říjnový víkend.
Bohužel můj spolulezec, přítel, byznys partner a mnohdy i životní partner, Daník, si natáhl šlachu na noze, a jelikož je to neposeda, nestihl ji vyléčit a stále si to obnovoval… No nic, Bishorn čeká a s Hančou tak začínáme organizovat. Přidává se k nám Káťa a Honza, kteří s námi byli na ferratách u Gosausee, Tomáš, který byl s námi na ferratách v CZ a jeho kamarádi + přes internet Martin a Honza II
V pátek večer tedy sedláme dodávku a vyrážíme. Jak už to tak bývá, hned v Praze nabíráme ztrátu, která se ještě zvětší na D5 v zácpě a po malinkém kufrování před Bernem dorážíme do Zinalu místo plánovaných dvou hodiny v noci až po páté ráno. Řídil jsem celou cestu, a tak jsem dost mrtvej. Martin, Tomáš a Adam ale spokojeně spinkali a nechce se jim dál rozlamovat těla v autě a nakonec se domlouváme, že hned vyrazí a případný spánek dají cestou, či až na chatě. My ostatní se rozhodneme ještě trochu pospat. Já zabírám dvě palety pohozené na parkovišti, lezu do žďáráku a spokojeně usínám. Honza I, Honza II, Jirka, Káťa a Hanča se v rámci možností uvelebí v autě a všichni spíme skoro do půl deváté.
Balíme stany, lana, mačky, cepíny, jídlo, vše potřebné a vydáváme se vzhůru. Hned od auta stoupáme do pořádného kopce a je to docela rána hned po probuzení. Nicméně asi po hodině dolézáme do sedla a v dálce ( ve velké dálce) vidíme chatu. Od první skupiny dostáváme info, že došli na chatu a vyrážejí na vrchol. My pokračujeme lážo plážo tempem k chatě, Hanča s Jirkou startují motory a za chvilku už je nevidíme. Honza II má také našlápnuto, ale nakonec se přidává k naší trojičce, jelikož umí ocenit pohodu na horách a tak se s námi spokojeně válí na sluníčku a kochá se okolím.Po obědě se ale zatahuje, a tak i my musíme pokračovat. Vycházeli jsme z 1700 m.n.m. a dojít máme k chatě Cabine de Tracuit,která leží ve výšce 3.270 m.n.m. takže k ní docházíme odpoledne a máme toho docela dost. Chata je zcela otevřena, obsluha chybí, ale je plná dřeva, nádobí k dispozici, volné pokoje, voda. Za přespání s AV se platí 25 CHF do kasičky. My však v chatě jen posedíme, popijeme a spát budeme venku. Hned při prvním pivku se do chaty nahrnou kluci z prvního vrcholového družstva – Tomáš, Adam a Martin. Vypadají trošku zničeně, trošku je pobolívá hlava, ale vrchol zdárně zdolali. Za jeden den skoro 2500 výškových metrů až do 4.153 m.n.m. + 900 metrů sestup – klobouk dolů.
Společně pak všichni povečeříme (salámy, špeky, těstoviny, polívky) a my chlapci jdeme stavět stany na morénu.Máme čtyři stany - 3 pro dva a jeden, slovy Martina, pro 2-3 když se mají hodně rádi. Stany jsme postavili a teď řešíme jak se v nich vyspíme. Brát v potaz musíme to, kdo je jak velký a kdo jde v noci na vrchol. Náhoda a Pán Bůh tomu chtěli a ve stanu pro tři jsem skončil já s holkama. Aspoň se holky nemusely hádat, která bude tou šťastnou a bude moci se mnou dýchat zatuchlý vzduch ve stanu. Všichni jsme se mezi sedmou a osmou naskládali do stanů. Někteří proto, že je čekal budíček ve tři v noci, někteří proto, že byly po vrcholovém výstupu unavení.
S holkama se po značných peripetiích uvelebíme ve stanu. Já, jelikož jsem chlap, spím uprostřed. I přes bolest hlavy se snažíme usnout, ale pak Hanča zmíní, že viděla jeden strašidelný film (Dyatlov Pass Incident). Bohužel i já jsem viděl tento nepříliš kvalitní film. Nicméně jsme se oba začali strašit. Káťa se k nám přidala taky. Asi hodinu jsme tak tlachali o strašidlech až jsme byli ve stádiu, že jakýkoliv zvuk z venku v nás vyvolával až hysterické reakce. Nevím co by holky beze mě ve stanu dělaly. Jakožto chlap jsem statečně ležel uprostřed a konejšil je… Psychickým vysílením jsme nakonec kolem deváté usnuli. Ve stanu mi bylo hlavně díky spacáku Malachowski teplo. Holkám asi moc ne, jelikož se pořád na mě mačkaly a i ony chtěly pocítit teplo kvalitního husího peří !
