MONT BLANC A GRAN PARADISO - PART II

 MONT BLANC A GRAN PARADISO – PART II

Courmayer, Itálie. Na předním skle auta bojují stěrače neúspěšně s přívaly vody. Místo, odkud jsme měli započít naši pouť za štěstím na vrchol Blancu, se netváří vůbec mile. My však víme, že zítra nás čeká azuro, a tak se jdeme do informací zeptat na naší cestu přes chatu Riffugio Gonella, což je tzv. papežská cesta, neboť právě touto cestou jako první prostoupil budoucí papež Pius XI.

Na informacích nám mile oznámí, že nemají aktuální informace, ať zajdeme do domu horských vůdců. Rychlý přesun a dva nejrozkošnější se jdou ptát. Já a Dan vstupujeme do domu horských vůdců sebevědomě, krabatíce čela jako správní horolezci ošlehání himálajským větrem.  Za pultem narazíme na postarší ženu a na náš laškovný dotaz, jak to vypadá nad chatou Gonella, že si chcem vylézt na Blanc, odpovídá „No way! It´s too dangerous!“ Trošku nás to zarazí. Je to přece náš plán, takže jakýpak copak a ptáme se dál, proč to jako nejde projít atd. Je neústupná. Zákaz, zákaz, cesta neprůchozí několik týdnů. Na ledovci je moc prasklin, dolez na hřebínek ve 4000 metrech moc nebezpečný a chata je skoro celé léto zavřená. Smutně se ploužíme ven a ještě smutněji oznamujeme tuto zprávu. Jsme však kluci, kteří neznají  NE, a tak do domu horských vůdců posíláme další šarmantní dvojici v podobě ryšavého chlapce Tomáše a playboye Jardy. Jak se dalo čekat, i oni se vrací s nepořízenou. Cesta je neprůchozí, nazdar. Přemýšlíme, že bychom chodili paní za pultem otravovat každých deset minut a třeba by nakonec řekla, že je to bezpečné a ať vesele vyrazíme. Když si však ověřujeme i u chatařů, že se tam vůbec nechodí, pomalu skládáme zbraně. Přesunujeme se do pizzerie a objednáváme pizzu, Káťa opět nasává víno, pár alkoholiků se k ní přidává a společně mudrujeme nad tím, co dál. Prakticky jasný je přesun do Francie. Díky bohu, naše kategorické ne normální výstupové cestě přes Gouter stále platí, a tak je jediná možnost přes Aiguille du Midi. Tato trasa má jedinou vadu na kráse. No vadu… vada to je příjemná.  Pokud půjdeme touto cestou, budeme muset část cesty vyjet lanovkou. Ano, je to fůj a hanba nám. Horolezci a jezdí lanovkou? Co to je za páprdy říkáte si… ale věřte, že na Aiguille du Midi se bez lanovky nedostanete. No dobře, nějaké velmi těžké a vážené lezecké cesty tam asi vedou, ale náš cíl je Mont Blanc a táhneme na zádech asi 25 kg. Hanča samozřejmě protestuje, neboť při slově lanovka jí naskakuje husí kůže. Mnohdy i pod kalhotkami, ale to jen když slovo lanovka vyslovím já nebo Dan a nově i Jarda. Rozhodování to není lehké, ale společně uznáme, že radši lanovku, ale hezčí a obtížnější cestu, než jít normálkou přes Gouter. Je tedy rozhodnuto. Abychom nebyli úplní mastňáci, první část lanovky vynecháme (ušetříme tak dokonce 30 EUR) a nastoupáme přes 1200 metrů na Plan de l'Aiguille, zde skočíme do kabinky, vyjedeme do 3800 metrů na Aiguille du Midi. Pak sestoupíme 300 výškových metrů pod chatu Cosmique, kde rozbijeme tábor a vyrazíme cestou „Tre Monts“ neboli „Tří vrcholů“ na Mont Blanc. Jedná se o cestu, která je ze všech 4 klasických výstupových cest nejnáročnější, zejména technickou obtížností. V tuto chvíli ještě netušíme, že podmínky pro výstup jsou toto léto jednoznačně nejhorší.

