Ferraty Hohe Wand

Po minulých ferratách, kdy jedna byla zavřená, druhou jsme nenašli a u třetí chcalo jak z hydrantu na Champs de elysse, takže jsme se šli nakonec vybrečet k vodopádům, jsem málem seknul s horama. Dalo mi hodně práce přemluvit lidi, že jim ještě někdy něco ukážu. 

Plánovaný víkend pod mojí taktovkou byl plný planých slibů. Nakonec se ale podařilo sehnat pár důvěřivců.

Zde je naše posádka:

Já, kluk s pěti P. Monika, hraběnka v růžovém, co snad i čůrá růžovou. Míša, na první pohled obyčejná dívka, dokud nevidíte její barák v Křeslicích (v tu chvíli jsme všichni pomýšleli na ženění) Zuzka, okouzlující matfyzačka, jejíž humor mi byl vždy balzámem na bolavé rány způsobené všední konverzací. Pavel a Markéta, lascivní nádražáci s neutuchající touhou jeden druhému stáhnout gatě (Markéty sen je vlastnit stánek ovoce zelenina na hlaváku a pohrávat si tam s roztodivnými tvary potravin.) Již známá Pavla z Liberce, stav beze změny. Pepa, v minulém životě mnich, po ferratách začal obdivovat praktiky markýze de Sade a nechal si v baráku vybudovat ponuré sklepení. Poslední je Matúš, slovák žíjící v Brně s tak brutální hatmatilkou, že bych mu ani ve znakový řeči nerozuměl. 

Již od začátku řesíme logistické potíže, jelikož ani jeden z účastníků nemá dostatečný příjem na to, aby bydlel v centru jako já, takže objíždím kdejaké prdele přilepené k Praze. Většina účastníků se nebojí vyzdvihnout výhody přežívání na periférii jako je klid, buzení kohoutem, teplé pečivo v 5:15, možnost parkování před domem apod, ale už se nesvěřují, že na návštěvu k nim nechce ani tchýně a auto viděli naposledy v Top gearu.

Cesta probíhá dle mých možností, snažím se nespat a řídit, u toho pokukuju po Zuzce a říkám si, že matfyzačku jsem ještě neměl. Pnutí dorazilo až do zadních řad, které obývá neposedná dvojice mašinfírů. Markéta ihned zapomíná na Honimíra, chlupatého fouska z Kladna, přivydělávajícího si prodejem borůvek u silnice, a oddává se slastné myšlence na kluka z města. Míša využívá příležitosti, že je Pavel k dispozici, a ukazuje mu fotky zámkové dlažby před barákem, které vede přímo do její ložnice. Pavel ale nechápe úmysl a hledá v dlažbě nerovnosti. Poukazuje na hluboké spáry a nabízí se, že je do roka a do dne vyplní blahodárnou směsí kmene Inků. V Brně dobíráme Matúše a na vlně perverze vesele dojíždíme do místa setkání se zbytkem. Monikou a Jirkou (Moniku poznáte podle toho, že trpí nekonečně dlouhou erekcí bradavek). Pokračujeme přes Vídeň do Wiener Neustadt, kde sjíždíme na Hohe Wand a směrem na Grünbach am Schneeberg. Zde za kostelem doprava a lesní cestou až k Seiser Toni. /odbyl jsem si nudnou popisnou část a mohu se zase věnovat prostopášnostem/ Jelikož zde máme nezkušené nováčky, je nutno jim do sedáku pomoci. U toho se člověk dotkne tu boku, tu ňadra, tu stopí par euro ze zadní kapsy a hned je den krásnější. Slunce pálí, holky se potí jak při maturitě z tkalcovství a kluci jdou do půl těla. Pádíme ke skále na ferratu Gebirgsverein, natešení jak puberťáci na kouření za školou o velké. Pavla vede skupinu ferratistů a u toho pohupuje svou huňatou kšticí jak táta lvice Elzy. Selfie střídá seflie, já dokonce vytahuju selfie tyč a bubnuju s ní Rachmaninuv opus 23 do skály. Ferrata se leze hladce, chvílemi človek postrádá nápad, osvěžení, myšlenku. Neříkám, že je to nudné, ale chybí mi vzrušení. Hledám ho tedy všude kolem, ale vidím jen celulitidu, skálu, celulitidu, skálu. Inu, věnuji se tedy focení torz dívčích těl a okolní květeny. První rychlíci nás opouští a my zůstáváme na ocet. S Pavlem a Pepou si ale dokážeme poradit. Pepa postupem času vyměkne a svěřuje se nám, že dává přednost chlapcům. Dávám mu tedy prostor pode mnou s výhledem na mé hamrstringy. Ihned vytahuje dalekohled a dělá mi pomyslnou laparoskopii všech otvorů. Bla, bla, bla a jsme nahoře. Nutno podotknout, že holky byly věru statečné a odvážné, feratu vylezly bez jediného klopýtnutí (jen Markéta ztratila brejle, hodinky a náušnici, ale to jen proto, že odhazovala zbytečnou zátěž, aby tak mohla stoupat nahoru rychleji a stoupat tak i v očích Pavla). Pavel, již týden volný jako pták, čeká, že v nestřeženém okamžiku chopí Markétu do svých spárů a odnese si ji do svého hnízdečka na Skalce.