Asi v 1:45 se převalím na druhý bok a vidím Hanču, opírajíce se o lokty a čumějíce do blba (koukala před sebe, ne na mě) Zeptal jsem se co jí je. Řekla, že nemůže spát, hodila čelíčko a začala chrápat. Druhý den si to nepamatovala, nicméně já se zase začal bát. Ještě se mi chtělo na záchod, bolela mě hlava a bylo moc brzy. Kolem druhý jsem na chviličku ještě zabral, ale vzbudilo mne chrápání jak od Hanči tak od Káti. Prý měly rýmu – no, každopádně zařezávaly jak chlap. V půl třetí už jsem fakt nemohl spát vůbec, a tak jsem nenápadně dloubal do holek, jako že budíček. Nakonec ani nepotřebujeme budík a před třetí začneme lézt ven.
Venku je tma, milimetr poprašku, a nic moc jasno. Rveme na sebe návleky, úvazky, helmy – zkrátka vše potřebné a vyrážíme na ledovec. První družstvo tvoří Honza II, Jirka a Hanča, druhé družstva (tzv. elitní) tvořím já, Honza I a Káťa. Nasazujeme mačky, cepíny do rukou, cvakáme se na lano a vyrážíme. Nejdřív myslíme, že jsme první družstvo nechali za námi, ale po chvilce jsme pomocí vysílaček vyvedeni z omylu a před námi vidíme tři čelovky – Honza II, Jirka a Hanča. Za námi se plahočí asi 9 Francouzů, ale naštěstí mají tempo podobné našemu. Dvacet minut jdeme příjemným terénem, žádný prudký výšlap. Pak se však kopec zdvihá a my konečně nabíráme výšku. Čelovka svítí tak 10 metrů přede mne, a mě přijde, že to je konec terénní vlny a bude chvilku rovinka. To si říkám stále dokola ale půl hodina je pryč a nic.
Nakonec je z toho hodina soustavnýho, debilního, prudkýho stoupání, během které jsme spolu přestali mluvit a vnímat okolí. Každý jdeme podobným tempem – hlavně ne rychle, to se člověk zadýchá tak, že musí zastavit. Udělám vždy 20 kroků a opřen o cepín, dýchám. Za sebou slyším hluboké oddechování, a když se rozejdu, slyším mačky bodající do zmrzlého stěnu. Nic jiného. Občas, když společně pijeme z láhve, která pomalu zamrzá, prohodíme povzbuzující fráze, moc jim už ale nikdo z nás nevěří.
Ze tmy před námi se k nám přibližuje světlo. Jsme překvapení, když potkáváme Honzu II jak sestupuje. Jeden z nejsilnějších členů výpravy a jde dolů. Co tam sakra chceme dělat my, říkáme si? S Honzou II se zastavujeme a říká nám, že má ukrutné křeče v břiše. Dávám mu vysílačku a ujišťuju se, že se dokáže sám vrátit. Kdyby cokoliv ať zavolá vysílačkou a my sejdeme. Nakonec, dle infa z ČR, měl Honza II asi otravu z jídla ještě z Čech, ale i přesto zvládnul sám sestoupit k chatě a i k autu a troufnu si říct, že i když mu nebylo dobře, u auta vypadal víc ve formě než já.
Pokračujeme tedy ve stoupání ve vyšlapané cestě, kterou asi 200 metrů před námi Jirka hrdinně prošlapával. Jelikož ale byla tma, původní stopa se mu ztratila, a tak jsme po chvilce začali šlapat v navátém hlubokém sněhu do zatraceně prudkého kopce. Máme toho až po uši, tma jak v řiti, únava, vrchol v nedohlednu, zima. Káťa vzadu haleká, že jako pauzu, že si chce vzít ještě jednu vrstvu. S Honzou I, nemajíce už nic, co bychom na sebe dali, jí to vyvracíme. Nakonec vylézáme ze stopy a necháme mezitím došlé Frantíky jít před nás, doufajíce, že stopa bude lépe průchozí. Jdeme jak husy za sebou do prudkého svahu a mrzneme. S Honzou však zahlédneme jak Jirka s Hančou začínají traverzovat směrem doprostřed svahu. S Honzou I se rozhodujeme jasně a rychle. Prdíme na vyšlapanou cestu a zkratkou jdeme přímo nahoru. Svah je prudký hodně, nohy se mi občas zamotají, občas se zadrhnu mačkou. V tichosti si přeju, ať už tohle utrpení skončí. Nevím, jak to prožívají Honza I s Káťou za mnou, protože spolu moc nemluvíme, ale všichni toho máme dost. Když vylezeme ten hrozný prudký svah, začíná konečně svítat. Vidíme jasné nebe a za dalekými vrcholky tušíme slunce.
