FERRATY LAGO DI GARDA - DEN PRVNÍ
Jupí !!! Rok se s rokem sešel a nás zase čeká dovolená na Gardě. Nazývat to něčím jiným, než dovolenou by bylo poněkud troufalé. V podstatě
se tam přes den popoleze po ferratě a pak se jen žere a pije a spí (dokonce i
souložení, jakožto náročná aktivita, se neprovozuje).
Oproti loňsku se nám změnila sestava – z loňské party
jsem jel já, Daník, Andy a Pavla. Doplněni jsme byli o Verču s Ondrou,
Kubu s Kristýnou a Martina. Že to byla volba dobrá jsme se v následujících
dnech všichni přesvědčili a já si potvrdil, že nositelé jména Kuba patří k tomu
NEJ co lidská rasa vyprodukovala.
Středa večer, my sedláme Citroen Jumper a začíná nabírání osazenstva. U něho
vždy trpím, jelikož mě čeká tetris v podobě skládání baťohů a tašek v obřím
kufru auta. Když však přijedeme ke Kubovi a Kristýně jdou na mě mdloby.
Obrovské tašky mě ještě nerozházely, ale další miliarda drobných taštiček a
KOLEČKOVÉ BRUSLE (hned je mi jasný, že celou dobu budou ležet v autě) ve
mně vyvolávají agresi. Když pak Kika přinese piknikový košík, kde je celá
lednička včetně mléka, mám chuť s celým autem zajet na náplavku, kde však
nevytáhneme piknikový koš, ale naopak zamknu celé auto, zařadím neutrál,
roztlačím auto do Vltavy a budu sledovat, jak se z ostatních stávají
vodníci.
Ostatní už jsou trošku rozumnější. Ondra nás dokonce
zásobuje hromadou řízků, takže se mi zlepšuje nálada a my tak konečně frčíme na
jih.
Do Rozvadova vesele diskutujeme a zjišťujeme kde je hranice vtipů, kam
můžeme v naší skupině zajít. Zjišťuju, že s Kubou žádná hranice
neexistuje, takže se máme na co těšit. Hranice přejíždíme po půlnoci a během
chvilky nám do auta skočí policajt a všechny postřílí. Nebo to alespoň tak
vypadá a já kolem sebe vidím zavřené oči a klimbající hlavy. Jako první usnul
Daník a samozřejmě spí tvrdě a neustále jako miminko. Nakonec na mě nad ránem
padá únava, a tak musím probudit Dana. Zasedá za volant a já usínám. Dan řídí.
Řídí jak bůh, zatáčky projíždí ideální stopou, řadí plynule a hladce, lehce
laská plynový pedál. Tohle vydrží dělat asi 67 minut a pak začne brumlat, že je
čas na kafe a vzdychat. Takže zase
zastavujeme a Daník po kafíčku zase spokojeně spinká.
Vyjíždíme z kopců a Garda se nám otvírá jako lehká
ženština po převzetí tučné částky. Nekonečné jezero obklopené ze dvou stran
vysokými horami musí u každého vyvolat pocity štěstí. Člověk by mohl jen tak
sedět a nekonečné hodiny koukat na tu
krásu, kterou by nenamaloval sebelepší malíř. My se však
pokocháme jen chvilku a už přejíždíme do dalšího údolí. Ačkoliv je jíž kolem osmé ráno a člověk je
svěží, všichni pod vedením Daníka zase spí. Trošku mě to sere, tak zatáčky
projíždím trochu svižněji a čekám kdo se probere, či dokonce bouchne hlavou o
okýnko. Nakonec se ale všichni probouzejí až u jezera Lago di Idro, kde nás
čeká první lehčí ferrata na rozlez. Rozdělujeme úvazky, helmy, brzdy a
nekonečně dlouho se připravujeme než vyrazíme. Opět se mi otvírala kudlička.
Ta se začala otvírat i během přístupu k ferratě, neboť
bloudíme jak krtek na poušti. Přes tuto komplikaci nakonec k ferratě docházíme
a začínáme lézt. Ferrata je to velice lehká, až nudná, nicméně nám posloužila,
neboť Ondra s Verčou si na ocelové lano sáhli poprvé a Kuba s Kikou taky nebyli ještě přeborníci. Ve vláčku tak traverzujeme nad jezerem strmé
stráně a aspoň občas nějakou skalku. Lezu mezi Verčou a Ondrou, strategicky s výhledem
na Verču, což je pohled příjemnější, než koukat na pozadí Ondry. Oba dva lezou
zdatně a vím, že o ně si dělat starosti člověk nemusí. Trochu vzrušení nás čeká
na konci, kde se slézá k triviálnímu lanovému mostíku. Poté lehký skalnatý
výšvih a dlouhá ferrata je za námi.