Jsouc plni nadšení a elánu jsme si to maširovali na další ferratu - Wildenauer (po černé od chaty dolu rovnou k nástupu). Na mě ale přislo močení a chuť si zapálit, což nám probably zachránilo život, jelikož se jasná obloha zatáhla jak opona Národního divadla před přestávkou. Z počátečního deště, který měl trvat pár minut, se zrodilo děsivé krupobití. V jeskyni jsme strávili snad hodinu, polemizujíc o tom, zda to je či není vhodné místo k pobytu při bouřce. Teď už víme, že není. Na mokrou ferratu jsme si netroufali, otočili jsme se čelem vzad a zklamaní došli k autu. 

Jeli jsme do Blick kempu u Hohe wand, nejnuznějším dostupném místě, kde lze složit hlavu (prostředí připomínalo známé slovenské gheto - sídliště Luník - široko daleko pouze dvě lavice, korýtko s dešťovou vodou a sprcha v týpí uprostřed kempu) . 12e za stanové místo byla i tak sazba, kterou je ochotný průměrný čech žíjící na periférii Prahy akceptovat. Kemp plný čechů tedy nebyl žádným překvapením. Je známo, ze lezci jsou většinou členové nižší platové třídy, jejich oblíbeným pokrmem je májka a mažou si ji v nejlepším případě na cizí chleba skobou, kterou koupili v outletu Singingrocku. I za tohoto stavu jsme se s Kubou rozhodli prorazit na českém trhu s premiovou rakouskou značkou AustriAlpin. A to má styl! Nicméně.. Po postavení stanů některých z nás jsme se začali hojně oddávat alkoholu. Od šesti do dvanácti jsme hráli prim. Zábava se točila kolem našeho stolu a ostatní lezci jen smutně pokukovali po volné židli v naší blízkosti. Nutno podotknout, že formu jsme měli lepší než Leoš Mareš ve své ranní show. Jako rekvizity jsme využívali vše, co se objevilo na stole. Například Markéty okurka do gina s tonikem posloužila jako penis, s kterým jsem chtěl holkám dokázat, že deep throut není žádná frajeřina. Když jsem to o půlnoci zkoušel znovu s láhví vína, urazil jsem si kus zubu. Pepa se s přibývajícím počtem vypitých piv začal proměňovat z housenky v motýla. Výsledkem jeho reinkarnace byl ovšem spíš lišaj smrtihlav než babočka admirál, který nám ukázal svou temnou stránku. Druhý den ráno radši ani nevylezl ze stanu. Zato Markétu ze stanu (kde spala s Pepou) vyhnal pocit vomitu (zvracení). Monika se také nenechala zahambit a zvracela tu noc minimálně dvakrát. Aspoň měli horolezci ráno snídani. Když byla Markéta ještě při smyslech, myslela hodně na svou blízkou budoucnost, a tak se rozhodla se trochu ušplouchnout v týpí, které nemělo dvěře, jen vchod tvaru trojúhelníku. Tím se zapsala do Guinnessovy knihy rekordů, kdy se ji povedlo přivést k životu nejvíce erekcí v jeden okamžik na co nejmenší ploše. Celý tento očistný rituál ale upadl v zapomění s posledním výdechem Pepy ve stanu, kterého přivítalo morální kóma a na nic se nezmohl. Pavel, pozorujíc, jak se jeho Markéta nabízí, raději ulehl před půlnocí s pomocí rohypnolů a se špunty do uší.

