MONT BLANC 6/2016

MONT BLANC

Mont Blanc – 4810 metrů vysoká, sněhem a ledem pokrytá hora. Rozpraskané zubaté ledovce, ostrá skalní žebra, jehlovité skály. Takřka nemožné na ni vystoupit. Jakmile se o to člověk pokusí, hrozí mu nebezpečí v podobě sněhových i kamenných lavin, extrémní zima, desítky metrů hluboké trhliny, ostré hřebínky… Tak asi takhle mohla o Blancu přemýšlet stařenka pasoucí kozy dole ve vesničce Chamonix ve Franci někdy v roce 1785, čili rok před tím než 8. srpna 1786 Jacques Balmat a Michel Paccard poprvé vystoupili na vrchol Mont Blancu. Nyní se sem davy jen hrnou a rozhodli jsme se tak učinit i my.

A kdo všechno letos zkouší štěstí? V prvé řadě jako vždy, já, Kuba. Otta, statný chlapík, pracující v Rakousku a souloužící ve Varech. Pavel, IT guru z Prahy, který si neumí v telefonu zapnout data. Michal, tichá voda z Hradce nebo z Pardubic. Nevím přesně, jelikož je tichý. Petr Baník Pičo, který se k nám přidal asi dva dny před odjezdem a do všeho se pouští stejně po hlavě. Monča, diskotékově barevná počerničanda, která do base campu tahá šampón.  Věrka a Radka, sestry, které se rozhodli zkusit něco, co nikdy nedělaly, a také chtěly s pořádnýma chlapama do hor.

Pár dní před odjezdem, kdy počasí létá jako rozverné děcko na houpačce, rušíme aklimatizaci na Gran Paradisu a posouvám odjezd na sobotu ráno. Posbíráme se po Praze a po krátkém, šestihodinovém nákupu stanu v Plzni, se kolem třetí hodiny odpolední dostáváme k našim západním sousedům. V Německu letíme jako vlahý mořský vánek a za stmívání děláme první selfie u jezera. Pavel je nadšen, že je konečně u Bodamského jezera a toto nadšení mu vydrží celý týden, než při zpáteční cestě zjistíme, že se jedná o jezero Ženevské.

Po desáté hodině se už šplháme krouticí se silnicí nad Martigny a před půlnocí projíždíme rušné Chamonix, kde máme co dělat udržet Pavla v autě, jelikož chce skočit do okolních hlučných barů a navazovat kontakty. Francouzsky samozřejmě.   Našeho šedého oře parkujeme na malém parkoviště u lesa. Gentlemansky necháváme děvčata spát v autě a sami si bereme karimatky a spacáky a jdeme si lehnout pod zastřešenou informační tabuli. Po pár minutách, kdy si otevřeme první pivko na dobré spaní, vyskakuje Otto ze spacáku a pisklavým hlasem sedmileté dívenky fňuká, že ho něco kouslo do nožičky. Ostatní chlapáci se podívají kolem sebe a začnou zběsile nadskakovat a tančit kozáčka. Důvod je prostý, pod nohama nám kličkují krvelačné bestie černých mravenců. Spokojená příprava na spánek je zničena. Boj se stovkami protivníků je marný, a tak vytahujeme Peťovy bílé trenky, děláme z nich vlajku míru a pomalu ustupujeme k autu, kde si bereme stany a za tmy je jdeme stavět dál do lesa.  V noci už nás další šelmy nenapadly, jen Pavel vypadl ze stanu. Ale aspoň se tak vzbudil s výhledem na zasněžené vrcholky masivu Mont Blancu.

Ráno vstáváme svěží a odpočatí a hned běžíme do Chamonix, zjistit v Domě Horských Vůdců aktuální stav. Po krátké konzultaci a návštěvě McDonalda, kde se skoro všichni vysereme na záchodě za nákup jednoho cheese, skáčeme do auta a za chvíli parkujeme v Les Houches, symbolicky u hřbitova. Zde se mnozí z nás pokoušejí o nemožné – narvat svou výbavu, jídlo, hadry a miliardu kokotin do báglu. Každý to řeší jinak – Monča se snaží jídlo nastrkat klukům, Michal si ověšuje bágl, Petr si ověšuje tělo, a Pavel to vyřešil šalamounky – bere si druhý menší baťoh na břicho. Nutno říci, že toto řešení jsem ještě neviděl a troufnu si tvrdit, že ve více jak 200 leté historii dobývání Mont Blanc bude tento počin zaznamenán prvně. Ale 6 konzerv je prostě 6 konzerv a ty se jen tak někam nevejdou.

