Super ferrata Dachstein

Obvykle začínám report popisem posádky a hlavních charakterových rysů jednotlivých členů (většinou je to velikost poprsí, počet partnerů či partnerek v posledním týdnu, náboženské preference apod.), ale o těchto lidech jsem nevěděl zhola nic. Bohužel ani fotky na fb nemluvily pravdu, o čemž jsem se přesvědčil velmi náhle. Tehdá jsem nabyl dojmu, že vezu do hor členy nějakého grafického studia, co si umí hodně dobře pohrát s fotkami. Jediné, co mluvilo ve prospěch mně a Pavla, mého genderového kolegy, byla prostá matematika: jelo totiž sedm holek a my dva, což nám záviděl hlavně Milan Rálek, který zrovna slavil rok výročí Adrenalinu na komíně.

Já, Pavel a sedm statečných, z čehož bych tři po hmatu poznal - Moniku, Pavlu a Martinu - jsme jeli vstříc zážítkům. Moniku a Vlhkou buchtu netřeba představovat, Martině bych rád věnoval pár A4, ale na to není čas. Krátce jen to důležité. Z minulého bytu ji vyhodili, protože si tam prý v brzkých ranních hodinách vodila cizí chlapce. Má taky vaše sympatie?

Celá tato sestava ve mně ovšem vzbuzovala stejnou nejistotu jako vzbuzuje sličná thajská dívka v turistovi. (nutno podotknout, že nejistá byla i Andy doma) Po tom, co se nejmenovaní členové skupiny konečně po několika dnech shodli na souřadnicích, kde chtějí nabrat, jsme vyrazili. Bylo kolem půl jedenácté v pátek večer a všichni chtěli čůrat. Takže mekáč, čůrání, cheeseburgery, poslední ošplouchnutí a vyrazili jsme znovu.

Ačkoli jsem všechny upozornil na to, že přes noc jet nemůžu (protože spím), ocenil jsem jejich ledabylé ááááále místo remcání a ustrašených řecí (v tom je expert převážně Martina, ta se s plenou proti posrání snad i narodila) a věřil jsem, že s podobnou odvahou zdolají i Super ferratu Dachstein, kam jsme směřovali. I přes veškeré sliby, že si se mnou budou povídat, abych neusnul, jsem slyšel jen Pavlovo chrápaní a Moniky cucání palce. Naštěští mě z deliria probudil můj bratr, který zrovna někomu vyrazil zub a měl potřebu to se mnou probrat. Psal jsem si tedy sms a ltoval jsem, že jsem si taky nebouch. 

Na místo pod Dachsteinem jsme dorazili lehce po čtvrté hodině ranní. 14 eur za průjezd mi náladu nezvedl, rozcuchaný babinec v autě taky ne. Na parkovišti jsme vytáhli spacáky a dali si chvíli voraz. Spalo se mi báječně až do té doby, než vedle mě začal někdo šustit batohem. Šustil, cinkal, bušil, třásl. Najednou zvuk plynu hned vedle ucha, skřípání kamínků a srčení vody. Po dvou hodinách spánku jsem měl tepovku jak před útokem žraloka. Žíla na krku mi naběhla tak, že se málem utrhla a toho darebáka uškrtila! Hledal jsem palici, kámen, mobil prostě cokoli, čím tam mrsknu, ale v ruce jsem svíral pouze atefakt mého mužství. Když se voda začala vařit, vařil jsem se i já. Vzdal jsem to a hříšníka si poprvé prohlédl. Byla to Marcela, prokleté jméno. Vzpomněl jsem si na její profilovku z Facebooku, kde vypadá jak hlasatelka z televize Al Jazeera a radši ji to v rámci bezpečí nás všech prominul. Bezpečnost především, viď, Martino?:)

Vyspalý jak po naložení kamionu koksu jsem se začal balit. Poprchávalo a nikam se nám nechtělo. Pak docela chcalo, poprchávalo, chcalo, poprchávalo.. A tak jsme vyrazili. První komplikace se objevily dřív než pochýř z nových bot. Eliška, bytem vedle Radovana Krejčíře v Černošicích (Pavel ihned srovnával s barákem Míši v Křeslicích, ale ten má prý lepší štuk), si zapomněla rukavice. Pavel jí pujčil palčáky, já  po chvíli pěkné rukavičky na ferratu (kupodivu palčáky již nechtěla). Svého hloupého gentlemanství jsem ale záhy litoval, když jsem vytušil, že si večer po lezení nebudu schopný ani vyklepat. Eliška tento vstřícný krok však neocenila tak, jak jsem si plánoval. 

