čtvrtek 9. července 2015

LAGO DI GARDA - DEN TŘETÍ A ČTVRTÝ



Máme tu třetí den a péro do ruky nyní vzal Daník. Já, jakožto jediný, kdo může nahrávat články na blog, jen mírně doplňuji a uvádím nepřesnosti na pravou míru. Příjemné čtení :)

Jelikož se Kuba v den třetí moc nepochlapil a většinu dne strávil pod skalou s kornoutkem zmrzliny v ruce, pusu plnou výmluv typu: a ty moje prsty... a já mít málo tréninku... a to slunce... a blbý boty..
Tak se toho ujmu já:)

Jak již avizoval Kuba, strávili jsme plodný večer na poli skotském. Byl natolik příjemný, že ignorování budíku jsme brali jako samozřejmost (kromě Pavly, která nešla pít a celý večer se jí zdálo o "ečku".. nám o "ačku").Ano, na den třetí bylo naplánováno éčko, nejtěžší ferrata široko daleko, naše první éčko..

Tož byli jsme značně proti a radši bychom složili znovu maturitu, než tahat se úplně namol čtyřsetmetrovou stěnou s překvapením na vrcholu, ale Pavla.. že už jí ta áčka nebaví, že už jich v životě měla dost a teď hledá jiný typ vzrušení.. Třeba éčko.. a když něco chce Pavla, tak to dostane. Jediný, co ji teda ještě nevyšlo, je dostat nějakého kluka, ale my svorně věříme, že než ji zreziví její první brzda, určitě se nějaký koloušek objeví.

Vyrazili jsme tedy v sestavě já, Kubové, Pavla a Martin směr ferrata Rino Pisetta.. Cestou jsme vymýšleli všechny možné argumenty, proč nejít.. Ani Pavly upnuté legíny už nebyly dostatečným lákadlem. Ihned za Che Guevarou (ferratou, kterou jsme lezli minulý rok 6h a v polovině nám došla voda) se tyčí mohutná stěna. Z jedné strany plochá jak myšlenky našich předků, z druhé také tak. Po očku jsme ji pozorovali a po očku jsme pozorovali reakce Pavly. Ta už se soukala do úvazku a kroutila u toho pánví, což jako tichý příslib dočasně uspokojilo naše mrzké pudy a s povzdechem jsme ji začali napodobovat...

Inu, nástup hodinu a něco nebyl zrovna sexy lákadlem, navíc do strašného krpálu, nicméně rozhodli jsme se, že tam dojdeme, očíhneme to éčko na začátku a uděláme si tak představu o éčku na konci
Tak jsme si to vesele mašírovali do kopce celých šest minut, dokud jsme nebyli úplně durch. Venku třicítky (teplota vzduchu), dusno, prach.. Já si prozřetelně u auta oblékl bílé triko, aby mi do něj nepálilo slunce, leč triko bavlněné, které nosím obvykle pod košili. Bylo právě 9:45, kdy moje triko zvlhlo a rozhodlo se již nikdy nebýt suché. Obvykle bych se za takový výsledek plácal po rameni, ale tady to bylo jiné.. Plahočili jsme se tedy nahoru s Kubou v závěsu. 

Když jsme dorazili k začátku, značně navlhlí, začali jsme hromadně obechcávat veškerou květenu v okolí, jako bychom tím snad chtěli označit nástup ferraty, kdyby ho někdo nenašel..
Pro testovací výstup byla vybrána opět Pavla (všímáte si, kolik se jí dostává pozornosti? To neměla ani Babička Boženy Němcové). Promluvila její touha stanout na éčku jako první a naše touha být pod Pavlou.
Jak se Pavla drápala přes první úseky (podotýkám, že ve výšce asi tří metrů, což je výška, ve které se Pavla narodila), jaksi taksi se nemohla pohnout dál. Zaklíněná mezi nutkáním jít dál a krutou beznadějí se nám snažila naznačit, ze to éčko je fakt těžký. Když to viděl Kuba a Kubikula, povšiml jsem si tenkého čůrku potu na jejich čele. Bylo to jako když vám ve válce zabijí hrdinu. Má smysl to vůbec zkoušet? Po minutách trápení Pavla slezla.. Nám se to s Martinem nezdálo a ihned jsme využili své šance porazit ženskou! Říkám, jdu tam, to nemůže být tak zlý.. A jak jsem lezl, ty tam byly myšlenky vzdát to. Éčko mě chytlo za pačesy a táhlo vzhůru. Křičel jsem: to je krása, nádhera, panebože, pojďte sem! Kurňa, to je plotna jako blázen, 400 metrů vzhůru, úúúúúúáááááá!!!
Doteď mě mrzí, že se nakonec Kubíci rozhodli pro zmrzlinu. Ale rozumím tomu, Kdyby mě krmila tři dny Pavla okurkou a kneckbrotem, asi bych se na to taky vykašlal a skočil si pro nějaký cukry.
Tohle bylo ale taky pěkný žrádýlko..

