MOUNTAINSTORE.CZ TÝM na FERRATÁCH

FERRATY ŘÍJEN VOL. I

V půlce října jsme si zase naplánovali ferraty. Hlavně kvůli vzdálenosti nám opět do oka padly ferraty v okolí Salzkammergut. Počasí nás trochu vyděsilo, protože Norové hlásili nepřetržitě slunečno, na což nejsme moc zvyklí. Letos se ale skoro poprvé trefili a počasí bylo podle předpovědi – teplo a slunečno. V půlce října lézt v Alpách v kraťasech a tričku je prostě paráda.

Půjčenou dodávkou vyrážíme v pět z Prahy (původní plán byl ve čtyři) v osazenstvu Já, Tom z Brna, Tomáš, Bára a Ondra ze staré party z Gardy a jako bonus Martina a Káťa a Monča. V Budějovicích pak nakládáme osvědčenou účastnici Jíťu.

V autě posloucháme FM4, Arabelu a fotíme se GoPro na tyči a cesta nám tak příjemně utekla. Kolem deváté dojíždíme k jezeru Attersee, kde máme v plánu vylézt Déčkovou, celkem dlouho ferratu. Jíťa, Káťa a Monča si nakonec volí nedalekou ferratu Katrin klettersteig, která by měla být lehčí. Je fakt, že holky mektaly už v autě, že se jim na Déčko nechce, přesto jsme se je snažili přesvědčit. Nakonec však musím uznat, že zvolily dobře a ferratu Katrin si podle fotek pořádně užily.

My vyskakujeme u jezera a zkušená řidička Jíťa drandí s dodávkou a s holkama do Bad Ischlu. Od parkoviště jdeme asi půl hodiny k nástupu pod ferratu. Celá cesta je poměrně dobře značená.

Pod skálou se navlékáme do sedáku a pouštíme před nás sportovně vypadající dvojičku. Tom, který jede na první ferratu dostane velice stručnou instruktáž a v pořadí Ondra, Bára, Tomáš, Tom, Martina a Já začínáme lézt. Skála dole ještě trochu klouže, ale obtížnost ani výška nestojí za řeč. Bohužel nás hned zkraje brzdil sportovně vypadající páreček, jelikož slečna s lezením evidentně bojovala a my tak museli mnohdy i minuty čekat na skále. Mně to vadilo asi nejvíc, jelikož nějaký Rakušan, co lezl za mnou, mi neustále strkal nos do prdele a lepil se na mě. Kdyby tam neměl manželku, myslel bych si, že mě kvůli mému fešnému zadku chce sbalit. Asi po 20 minutách to už nevydržím a do vysílačky hlásím stop a pouštíme je ještě s další skupinkou před sebe. Ačkoliv dvojice, která nás brzdí,  leze pomalu dál, místo toho aby nás pustili. Radši ale chvíli děláme fotky a tlacháme, než abychom lezli jak v gay vláčku.

Pod Weissebande (pro nás bílý klín) začíná pěkné Céčkové lezení s krátkým převislým D. Je to trochu exponovanější a ani po převislé pasáží si člověk moc neoddechne, leze se ještě několik desítek metrů ve vzdušném céčku. Myslím si, že každý byl docela překvapen obtížností, téhle pasáže. Z pozice posledního, jsem krásně viděl klepající se kolena a slyšel nadávky mých předlezců, ale všichni to na první odpočívadlo nakonec zvládli s bravurou :).  Na odpočívadle pijeme a Martina nás krmí výbornými karbanátky od maminky. Samozřejmě jako vždy děláme fotky.

Ferrata poté vede po kroutícím se hřebínku, chodecké pasáže se střídají s relativně lehkými výšvihy, ale expozice už je pěkná a výhledy na jezero parádní. S Ondrou se koordinujeme přes vysílačky a náhle nám do vysílání vstoupí dívka. Něco na nás zkouší německy. Odhadujeme, že je buď zavřená ve sklepě a volá o pomoc, nebo nás balí. Z toho důvodu i usuzujeme, že je jí více než 15. Zkoušíme diskutovat, ale moc se nám nedaří. Jediné na co se chytáme je zpěv a proto zpívám německou koledu. Dívenka navazuje druhou slokou. Třetí neznám ani já ani Ondra. Ještě chvíli plkáme, snažíme se domluvit pivo ale bez úspěchu. Ondra pak pro jistotu v jednom lezeckém úseku vysílačku odhazuje a rozbíjí displej – asi vzteky, že opět nemáme s holkama z Rakouska úspěch. Lezem už asi 4 hodiny pomalu se blížíme do finiše, ale ještě před tím nás čeká jedná převislá a jedna kolmá stěnka. Naštěstí nejsou tak vzdušné a tak je v pohodě přelezem, Tom dokonce už začal na fotkách mávat jednou rukou a leze mnohem jistěji.

