Winnerbachsee Hutte - Cílem cesty byla cesta

Wienerbachsee Hutte 12/2015

 S trošku větším skluzem, ale přece jen se dočkáte reportu z výletu do Alp začátkem prosince. Jelikož paměť tolik neslouží, nikam jsme nevylezli a někteří si stěžují, že jsou naše příspěvky dlouhé (přes vychozenou základní školu nestíhají naše reporty u snídaně přelouskat) vezmeme to hopem.

Jelikož sláva Mountainstore.cz již sahá za hranice našich rajónů, které byly tvořeny trasou byt a hospoda a přilehlé večerky, na tuto akci nás jede celkem 13. Ano, číslo je to nešťastné, ale to nám nebrání vyrazit s obřím Fiatem Ducatto, který je tak velký, že v něm holky mohly tancovat u tyče, kdyby si nějakou tyč vzaly, a menší, ale o to žravější  Octavii combi v benzínu. Společně se scházíme u benzínky na jižní spojce kolem půlnoci ve složení: já, Baruš, Andy, Klárka, Mickael, Ondra Bob, Vlaďka, Tomáš V. Bára, Tomáš H., Tomáš D., Daniela a Lenka.  Kvůli vypitému mozku se snažíme výpravu co nejvíce sjednotit, proto doufám, že pojedou příště jen Tomášové, aby se to nepletlo. Teď k tomu měli blízko.

Cesta utíká parádně, já kočíruju dodávku, Tomáš osobák a nad ránem už parkujeme na parkovišti u obce Gries v Otzalu. Počasí je takové k prdu, abych byl slušný. Nedá se nic dělat, budeme šlapat. Sněží, je vidět tak na 30 metrů a nás čeká výstup k Wienerbachsee Hutte. Jelikož je nás 13, trháme se a každý si jde, s kým chce.  Ondra někam táhne Vlaďku vpředu, Bára zase Tomáše vzadu. Já se dávám do řeči s Mickaelem. I když se neznáme, máme si o čem povídat. Nejdříve to jsou, nečekaně, hory. Zde si rozumíme. Dále to jsou,  opět nečekaně, holky. Zde si také rozumíme. Tyto dvě témata nám vystačí skoro až pod chatu, kde se promícháme s dalšími členy výpravy.  Ještě stihnu Mickaela nalákat na další naše expedice, načež dostanu přes Baruš vynadáno od jeho Klárky, která je do něj tuze zamilovaná a nechce, aby jí odjel na tak dlouho.  Chápu jí, Mickael, jako každý Francouz, má tendence po překročení hranic prožít románek s každou dívčinou, kterou potká. Naštěstí se Klárka uklidní, když ví, že by byl Mickael pod mým a Danovým dozorem.