Poznámka editora:
Rád bych uvedl na pravou míru některé nepravdy, polopravdy a lži. V rámci možností s lehkými odchylkami vše Dan popisuje objektivně, ale to, že dva největší borci nešli na ferratu se stalo z několika důvodů.
1) Já a Kuba jsme džentlmeni každým coulem našich sexy těl. Když Pavla selhala ve třech metrech, nechtěli jsme již lézt, aby se necítila špatně. Jelikož lézt po ferratách je jedna z mála věcí ve kterých je Pavla vážně dobrá. Sobci a neomalenci Dan s Martinem však lezli dále. To Pavle nedalo a pustila se do boje s ocelovým lanem ještě jednou. Již úspěšně. My však s Kubou věděli, že kdybychom to nyní vylezli, Pavla by prokoukla naše původní úmysly. Nechali jsme ji teda lézt a sami, na oko zahanbeně, odešli k autu. Tento čin si zaslouží jistě obdiv všech, neboť nám byla zaslána i nominace na státní vyznamenání. Jelikož jsme však hoši skromní odmítli jsme.
2) Poslední dobou jsem na Daníkovi viděl, jak se trápí tím, že jsem zkušenější horolezec. Jsa mužem dobrého srdce rozhodl jsem se jeho trudomyslnost trošku rozbít. Inu přemýšlel jsem jak na to, Díky mým chybějícím prstům se o mém horolezení ví již široko daleko a titul horolezec jsem si tímto od doktorů také vysloužil. V divokých horách pro tvrdé chlapy mě Daník už prostě netroufne, to je známá věc, která se v následujícíh týdnech jen potvrdila. Jediná věc, kde má jakous takous šanci mne dohnat jsou ferraty. Takže volba byla jasná. Nechám Daníka vylézt éčko, ať nemá pocit své zjevné nekvality v horách. Kdo by toto nezištně pro svého kamaráda neudělal?
3) S Kubou jsme si vyloženě padli do oka. Sympatie to byly oboustranné. Když jsme stáli pod ferratou a viděli jsme možnost, že spolu budeme moci strávit příjemné chvilky na zmrzlině, v autě a třeba i v okolních hustých křovinatých porostech, které slibovaly mnoho zábavy, oba jsme toho bez váhání využili.
4) Na mě a na Kubovi je vidět zkušenost z hor a ferrat. Je to divné, jelikož Kuba byl vůbec poprvé, ale někdo k tomu má prostě vlohy. Věděli jsme, že druhý den chceme dát nedalekou ferratu Artinistico. Víme však, že do různých podniků bez příprav se pouští jen amatéři, hazardéři a Danové. V zájmu celé skupiny jsme se proto obětovali a ferratu jeli omrknout místo lezení nějakého trapného éčka. Díky tomu jsme druhý den přesně věděli kam jet, kde parkovat a co čekat. Ano, jak jistě čekáte, přišla další nominace na státní vyznamenání. I tu jsme skromně odmítli.

Teď ale necháme Daníka, aby nám popsal zážitky z oné těžké ferraty.


Kdyby mě na tuto ferratu někdo poslal před třemi lety, v první třetině se klepu jak důchodce ve frontě na banány a volám vrtulník. Ferrata byla hodně silová. Těžká místa musel člověk táhnout rukama, nebylo kam šlápnout. Takový ty frajeřinky typu "tohle dám bez lana" nepřipadaly v úvahu. Když vám někdo natluče éčko do kolmý stěny skoro na vrcholu, kde pod sebou těžko poznáte, jestli ten les je listnatý nebo jehličnatý, držíte se zuby nehty lana a? ...Děláte selfíčka! Respektive twelfíčka, čili s Pavlou v pozadí. Nikdy jsem tolik nezpochybňoval nosnost odsedky a karabiny fifty:fifty, jako když mě držely nad tou skálou. Foťák co nejvýš a jedeme, úsměv! Tělo se klepe, ale tuhle fotku prostě chcete mít.