Startujeme v 1050 metrech, což je, jednoduše řešeno, hrozné. Cesta lesem tvrdě stoupá a mnozí začínají nadávat na váhu svých baťohů. Bohužel všichni drží slušné tempo a já se tak nemohu s někým svézt a dělat, že na dotyčného čekám. Když se dostaneme ke staré kamenné chatě, máme za sebou skoro 800 metrů stoupání. Pavlovi musíme trošku opravit baťoh, jelikož si ho nekoupil na mountainstore.cz, ale s vidinou ušetřených drobných, které už viděl mizet za kalhotkami kroutících se slečen u tyče v Darlingu, pořídil batoh na tržnici a kvalita se hned ukázala, neboť má utržené, co se utrhnout dalo. Proto, aby vůbec došel na chatu, se rozhoduje cestu si ulehčit, a využít tak vláček jedoucí  na  Nid d'Aigle. Hned se k němu přidává Monča a Věrka. My ostatní pokračujeme kolem trati a skrz tunel docházíme ke konečné zastávce a čekáme na naše lenochy. Vláček s rachotem došplhá k nám a s davy turistů z vlaků vylézá Věrka i Monča a po pár minutách z něj vypadne i Pavel se svou batožinou.  Čas, kdy jsme odpočívali a naparovali se před Radkou je u konce a zase si bereme ty těžké svině na záda. Já odhazuju tenisky a beru pevný botky na své znetvořené nohy a už to můžeme spokojeně bušit ve sněhu. Okolní výhledy jsou naprostá pecka, protože je vidět asi na 10 metrů, jinak je bílo, jak při natáčení bukkake filmu. Možná je to dobře, protože kdybychom viděli, kam až musíme dojít, asi se na to většina vysere. Hodiny stoupání nás dovedly po skalnatý úsek, kde se značně cesta ještě více zvedat a metry ubíhají. Otto je o několik stovek metrů nad námi a my ostatní využíváme každou záminku k zastávce. Tu je to pití, tu je to chcaní, tu je to přerovnání báglu, tu je to fotka. Po šesté večer tak nakonec dorážíme na místo našeho base campu. Jsa chytrý, domluvil jsem spaní ve stanu s Ottou, který nezahálel a už nám vyhrabal plošinu pro stan. Jelikož ho máme hned postavený, neváhám a jdu pomoct holkám. Stoupnu si tedy vedle stanu a radím, že mají plošinu moc malou nebo šikmo. Jistě to ocenily. Každopádně na lopatku jsem ten den nešáhl.  Večer jdeme ještě zevlovat na chatu, kde si dáváme něco do nosu a hrajeme kamenné tváře, neboť pod stolem se nám neustále motá starý pes a velice mladý, asi čtyřletý, francouzský hošík. Toho si oblíbil hlavně Otta. Když ležíme ve stanu, musím ještě několikrát okřiknout holky, ať už mlčí, neboť do celého dřímajícího BC se ze stanu ozývá: „Jéé, já si lehla na voňavku.“ „Aaa, nemůžu najít ponožku“ „Uuu, ležíš mi na vlasech.“ „Ooo, strčila jsem si tam cepín“ a podobně.