I když nám nevyšel plán jít na Mont Blanc z Itálie, po tomto rozhodnutí jsme všichni spokojení, a tak můžeme vesele vysolit 100 Eur za průjezd tunelem pod Blancem a během pár minut se vynoříme ve svahu nad Chamonix. Počasí pořád nic moc, ale aspoň neprší jak z konve. Strastiplně parkujeme nedaleko centra a jdeme opět do domu horských vůdců. Zde se jde dotazovat poslední pánská dvojka Ondra s Jéžou. Opět nevyjdou s úsměvem na rtech. Naše záložní cesta je asi neprůchozí, neboť celý minulý týden sněžilo, takže tam je spousty nového sněhu a neví se, jak to tam aktuálně vypadá. Prý si máme zavolat na chatu Cosmique a zeptat se tam. Říkám si, že horští vůdci jsou opravdu moderní, když v dnešní době nejsou schopni zjistit aktuální info na chatě o pár kilometrů dál, zvlášť když se k nim bude chodit ptát každý. No nic, moc nadšení nejsme, ale plán už měnit nechceme. Zítra vyrážíme nahoru a tam se přeptáme přímo na chatě a budeme moudřejší.

Nyní nás čeká hledání kempu, kde složíme hlavy. Moc se nám to nedaří, zvlášť když prší a my si neumíme představit, že v tomhle budeme přebalovat věci.  Nálada v autě houstne, nervy máme napnuté jak německej pupkoun kšandy. Jen v osobáku se Jarda s holkama náramně baví, chlastá a celé auto duní. V našem duní maximálně tak dohady, co budeme dělat. Nakonec nacházíme kemp s velkou společenskou místností, kde vaříme a na pingpongovém stolu si připravujeme vše potřebné. Nervozita v místnosti by se dala krájet, všichni tam poletují, jak kdyby si něco šňupli. Spát jdeme až kolem desáté a já samou nervozitou nemůžu usnout.

 A tak tiše, abych nevzbudil Baruš, přemýšlím nad Mont Blancem. Hora vysoká 4810 metrů je nejvyšší horou Evropy. Nějaký Elbrus si strčte někam, ten zkrátka v Evropě neleží, i když se názory různí. Nejvyšší. Nejvyšší. Nejvyšší. Našli byste v Evropě hezčí, majestátnější, obtížnější či zajímavější hory. Ale Mont Blanc je nejvyšší. Když jsem začal chodit v Alpách po horách, bylo mi jasné, že dřív nebo později na Mont Blanc budu muset vylézt. Stejně tak jako tisíce dalších. Ano, Mont Blanc je jako povolná dívka, která dá skoro každému. Každý s ní něco měl, někoho nadchla, někdo říká, že je s ní nuda. A vy po ní stejně toužíte. Chcete jí. Tak moc, že Vás za chvíli jiné nezajímají. A to je přesně ten moment, kdy nastal její čas. A Vám nezbyde nic jiného, než zvednout zadek a pozvat ji na drink. A tak jsme na skleničku pozvali i my Mont Blanc. A nervózně čekali, co nám tahle hora nabídne. Protože i když má Mont Blanc pověst neobtížné hory,  na kterou vyleze každý jouda, vězte, že ročně v masivu Mont Blancu zahyne cca. 100 lidí. Což je dost. A je to právě proto, že si každý myslí, že vylézt na Mont Blanc jde s prstem v nose a s robertkem v zadku. Přátelé, nejde to. Pořád je to skoro 5000 metrů vysoká hora, na které leží celý rok sníh, na které se mění počasí z hodiny na hodinu a která je nesmlouvavá jako jakákoliv jiná vysoká hora. 

Ráno se probouzíme do vlhkého rána. Rychle balíme a jedeme na parkoviště k nástupu na cestu. Krosny jsou narvané k prasknutí a my táhneme pomalým krokem nahoru. Vpředu opět Ježa a Hanča, tentokrát je s Báruš slušně stíháme a za dvě a čtvrt hodiny docházíme na Plan de l'Aiguille. Mezitím se mraky trhají a nám se před očima rozprostírá něco neuvěřitelného. Nikdy jsem neviděl tak krásné hory. Bílý sníh, rozpraskaný ledovec, zelené lesy. Vše jako na dlani. Ať si kdo chce co chce říká, matka příroda umí nejlíp tvořit vysoko. Mdlé tahy štětcem, kterým maluje v nížině, vystřídají v horách jasné a dynamické linie. Barvy, ačkoliv se zdá, že jich v horách moc není, hrají roztodivné hry. Čirý vzduch tomu ještě dodá potřebnou jasnost a ostrost.  A vše to působí jako balzám na duši vyrobený bez umělých přísad. Jednou to uvidíte a už nechcete vidět nic jiného. Natož hranaté siluety města.

