Dachstein Baby !

Dachstein (2.995 m.n.m.)

Koncem listopadu se sešlo několik skutečností krásně dohromady. Hanča měla  celý týden volno, já chtěl na hory a mělo být krásné počasí. Slovo dalo slovo a my jsme v půlce týdne sedli večer do auta a vyrazili na Dachstein. Cesta příjemně utíkala a já učil Hanču poslouchat nějakou rozumnou hudbu a vlastně i zpívat. Ke Gosausee jsme dorazili kolem jedné . Vytahujeme spacáky a pohodlně uleháme do kufru auta, kde se nám krásně spí. Ráno se tak začínáme  chystat na cestu až kolem 7.

Jak to tak poslední dobou bývá, jsme opět bez mapy a tak u Gosausee fotím velkou mapu s naší cestou. Snad to bude stačit. Procházíme kolem jezera pod lanovým mostem mnou velmi oblíbené ferraty. Za jezerem cesta mírně stoupá, ale je to pohodlná, štěrková cesta pro auta a my tak jdeme rychlým tempem. Asi po hodince docházíme k druhému jezeru kde ještě využiju luxusu v podobě voňavé kadibudky a o pár kilo lehčí už vyrážím po pěšině strmě vzhůru. Normální výstup probíhá takto: Hanča svěže poskakuje po kamenech, já se táhnu asi 100 metrů za ní a jazykem dělám stopu jak slimák. Nyní je situace opačná. Já jsem na špici a na Hanču čekám. Proč se tak stalo? Možnosti jsou dvě – 1) Hanča mi chce udělat radost a jde pomalu. 2) Hanču sere to, že nezavřu pusu a furt melu a ona jezdí do hor kvůli klidu. Tak nebo tak po pořádném stoupání dorážíme na Adamekhutte.

Winterraum je udělán z malé jídelny, jsou zde ale pohodlné postele a spousty dek. Jelikož vrcholek Dachsteinu je schován v mracích a celkově není počasí nějak bombastické, rozhodujeme se, že si uděláme relax odpoledne a zítra brzy ráno vyrazíme na vrchol. Zalézáme zase do spacáku a asi do půl 4 spokojeně spíme. Poté vycházíme ven, kde je podstatně tepleji než ve winterraumu a začínáme lézt po okolních šutrech. Děláme videa a fotky. Samozřejmě bych to nesměl být já aby se něco nestalo. Sedřu si ruku a natrhnu bundu. No co se dá dělat. Zbytek světla využíváme k focení – v podstatě celé odpoledne se jenom narcisticky fotíme. K večeři Hanča dělá kuskus. Musím říct, že mi to dost chutná a konstatuji, že už je připravená na vdávání. Jak zapadne sluníčko, opět lezeme do spacáků, obložíme se dekami a po nějaké době chrníme.

Spí se nám tak hezky, že v pět nevstaneme, dokonce ani v šest a až na nátlak Hanči vylézám ze spacáku před sedmou. Venku je příjemné teplo. Plníme jen jeden batoh a vyrážíme. Už musíme šlapat ve sněhu, ale naštěstí není nějak moc hluboký a po necelé hodince už šlapeme po ledovci. Přes skalnaté hřebínky nás už hladí sluneční paprsky, což zapříčiní mírné zvýšení našeho tempa, úsměvy na rtech a hlavně opět větší aktivitu při tvorbě narcistických fotek.  Ozářené zasněžené kolmé stěny, bíle zářící nekonečný sníh, vrchol na dohled. To vše v nás vyvolává euforické pocity a já vím, že nás čeká úžasný den. Docházíme do sedla pod hřebínkem na vrchol. Směrem na jih jsou stometrové kolmé stěny a údolí kolem Schladmingu je ponořeno v mlze, ze které vystupují Alpské vrcholky. Několik desítek fotek a záběrů z kamery a Hanča si všimne začátku ferraty. Musíme trochu sejít dolů a pak vystoupat asi dvaceti metrový prudký svah. Já se při každém kroku probořím po stehna a zažívám nejhorší okamžiky celého výletu.  Jsem zoufalý, protože vůbec nepostupuju. Chce se mi brečet. Když mi Hanča, která váží půlku toho co já, radí, jak správně našlapovat abych se nebořil, mám chuť po ní hodit cepín.