 Musím říct, že jako první ferratu jsme mu vybrali trochu větší sousto, ale o to větší měl zážitek a na vrcholu vypadal, troufnu si tvrdit, docela šťastně. (ačkoliv stoprocentně šťastný výraz jsem u něj viděl opět až dole u piva :) ) U kříže se kocháme okolím a závratnou výškou pod námi. Vylezli jsme 600 výškových metrů. Přes kilometr lezení !  To už je docela slušný výkon a tak si slavnostně připíjíme něčím na zahřátí od Ondry. Pak nás čeká už jen dlouhý ubíjející sestup, při kterém zjišťujeme jak si vedou holky na Katrin klettersteig a domlouváme se, že na ně počkáme v hospůdce v městečku Weissenbach am Attersee. V místní knajpě, kde sedí jen mísťňáci si dáváme zlatavý mok a  vesele dramatizujeme náš výstup J  Díky bohu řídí Jíťa, která si na pivo počkala až do Hallstattu, kde stavíme stany  na našem oblíbeném místě v lese u parkoviště a okupujeme altánek. Večeříme a pijeme  - piv je dostatek. Postupně to odpadá a každý leze do svého stanu, jen Tomáš s Bárou využívají bivak pro dva a spí hezky na divoko, ale ve vší počestnosti. Altánek zavíráme tradičně filozofickou rozpravou my dva s Ondrou, tentokráte doplněni o Káťu s Martinou.

Ráno se probouzíme do mlhy a kontrolujeme Tomáše s Bárou jestli neumrzli. Posnídáme a vyrážíme na toalety do hallstattu, ačkoliv někteří doslova neunesli tíhu okamžiku a odskočili si už do lesa. V Halstattu dáváme u jezírka v kavárně u krajana kávu a razíme na další program. Ondru s Tomášem odvážíme na Loser klettersteig a zbytek se vracíme ke Gosausse na ferratu Laserer Alpin. Monča těsně před ferratou opět prudí, že chce klíče od auta. Jelikož jí znám, radši se nepřu a vydávám jí je J Ostatní jdeme lézt. Ferrata je to pěkná Céčková, odpočinkových míst moc není, ale po včerejším Déčku si to vyloženě užíváme a i holky co lezly Katrin. Pod lanový žebříkem,  který není jištěn nás opouští Bára a vylézá na cestu.

My pokračujeme dál a spokojeně lezeme. Tom už leze s naprostou jistotou a a skoro bych i řekl, že se občas usměje. Možná to je na holky, přeci jen lezl mezi Káťou a Martinou…. Jíťa, ačkoliv ještě v květnu nevěděla co to je ferrata a na skály jen koukala, uzavírá naši skupinku a zavěšena na jednu ruku mává do objektivu jako by se nechumelilo. Každý si však trochu strachu užijeme na dlouhém lanovém mostu, jen Martina tam hopsá jakoby se nebála a docela mi sráží ego. Pak si ale se mnou plácla, takže jí budiž odpuštěno. Nikdo nespadl a tak davy turistů vidí jen nudný přechod a žádnou zábavu jim nedopřejeme.

Když slézáme, kouká na nás asi 10 – 15 lidí a tak každý slézá ze skály jako největší profík. Skoro mě zamrzelo, že nikdo nechtěl podpis. Holt s námi není Daník a tak po nás vizitky nikdo nechce.

Pak už skáčeme do auta a jedem pro kluky k Loseru. Najdeme je, jak se válejí na trávě, nohu opřeny o ležící kládu. Snad jen ten Loser moc neunavil… ale o tom Vám už povypráví Ondra:

LOSER KLETTERSTEIG BY ONDRA

Už při odjezdu z Prahy v sobotu o půl čtvrté ráno jsem měl jasno, že tento víkend prostě pojedu vylézt ferratu Panorama na vrchol Loser. Věděl jsem, že bude potřeba v tomto případě naši skupinu rozdělit. Naštěstí to nebyl problém, i když jsme jeli všichni dohromady jednou dodávkou neboť kolem Hallstattu je ferrat víc než dost a nejsou nutné dlouhé přejezdy.

První den byl dle plánu určený pro ferratu Attersee, která nás všechny odpanila v obtížnosti D. Byla to taky dobrá příprava na Losera.