U protivného Francouze si dáváme vynikající čokoládu a po hromadných fotkách už stepujeme před lanovkou a jsme nacpáni dovnitř. Turisté v balerínách a sandálech na nás koukají jako… no, jako na dementy. Daník to vzteky nevydrží a dělá si selfie asi s pátnácti Japoncema za ním. Lačně doufá, že do něj někdo strčí, aby se mohl poprat. Lanovka nabírá výšku a doslova šplháme po kolmých skalních stěnách. Těsně před cílem vidíme na ostrém sněhovém hřebeni dva horolezce. Všichni obdivně vzdycháme a fotíme si je. Jde z toho strach, když pod nimi vidíme stovky metrů kolmého srázu. A nejhorší na tom je, že co nevidět se dozvíme, že přesně tam za pár desítek minut budeme sestupovat.

Teď se ale chystáme do úvazků, připínáme karabiny, presky, šrouby, prusíky. Vše radši dvakrát kontrolujeme a jdeme se naposled fotit. Já s holkama, já s Baruš, já s Danem, já s Tomem, Ondrou a Danem, Tomáš s Bárou, Verča s Andy, Andy s Ondrou… no existuje tisíce kombinací, ale všechny vám raději neprozradíme. Nakonec se fotí jen ti, co jdou na samotný vrchol. Káťa se chce přidat, ale jelikož nemá jako při každém jejím výstupu ani baťůžek, posíláme ji k šípku. Přesouváme se do obrovské ledové jeskyně, kam je turistům vstup zakázán. Sledováni obdivnými pohledy se připravujeme a nazouváme mačky. Holky stojí za kovovým zábradlím. Jdeme se loučit. Mlask, mlask, mlask – miluje tě, miluju tě, miluju tě, a je to. Ale trošku knedlík v krku mám. Baruš, Andy, Verča a Káťa odjíždí zpět domů a mě se po nich bude stejskat. Skvělý holky, které kdyby nebyly naše, každému doporučím. A i díky nim byl dosud náš výlet tak skvělej a zábavnej. Teď je však čas se otočit a doufat, že se zase za pár dní uvidíme. Navazujeme se na dvě lana. První jdou Jarda, Tomáš, Ježa a Hanča. Na druhém laně jde Dan, Vlaďka, Ondra a já. Hřebínek, na který nastupujeme, je fakt ostrý. Stejně tak, jako zářivě bílý sníh všude kolem nás.  Pomalu, krůček po krůčku sestupujeme. Holky na nás ještě z dálky od lanovky mávají. Pro jejich pobavení zakopnu a skoro spadnu ze svahu dolů. Snad se vylekali. Já teda určitě, myslím, že jsem od té doby nosil hnědou brzdu na trenkách, které, nutno podotknout, jsem si měl možnost vyměnit asi za 4 dny. Po půl hodině se dostáváme na obrovskou ledovou planinu pod chatou Cosmique. Okolní scenérie mi bere dech. Je to něco tak nádherného, až mě z toho bolí oči. Je to krásnější než nejhezčí pornoherečka. Divný, že ještě někdo nezaložil web www.mountainhub.com nebo www.xxxmountains.com , možná bych se stal i předplatitelem, a to mě už o to prosí několik webů…

Pomalu docházíme pod skalnatý hřeben, kde na rovině stojí už pár stanů. Neváháme a chystáme se stavět naše. Jarda, který bude mít ve stanu holky, se hned chopí lopaty a dělá pro stan místo. Tomáš, Jéža a Ondra si, trotlové, staví stan uprostřed křižovatek všech cest vedoucích napříč ledovcem. Smějeme se jim všichni. My s Danem stavíme náš stan, po pečlivém výběru pěkného fotogenického místa, trošku stranou, abychom ho mohli fotit s hřebeny v pozadí. Jelikož máme stan zbrusu nový a nějak se nedostalo času, jak ho doma vyzkoušet, při jeho stavbě vypadáme jako Pat a Mat. Nakonec je z toho ale nejkrásnější stan v base campu.

