LAGO DI GARDA - DEN DRUHÝ

LAGO DI GARDA den druhý

Máme tu další den na Gardě. Chtěl jsem napsat jak nás probudili švitořiví ptáčci a sluneční paprsky šimrající nám víčka.  Bohužel nás ale jenom otravně budily naše budíky na mobilech. Náš stan se ještě evidentně vyžíval v posouvání po pěti minutách, takže poslední hodinu nám to permanentně zvonilo. No nakonec jsem vstát musel, touha po toaletě byla velmi silná.

Loňský rok byl člověk naučen vstát, hygiena, zabalit na ferraty a snídat v autě. Letos je celá skupina celkově pomalejší, neboť na nákupy se chodí do Lidlu a ideálně po jednom. Takže se stávalo toto: „Kde je Ondra?“ „Šel do Lidlu“…. Za 15 minut: „Super Ondra je tady, můžeme jet!“  „Počkej počkej, Martin chybí“ „Kde do prdele je?“ „Asi v Lidlu“…. Takže jsem měl kudličku v kapse otevřenou hned od rána. A aby toho nebylo málo, hned co jsme opustili kemp, jeli jsme do Lidlu, jelikož jsme samozřejmě neměli pití a svačiny, nakoupit se bylo jen na snídaní. AAAAAAA, chtělo se mi řvát a při tom všechny přejíždět nákupním vozíkem, který by ze sebe stříkal kyselinu. Jelikož jsem zdravě nakupoval s Pavlou, vletěli jsme do Lidlu, vzali vodu, rajčata, šunku a šli ke kase. Nákup cca. na 108 vteřin. Pak jsme ale u auta čekali dalších 15 minut, než si zbytek vymyslí co chce a co si koupí. Mezitím si zase někdo odskočil na kafíčko vedle do hotelu, že to vypije, než ostatní přijdou. No upřímně jsem si připadal jak učitel ve školce, co má na starost bandu fakanů.

Nakonec tedy „brzy“ po ránu (cca. 10:00) vyrážíme na ferratu d´Amicizia,  která slibuje nádherné výhledy na celé jezero.

Naši dodávku s rezervou pár cenťáčků (vidíte, i 2 centimetry hrají v životě roli) parkujeme v krytých garážích a vyrážíme vzhůru. Když říkám vzhůru, tak skutečně jdeme prudkým stoupákem nahoru.  Vzhledem k našemu opožděnému startu se již každý potí jak vepř na rožni, protože sluníčko v červnu v Itálii skutečně pálí. K zářivě bíle pevnosti dorážíme asi po hodině stoupání a to nejsme ani v půlce  nástupu pod ferratu. Výhledy na jezero a městečko Riva del Garda jsou jistě krásné a úžasné, moc si je ale neužíváme a zalézáme do stínů jako úchylové, schovávající se do přítmí lamp. Nutno říci, že nějací úchylové by se v naší skupině našli.

Od pevností se stoupá pešinou zase vzhůru. Tady už melu z posledního. Jelikož jsme cca. v půlce přístupu, je to celkem trapné. Dokonce i Pavla, která je vždy s přehledem na chvostu a v případě, že máte chřipku, zvracíte nebo vám uřízli obě nohy, tak vždy dojde až za vámi, si nyní hopká po kamenech daleko přede mnou. Dokonce bere na záda i společný baťůžek !

Připadám si jako osamocený kovboj jedoucí prérií, která je zalitá zapadajícím sluncem. Bohužel ale nemám cválajícího oře, ale jen své znetvořené nohy pajdající po šutrech, své nízkokapacitní plíce, své ochablé svaly a svou přetěžkou vanu na břiše.  Zapadající slunko nad prérií tu nahrazuje rozžhavená zářící koule přímo nad mojí hlavou.  Stylové lezecké triko Ocún černé barvy mi sice tuze sluší, ale zároveň se peču jak švestka ve slanině.  Oči se mi mlží, hlava točí. „Šlapej padavko, ještě chvíli“ říkám si. Chvilka trvá asi hodinu a půl a konečně si všichni sedáme ve stínu a svačíme a pijeme, nástup na ferratu máme jen pár metrů. Po jídle (rajčata místo lovečáku, suchar místo chleba) jsem opět ve formě a všichni společně vtipkujeme a zase je na tom světě chvíli fajn. A teď nás čeká samotná ferrata. Začátek neslibuje mnoho technického lezení v kolmé stěně, ale člověk prázdno za sebou vnímá a při uklouznutí by se pár stovek metrů kutálel. To trošku znejistí hrdinku včerejšího dne Kiku, která po pár lezeckých metrech a několika spadaných kapkách otáčí. Kuba, jakožto spolehlivý budoucí manžel slézá s ní. Samozřejmě všichni tuší, že kolena se rozklepala Kubovi a hodil to na Kristýnu, neboť, alespoň co se týče odvahy, by se nám ostatním chlapcům z výpravy rád rovnal.

