SIMILAUN v LISTOPADU by Kateřina Zelenková

MLHAVÁ VZPOMÍNKA NA SIMILAUN

 Už to skoro vypadalo, že žádná další horská akce do konce roku nebude, ale Kubovi to nedalo a tak s Danem zorganizovali ještě v listopadu výpravu na vrchol Similaun (3606 m n.m.) v Ötztalských Alpách. Předpověď počasí na víkend nebyla slunečná, ale i tak nás celkem 8 v pátek večer naskákalo do dodávky a vyrazili jsme směr Alpy – horská vesnička Vent (1896 m.n.m.). Naše výprava je ve složení  

Kuba, Dan, já, Hanča, Terka a Adam, Pavla, Jarda (ten co už byl na Mont Blancu J).

Po příjezdu nás čeká dopolední nástup z Ventu a trasa dlouhým údolím Niedertal cca 8 km. Cesta se zvedá mírně a pro začátek jdeme celkem svižným tempem. Ale zase ne tak svižným, abychom si nemohli povídat. Cesta se pomalu klikatí a objevuje se první sníh. A za jednou další zatáčkou už konečně vidíme Martin Busch Hütte (2501 m n.m.). Otevřený winterraum jsou dvě menší útulné místnosti. V jedné jsou tři palandy. Na jednu si sedám, lehám a odpočívám. Je to paráda, mám chuť tu zůstat a jít spát. Pustíme se do sváči. Kuba mě láká na sledě v hořčičné omáčce. Při pohledu na zvláštní hmotu v konzervě se nejdřív trochu zdráhám ochutnat, ale při prvním soustu zjistím, že je to celkově chutné J gastrozážitek dne. A taky mé poslední jídlo dne (což ještě ani netuším).

Všichni pomalu vytahují a chystají sněžnice, Dan s Kubou zajímavé nafukovací, které si všichni prohlížíme. Já a Jarda nemáme žádné. Sakra, dojde mi, že jsem tu trochu něco podcenila. No, uvidíme, jak to půjde dál. O pár minut později zjistím, že špatně, místy se ve sněhu bořím po kolena. Kuba asi vidí, jak se trápím, a půjčí mi své sněžnice.

Neváhám ani vteřinu. Říkám Kubovi, že mu ty jeho vrátím, až bude chtít. Zároveň ale doufám, že nebude. Pak už se ho raději neptám. I Hanča mi nabízí svoje, ale s díky odmítám. Dan a Kuba pořídili novou kameru Go Pro, kterou je třeba vyzkoušet. Trochu se zdržíme, a tak první skupinka před námi už s náskokem šlape do kopce. Pořád je ale máme v dohledu, takže je to cajk, i když pohled dalším směrem naší cesty moc pěkný není, šedá barva mezi vrcholky neznačí hezké počasí. Chůze ve sněžnicích je o poznání jednodušší a hlavně zábavná, to si ještě zvesela hopsám ve sněhu. Postupujeme dál.

Začíná foukat silný vítr z levé strany. O chvíli později už i chumelí. Ani jedno není nijak příjemné, ale zatím mi to zase tak moc nevadí. Jak postupujeme, tvoří se ale nově i mlha. Co horšího by mohlo přijít, pomyslím si při pohledu na okolní svahy…lavina? Kuci mě ujišťují, že tolik sněhu zase není. Funím do kopce a vybírám si mety – kameny, cíle, ke kterým postupně vyjdu a u kterých se vydýchám. Na jedné hraně musím na chvíli sundat batoh. Vyndám tatranku a sním půlku, chuť úplně není. A taky bych měla co nejdřív pokračovat, aby udržela rozestup a hlídala si ty přede mnou. Ale jak mlha houstne, tak už jsem je stejně dávno ztratila z dohledu. No jo, je to trochu blbá situace, ale zatím si to nepřipouštím. Možná i proto, že skoro každý kámen mi připomíná postavu (začínající halucinace?). A jak se pohybuji, myslím si, že tam někde jde přede mnou Jarda. A třeba někde počká.