Hned ze stanu máme výhled na mohutnou stěnu vrcholu Mont Blanc du Tacul, 4248 metrů vysokou horu, kterou budeme muset při naší cestě na Mont Blanc vylézt. Je hrozivá. Plná sněhu, plná seraků a převějí. Jdou na mě mdloby. Nad touhle cestou jsme se ofrňovali? Nad cestou, kde je první překážka v podobě 700 metrů vysoké příkré stěny na které hrozí laviny? Stěna vypadá neprůchozí. V celé její velikosti vidíme jedinou postavu pomalu postupující vpřed. Asi 50 metrů pod vrcholem stěny se postava zastavuje a otáčí. Jsme z toho trošku smutní. Jdeme se zeptat na Cosmique, jaká je teda situace a proč to ten vůdce neprošel až nahoru. Odpovědí nám je, že to není žádný vůdce, ale sebevrah, že jít teď do stěny je holá sebevražda. Jestli jsme před tím byli smutní, tak teď jsme zaskočení a rozladění. A jde ta stěna vůbec projít? Teď určitě ne, čeká se vždycky tak 3 dny po sněžení, než se začne chodit. A sněžit přestalo teprve v noci. Sakra, sakra, sakra. Už jsme tak blízko a přitom tak daleko. Jako když vás pozve holka domů, svlékne se a… a pak usne, protože je totálně opilá, neboť jinak by s vámi domů nikdy nešla.

Zdrcení sestupujeme dolů do tábora. Hned k nám přichází další horolezci a ptají se, jaká je situace. Všichni říkají, že budou čekat, někteří se balí, že pojedou na normálku. Klasičtí topaři. Vrchol za každou cenu, hned a co nejdřív. Jen si běžte s turisty, říkám si. My si počkáme. Protože tady opět s Danem těžíme ze svých zkušeností se ženami. Oba, majíce zkušeností na rozdávání, víme, že čekat se vyplatí. Dřív nebo později každá povolí. Když budeme stěnu obléhat, dorážet na ní, obdivně o ní mluvit a šeptat jí laškovná slůvka, dřív nebo později nám dá. Jako každá. Důležité však je soustředit se jen na tu jednu. Musí vědět, že pro vás žádná jiná neexistuje. Že máte oči jenom pro ní. A to my jsme měli. Normálka pro nás pořád byla rozpustilá děvka chodící za peníze s každým. Ta naše ale byla zásadová, pevná. Pustila jen toho, kdo si to zasloužil. Kdo si počkal. A kdo na to měl. Jen ti nejlepší projdou. A to jsme přesně my! Jo, je to výzva! Je to i risk, protože se může stát, že budeme tři dny ležet ve stanu pod stěnou a ona naše vábení nevyslyší. Ale radši být odmítnut kráskou, než jít s tuctovkou. Aspoň v horách se toho chci držet. A proto mě, a nejen mě, vyrazí dech Jéža a Hanča, kteří chtějí ráno sjet lanovkou, přejet na normálku a na vrchol vyjít přes Gouter. Nevěřím vlastním uším. Náš tým osmi kamarádů se začíná štěpit při první překážce. Doufám, že jim to rozmluvíme, ale nevím, co na to ostatní. Jdu hned za Jardou. On už na Blancu normálkou byl. Je prý nudná jako český film, a tak doufám, že on chtít jít nebude. Díky bohu chce čekat. Hned se přidává Dan, že mu to přijde jako nesmysl a taky radši počká. Ondra díkybohu taky. Vlaďka, když viděla, jaký materiál zůstává, je hned na naší straně. Ještě Tomáš a ty dva přesvědčíme. Ale Tomáš, do kterého bych to vůbec neřekl, se nechá přemluvit a je rozhodnut vyrazit na Mont Blanc taky normálkou. To snad ne. Celý výjezd a i před tím řešíme, že normální cestou tam vyjít nechceme. Radši si rok počkáme, ale jít tam v davech jen dlouhou chůzí prostě není ono. Ano vrchol je vrchol, ale pro náš pocit jde i o způsob jeho dosažení. I když se shodneme, že šance na to, že touhle cestou projdeme, jsou asi 20%, pořád nemůžu uvěřit, že nás tahle trojka opustí. A opustí nás jen kvůli tomu, že chtějí na vrchol. Hory nejsou jen vrcholy. Ale hlavně atmosféra, klid, pohoda a přátelství. Když půjdete dva dny se skvělou partou na Sněžku, užijete si výstup, noc, zábavu, může to být mnohem lepší, než když vylezete Mount Everest v komerční expedici v týmu neznámých lidí. A tak jsme to cítili my, co jsme zůstali v base campu (BC).  V noci jsme ulehli do stanů. Trojka nadržených, nedočkavých vrchařů do jednoho stanu. Jarda, Vlaďka a Ondra do druhého. A my s Danem do našeho expedičního. Uleháme už kolem osmé. Docela pěkně se mi usínalo s vědomím, že ráno nikam nespěcháme a vstávat budeme až se sluníčkem, neboť nás čeká celý den čekání. Minimálně jeden den čekání.