Výstup na Gouter

Ráno vstáváme s úsvitem a chystáme se na aklimatizaci na chatu Gouter. Jelikož jsme včera vystoupali přes 2000 výškových metrů, někteří pociťují únavu, která se u Monči, Peti a Pavla projevuje stejně – na nějakej aklimatizační výstup serou. Jelikož je Peťa zmrzlej jak Hillaryho nudle při lezení na Everest, dávám mu do stanu teplejší spacák. Pavel se chystá spát, ale je ze stanu donucen vylézt, protože Monča vyžaduje čaj. Nevím, jakou mají domluvu, ale musí to být minimálně 2 hodiny rozkoše, neboť Pavel bez řečí vyskakuje a začíná dělat čaj. My ostatní, já, Otto, Michal, Radka a Věrka, začínáme stoupat sněhovým polem pod mohutnou stěnu. Hned prvních 150 metrů nás pěkně zahřeje a za chvíli už skáčeme přes kameny a docházíme k legendárnímu kuloáru. Jedná asi o 60 metrů široký žlab, nyní vysypaný sněhem, přes který je natažené ocelové lano, několik metrů nad zemí. Jeden chybný krok a člověk se proletí několik set metrů do údolí a dole ho můžou sbírat jako rozsypanou čočku. Nejhorší ale je, že kuloárem neustále létají kameny. V horském tichu zaslechnete dunivé puknutí a pak tupé údery kamene o skálu. O pár chvil dál, s rychlým hvízdotem proletí několik metrů od vás salva kamení. Anebo taky jen několik centimetrů od hlavy. Kameny si cestu nevybírají a skotačivě létají po celé délce žlabu. Žlab odjišťujeme a rychle přelézáme. Když jsme na konci, chystá se ho po nás přejít trojice Francouzů. Po pár metrech proletí kuloárem kámen, jako první vlašťovka a tak s brzdnou dráhou v trenkách utíkají zpět a spolu s námi se schovávají za skalní bariéru. Počkají, až to přepadá a když nastane uklidňující ticho, přebíhají, neboť doufají, že hned po sobě další kameny nepoletí. I když se na to nedá vždy spolehnout, je to alespoň malá berlička jak bezpečně kuloár přeběhnout.

Hned po kuloáru nás čekají ocelová lana a relativně pevná skála. Pak traverz sněhového pole a stojíme kousek pod skalnatým žebrem, po kterém půjdeme skoro až na horu. Chata Gouter se zdá být už o dost blíž, ale stále nás čeká asi 500 výškových metrů. Oblézáme skalní bloky, lezeme přes kameny, mačky kopeme do sněhu a cepínem udržujeme stabilitu. Jdeme nenavázání, sníh i skála jsou ranním mrazem ještě zmrzlé a drží. Metry nabíhají jako čárky piv na hospodském účtu a my lezeme dál a dál. Další skalnatý práh je zajištěný lany. Otto je výrazně vpředu, pak leze Michal s Radkou, kteří nalézají do nepříjemné nezajištěné skály. My s Věrkou jsme pozadu, neboť fotky jsou také důležité a díky tomu nás jeden guide posílá lepší cestou a my se tak tomuto místu vyhýbáme a před koncem skalního úseku Michala s Radkou doháníme. Zde se pro jistotu navazujeme na lano a přes několik sněhových polí stoupáme výš. Ottu už nevidíme, zato vidíme okolní stometrové srázy, kam nás jediná chyba může bez pardonu poslat. Čeká nás posledních 100 metrů po skále, naštěstí s ocelovými lany. Horko těžko se s lanem vyhýbáme sestupujícímu davu a pomalu se suneme dál. Tři hodiny lezení se na nás projevují a Věrka si žádá častější odpočinky. Už vidím hranatou evakuační chatu, u které výstup končí a tak se jí snažíme popohnat. Já se snažím Věrku rozhýbat pohledem na svůj zadek, Radka zprvu vlídnými slovy, později výhružkami. Michal na konci lana Věrku popohání tichem. Nakonec se po 4 hodinách dostaneme nahoru. Věrka sebou plácne do sněhu a my ostatní se konečně můžeme pokochat pořádnou horskou scenérií. Zelené výhledy do údolí jsou fuč a nás obklopuje sněhové království. Ty pohledy jsou přenádherné a brzy probírají k životu i Věrku. Děláme pár fotek a přesouváme se za Ottou na chatu Gouter. Na krásné nové, ale předražené chatě posedíme, popijeme, zaklimatizujeme se a musíme sestupovat. Sluníčko po poledni už pálí do stěny. Je horko a sníh se taví jako dívčí srdce při pohledu na Dana. Navazujeme se na lano a slézáme opatrně dolů. Cestou oblézáme davy, které mají v plánu dojít na Vallotku a i přes zákaz tam přespat. Ačkoliv je sestup nepříjemný a nebezpečný, sestupujeme nakonec docela rychle a všechny záludnosti zvládáme s bravurou. Před kuloárem cvakáme do ocelového lana presky, do nich vlastní lano, a jako zástup trpaslíků drobnými krůčky kuloár přelézáme. V jeho středu už nyní padá do údolí potůček. Do BC sjíždím po prdeli, stejnou techniku pak zvolí i Věrka. U stanu nás čeká trojice odpadlíku s úsměvem na rtech. Nevíme, co celý den dělali, ale jeden stan má zlomenou tyčku a spacák mi byl vrácen značně vlhký. Rychle tavíme litry vody a bez zbytečných prodlev lezeme do spacáků. Holky jsou dnes překvapivě potichu. Radka s Věrkou po těžkém výstupu a Monča po dni zábavy s Pavlem a Petrem.