Pokračujeme tedy v 7 lidech. Bohužel ale nelezeme, jen popolézáme a většinu doby jen jdeme po strmé pěšině mezi skalkami.  Opět utrápení docházíme pod stěnu a vidíme o čem to dneska celé bude. Samej žebřík!!!  Ihned nastupujeme na žebříky. První je ještě položený, ale druhý už kolmý a celkově dají kolem 100 metrů. Přecvakávání začíná býti pěkně otravné. První leze Ondra s Martinem. Peláší svižně a my tuto milou gay dvojici potkáváme nakonec zase až na vrcholu. Následuje Pavla s Danem, a já jakožto poslední si užívám výhledy na Andy a Verču.. ehm. Samozřejmě si užívám výhledy na jezero, ale holky lezou přede mnou. Chůze se střídá se šplháním po žebříku, kdy jediná zajímavější pasáž je 80 metrů dlouhý žebřík v pěkné stěně s pěknou expozicí, ale lezení to pořád není. Přesto nabíráme výšku a pomalu se dostáváme k vrcholu. Ten se tyčí na skalnatém zubu někde nad námi. Když už si neužijeme pořádného lezení, tak alespoň výšku, výhledy a vylezení na vrchol. Kaňon včera byl jistě zábavný, ale ten pocit, kdy vylezete u vrcholového kříže, rozhlédnete se do dáli a uděláte si společné fotky je k nezaplacení. Nám se nakonec po několika hodinách podařilo do cíle doškrábat a u kříže vydržíme asi půl hodiny, kdy děláme dokonalé  fotky, koukáme na celé jezero a okolní hory. Převýšení přes 1100 metrů stálo za to. Od severu se táhnou černá mračna a tak volíme urychlený sestup. Ten je jako vždy nekonečný a útrpný. Opět se mi chce brečet, nebo se alespoň kutálet dolů jako sud. Tvar bych na to měl. Místo toho ale s ostatními funím dolů. Příkřejší sestup jsem dlouho nezažil. I tak nám to k autu trvá skoro celé dvě hodiny. Tam už na nás čeká vysmátý Kuba a Kika, skáčeme do auta a jedeme kam jinam než do Lidlu pro maso na gril.

Půl hodinka na parkovišti uplyne jak voda v horském potůčku a konečně můžeme začít grilovat. S Kubou a s Danem opět zabíráme křesílka a otvíráme pivo. Ani nevím co mám za dietní maso, ale za chvilku už ho dlabu. O gril je prostě opět kvalitně postaráno aniž bychom my tři králové hnuli prstem. Začíná pršet a v nastalém zmatku Kuba rozdá Martinovo maso ostatním. Martin si toho však pohotově všiml a tak vybírá maso zpět, jen lehce okousané. Kubovi jeho trik jak se zalíbit zase nevyšel.

Déšť nakonec skutečně přichází, zavíráme stany a schováváme se do auta. Já neváhám a schovávám se do baru v kempu. Ondra se schoval na záchodech, ale při první možné příležitosti se rozběhne do baru také. Piju si pivečko, sleduju fotbal Chorvatsko  - Itálie. Když se zmírní déšť, doběhnou ostatní.  Pivo nás trochu zmáhá, nálada není nijak bujará. V akci v baru mají Aperol Spritz, tak na něj přesedláme. Atmosféra je ihned živější až na Daníka, který hází čelíčko. Po jednom pivu. No nic opět nastupuje na plac dvojice Kuba a Kuba a všichni se tak vesele baví.  V bujaré náladě s probouzí i Dan a je jasné, že noc nekončí, ale že se přesuneme někam do města za písničkou. Holky ještě musí čůrat, upravit se atd. což my kluci slyšíme neradi a valíme si to do jediného otevřeného baru ve městě

Zasedáme k venkovnímu stolu hned u silnice a pijeme Aperol. Když přichází holky, vtipně se schováváme za menu a pod stůl. Když si holky přisednou, ještě vtipněji navrhujeme, že by si mohly sednout dovnitř .  Sice bez nadšení, ale nakonec si sedají  někam jinam. My tlacháme a pomalu konstatujeme, že je tu nuda a pšenka nepokvete. Najednou prásk !! Do konverzace a pomalu i na stůl nám skáče Rob. Mladý, sotva zletilý Skot. Spolu s ním přichází jeho kamarád jména neznámeho a jeho kamarádka Emma King. Zpočátku nás trošku Rob štve, ale po chvíli si nás maže jak máslo na chleba. Dělá si srandu z našich hoodies, dělá si srandu z kolemjdoucích. Neustále kecá a přehrává. Je to showman. Tancuje nám s Emmou skotský námořnický tanec, na oplátku mu ukazuju já svůj dupák. Tleská a jde nám pro pití. Přinese Sambucu, takže ze slušnosti pijeme a jízda začíná. Neustále záchvaty smíchu, vysvětlování, škádlení, provokování a ze strany Emmy i fackování. Večer se neskutečně rozjel a Rob už balí dívky na ulici. My, odborníci na ženský, ho předem odsuzujeme k nezdaru, když oslovuje skupinku šesti mladých Italek. Po 20 vteřinách ticha, kdy to vypadá, že holky chtějí  jít pryč, se ozve salva smíchu a Rob je má omotaný kolem prstu. Takový ucho !

No večer dál letí, Rob baví celou hospodu a my tak čile konverzujeme s úplně každým. Detaily není záhodno popisovat, ale jízda to byla velká. Velké jízdy však často končí velkým karambolem. Stejně jako ta naše. Jsem kolegiální, a proto tu nebudu do detailů rozepisovat, co nastalo. Jen ve stručnosti shrnu, že jsem byl tuze rád, že mám přítelkyni doma a nikdo mi tak nedělá scénu. Čest Verče, která se mnou, s Ondrou a s Martinem ještě poseděla a pak bloudila cestou do kempu. Tím bych celý večer ukončil. Další den je za námi, podařilo se mi zdárně nikoho konkrétně nejmenovat a další den na Gardě zase brzy online :)