Ráno mě skutečně budí až sluníčko. A nadávající Dan jak se na hovno vyspal, jak mu byla zima od ledovce. No nadával jako strom plný špačků. A to jen kvůli tomu, že si špatně zašrouboval nafukovací karimatku a spal tak prakticky na zemi. No, hlavně, že se na to přišlo a Dan tak mohl být zase tím milým hodným chlapcem jako vždy. Celkově má prazvláštní potíže s vybavením: Na Gran Paradisu zničil mačky takovým způsobem, že si s tím ani v Austri Alpin nevěděli rady, a tak mu raději nabídli výměnu. Anyway.. Zpět k ránu. Sluníčko prolilo celý tábor teplem a hned od rána se to v BC jen hemží. Ve stěně je totiž asi pět dvojic. Hned se kamarádíme se Švédy. Hlavně Vlaďka. Vlaďka se vlastně kamarádí s každým a každý s Vlaďkou, protože je v táboře společně s mrtvolně vypadající Ruskou jediná dívka. Je o ní zájem. Než projde BC, aby se vyčůrala, dostane oříšky, čaj a čokoládu. A vše asi třikrát. Nutno ale říct, že milí jsou v BC všichni i na nás. Když se sejde několik lidí se stejným cílem a stejným pohledem na věc, je to krása. Všichni v campu čekali na otevření téhle cesty. Normálku nechtěl jít nikdo. Všichni s Vámi s radostí probírali, kde byli, kde lezli, kam se chystají. Nabízeli jsme si čaje a dobroty. Byli jsme na stejně vlně. Smáli jsme se, vtipkovali, strachovali se a nahlas přemýšleli.  Musím říct, že život v BC byl pro mě jeden z nejsilnějších zážitků. A jeden z nejlepších.