Vrcholový den

23:30. Melodie budíku je otřesná. Šátrám ve spacáku, vypínám ho. Sakra, vždyť jsem ještě ani pořádně neusnul. Otto spěchá na záchod, využívám uvolněného místa ve stanu a rychle se oblékám. Kolem půlnoci chceme vyrážet. Klasický navlíkání sedáku, cvakaní cajků, plnění báglu… odchod se nám nakonec posouvá na půl jednou. Věrka po včerejším náročném výstupu radši rozumně zůstává ve stanu s tím, že Blanc na ní rok počká. Mám chuť vlézt k ní do stanu a taky v klidu spát. Ale nedá se nic dělat. Zbylých sedm statečných vyráží. Aklimatizace zabrala, odpočinek taky a tak poměrně slušně stoupáme. U kuloáru si na lano cvakáme ještě dva Čechy, kteří mají jen ferratové sety a převádíme je.  Za tmy nabíráme výšku až závratně rychle, lezeme v bezpečných rozestupech, Otto vpředu, za ním uhání Pavel a Radka.  My s Michalem jsme někde uprostřed a pod námi si lezení užívá Monča s Peťou.

Po necelých třech hodinách se vynořujeme u Gouteru a po sněhovém hřebínku se dostáváme na obrovský sněhový svah, kterým musíme nastoupat 400 výškových metrů. Děláme dvě lanová družstva a postupujeme. Máme dobrý čas, nechceme se odtavit, a tak nastavujeme tempo – 30 kroků a pauza. Když atakujeme hranici 4000 metrů, která už je pro každého výškovým rekordem, začíná Monča lehce naznačovat, že se nám na to vysere. Toho, anebo příslibu dalšího dne v její společnosti, využil Pavel  a také vede myšlenky nad smyslem stoupání na nějaký kopec v noci a v zimě. Po pár minutách se společně přesvědčili, že je to fakt na hovno a že 4000 metrů je dost, a tak je odcvakám z lana nechávám je jít společně do tmy. Ostatní bez řečí pokračují. Stoupáme nekonečným svahem vzhůru, had čelovek lidí, kteří startovali z Gouteru, je nad námi. Za námi jen pár světýlek, jelikož jsme z Tete startovali hodně brzy.  Když jsme kousek pod vrcholem Dome du Gouter, černá tma se začíná projasňovat a první sluneční paprsky nás přivítají na platu pod nouzovou chatou Vallot. Fouká mrazivý vítr, sluníčko ještě nehřeje, a jelikož jsem se s ostatními ještě necvakl na lano, vyrážím rychleji na Vallotku. Po strmém stoupání do ní zalézám. Přivítá mě slušnej smrad a bordel, spoustu alu folií roztrhaných na malé kousíčky. Jeden kus si beru a sedám si. Kolem mě posedávají a polehávají další horolezci, evidentně je každý vymrzlý a hotový. Za chvíli přichází Otto, Michal, Radka a Petr. Sedají si vedle mě a bez řečí čekáme. Divný je, že vůbec nevím na co. Já asi desetkrát zaklimbám a na chvilku usnu. V sedě. Mám strašnou zimnici a jen se klepu. Radka mě balí do další fólie. Z letargie nás probouzí Otto, který chce jít dál na vrchol. Petr se přidává. Já se nějak probírám a říkám, že půjdu taky. Radka s Michalem vzdávají, na dalších 500 výškových metrů se necítí a počkají na Vallotce. Nebo spolu mají nějaké úmysly. Bůh ví.

