MONT BLANC - Via Gouter

MONT BLANC - Via Gouter - by Tomáš Václavů

Je úterý brzy ráno. Budík už chvíli zvoní a nikomu se nechce z vyhřátých spacáků. Stále přemýšlím, jestli je to dobrý nápad přidat se k Jéžovi a Hanče. Včera jsme se byli ptát na Cosmiques jak to vypadá s průchodností cesty přes Tacul a Maudit. To ještě krásně svítilo sluníčko a v sedle 3500 m.n.m se dalo pobíhat jen v krátkém rukávu a s krémem faktor 50. Sedíme před vchodem a vzhledem k tomu, že si Dan jako jediný nevzal mačky, vysíláme ho jako zvěda dovnitř. 20 minut čekáme a Dan se vrací se spoustou nových informací. „Musíme počkat. Nejde to.“ Na tu dobu nám to přijde jako nedostatečně konkrétní odpověď, ale většinu času prý zabralo zavazování bot. OK, Dana tam posíláme znovu, ať zjistí víc. Po dalších 15 minutách je Dan zpět, rozezlen, že potřetí už tam nejde. Odpověď je stále stejná, napadlo spoustu sněhu a je nutné počkat. Guidi půjdou nejdříve za tři dny a to je pro nás časově na hraně. Mrzutí tak sestupujeme do BC, kde probíhá diskuze. Přesně takhle si představuju mezinárodní expedice, slovní zásobu nahrazují výmluvná gesta směrem, kterým tušíme Mont Blanc.

Všichni chápou situaci a jsou smířeni s osudem. Připravujeme vynikající večeři, po které ulehám s Hančou a Jéžou do Ondrova stanu. Na každé expedici je totiž zvolen jeden stan, ve kterém si vylosovaní šťastlivci vychutnávají tajné hrátky, bohužel to tentokrát byl stan Jardy. My tedy usínáme pouze s rozhodnutím, že chceme Blanc prostě vylézt a vzhledem k podmínkám nezbývá, než zvolit normálku přes Gouter. Rozhodování je opravdu těžké, protože metry, které jsme nastoupali dnes, zítra zase ztratíme cestou do Chamonix. Budeme vše muset nastoupat znovu z Bionnassay, protože nechceme jet zubačkou na Nid d Aigle a čas strávený přesunem by nám mohl chybět. Hlavně jsme chtěli dát Blanc všichni dohromady spolu a pro mě osobně to byla téměř Sofiina volba. Pro nás tři rozhodla průchodnost normálky, která byla letos několikrát zavřená, čekat zda vyjde Tre Monts jsme nechtěli.