Víme, že vrchol už nebude daleko a světlo nás polilo živou vodou. Trochu nám mrznou nohy (někomu jedna, někomu obě), ale když jdeme, dá se to vydržet, jen vody na baťohu jsou už k ničemu, jelikož jsou zmrzlé. Závěrečné stoupání už není tak prudké, přesto se táhne a síla vůle je důležitější než síla v nohách. Pod závěrečným stoupáním už vidíme Hanču a Jirku, jak se šplhají k vrcholu. Po chvilce jsme v tom exponovaném místě i my a od vrcholu nás dělí už jen pár metrů. Pár seknutí cepínem, kopnutí mačky do svahu a stojím nahoře. Za mnou vyleze ještě Honza I a Káťa a společně s Jirkou a Hančou se radostně objímáme.
Je to úžasná scenérie. Vychází slunce a oranžově ozařuje vedlejší vrchol Weisshornu, mraky se jako šlehačka rozlézají v údolí pod obrovskými vrcholky. Cítím se fakt krásně a chvilku si vychutnávám klid a daleké výhledy.
Pak se probudí mé pravé egoistické já, a začínám skotačit před foťákem. 3,5 hodiny strastiplného stoupání jsou zapomenuty a já mám energie na rozdávání. Naštěstí nejsem na vrcholu jediný narcis – Hanča mi zdatně sekunduje a společně organizujeme pózy a fotíme se ze všech možných úhlů. Jirka už na vrcholu dost mrzne, a tak začíná sestupovat. Frantíci jdou za ním. My toho ale nemáme dost a naše narcistické pudy se rozjíždějí na plno. Mačky do vzduchu, cepíny do rukou, zamyšlené pohledy do dálek. Všechny tyto pózy, pečlivě probrané s Hančou ještě na chatě, nyní ukazujeme před foťákem. Netrvá to dlouho a brzy tomu propadne i Káťa s Honzou I a na vrcholu to vypadá jak při natáčení grotesky. Káťa vypadá jako by nešla do kopc,e ale celou dobu ležela v posteli a na vrcholu teď vystavuje své zahalené tělo objektivům jako hollywoodská hvězda.
Pocit vylézt na vrchol je úžasný, nicméně bez fotek by to nebylo ono. Fotím bez rukavic a až šílená bolest mě donutí toho zanechat, ačkoliv Honza I ještě hecuje, že to na pár fotek musím vydržet. Taky začal narcisovatět J No nic, ačkoliv už nás hladí sluneční paprsky po bundách, stále je hluboko pod nulou a tak sestupujeme z vrcholu dolů. Navázáni na lano doslova sbíháme ten nechutnej krpál během pár desítek minut a co nevidět sundáváme mačky a štrádujem si po kamení k chatě. V chatě ještě házíme do kasičky peníze, přeci jen jsme tam chvíli poseděli. Sníme co to jde, a vyrážíme dolů do k autu. Stany už nám sbalili kluci z prvního družstva a dokonce i snesliJ Jirka s Honzou nasazují zběsilé tempo a brzy jsou v trapu. Já s Káťou jdeme opět úsporným tempem a Hanča se zdržuje oblíkáním a svlíkáním. Nevím proč, na vrcholu jsme už byli a fotek už moc dělat nebudeme.
Společně ještě dáváme odpočinek, naposled zamáváme Bishornu a valíme to dolů. Hanča s Jirkou dalece vpředu, naše silná trojka opět lehce zaostává. Sestup je utrpení a větší bolest jsem letos nezažil… Vyčerpání a bolest nakonec rozdělují i naší trojičku a k autu tak docházíme po jednom. Rveme věci do auta, provedeme základní hygienu a vyrážíme směr ČR. Byl to krásný výkon a nejkrásnější letošní výstup. Počasí, podmínky, prostě všechno vyšlo dokonale. A teď už můžeme spřádat plány na něco ještě lepšího.