K chatě dolezeme rozlezeni v rozmezí asi 30 minut. Rychle do sebe hážeme jídlo a čaj a už vyrážíme na další část cesty. Naším cílem není žádný vrchol, či krásná hora. Jelikož jsem již z minulého roku poučen, co se týče podmínek na horách, počasí a omrzlin, dáváme s v tomto nečase za cíl jen nejbližší ledovec, ať si vyzkoušíme mačky. Mnozí je totiž  ještě neměli na nohách. Naše skupina vyráží kolem jezera Wienerbachsee a sníh stále padá. A na zemi je ho čím dál tím víc. Jelikož se jedná skoro o první, pořádný  sníh v Alpách, máme cestu krásně zapadanou a nemůžeme jí najít. Jako čenichající psi hledající fenu nebo zajíce, hledáme značky pod sněhem a oprašujeme od sněhu skoro každý kámen. S Tomem V. jsme se ujali vedení a zabloudili při první možné příležitosti. Chvíli se ještě snažíme ostatním nakukat, že jdeme fakt po cestě, ale pak přijde superhrdina Mickael (ano holky vzdychají)  a vyvede ostatní z labyrintu sněhu. Jako spráskaní psi se zařazujeme na konec vláčku a utěšujeme se, že naše cesta byla stejně lepší. Je to stejné, jako když se šeredné holky utvrzují v tom, že si můžou vybírat a případne zájemce dokonce odmítat. Také si lžou jako my.  Neustále zapadáváme po kolena do sněhu a mnohdy i mezi kameny. Střídáme se ve vedení. Táhnu já, Tomáš D., Tomáš V. a Mickael. Děvčata spokojeně šlapají v našich stopách.  Asi půl hodiny od chaty se stane zázrak. Sněžení mizí a nad námi je azurově modrá obloha.  Probouzí v nás radost z hor, všichni se chceme najednou fotit a skotačit ve sněhu. Holky se smějí a dokonce jim to i sluší. Andy se směje o to víc, že tu nemá svého hlídacího psa Dana a těší se na večer.  Krásné okolní hory nás z Alp přesouvají někam na expedici do Nepálu. Všichni máme radost a zvesela pokračujeme dál. Jelikož se ale mezi námi nacházel nějaký škarohlíd,  počasí se opět začalo kazit. Sněhu bylo najednou až po prdel a přelézání šutrů schovaných pod sněhem bylo až nebezpečné. Ztrácíme elán, energii i čas. Ledovec nikde, jen neustále se opakující morény. Kolem třetí hlasujeme pro ústup a návrat na chatu. Tomáš V. ještě zkouší jestli neuvidí ledovec, ale v bíle mlze toho moc neobjeví.

Návrat na chatu už je rychlejší. Ještě před setměním jsme u chaty a nám se opět ukazuje modrá obloha. Pecka. Paráda. Zase se fotíme a jdeme si i vyzkoušet mačky. Vytahuju lezecké cepíny a pár odvážlivců zkouší drytooling. Vznikají z toho jedny z nejakčnějších fotek, které kdy byly 30 cm nad zemí pořízeny. S Tomášem D. a Mickaelem pak ještě lehce slaňujeme. Ostatní už se přesunuli do wintráče. Holky za účelem vaření, kluci za účelem chlastání. Je fakt, že pitiva se sešlo dost. Všichni si sedáme kolem stolu, kamna příjemně hřejí a na stole se objevují tuny jídla. Nedivím se, že na zádech taháme taková těžká hovada. Večer pěkně plyne… pije se, jí se, hrají se hry, zase se pije, ochutnává se krůtí maso s vejci, kritizuje se krůtí maso s vejci, závidí se krůtí maso s vejci (mě a Ondrovi, jelikož jen my máme chuťové buňky tak vyvinuté, ž e nás několik oslovil Zdenda Pohlreich, abychom mu přišli vyladit líčka) a nakonec se zase pije. Zejména pálenka. Ondru to celkem zmáhá, občas mu není rozumět. Já zase nemůžu vysvětlit pravidla mnou vymyšlené hry. Ostatní se jen přiblbe smějí. Ale díky tomu máme skvělou atmosféru a skvělý večer. Když se vše, co se dalo vypilo, odebíráme se na palandy a zaplňujeme celý winterraum. Já, Baruš, Ondra, Andy a Vlaďka zabíráme nejvyšší palandu a pokračujeme zde v bujaré zábavě. Vtipkujeme, smějeme se, hrajeme si s Andy kočičkou. Ta nás omrzí asi až po hodině, a tak jí pohladíme a jdeme spát.

Ráno nás čeká snídaně v posteli, lehký bolehlav a sestup k autu. Počasí je opět špatné a tak se snažíme do auta dostat co nejdřív. Ještě dopoledne dorážíme k autu a frčíme spokojeně do Prahy. Klasicky postojíme u kontrol mezi Rakouskem a Německem, kde se ověřuje jestli nepašujeme uprchlíky. Naše Araby Tomáše H. s Vlaďkou nakonec povolují pustit přes hranice a tak jsme kolem osmé večer doma.

Jak vidíte článek je to stejně dlouhý, i když s vůbec nic nestalo. Proto se omlouvám, Tomáši V., že si ho opět nepřeš celý, ale když budeš trénovat, třeba to časem zvládneš ! :)