Ferratu jsme lezli cca 2h, možná trochu déle. Počáteční nervozita z toho, že se ve stěně upečeme, opadla, jelikož se slunce v dopoledních hodinách točilo směrem k jihu. Většina cesty tedy byla ve stínu. Bohužel i mé promočené triko bylo ve stínu. Ve stínu naděje, že zase někdy uschne.
Jakmile jsme dorazili k vrcholu, Pavla začala uploadovat své pocity na facebook, dokud byly ještě v živé paměti, já si vybral doly v Clash of clans a pomalu jsme sestupovali. Děsil nás prudký svah dolů. Chvíli jsme balancovali nad tím, koho poslat dolu jako průzkumníka, zda jdeme správnou cestou. Nakonec jsem byl zvolen já, jelikož jsem považován za nejméně přínosného pro společnost. Moje smrt by tedy nezpůsobila takovou újmu. Uražen, drže se každé větývky, trsu trávy, kamene či kamínku jsem sestupoval dolů. Ve chvíli, kdy jsem spatřil asi stometrovou propast, jsem se opět chytal každé trávy, která rostla kolem, a belhal se nahoru. Tak tudy ne.


Vzápětí jsme zjistili, že cesta vede dále nahoru a tak jsme zdolali poslední zbytky skal a byli jsme na vrcholu. Vrchol sliboval skutečně skvostný výhled a vzdušná panoramata. Foťáky našich mobilů jely na plné obrátky, generovaly nejedno selfie a nejedno twelfie. Dokonce i Martin, většinu času spíše uzavřený a tichý typ, požádal o foto.
Čekal nás sestup. Připomíná mi to ten pocit, když uděláte banku, držíte v tašce hromadu peněz a teď přichází to nejhorší, únik. Z Pavly sálala radost. taková ta roztomilá dětská radost, kdy řeknete ano na všechno, i Kubovi. Sestupovali jsme lesní cestou do vesničky Ranzo. Sestup mohl trvat tak 30 min. Při představě, že jsme se dostali na úplně druhou stranu hory, mě jala hrůza. Celé to obejít za klukama k autu do Sarche? No way! Nedělal jsem tři roky v O2 proto, abych pak chodil pěšky! S využitím moderních technologií jsem našel cestu, jež vede do Ranza, a zavolal kluky. "Hele, jsme dole, přijeďte do Ranza, čekáme tady na vás. Našel jsem cestu kolem hory, tak se ji dejte."


S úsměvem na tváři jsme si to mašírovali k první hospodě. Vesnice znervózněla s příchodem neznámých turistů. Co okno, to jedna babka. Zvoní mobil: "ty vole, tudy žádná cesta nevede, jedem z druhý strany." Opět se projevil můj orientační smysl a schopnost číst v mapách. Proto v autě raději spím. Kopli jsme do sebe jedno ze sámošky na zastávce a kluci už nás pomalu nabírali. Vypadali vesele, oba ještě upatlaný ruce od zmrzky, jak si s ní mazali bradavky.

Moc je nezajímalo, jak jsme se měli, Kuba většinu času nadával, že to musí objet. Obecně v autě většinu času nadává, když zrovna nepíše esemesky nebo neladí rádio. Zkrátka odváděl řeč jinam, aby nemusel přiznat, že jsem teď trochu vyšší level. Od té doby náš vztah vychladl. V kopcích ho pouštím, abych mu udělal radost, usínám za chůze, aby viděl, že nic nevydržím, a stále doufám, že to obnoví jeho lásku ke mně a opět ho to postaví na pomyslný piedestal vůdce skupiny.

Zbytek naší grupy někde jezdil na kole a podobný nesmysly, o tom se tu nebudu rozepisovat.
Večer jsme vyrazili opět na zmrzku. Pavla s Kubou, jako ortodoxní svačinkáři, si dali zaslouženě tři kopečky. Tím celou dietu, kterou drželi na Gardě, poslali k čertu, a vrátili se zase baculatí a šťastní do ČR.