Po večeru stráveného vážnou filozofickou debatou s pár pivkama a placaticí slivovice jsme se probudili do studeného rána. U našeho oblíbeného altánu v soutěsce bylo poněkud mlhavo, ale nikdo z nás nepochyboval, že i tento den nám počasí zařídí ohromující zážitky. Což se tedy pak i stalo. Naše část skupiny „looserů“ se zúžila na dva lidi – mě a Tomáše. Po zabalení věcí a ranní procházce po městě jsme vyrazili vstříc parádním výhledům. Po příjezdu do městečka pod vrcholem nás s Tomášem ostatní vysadili a nechali napospas obrovskému šutru na kopci nad námi. 

Náš první úkol byl dostat se nahoru ke skále. Vjezd do parku je zpoplatněn 15€ za auto (počet osob v autě nehraje roli). K ferratě se dá dojít pěšky i ze zdola ale výstup to prodlouží minimálně o hodinu (opravdu minimálně). Na vrátnici jsme na cedulích zmerčili ceny jízdenek autobusů (2,5€ za osobu), už nikde ale nebyl jízdní řád nebo něco podobného, což se vysvětlilo za pár vteřin, když nám bylo oznámeno, že žádný BUS nejezdí (asi funguje jenom v létě). Další cesta nahoru vede lanovkou, ta pro změnu funguje pouze v zimě. Časová dotace nám nedovolovala pustit se nahoru pěšky a tak jsme se dali do řeči s jedním chlápkem, který zrovna vycházel z vrátnice se zaplaceným vjezdem. Neměl žádný problém vzít nás nahoru autem, tak jsme mu přispěli na vjezd. Trochu jsme se v autě zakecali a přejeli parkoviště přímo pod ferratou, ale naštěstí se nám přístup prodloužil jen asi o 15 minut.

Už samotnou cestu k ferratě si dovolím označit za jednosměrku. Né, že by bylo nemožné ji sejít, ale to prudké stoupání střídavě po kořenech v hlíně a sypkém štěrku by bylo směrem dolů opravdu nepříjemné. Zatímco jsme se u nástupu začali oblíkat do úvazků, shora stihli spadnout blízko kolem nás dva kameny. Ferrata začíná poměrné zostra a v jejím průběhu se střídají kolmé stěny s převisy a s pasážemi určené vyloženě pro odpočinek. Velká část je okramlovaná. Je velmi vzdušná a za našeho bezchybného počasí byly výhledy neuvěřitelné. Kondici jsem však ten víkend neměl zrovna ideální. Páteční alko hry a málo spánku o sobě dali vědět už na sobotní Attersee a tak mě Loser na pár místech trochu potrápil. Od druhé půlky se už ozývali ruce a ve slunečné výhni jsem měl každou chvíli sušáka, ale i přesto jsem si ty chvíle neskutečně užíval.

Zhruba ve třetí čtvrtině je jedno z míst pro odpočinek, ze kterého vede lehký traverz k poslední Dčkové části. Před touto finálovou stěnou lze použít únikovou cestu na vrchol. V těchto místech jsme potkali další českou čtyřčlennou skupinu, do které jsme se vmísili, protože tam po různu odpočívali a fotili. Nakonec šel za mnou poslední z nich, ten byl na ferratě poprvé. Nad tím jsme s Tomem lehce kroutili hlavou. Potom, co jsem přelezl nejkrizovější úsek, jsem stihl udělat jen pár kroků a pak uslyšel, jak jede dolů. Naštěstí to nebyl vyloženě pád, ale úplně se nepustil a tak se jen svezl po skále. Slezl jsem dva kroky níž na něj kouknout a byl v pohodě, asi se ani neodřel. Dal si chvíli pauzu v sedáku a nakonec jsme všichni společně dali řeč na vrcholu při báječných výhledech. Že se nejedná o ferratu pro začátečníky se tedy ukázalo i názorně. Pokud byste si to avšak nedali nikým rozmluvit, alespoň doporučuji použít ferrata blokant. V případě pádu vás zastaví ihned na místě a nespadnete až k poslední kramli na laně. Stejně tak se dá využít k odpočinku kdekoli na laně nehledě na kramle.

Vzhledem k našim časovým dispozicím jsme se nahoře moc dlouho nezdrželi a po chvíli a pár fotkách jsme se vydali občasným výklusem dolů k chatě. Tam jsme už chytili signál a zjistili, že odvoz bude na dolním parkovišti u vjezdu asi za 45 minut. Věděli jsme, že pěšky to nestihneme, ale ubíjela nás chuť na pivko. Nakonec jsme to riskli a dali jsme jedno jako vzpruhu po té výhni na slunci s tím, že pak musíme někoho stopnout. Provoz tam toho dne byl velký, takže nám to trvalo možná 10 minut a už jsme se vezli dolů k bráně, kde jsme si ještě v trávě 10 minut poleželi s výhledem na zdolaný vrchol Loser. Dělám pár fotek a odvoz přijíždí…