Dál tedy pokračujeme jen ve třech. Vážeme se na lano. Jdu první, pak Petr a poslední Otto. Držíme tempo 30 kroků a pauza, ale při prvním strmějším stoupání ho redukujeme na 15 – 20 kroků a pauza. Sluníčko svítí, ale jeho paprsky láme studený vítr do změti jen lehce ohřívajícího paprsku. Hory okolo nás bíle září jako Vaše vysněná láska z první třídy ve svatební den. Propasti spadající z hřebínku dolů se zdají nekonečné, ale člověk už si zvykl, a tak rozhodně kráčíme dál.  Čím jsme výš, nebe je modřejší a problémy všedních dní zůstávají někde v údolí. Stejně tak ale i radosti. Plahočíme se tady pro nic bez jediného důvodu. Bolí to, studí to. Je to nepříjemné. A stejně jdeme dál. Každý krok pronásleduje myšlenka „vysrat se na to“, tak věrně, jako Jerryho pronásledoval Tom.  Monotónní stoupání přerušuje sněho-ledová stěna odtrhu, která se musí zdolat pomocí fixního lana. Na nějaké frajeřiny nemáme sílu, a tak po něm prostě vyšplháme. Když se přehoupnu přes hranu, žaludek se mi stáhne a skoro se pobliju. Padám na zem a vydýchávám, než vyleze Petr. Vyapadá, jako když se vrátí v šest ráno z gay baru.  Stoupáme dál, svah je příkrý, hřebínek úzký. Sestupující postavy proti nám, bez výrazu, bez obličeje, oznamují, že už je to jen pár metrů. Bohužel máme výškoměr a tak víme, že je to ještě 100. Čas už přestal existovat. Frekvence kroků se stěží dostane na 10 v kuse. Jídlo ani pití v našich myšlenkách vůbec nefiguruje, jsme rádi, že v nich udržíme to, že jsme tři na laně a musíme naše tempo sjednotit. Po vyšlapaných schodech, které jsou vystaveny přímo nahoru a jen čekají, až po nich vyběhneme pro modré z nebe, se dostáváme na vrcholový hřebínek. Už nestoupá, jen se táhne dál k obzoru na velkou oblinu. A to je vrchol. Žádná dramatická, nebe rozřezávající skalní jehla. Velká bílá oblina, kterou by ocenili jen golfisté jako zajímavou část hřiště. A naše deseti-hodinová dřina směřuje právě k takovému bílému nic. Máme ohromné štěstí a na celém vrcholu jsme úplně sami. Nikde ani noha, dokonce se ani nikdo neblíží. Co cítím? Cítím radost. A hrdost, že jsem to zase dokázal. Oproti loňsku, kdy mě dostala totální euforie, to ale takové nadšení není. S klukama se objímáme a fotíme. Fouká studený vítr a hledá si cestičky mezi vrstvami oblečení k naší kůži.  Myslím si, že fotek dělám spousty, ale v údolí zjistím, že jich bylo jen pár. Koukám se kolem sebe a užívám si prázdnotu a vědomí, že v okolí stovek kilometrů jsem teď jen já, Otto a Peťa nejvýš ze všech lidí. Samozřejmě tím ignoruju desítky čar od letadel nad mojí hlavou. V mysli rozešlu vzdušné polibky všem, na které si vzpomenu a které mám rád, a doufám, že doletí. Holkám, kluků i psům. Kočky nemám rád. Každý si dopřejeme chvilku pro sebe, ještě jednou si plácneme a pak někdo z nás vysloví to nepříjemné „Jdeme dolů“.