Doplnění editora:
Dan po svém Éčku začal žít v jiném světě. Běžní smrtelníci ho přestali zajímat, nosánek se ještě více natočil k nebi než bylo běžné a mohl tak pohodlně chytat značnou část dešťových kapek padajícíh na zem. Proto už Dan nepovažuje za důležité informovat Vás o zbytku našeho pobytu a toho se tedy ujmu zase já.


V tichosti jsme s Kubou přešli Danovo nekonečné chvástání, které trvalou skoro celou cestu autem a alespoň jsem mohl v zrcátku pozorovat spokojený úsměv Pavly a Martina, kteří si svůj, bez debat úžasný výkon, užívali v tichosti. Pavle to takhle dlouho neslušelo jako po jejím prvním éčku.


V kempu jsme opět provedli očistu a všichni jsme vyrazili do pizzerie, kde jsme zakončili náš pobyt výborným jídlem. Malou kaňkou na celém večeru bylo jen Daníkovo uražení a následné dětské trucovaní, kdy se plně neztotožnil se hrou „Vytáhni mě za nohy ze stanu“, kterou jsme s Kubou vymysleli a začali hrát. Pravda ještě se nám při tom podařilo Daníkovi zabavit mobil a schovat mu ho. A jelikož tak nemohl hrát clash of clans, byla to pro Dana větší ztráta, než kdybychom mu ze stanu ukradli Andy a v nedalekém křovisku s ní dělali neslušné věci o které neúspěšně již několik týdnů žádá Dana.


Druhý den již svěží a střízliví překvapivě rychle balíme náš tábor a se slzy v očích odjíždíme. Cestou ještě bereme ostatní na výbornou zmrzlinu, kterou jsme s Kubou včera objevili. Pak se přesouváme pod ferratu Artpinistico. Cestou však pořádně prší a my tak přijíždíme pod zcela mokrou skálu. Já i Kuba jsme však na mokro a vlhko zvyklí. Ostatním se do mokra nechce, Dan se schovává za to, že nic lehčího než éčko už nemá cenu lézt. V očích mu je však vidět strach z možného neúspěchu na ferratě obtížnosti C. Nakonec se k nám přidává ještě Martin a ve třech tak necháváme lenochy u auta a nastupujeme na skálu. Ferrata vypadá na plánku jednoduše, ale realita je trošku jiná. Přelézáme ne zcela lehké úseky, kramle zcela chybí a my tak musíme využívat naši lezeckou techniku. Lezeme však jistě a krásně. Naše ruce něžně hladí skálu a hledají malé i velké hranky a lišty, které pak pevně, ne však hrubě, chytnou. Nohy tančí po nevelkých stupech a díky tomuto valčíku nabíráme značnou výšku. Jsme se skálou doslova srostlí. My rozumíme skále, ona rozumí nám. Na Kubovi je vidět obrovská kvalita a jistota. Potenciál má tento hezký chlapec veliký a nebudu se divit, když se za pár let o něm dočteme jak přelézá nejtěžší cesty v Dolomitech. Martin jako poslední leze stejně jistě. Krátké chodecké pasáže jsou oživeny zajímavými dřevěnými sochami a na nás tak kouká velký dřevěný červ ze skály, můžeme využít dřevěné lehátko v malé jeskyňce, kouknout se na křivky dřevěných žen stojících ve stěně a dokonce si šáhnout na dřevěný pyj. Jeho velikostí jsme s Kubou lehce zklamaní, jsme zvyklí na větší kousky. Na Martinovi je však vidět obdivný váraz když tento útvar vezme do dlaně. Ferratu jsme si velice užili, skála ke konci již vysychala a bezpečně jsme tak sešli k autu za ostatními. Vydali jsme se vstříc k domovu. V autě se klasicky spalo, nudné stání v zácpě jsme s Kubou využili k humorným scénkám, kdy jsme bavili celé naše auto, plus několik dalších aut. Asi tak třicet. Samozřejmě nám lidi za odměnu do auta dávali různé pochutiny a nabízeli angažmá na prknech, které znamenají svět. Opět se však projevila naše skromnost a tak jsme do Prahy dorazili v plném počtu a uknčili jsme tak akci Lago di Garda 2015.

Žádné komentáře:

Okomentovat