Účel splnila a každý teď má zažité cvakání
karabin na lano a někteří si i zkusili sednout do odsedky. Pijeme a jíme (já
jsem dostal jablko – celou Gardu jím pod dozorem Pavly zdravě, takže dostávám
příděly, které musím sníst i když nemám hlad, na druhou stranu když hlad mám,
šmakuje mi i nějakej suchar s něčím).
Z ferraty se vracíme celkem dlouho a celkem nás to nebaví. Když se doplahočíme k autu, dáváme ještě
u jezera pití a mnozí jdou na toaletu. Je to zvláštní, ale výlety do hor a na
ferraty mi mnohdy připomínají srací zájezd. Je to v podstatě nosné téma
všech výprav a výletů a neustále někdo někde sere. No alespoň je zde vidět, že atmosféra je
uvolněná a nic před sebou neskrýváme :)
Od Lago di Idro opět přejíždíme zpět ke Gardě. Mezitím zase
všichni usnou. V kempu se jen nahlásíme, že jsme zde a hned frčíme na
oblíbenou ferratu v kaňonu. Venku už je horko a tak se těšíme na chládek, který slibuje padající voda a bíé stěny. Všichni hrdinsky nastupujeme na ferratu a jistě lezeme první úseky. Pak přelézáme
Dana, který nám všem dělá suprové fotky. Tato ferrata je neuvěřitelně hravá a zábavná a
myslím, že si to každý pěkně užívá. Po
přelezení soutěsky nás čeká lanový most. My, co už ho známe, na něm děláme
skopičiny na fotky. Pavla je tam zase schopná stát na hlavě a přitom postovat fotky na facebook. Ostatní k němu přistupují s respektem a Kika
dokonce po pár metrech (asi jednom) otáčí, že to radši obejde. Pak se ale stane
něco nečekaného, neuvěřitelného a doposud neznámého. Kristýna aktivuje veškeré
své buňky, které se starají o odvahu, a hrdinsky vstupuje na most, který
bezpečně, krůček po krůčku, zdolává. V mých očích se z ní stává
hrdinka celého výletu a její kuráž jí může závidět nejen každý muž, ale i děcko
táty Supermana a mámy Batmana.
Zbytek kaňonu už nám nedělá sebemenší problém a po pěkné
zábavě a nekonečnému fotografování nás čeká zasloužená odměna v podobě zlatavého
moku s pěnou. Pavla s Martinem se nám sice zdrželi údajně na
třešních, ale nakonec si všichni společně ťukáme orosenou sklenicí. Trošku mě
děsí sestup k autu, je to otrava a štreka a tak vytahuju osvědčený trik:
mé amputované prsty a prosím, ba přímo škemrám, ať někdo skočí pro auto a sjede
pro zbytek. Čekal jsem nějakého chlapce, že ukáže sílu a pro auto vyrazí, ale
ostatním, stejně jako mě, pivo zachutnalo. Jelikož mají všechny prsty, mohou se vymlouvat
jen na to, že mají zkrácené to, co si každý muž přeje mít sakra dlouhé. Andy a
Kika o této skutečnosti u svých milých hochů samozřejmě vědí a tak vyráží pro auto.
My využíváme situace a dáváme si další pivo. Holkám to trvá necelou hodinku a
Kika nás krásně odváží do kempu, kde stavíme stany (Daník hraje clash of clans)
a dáváme si další zasloužené pivo. Tato potřeba trochu narušuje příjemnou
atmosféru, neboť děvčatům se nelíbí naše aktivita. A to i přesto, že je nemalá
!!! Museli jsme usednout do křesílek, které Andy přivezla, otevřít plechovky,
které jsme s Ondrou před tím pracně dali chladit do jezera, a pečlivě
sledovat Martina aby při stavbě grilu neudělal chybu a zároveň dohlížet na
holky, aby nezkazily večeři. Samozřejmě jsme k tomu museli být vtipní, ať
se holky u té přípravy večer nenudí!!! A přátelé, co si budeme povídat, to není
jen tak.
Naštěstí nás na to bylo dost. A pokud se Daník zrovna věnoval své
největší lásce v podobě mobilní hry, hbitě nastoupila dvojice Kuba a Kuba.
Náš ostrovtip sice byl často na úrovni úchylných vtipů žáku druhého stupně
pomocné školy, ale i tento humor se dá podat inteligentně a vždy zaručeně
rozkmital mnohé bránice. Alespoň naše. Děvčata se zas tak nesmála a šla se
projít. My se v klidu najedli a napili, a když holky přišly z procházky,
vyrazili jsme na procházku my, kluci. Už ale jen ve třech, neboť Martin byl unaven a
Ondra odvelen Verčou do stanu. Po dlouhé procházce a povídání o fotbale s Kubou
a Danem, kdy naše duše doslova souzněly, jsem věděl, že na Gardě rozhodně nuda
nebude a těšil se tak na další dny, o kterých si zase můžete přečíst přístě
Žádné komentáře:
Okomentovat