I když jdeme opatrně a pomalu, má člověk pocit jako když běží. To co hodiny lezl na vrchol má za pár minut seběhnuté. Za chvilku se proto spouštíme z lana u odtrhu a odpočíváme. Při té příležitosti pro změnu usnu. Budí mě Otta a pokračujeme dál. Jdu zase první, Otta občas pokřikuje na Peťu. Když se otočím, tak místo věčně usměvavýho Petra vidím bezvýrazný spálený obličej… Víčka sotva drží otevřené. Lijeme do něj s Ottou vodu a cpeme do něj energy tyčinky. Petr má krok dost vrávoravý a v některých úsecích sotva stojí na nohou. S pauzami se kolem 11 dostáváme na Vallotku, kde si Petr lehá a hned usíná. Radka s Michalem na nás počkali. Otto nechce promrznout, a tak vyráží na Gouter za Pavlem s Mončou. Po půl hodině do Petra cpu další energy tyčinky, navazujeme se na lano a sestupujeme. Z Valottky sbíháme přímo směr Gouter, jdeme rychle. Kousek nad chatou, kdy se zase nastupuje na sněhový hřeben, se Petr zase začíná motat. I když to není prdel, když nám povídá, že ho rozhodil foukající vítr, který by v ten moment stěží hnul s lístkem břízy, kouknu se na Radku a společně se na sebe smějeme. Víme, že je to vážný, ale zároveň je to vtipný. Petrova nemohoucnost nasadit si brýle je komická, jak černobílá groteska. Radka do něj i přes protesty cpe prášek a docházíme na Gouter. Tady se shledáváme s ostatníma. Ani nevím, o čem se baví. Jen Pavel zase něco povídá o hezkých Polkách, které potkal cestou a jestli došly na vrchol, jestli jsme je viděli a jestli jsme mu sehnali číslo. Monča je evidentně spokojená, neboť je zde fajn toaleta a teplo. Jediný problém ji tak dělají její pár dní nemyté vlasy. Petr nic takového neřeší, lehá si na lavici a spí.  Domlouváme se,  že Otto, Michal, Pavel a Monča půjdou , už dolů. Já s Radkou svedeme nějak Petra. Radka se mnou zůstala protože si nestihla uvědomit, že nepůjde o klasické svádění, ale o svádění na laně. V 15:00 budíme Petra a při pohledu na něj ho necháváme ještě spát. To samé děláme ještě v 16:00. Zase se nám nelíbí, tak se přemísťujeme do chodby kde je větší klid a spíme tam další hodinu. V 17:00 už není moc co vymýšlet a tak se chystáme na cestu. První jde Radka, pak Petr a já to jistím shora. Čeká nás opět nepřijemný úsek z Gouteru na Tete Rousse. Nemám ho rád. Jediný chybný krok a můžete se proletět až do údolí. Petrovi spánek prospěl a tak postupujeme relativně bezpečně a jistě dolů. O několik set metrů níž však probíhá jiné drama…

Otto, Michal, Pavel a Moniky se už dostali k pověstnému kuloáru. Cvakají si presku s lanem na ocelové lano a přebíhají. Jelikož je teplo, stžedová část je už jen holá skála, po které tečou proudy vody a za ní se musí nalézt do sněhového svahu asi dvoumetrovým výšvihem za pomoci cepínu. To všechny trošku zbrzdí. Když na řadu přichází poslední Otta, je slyšet klasický hrozivý zvuk bochání kamene o skálu. Dolů letí kámen velký jako starý televizor. Jeho lajna je jasná. Otta se snaží vmáčknout do sněhové stěnky. Kámen těsně před ním naráží do skály a rozlamuje se. Větší část Ottu mine, ta menší ho trefuje do paty. Mačka letí někam do údolí a Otto za ní. S Mončou to trhne, když se lano napne ale společně s Pavlem a Michalem Ottu udrží. Nekonečně dlouhé vteřiny se nic neděje. Lano je napnuté a Otta někde dole. Hrobové mrtvolné ticho přerušuje jen tyskající proud vody. Všichni vědí, že Otto na laně zůstal, ale už neví, ani nemohou vědět, jestli přežil. Jeden kámen změní sestup pár desítek metrů nad táborem v hrozivé chvíle. Když se Ottovi bez mačky podaří s cepínem a s pomoci lana vyšplhat trošku výš a ostatní tak vidí jeho bílou helmu spadne další kámen – všem ze srdce. Společně se vydají ze všech sil a vytáhnou Ottu nahoru a pryč z kuloáru a do bezpečí. Všichni si prožili jedny z nejhorších chvil, ale zvládli to skvěle, líp, než by to zvládlo mnoho zkušených horolezců. Tuhle příhodu se dozvídám až po našem sestupu do BC, který jsme bez úhony s Petrem a s Radkou zvládli. Na nic moc nečekáme a vyndaváme Tullamorku a připíjíme si. Na Ottu. Člověk si uvědomí jak málo stačí a všechno může skončit špatně. Vrchol je naprosto nedůležitý, pokud člověk v pořádku nesejde dolů do údolí. A tam na něj ale čeká možná ještě mnohem více nástrah, než nahoře na horách.

