Je to již nějaký pátek, kdy jsme s Kubou ještě neměli dostatek zkušeností a vypravili jsme se na Gross Venediger lehce nepřipraveni. Bohužel se nám nepodařilo ho zdolat kvůli jistým limitům, které bych tu nerad zmiňoval:) Tentokrát jsme se připravili důsledně, půjčili dodávku, sehnali dostatek lidí, aby nevázla zábava a vyrazili.
Odjezd byl plánován na půlnoc z Prahy. Posbírali jsme všechny účastníky expedice a já usedl za volant! Vydržel jsem nezvykle dlouho, až do Českých Budějovic! Tam jsem totálně odpadl a musel to jako vždy převzít Kuba. Za to mu patří velký dík a odpouštím mu tím všechny ostatní prohřešky.
V Budějicích jsme natatankovali plnou a líným ECO BOOSTEM jsme si to štrádovali směr Linz.
Já se probudil u Salzburgu (púvodně se Daník probudil u Štrasburku, ale na zeměpis nikdy nebyl silnej... pozn. red.) :) , relativně fit. Navigace nám ukazovala podivné hodnoty, které Kuba neustále zpochybňoval. Pochybnosti má v povaze, tak jsem tomu nepřikládal váhu, nicméně pak jsme zastavili a zjistili jsme, že nás google vede jinudy, oklikou. Měli jsme jet směr Mittersil, přes Zeel am See přímo k tunelu. Z nějakého neznámého důvodu nás to hnalo kolem Felberntauernského tunelu místo přes něj. Na stránkách tunelu je informace o tom, že ho google ve svých mapách jaksi nezohledňuje. Pozor na to! Průjezd je za 10 euro.Hned pod tunelem je placené parkoviště ( opět deset euro), kde jsme zastavili u Matreier Tauernhaus. Během jedné hodiny jsme se připravili na výstup a kolem půl osmé ráno jsme vyrazili.
Svítilo slunce, my byli ještě plni elánu, pomalu jsem se seznamovali s ostatními a brzy jsme našli první společná témata (Fritzl a jeho sklepení, a podobně).
Cesta k výstupu trvala asi 1,5h. Ladnou chůzí jsem procházeli krajinou a hltali její rozkoše. Sylva standardně kilometrový náskok. Grossv enediger je vidět již zespoda. Mezi údolím se tyčí dva zasněžené vrcholy na pravé straně a více hornaté skály na levé. Grossvenediger je ten levý vrchol z těch dvou pravých:) Během stoupání zapadá a ztrácí se z dohledu, stejně jako se nám ztrácí z dohledu Jirka, Sylva a Hanka. Nevím, co berou, ale do kopce skáčou jak kamzík. Já nesl 60m lano a hromadu harampádí, takže jsem si musel dopřát každých deset minut pět minut pauzu.
Pavla se táhla daleko za mnou a remcala cosi o tom, že tohle je pro ní ztráta času a že zlatá ferrata prej! Já věděl, že až bude nahoře, bude mluvit jinak. Pomalu jsme dorazili k první chatě Alte Prager Hutte. Je zavřená, nic v ní není a kolem se povaluje spousta bobků. Celou cestu nahoru tečou potoky, takže o vodu nebyla nouze. Trochu jsme se najedli a vyrazili dál na Neue Prager Hutte, kde jsme měli strávit noc. Loudali jsme se, nikam jsme nespěchali. Věděli jsme, že už stejně nikam nepůjdeme (a to jsem se cestou kasali, že budeme první, kdo dá vrchol v jeden den, ale ono je to skutečně nereálné). Na chatu jsem dorazili asi ve tři odpoledne, docela unaveni. Cesta nám trvala déle, než bylo v plánu, ale jak říkám, čas nás netlačil.
V chatě jsem se dozvěděli, že sem prý údajně někdo telefonoval a zrušil nám rezervaci pro 9 lidí. Chata byla skoro plná, tak nás nakonec rozhodili do dvou pokojů. Moc jsem tomu nerozuměli, ale byli jsme rádi, že máme kde spát. Za mě musím říct, že slunce a teplo mě tak zmohlo, že jsem to v šest večer zabalil a polehával jsem. Lehkým spánkem jsem spal do 4 do rána, kdy jsme všichni vstávali. V pět jsem vyráželi na vrchol.(info k chatě: noc 20 euro nebo 10 s AV, pivo 3,8 eura. Musíte si dát něco k pití, nebo po vás budou chtít 5 euro za to, že jste si tam umyli ruce. To mě rozesmálo:))
K mému zděšení jsem zjistil, že jsem si v tom zmatku ráno v autě nechal sedák, takže jsem byl jištění za pásek.. No, ještě že jsem to nemusel použít..