Ona ale ví jak na mě, vytáhne foťák, což pohladí mé ego, a nějak to pod skálu doklepu. Pod ferratou bereme do kapes a zavěšujeme na úvazek to nejdůležitější a batoh necháváme chycený karabinou pod skálou. Začínám lézt, lano je občas zapadané, ale díky mačkám ho skoro nepotřebuji. Mačky zabírají ve sněhu, na ledu a jsou výbornou oporou i na skále. Na hřebínku už do nás krásně pere sluníčko a výhledy jsou úžasné. Neustále se natáčíme a fotíme. Lezeme bez problémů, ferrata je max. obtížnosti B a sníh a led jí dělají jenom zábavnější a půvabnější. Pod jedním převisem se vylekáme, když se na nás začne sypat sníh. Naštěstí  se jedná o skialpinisty sestupující z vrcholu. Pokračujeme dál, navázání na lano, přes ferratu se už jistíme jen minimálně . Z celého výstupu jsem nadšený, je to neskutečně krásné a zábavné. Hřebínek lezeme zleva a na druhé straně jsou stametrové kolmé stěny. Vypadá to jak ve velehorách. Čeká nás už závěrečný ostrý hřeben, který je ve skutečnosti širší než vypadá na videu ale exponovaný je, o tom žádna.  Kolem 11 vyšplháme na vrchol a konečně si můžeme plácnout u vrcholové ho kříže. Naši radost kazí dvě skupiny skialpinistů, které na vrchol dotáhli vůdci jak husy na provázku a tak se focením zdržíme asi jen půl hodinky. Počasí je krásné (Rakouský horolezec, z kterého se řinou potoky potu mi dokonce říká, že takové teplo tu není ani v létě) a i když by se zde člověk mohl kochat hodiny, my musíme sestupovat.

Opatrně sestupujeme, na ferratu se už vůbec necvakáme a jistíme se jen pomocí lana. Cestou ještě trénujeme kolem poletující ptáky (Kavče žlutozubé) a házíme jim zbytky svačiny, které ve vzduchu nad propastí vždy jistě chytí. Pod skálou bereme batoh a rychle sbíháme po ledovci. To už mě zase nebaví a Hanča mě musí trošku motivovat. U chaty si dáváme zasloužené občerstvení, vaříme čaj a sušíme provlhlé věci na sluníčku. Mám jen tričko a kraťasy a je mi teplo! Koncem listopadu ve 2000m v Alpách !! Po vydatném odpočinku se balíme a začínáme sestupovat. Jak už to tak bývá, sestup mě opět nebaví a jsem doslova zpruzen. Neustále si stěžuju, až Hanča prohodí nějakou poznámku, že by mi měla zalepit pusu páskou. Řeknu jí, že je blbá. Hanča se urazí a zbytek sestupu jdeme mlčky, několik metrů od sebe a Hanča uraženě dupe vpředu. Když jsme u Hintere Gosausee přestane se konečně chovat jak malá holka a už si zase povídáme. Těšíme se, že za chvilku už budeme u auta. Ale cesta k Vorderer Gosausee, která nám při výstupu přišla kraťoučká, se neskutečně dlouho táhne a já zase mektám, teď se ale ke mně přidává i Hanča. Za společného nadávání tak za tmy, po neskutečně dlouhé době, naštěstí docházíme k auta, které je stále na svém místě úplně samo na rozlehlém parkovišti. Startujeme a frčíme zpátky do Prahy a jeden z nejkrásnějších letošních výstupů je tak za námi.