Na nějaké delší popíjení není čas, jsme totálně unavení. 20 hodin na nohách je znát. Lehám si do stanu a snažím se usnout. Nejde mi to. Zítra budeme balit a sestupovat. Je to skoro až smutný. Uvědomuju si, že mi tu bylo s ostatníma hrozně dobře. Ani jsem nečekal, že to půjde tak bez problémů. Minimální zkušenosti, ale každý si hrábnul na dno a vylezl kam to šlo. A že to bylo pořádně vysoko. Nikdo neremcal, nebrečel, nepanikařil. Každý bojoval a zvládl to. Každý si odhadl kdy má dost, otočil to, nebo zůstal, a neohrozil tak ostatní. A když jsem nad tím tak přemýšlel, tak jsem zjistil, že jsme si všichni hrozně sedli. Úplně přirozeně, bez nějakého nadšení jsem začal všechny mít rád. Jsme doma necelých 48 hodin a už jsme si domluvili další společnou čtyřtisícovku ještě letos a přiští rok znovu Blanc. To myslím mluví za vše.

Ráno vstáváme až se sluníčkem a balíme. Ačkoliv si to říká o smutnou náladu, my se smějeme, protože je prostě sranda. Snažíme si sbalit náš tzv, technický stan kam dáváme lana a bágly, což je plážový stan pro děti od 2 – 5 let s obrázkem Dory, což je, jak jsem pochopil, nějaká animovaná ryba z nějakýho filmu. Se sestupem se moc nepářeme. Seskáčeme skalnatý hřeben a po svahu letíme dolů. Petr letí doslova a napřed posílá svoji karimatku a cepín. U horní stanice vláčku děláme ještě poslední společné fotky a rozdělujeme se. S Ottou, Michalem a Petrem sestupujeme dolů po svých a ostatní jedou vláčkem a lanovkou. Pavel má konečně šanci  zapůsobit na všechny tři holky najednou. Dole se ale dozvídáme, že si vybral obsluhu lanovky, se kterou si stihl vystřihnout několik selfíček.  Už v autě se přesunujeme k vodopádu, kde přebalujeme  bágly, jíme a pijeme všechny piva co máme. Bohužel nám jich šest sprostě ukradl proud vody pod vodopádem a tak se ani nestačíme opít. Když uspokojíme všechny naše potřeby, včetně využití voňavýho hajzlíku kdesi v lese.

V Chamonix si zahrajeme na zájezd a dáváme si rozchod. Holky si kupují trička, kluci magnetky, Petr zmrzku Mont Blanc, a různě procházíme mešstečko. My s Petrem zevlíme na náměstíčku a filozofujeme nad vším. Z blízkého hotelu Mont Blanc nám hraje na piano nějaký místní umělec, a i když smrdíme jako prasata, citíme se jako páni. Skoro to až zavání romantikou. V osm máme sraz u auta a to už víme, že tenhle nádhernej , úžasnej, dokonalej, super výlet končí. Naše společná dobrodružství, ale budou určitě zase pokračovat J