Občas zkontroluji čas, ale nijak rychle neutíká. Cesta je začíná být nekonečná a úmorná…už přicházejí první myšlenky na možnost hledání místa pro případný nouzový bivak! Přemýšlím, co udělám, až se vrátím. Dan a Kuba šlapou za mnou, taky dávají pauzy. Strmý kopec se mění v ještě strmější. Síly už pomalu docházejí, jde se pomaleji. Uklidňuji se tím, že podle nastudované cesty a mapy by měl takový kopec být právě těsně pod chatou, ke které potřebujeme dojít. Do té doby úžasné sněžnice mi najednou začínají podkluzovat ve strmějším kopci a sjíždím stále více po sněhu dolů. To mě nebaví. Kuba má rychlejší tempo a předejde mě, mlčky, jen říká něco o zaváté stopě. Jo, stopa je zavátá, ale s tím já už nic neudělám, takže mi to je trochu šumák. Rozhodnu se sněžnice sundat a vezmu je do ruky – štěstí, že jsou tak lehké. Postupuji dál jako po schodech, jde se mi překvapivě lépe. Občas se ohlídnu za sebe, zda jde Dan za mnou. Taky řeší, zda si sněžnice sundat, ale nechává si je. Kdy ten proklatý kopec už skončí, říkám si. Kousnu se a šlapu dál. Co taky jiného. A pak vidím šedou postavu Kuby na kopci, vypadá, že čeká. Skvělý, pokusím se jít ještě o něco rychleji, ale moc to nejde. Doplácám se až k němu, nic neříkám, už není ani síla mluvit. Prý už jsme u chaty, pošle mě, ať jdu napřed dál. Zvedám se a pokračuji. Vidím mlhavý obrys chaty. Je to taková zamrzlá perníková chaloupka, teda je jich tu víc. Jsme tu, záchrana, máme se kde schovat a přečkat noc. Chodíme dokola a nemůžeme najít vchod. Voláme do ticha. Nikdo se neozývá. Jdeme tedy po stopách dál po zasněžené dřevěné terase. Cítím, že jsem vyčerpaná, dochází i trpělivost. Nemám zrovna náladu se tu procházet kolem jednotlivých chat. Ještě jedny špatné=zavřené dveře, ale ty druhé už jsou ty správné=pootevřené. KONEČNĚ JSME TU. VELKÁ ÚLEVA.

V zadní místnosti je již „ubytovaná“ skupinka Čechů (překvapivě :-) – asi 4. Celou přední část tedy zabereme my. Většina z nás horní část palandy, od které si slibujeme větší teplo. Je tu ale jedná nevýhoda, která se ukáže jako velká a zásadní – TRÁM – dřevěný trám, který prostě má v oblibě nové hlavy. A ty naše se s ním za celou noc úspěšně potkají ještě několikrát. To bude zbytečných boulí, au au! Zobu nějaká semínka, co mi nabízí Pavla. Cokoliv, co aspoň trochu zasytí a stojí mě minimum energie. S klukama se dělím o čokoládu. Představa hledání vařiče a ohřívání vody je pro mě velmi vzdálená. Všichni máme po dnešním výkonu dost a jsme dost vymrzlí. Ležíme zachumlaní ve spacácích, odpočíváme a občas něco prohodíme.

Jarda si vaří čaj s rumem a medem. Voní krásně. Dobrá inspirace na příští výpravu. Poslední kapka medoviny, kterou jsem vynesla ale taky příjemně zahřeje hrdlo. Škoda, že tak rychle došla. Venku je pěkná chumelenice a dojít si ven na malou není žádná hitparáda. Je to i se sněhovou sprchou, která probudí. Uvnitř už je ale více tepla a celkem i útulno. Vyhlídky na výstup jsou nejasné, i přesto ještě debatujeme nad variantami před usnutím.

Ráno nás vítá s oslňující bělobou v oknech a hustě zachumelenou chodbou a vchodem. Snídáme, balíme a řešíme co dál, variant moc není. Venku sice už nechumelí, ale je totální mléko. Vaříme vodu ze sněhu, ale jde to dost pomalu a finálního produktu do lahve je málo. Kuba přešlapuje a je nervózní, to už poznám, nejraději by už určitě prosekával mlhu a sníh cepínem jako mačetou liány v džungli. Jarda taky, ale vypadá víc v klidu. Hanča je odhodlaná vyrazit s klukama. Tři stateční – Kuba, Jarda, Hanča – se chtějí pokusit o výstup. Neradi se vzdávají. Mají na to kuráž, neberu jim to, ale zároveň se o ně v ten moment začínám bát. Dokonce trochu remcám (což dělám opravdu výjimečně), že chci zpátky domů. S Danem se shodneme, že by opravdu bylo smutné umrznout „v pouhých“ 3000 m n.m. To nechceme nikdo. Každý jde tam, kam chce – dolů nebo nahoru. Pavla, Adam, Terka už čekají před chatou a jsou připraveni na sestup. Nechceme je zdržovat, tak se domluvíme, že vyrazí napřed a já s Danem je „doběhneme“. Jasně, no problem. Chvíli nám trvá, než se dobalíme a nainstalujeme do sněžnic. Mlha je pořád stejná, možná i horší, první skupinku už ani nevidíme, jen stopy. Takže se nakonec trochu nešťastně roztrháme na tři skupinky. Z toho radost nemám. Šlapu za Danem a doufám, že brzy budeme dole a sejdeme se všichni na Martin Busch Hütte.