Od parkoviště k Südwandhütte je to asi 40 minut.  Už ani nevím, čím jsme si krátili čas, já pravděpodobně vymýšlením taneční sestavy na večer, Pavel byl v mysli již o dům dál, Monika řešila, co na sebe na sestup, Martina marně hledala lano, které jsem nechal v autě, Petra snila o melounech a ostatní holky prostě šly. Na chatce jsme si udělali pár selfi, já dokonce s vepříkem, kterého chtěl Pavel vzít s sebou a sežrat, holky skotačily na houpačce a po nutném hodinovém odpočinku jsme šli dál. Nástup na ferratu Anna Klettersteig je vidět již od chaty. Jedná se o takový velký trojúhelníkový kus skály, stojící před masivem Dachsteinu osamocený jak Pavel na vesnické zábavě. Z dálky působí male, zblízka ne. Opačně jak já. Když se vám povede ho vylézt, můžete pokračovat dál na ferratu Johann, nebo sejít dolu. 

Na popud Pavla, který nás navigoval asi jako google maps bez připojení k internetu, jsme se prodrali hustým houštím bez mačet a srpů, seběhli strmý sráz posetý stovkami malých a velkých kamenů, přebehli dvoumetrové zasněžené ledové pole, kde by si Martina jistě ráda nazula mačky, kdyby na ně měla, až jsme se postupně dostali k nástupu. Před námi již lezla skupina čechů s nějakou trapnou cestovkou, tak jsme raději počkali, ať od nás neokoukají techniku made by mountainstore. 

Lezlo se pomalu a táhlo se to jako stopa slimáka. Pár Rakušáků nás trochu zdržovalo, ale naštěstí nás později pustili. Ačkoli lezení nebylo tolik náročné, představoval jsem si to ještě lehčí. Byla zde dokonce místa, kde jsem se bál si udělat selfie. Úsek, kde chybělo lano, byl nahrazen lanem pleteným, kterým ještě Vinettou chytal bizony. Viditelnost jak přes upatlané brýle nám nebyla příliš nápomocna. Mohl jsem si užívat výhledy na Elišky pulzující lýtka, leč viděl prd. Nutno říci, že okramlovaný déčkový úsek dal holkám řádně zabrat a Eliška vzdychala jak při natáčení svého prvního krátkometrážního filmu. Její vysílení bylo znát převažně v přechodu přes plochou plotnu, kde bylo nutno hodně zatnout bicepsy. Trochu se nám rozklepala, tak jsem ji dal bonbon na uklidnění a cítila se jako tenkrát před školou s tím hodným pánem. Když jsme dolezli na vrchol Mitterstein, někteří jevili známky vyhynutí. Fičelo, slunce nikde a před námi dvákrat tolik lana a o poznání těžší úseky. Půl hodiny stepování a čekání na Pavla, Marcelu a Moniku nás taky moc nepovzbudilo. Stejně jako informace, že Monika na déčku spadla, přetočila se hlavou dolu a batoh se ji zasekl za kramli, takže se nemohla zvednout. Nicméně vypadala jako po nákupech v HM, no stress. 

Po krátké poradě, která trvala asi tři otočení země kolem své osy, jsme to vzdali a šli dolu. Raději živí s láhví v ruce. Seběhli jsme opět k chatě, kde jsme nakrmili jak sebe, tak i Kavčata žlutozobá, co nám doslova zobala z ruky. Cestou k autu jsem chtěl pobavit Petru historkami o seriových vrazích, ale Petra razantně odmítla, chtíc se bavit pouze o hezkých věcech. Nabídl jsem ji tedy, že se můžeme bavit o mně. 

Když jsem dole zjistil, že i výjezd z Dachteinu stojí 14 euro, pokud nemám jakousi Sommerkartu, rozhodl jsem se, že vydražím fotky nahatý Marcely a snoval tak plány na další den, které se, jak bzry uvidíte, staly skutečností.

Naším plánem B byla soutěska Silberkarklamm. Cestou jsme se stavili ve sparu dokoupit zásoby. My smrtelníci chlast, chipsy a kondomy, Petra melouny. 

V soutěsce jsme hledali vhodné místo pro nocleh. Pavel se snažil holky překecat na spaní v seníku, prý to bylo vždy snem jeho semeníku, trávit večer v seníku. Holky ale prokoukly jeho nestydatý úmysl a věděly, že není težké splést si stéblo sena se stéblem Pavla, a tak raději volily bezpečný nocleh vedle mě, jediného zadaného člena teamu. Poté co Marcela objevila zemědělskou usedlost s rekvizitami typu řetěz, kus kombajnu, pluh apod. jsme měli jasno. To bude dnes náš domov. Závora poslouží jako barový pult, mobil jako DJ a Monika jako GoGo tanečnice. Celá diskotéka je naše a vstup zdarma. 