Od chaty k výstupu, kde jsem se navázali na lana a nasadili mačky, je to asi 30 min.Výstup by měl trvat 3,5h, stejně jako sestup, ale když se na to podívám zpětně, výstup je o dost náročnější, tudíž pomalejší, a sestup zas naopak. Těch 7h to ale dohromady dá. Svítalo, my se bořili prvním sněhem, cestou fotili východ slunce a stále vzhlíželi vzhůru, kdy už ho konečně uvidíme. Grossvenediger! Trhliny byly viditelné, někde lépe, někdy trochu hůř, ale byly. Když jsem se podíval do ní a viděl tu hloubku, jala mě hrůza. Skutečně bych tam nerad spadl.
Stoupání bylo zdlouhavé, únavné a nekonečné! Nohy mi mrzly, boty byly stále víc a víc vlhké, slunce pálilo do obličeje a vrchol stále nikde! Když už jsme konečně viděli ten kopec (nemohu si pomoci, ale Grossvenediger vypadá jak kopec sněhu), stále to byla dálka. Nebyli jsem jediní, kdo se vydal na vrchol, cestou jsme potkávali lidí jdoucí ze všech možných směrů, ale stále za jedním cílem. Když jsme konečně dorazili na vrcholový hřeben, který vedl ke kříži, museli jsme si pomalu vystát frontu na vstup na hřeben a poté i na focení u kříže. Člověk měl chvíli pocit, že tam dávají něco zadarmo. Trochu mě to zklamalo. Na vrcholu se nedalo vydržet, udělali jsem pár fotek a utíkali dolu. Cesta dolu šla rychle, nicméně sníh se propadal mnohem víc než ráno a byl mokrý, takže jsem měl za chvíli úplně durch boty, nohy mi mrzly, vztekal jsem se, byl jsem nervozní a do toho mi na nohou ani pořádně nedržely mačky! Litoval jsem, že jsem k těm patnácti kilům, co jsem měl na zádech, nepřibalil Smallfoot, protože v těch by se šlo dolů jak v bavlnce a nohy by byly suché!
Když jsme se dostali k chatě, bylo lehce před dvanáctou. V jednu jsme plánovali sestup, čili hodina času na odpočinek. Všichni totálně spálení, unavení, boty promáčený. Usínal jsem na každým kroku, neměl jsem sílu ani doplnit vodu. Nedovedl jsem si představit, že jdu dalších několik hodin dolů. Jak jsem vylezl z chaty na slunce, dostal jsem ránu. Kůže už víc slunce nevydržela.
Nicméně nebylo zbytí, v jednu odpoledne jsem nasadil mokrý boty (který mě kupodivu osvěžily a bylo to velice příjemné), nacpal lano do batohu, šátek přes hlavu a vesele dolů. K mému překvapení se mi cestou docela ulevilo, náhle jsem kdesi hluboko v sobě našel sílu a lehkým krokem jsem klesal dolu. Zpětně si uvědomuji, že vlastně ne tak lehkým, jelikož jsem dosud nesl lano. Nicméně zželelo se jednomu chlapci (díky Jirko) ze skupiny a nabídl se, že lano ponese. Taková nabídka nepřichází každý den, dlouho jsem tedy nepřemýšlel a nechal profi vojáka trochu potrénovat. Na to musí být z armády přece zvyklý. My tohle v kanceláři neděláme. O pět kilo lehčí jsem si poskakoval po kamenech, namáčel šátek v potoku, vesele konverzoval a dokonce jsem dostihl i Sylvu. Je vidět, že bez lana je život hnedle krásnější. Pod chatou Alte Prager Hutte jsme odbočili doleva přes Gletcherweg, abychom nešli stejnou cestou. Toto rozhodnutí se nakonec ukázalo jako šťastné, jelikož nás vedlo kouzelným křemencovým polem (Kuba říkal křemenec, nevidím důvod mu nevěřit) před vodu do pohádkově zelené přírody jak z Pána prstenů. Vřele doporučuji! Holky dokonce říkaly, že tohle je nejpůvabnější část z celé výpravy. Mít více času, určitě bychom tam zakempili u nějakého z jezírek a klidně i strávili noc.
Cesta byla ale dlouhá a my už se modlili, ať jsme u auta a můžeme vyrazit směr Praha. K autu jsme dorazili kolem páté hodiny. Všichni totálně vyčerpaní. Dnes, kdy jsou to tři dny, co jsme se vrátili, stále nemohu chodit do schodů a lýtka mi pracují i ve spánku.
Doteď nezávidím těm, pro které nebyla Praha konečná stanice a museli se dále dopravovat do svého bydliště.
Nicméně zpětně hodnotím výstup jako atraktivní, a i když nešlo o lezecký horský terén, ale poté převážně o cestu sněhem, vzpomínám na to rád, a doufám, že v tom nejsem sám.