Dan šlape kousek přede mnou a já za ním. Sestupujeme dolů, a tak si až po celkem dlouhé době uvědomíme, že se naše cesta podezřele stáčí doleva, tedy úplně jiným směrem než bychom měli jít. Nechápu, jak a kde, ale někde jsme prostě sešli z cesty, jedno místo si matně vybavuji, ale jinak samá voda samej sníh. Co teď ? Máme oba „skvělý“ nápad to prostě jen tak „střihnout“ doprava a traverzem se napojit na původní cestu. Takže chvíli jdeme, svah se ale začíná strmě svažovat. Skončíme nad skalnatým převisem. Shodneme se, že nejlepší bude se vrátit stejnou cestou zpět a najít tu správnou trasu a směr. Opět trochu naštvaně funím do kopce. Mlha je opět horší, že už skoro nevidím Dana před sebou. Začínám trochu panikařit. Klapka. Chata v mlze podruhé…taková je moje vzpomínka na  Similaunhütte. Kdesi v dálce a mlze se ozývají hlasy. Dan volá Kubu, odezva minimální, není vůbec rozumět. Asi netuší důvod našeho návratu a možná jim to je jedno, ale křičí, že jdou dolů za námi. Sejdeme se zase u chaty.

A najednou se jak lusknutím prstu mlha rozfouká, šedivá oblaka zmizí, vše krásně osvítí slunce…neuvěřitelné! A stejně tak jako mávnutím proutku zmizí všechny moje chmury a obavy. Vidím, jak se ve vedlejším údolí koulí mlha, stejně jako v tom našem ještě před chvílí. Počasí si z nás prostě dělá šoufky. Ale teď je to prostě paráda, užíváme si to. Naše neplánované bloudění se nakonec zrúročilo tím, že si ještě můžeme vychutnat slunečné počasí pod vrcholem. Kocháme se výhledy. Jarda, Kuba a Hanča se pustí do kopce nad chatou, vylezou až na začátek hřebenu, odkud mají parádní výhled nejen na vrchol Similaunu. Vylezu si aspoň na zasněženou střechu, abych měla trochu rozhled, konečně když se vyjasnilo a otevřel se nádherný výhled na okolní vrcholky na rakouskou i italskou stranu. Rozhlížím se do dáli. Vítr stále fouká. Pod Similaunem září nedotčené sněhové plochy. Vítr na nich vytváří víry a duny, je to jako na poušti. Dan ubalí tabák a kouříme venku. Myslím, že si trochu potřebuji otupit smysly, jsem napnutá jak struna a nevím proč. Asi z toho, že mi je jasný, že to super počásko dlouho nevydrží a že bychom měli brzy vyrazit dolů. Kuba mezitím vymyslí, že se vrátíme jinou cestou, po hřebeni nad chatou. Než to ale vše naplánujeme, padne opět mlhavá opona a je vyřešeno. Jdeme všichni dolů stejnou cestou. Vrchol Similaunu si tedy necháme na jindy.

Ještě uděláme skupinovou promofotku s nápisem Similaun. Vlastně je celkem úplně jedno, kde se s tím v té mlze vyfotíme, můžeme tvrdit, že jsme byli na vrcholu J  ale mi jsme všichni děsní správňáci, takže to doma nakonec prozradíme.

Teď už jdeme tou správnou cestou dolů. Nikdo nechápe, kde jsme s Danem mohli špatně odbočit. Já taky ne. Viditelnost je lepší, takže se jde dobře. Jarda a Kuba se bez sněžnic boří do sněhu, ale jsou to udatní horalové, takže to zvládají levou (i pravou) zadní.

Od Martin Busch Hütte nás už vyhlíží naše část skupiny. Zjišťujeme, že na chatě už je dost plno, doslova předimenzováno. Spaní na sardinky, ani venku pod střechou nás nijak neláká. Rozhodneme se rozdělit a sejít až dolů zpět do Ventu. Je to ještě kus cesty, údolí je opravdu dlouhé a nekonečné. Cesta je nyní celá zasněžená i na místech, kde při výstupu sníh ještě nebyl, napadla ho velká kupa.

K autu přicházíme tak akorát, když se začíná stmívat.

Za odměnu si dáme v Söldenu kebab, pivo a tanec v rockovém baru Black Orange.

„Too Nice To Stay Alive“ - tahle píšnička od skupiny The Burning Aces  mi ještě dlouho po návratu zní v hlavě.