Před diskotékou je třeba se řadně nakropit, aby člověk moc neutratil, i vzali jsme tedy nakoupené lahodné moky a odebrali se k jezírku, které nás s Pavlem svou teplotou proměnilo v ženy. Pavel neustále opakoval, že má rozeplou podprsenku, já zase dostal krámy. Tak byla ta voda studená. 

Naštěstí jsme se opili tak, že nám bylo jedno, kdo je žena a kdo muž a za své nové tělo jsme se nemuseli stydět. Inu, čas plynul a my se pomalu přesouvali na diskotéku. Monika měla oproti nám značnou výhodu, a to že ona je vždy oblečená jako na diskotéku, a to i když spravuje ucpaný hajzl. Na ferratách obvykla září jako panenka Barbie. Ostatní holky to trochu zahambilo a rozhodly se, ze ji předčí aspoň ve vlnění tělem a začaly se kdovíjak vykrucovat. Diskoška fungovala do vybití baterek našich mobilů, tedy časných ranních hodin. Oproti cestě z Dlouhé jste jen podlezli závoru a šli spát. Pavel se druhý den ptal, kdo si pamatuje na včerejší swingers party. Všichni mlčeli, jen Eiška si hrála s culíkem.

Noc byla tedy za námi.. Marcela si ráno odvičila jógu, Petra si zakřičela někde u potoka a u toho ukazovala ňadra sýkorkám, holky nedělaly vesměs nic, co by stálo za zmínku, a my s Pavlem jsme taky lelkovali, přičemž jsme pozorovali cvičící Marcelu, jak je ohebná.

Místo v 8:17 jsme začli lézt v skoro v deset. První jsme zkusili ferratu Hias, která je asi deset minut pěšky od vstupu do Soutěsky. Petra s Eliškou se k nám dnes nepřipojily a šly kamsi na čundr, mohly jsme je tady verbálně proprat. Hias začíná lanovým mostem, za kterým nastupujete na skálu a takovými cik cak výstupy jednou doleva, jednou zas nahoru, stoupáte. Je tu několik míst k odpočinku, ale žádné na čůrání. Ferrata se jeví jako zábavná, nikterak obtížná, ale ani jednoduchá. Uprostřed je ještě jeden lanový most, kde chtěl Pavel zase vyfotit. Nevím, co s těmi fotkami dělá, ale na náš nový web o ferratách ještě nenahrál ani jednu. Po cca 40 minutách jste nahoře, dolu se to dá seběhnout za dalších 10-15 minut a můžete rovnou na Rossinu, která taktéž začíná lanovým mostem. Jelikož je Rossina celá ve vertikální stěně, kam praží slunce jak na kožené sedačky mého bramboráku, odhodil jsem zábrany i triko a začal lézt za Pavlem. Za mnou se ihned vydala Romana, aby si také užila společnosti polonahého muže, což by mohlo být tento rok již naposledy (dle Petry a řeči její magie potká toho pravého až při nákupu kedluben v Kauflandu). Lezení utíkalo jak Usain Bolt Pistoriusovi a než bys řekl Pokemon, tak jsme byli nahoře. Oproti Hiasu to byla jedna dlouhá vertikála, samé stoupání. Za mě spokojenost. Poté jsme chvíli váhali, zda doleva či doprava, ale nakonec jsme šli doprava k chatě, tam si dali jedničku, pak za kamenem trojku a hurá k autu. 

Cestou jsme minuli jezírko, u kterého jsme včera popíjeli, a polonahou Moniku smažící se na slunci, jak si tam dělá selfíčka. Opalování je Moniky oblíbená aktivita, do které vráží co měsíc nemalé částky, a pak ji nezbývá na rozbité zrcátko. Jednou by chtěla vydat obrázkovou knihu 50 odstínů hnědé, která by se skládala jen z jejích fotek ze solárka.

Moniky hněď nás vyburcovala k zoufalým činům a chtěli jsme také ukázat své opálení. Jako první jsem se svlékl já, ale jelikož jsem se tři dny předím vytahoval, že mám lepší břišáky než uchyl Grey, odběhl jsem opodál a zůstal mimo verdikt dívčího soudu. Dále šla dolů propocená trika Marcely, Pavly a Martiny. Všichni čtyři jsme zakusili, jaké je to skočit do hromady ledu. Tak bych popsal pocit, který jsem měl první tři sekundy, pak už mě voda paralyzovala jak mučedníka elektrošoky. Výhodou bylo, že jsme viděli holky ve dva dny starých kalhotkách, což se vám mnohdy nepoštěstí ani v Dlouhý. Pavel měl bohužel zakázáno fotit. Věřím ale, že si vše vyfotil do mysli a každou křivku, která se mu vryla do paměti, přenese tenkým štetcem na plátno, které bude jednou viset na zdi první prodejny Mountainstore. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Jeli jsme domu.