V úterý v 6:00 tedy budíček. Ráno brutální kosa, balíme stan, nevaříme, kocháme se pověšenými kabinkami na italské části lanovky na Aiguille di Midi. Je jich 6. Přesně jako dvakrát tři mušketýři. Jako my. Před 7h odcházíme a za hodinu jsme už na Midi a čekáme na první lano dolů. Za další půl hodiny jsme na chatě Plan de l'Aiguille. S Hančou si kvitujeme, že lepší záchody jsme ve Francii nepotkali. Jako ptáci letíme dolů dalších 1200 výškových metrů, které nám zaberou necelé 2 hodiny. Jsme na parkovišti nedaleko tunelu skrz masiv do Itálie. Tady na nás čeká Bára s dodávkou a přiblíží nás po francouzké dálnici až do vesničky Bionassay, na dálnici je to mnohdy kalup, občas jedeme dokonce 40 km/h a nervózně koukáme na srázy kolem. Bára však s dodávkou krouhá zatáčky jak Emerson Fitipaldi a cestou zastavujeme pouze v našem oblíbeném Carrefouru. Celý přesun nám ze sedla pod Aiguille di Midi trvá asi 5,5 hodiny a s vidinou 1700 výškových metrů, které musíme zdolat na Tete Rouse (3167) se loučíme. Natěšení nastavujeme vražedné tempo, předháníme se s francouzskou rodinkou na výletě a dáváme jim hroznej kouř. Cca za hodinu jsme na nádherné louce, kterou všichni nazýváme rájem. Včera spaní na sněhu a teď odpočíváme pod slunečními paprsky a je nám krásně. Okolo cinkají zvonce a my vyhlížíme fialovou krávu, kterou bychom podojili o tabulku čokolády. Místo toho Hanča vyndává uzeného lososa, kterého taky neodmítneme. Z našeho ráje vyrážíme stoupáním kolem vodopádů a ledovce, o které člověk přijde, pokud jede zubačkou. Docela škoda, protože to je nejhezčí část cesty do Tete Rouse. Na Nid d Aigle si dáváme zdravotní pivo za 5E a pokračujeme nahoru. Je tu celkem vysoká koncentrace turistů, kteří sem ale nedošli. Je to poznat podle balerínek/mokasín a také hlavně proto, že voní parfémem - na rozdíl od nás. V BC jsme o půl 7 večer a morál je téměř na nule. Od výstupní stanice zubačky je všude jenom suť a celou cestu stoupáme už téměř automaticky. Náš plán dělat pauzy po každých 100 výškových metrech přestává ke konci fungovat a tak interval zkracujeme na polovinu. Cestou předcházíme první českou skupinku, která ovšem podcenila aklimatizaci. Zastavují ještě častěji než my a vypadají o poznání hůř. Nakonec se doplazíme na suťové pole, kde stojí asi 30 stanů. Je tu celkem živo a zabíráme malou plošinu hned pod tajícím ledovcem. Kuloár krásně vidíme nad námi a zrovna přebíhá skupinka lidí. Naštěstí nic nepadá. Stavíme stan, vaříme a plánujeme zítřejší pokus o vrchol. Sluníčko do nás opírá paprsky a než úplně zapadne, balíme se do spacáku, lahve s teplou vodou na zítřek k nohám a usínáme. Ve 3:00 chceme vyrážet a o spaní se úplně mluvit nedá. Všichni přemýšlíme, jak to zítra bude a sbíráme síly na poslední část výstupu. Ve 2 hodiny zvoní budík, lezeme ze stanu a na snídani nám svítí obrovský měsíc. Já do sebe dostanu asi 2 lžíce ovesné kaše, víc mi nervozita nedovolí. Za necelou hodinku už následujeme několik čelovek, které nad námi blikají. Čeká nás úsek přes obávaný kuloár a celkem 700 výškových metrů, než se dostaneme ke Gouteru.

Celá tato část se jde potmě pouze s čelovkami. Jéža neúnavně loví stopu a po 6. hodině přicházíme k chatě, která vypadá jak Apollo 11. Schováme se do závětří, upravujeme vybavení a něco málo svačíme. Tou dobou už začíná svítat a my také konečně vidíme něco okolo. Navazujeme se na lano a pokračujeme na Dome de Gouter. Před námi je stále několik skupin a přijde mi, že je stahujeme. Cesta se vine kolem několika trhlin a po překonání ostřejšího stoupání se vyhoupneme na kopec a kocháme se naším cílem. Do té doby nebyl vidět. Mohli jsme si ho jen představovat a tušit tu výšku. Zbývá nám ještě 500 metrů, ale stále to je daleko. Jen co se dostaneme za hranu hřebenu, začne foukat. Ne že by doteď bylo bezvětří, ale vítr celkem zesílil. Zhoupneme se do sedla a pak na Vallotku, kde už potkáváme sestupující skupiny. Fouká tak silně, že se rozhodujeme pro krátkou pauzu uvnitř. Plechová bouda je kupodivu celkem čistá, prý proběhl úklid několik týdnů zpátky. Z fotek znám horší smeťák. Dáváme poslední sváču, přeskupujeme potřebné věci na vrchol (foťák a mountainstore triko) a jeden batoh necháváme tady. U každého se odehrává vnitřní boj se přemluvit a vylézt ven do toho větru a zaútočit na vrchol. Za celou tu dobu vidím Hanču poprvé zvažovat. Ale nahoru chceme všichni. Z Vallotky vyrážíme cca 8:45 a jen co slezeme schody, málem nás porazí poryv větru. Drápeme se snad do nejprudšího úseku na celé trase a sestupující na nás strhávají zmrzlý sníh a vítr nám ty jehličky fouká do tváře. Skoro se neslyšíme a na laně šlapeme metr za metrem k vrcholu. Cestou předcházíme několik skupinek, abychom na posledním hřebínku mohli být již sami. Na hřebení vlevo vidíme nějakou skupinku a v duchu doufáme, že by to mohli být naši. S Kubou si večer před výstupem vyměníme sms, že guidi vyráží o půlnoci, oni vyráží hodinu po nich a uvidí kam až se dostanou. Tak snad!