Ráno bylo těžké pro nás pro všechny, pro Pepu s Markét však nejvíce. Oba litovali. Jen každý něčeho jiného. Pepa toho, že nechal nahlédnout ostatním pod pokličku jeho nestydaté osobnosti, Markéta toho, že jí tam nenahlédl nikdo, a to tam bylo tak vypulírováno. Slunce ale prosvítilo naše chmury a asi v půl desáté ráno jsme se vraceli na místo činu, ferratu Wildenauer (HTL byla zavřená, takže jsme ani neměli moc jiných možností). Zuzka s Matúšem se opět trhli (včera lezli z Monikou, Jirkou a ostatníma) a já začal zpochybňovat jejich loajalitu (Iťák s Matfyzačkou spolu nevěstí nic dobrého). Jeli jsme tedy sami.

Pepa opět zaujal osvědčené místo vzadu, aby mohl objektivem sjiždět mé hýždě, Pavla ve vedení a zbytek někde mezi. Jak je známo, Wildenauer je celá okramlovaná, není tu prakticky ani kousek lana až na jedno místo v první třetině, což spousty lidí děsí a maj chuť si snad i předplatit vrtulník pro strýčka náhodu. Já se bál naposledy v sedmi letech, kdy mě hodili do výběhu krokodýlů zakladatelé googlu, aby měli co nahrát na youtube. Od té doby nebezpečí vyhledávám. Přeskakoval jsem tedy nejištěná místa jako Tarzan hadí líhně a pomáhal pak Markétě k jejich zdolávání. U toho jsem neváhal dělat selfie, protože fotky zkrátka prodávaj. Partu čechů pod námi to trochu iritovalo, tak jsem vytáhl selfie tyč, abych je ještě víc nasral. Markétu jsem měl přidělanou na odsedce jako vězeň železnou kouli na noze a musím podotknout, že byla i podobně těžká. Když jsem ji na vrcholu odepnul, měl jsem pocit, že létám. Nicméně k ferratě.. Jedná se o jednu z těch, které baví. Jsou tu sice jen kramle, ale čas od času trochu dál od sebe nebo chybí úplně, a to zkrátka baví. Komín, kterým se musí prolézt, je skutečně nápaditý a ve slunečném dni úžasně zchladí. Ferrata končí v podobném místě jako Gebirgsverein, cesta dolů je tedy stejná. 

Vzhledem k tomu, že už jsem opět překročil limit počtu slov, který nám nastavil Zrzek, ten, co umí shrnout výstup na Mont Blanc ve třech větách a v ani jedné nepoužije sloveso, nebudu popisovat cestu zpátky ani další peripetie (ze zmínku snad stojí jen to, že když jsem Monice půjčil dodávku, chtíc si trochu odpočinout, trefila zrcátkem ve zůžení na D1 první kamion, co mohla, a potvrdila tím teorii o ženách a autech. Mimochodem skulinou, kterou se snažila projet, bych neprojel ani s nákupním košíkem z Lidlu. 

Je neděle 12.6. a já to po týdnu konečně dopsal!