Stoupáme poslední úsek a postupně se před námi otevírá plošina a my víme, že už nic výš není. Že jsme na vrcholu. Je 10:45 a my stojíme na Mont Blancu! Za poslední 2 hodiny jsme neudělali jedinou fotku, teď si to chceme vynahradit a Hanča fotí jak o závod. Jéža v sedě, Jéža v leže, v podvazkách, s tahací harmonikou.. Jéža je taky narcis, né že ne. Ale role se otáčí a všichni vymýšlíme voloviny. Je tu nádherně, když chvilku nefouká dokonce se i slyšíme. Za chvíli vidím přicházet lidi cestou Tre Monts. Prvnímu gratuluji a ptám se ho co a jak. Je to guide a prý cesta ok a jestli ho nevyfotím s chorvatskou vlajkou. Říkám mu, že tam máme druhou skupinu a že taky vyráželi na vrchol. Ukazuje dolů směr Maudit a tam jdou kluci vedení Jardou pistolníkem, který ač nás asi neslyší, začne intuitivně tasit své žluté cepíny naším směrem a pomalým krokem se blíží s Kubou, Danem, Ondrou a osvojeným Mikem k vrcholu. Ten pocit, že jsme to kurde všichni dokázali a že jsme se setkali na vrcholu byl nepopsatelnej! Všichni se znovu fotíme. Ondra má půjčené brýle, které nemůže vyčerpáním sundat a tak je prostě trhá z obličeje dolů. Kuba všechny obíhá s kamerou a zase se fotíme. Potom loučení a jelikož nám začíná být zima, sestup dolů. Na Vallotku cca 45 minut. Pauza, vyzvednout batoh, Jéža sere na nejvyšší legální kadiboudě v Evropě. Další 2 hodiny přes Dome dolů na Gouter. Tady si chvíli povídáme s Čechy anglicky. Trvá nám několik minut, než vzájemně naši národnost odhalíme a pak se smějeme. My víc, protože oni chtějí na vrchol zítra a my víme, že se má kazit počasí. Loučíme se a kuloárem dolů do BC to seběhneme za necelé 3 hodiny. 16:15 už vaříme vybrané pokrmy, Hanča si připálí prst a všichni pijeme pivo značky Maximator, které se hodí k našemu výkonu nejen jménem, ale především obsahem alkoholu 11,6%. Dovedete si představit, co to s námi udělá a proto velmi brzo uleháme. Oproti předchozí noci není ve stanu ticho, nýbrž padají různé vtípky a nestoudné návrhy. Nic z toho se však nerealizuje, protože holt nemáme Jardův stan.

Ráno balíme a známou cestou jdeme dolů směr zubačka. Vzhůru stoupá spoustu lidí, ale my se kocháme výhledy a jsme rádi, že už tam nemusíme. Abychom Báře ušetřili cestu, míříme do sedla Col de Voza a pak dolů do Maison Neuve. zpátky.

Cestou přetneme dráhu zubačky a Jéža navrhuje zkratku. V dobré víře ho s Hančou následujeme, ale brzy tuším zradu. Ha! Poloohlá přepona! Náš slangový výraz ze středoškolských let pro marketingově propracovanou zkratku, kterou lze popsat známou frází: „Je to sice dál, ale zato horší cesta.“ Přes kraví trus hopkáme po 15 minutách zpět na cestu. Celý sestup k autu (cca 1900 výškových metrů) jsme zvládli za necelých 5 hodin. Trochu mi to připomnělo můj první výlet s Kubou na ferraty na Gardu, kdy jsme se za brutálního vedra vraceli z Che Guevary bez pití. Naštěstí Bára dole čekala s vodou a uklizenou dodávkou a my tak hned vyrazili nabrat kluky na parkoviště pod Plan de l'Aiguille. Dan se cestou ještě dokázal ztratit, ale bez dalších problémů jsme se nalodili a mazali zpátky do Prahy. Nad ránem potkáváme někde u Kačerova policejní zásahovou jednotku, která pacifikuje 2 chytráky v Audi R8, kteří ujeli od nehody. U Želivárny nás zase předjíždí Hummer a ze střešního okna mává maník lahví Champagne a huláká jinak tichou ulicí. Uvědomujeme si tu změnu oproti klidným horám a nejradši bychom to otočili hned