Kolem poledne se začali vracet první dvojky ze stěny. To už jsme měli za sebou dopolední občerstvení  na Cosmique, a teď jsme na vařičích tavili sníh v úmorném vedru bez milimetru stínu. Teploty šly hodně přes 30 stupňů. Každého, kdo šel dolů, jsme nadšeně vyhlíželi, aby nám řekl, jaká byla cesta na Blanc. Jsme jako na jehlách. Těšíme se. Postupně se ale dozvídáme samé špatné zprávy. Stěnu sice vylezli, ale došli jen kousek za Tacul. Na další vrchol Mont Maudit se nedostala jediná dvojice, protože svah do sedla Col Maudit je nelezitelnej a hrozí laviny. Sakra, to snad ne! To není možný! Tak nám to přece jenom nevyjde. Cesta projít nejde. Válíme se na karimatkách a zase dumáme. I když naše situace vypadá na neúspěch, uklidňujeme se, že dáme aspoň Tacul. Mont Blanc to není ani zdaleka, ale užijeme si tu krásnou stěnu. A hlavně jsem tu s Danem, Jardou, Ondrou a Vlaďkou. Fantastická pětka. Jsme tu, všichni odhodlaní, ale zároveň tak rozumní, že jsme schopni kapitulovat a vrcholu se vzdát. Protože víme, že nám neuteče. A víme, že i tak jsme zažili něco, co se nám jinde nepodaří. A hlavně jsme to zažili spolu. Zklamání se každý snaží vyhánět po svém. My s Danem tak, že jsme zalezli do stanu, který skýtal aspoň nepatrný stín, a jen v trenkách jsme se tam váleli. Od válení nebylo daleko ke spánku, a jelikož jsme si plošinu na stan vykopali trošku šikmou, za pár minutek už se na mě Dan lepí nahým tělem, zatímco já mu slintám na rameno. Pokud někdo nakoukl do našeho stanu, musel si ihned vybavit film Zkrocená hora. Odpoledne se probíráme. Jarda, Ondra a Vlaďka se už také probrali a jdou se projít po ledovci. Domlouváme se, že my s Danem zase půjdem na Cosmique zkusit štěstí s dotazem, jaká je situace. Abychom těch 100 výškových metrů nechodili pořád stejnou cestou, vydáváme se na začátek skalnatého hřebene, po kterém dojdeme až k chatě. Viděl jsem tam jít guidy s klientem, je to asi nějaká jejich cesta, tak jí zkusíme. Jen v tričku vyrážíme na procházku. Co nevidět jsme na hřebeni. Pohodová procházka se za chvíli mění v docela ostrý lezení. Na jednom místě, kde evidentně normálně guidi s klienty slaňují, je to už o hubu. Pískajícím a vyděšeným hlasem Dana prosím, ať se vrátí, bo se tu někde zabije. Dan je ke svému životu stejně neurvalý jako ke všem ostatním, takže leze dál. Nějak to přelezl, a tak se o chvilku později po skále plazím já, konečky prstů rvu do malých prasklin. Nad 70 metrovou dírou mi Dan říká, že teď to musím přeskočit, jinak to prostě nejde. Super. Co mi ale zbývá. Odstrčím se a díru přeskakuju. Pak už pohodlně dolezeme na chatu, skočíme na terasu, kde se sluní zákazníci, a dozvídáme se, že jsme právě přelezli první část populárního Cosmique Ridge, který se co do obtížnosti může rovnat se Studlgratem na Glockneru. Na chatě nám paní sdělí, že cesta vypadá blbě, ale možná, MOŽNÁ v noci vyrazí guidi a zkusí projít cestu na Mont Blanc. Sbíháme do tábora a o radostnou novinu se dělíme s každým, kdo za námi přijde. Takže úplně s každým z celého BC. Výhoda je, že kvůli neprůchozí cestě je zde asi jen 20 lidí, protože všichni plašani jsou na normálce.  Když se vrátí Jarda, Ondra a Vlaďka, hned se domlouváme, že v noci budeme pozorně poslouchat a pokud vůdci půjdou, vyrazíme za nimi. Takový plán má každý. Kolem páte padá na BC stín a stejně jako včera to vydadá, jako by tábor někdo polil mrtvou vodou. Teplota spadne o 30 stupňů a my jako mravenci lezeme do svých stanů. Plán je jasný. Vyrazíme za guidama a budeme doufat, že se jim podaří prorazit přes sedlo Col Maudit.  S Danem dlouho nemůžeme usnout. Sníme. Ani ne tak o vrcholu, protože tomu pořád moc nevěříme. Sníme o tom, jak zítra vylezeme na Tacul. Tam zjistíme, že dál neprojdeme, a tak ještě odpoledne sjedeme do údolí, kde si užijeme pořádnou párty v Chamonix. Docela se těšíme. S myšlenkou na chlazené pivo, drinky, bar a Francouzky usínáme s úsměvem na rtech a příslibem bujaré zábavy.

Kolem půlnoci nás začíná budit cinkot karabin. Je to jasný, vyráží se. Musíme ze spacáku. Z krásně vyhřátého, péřového spacáku do nekrásné zimy. Pro jistotu ale vyčkáme ještě hodinu a pak s kvapem vstáváme. Co můžeme, navlékáme a nasazujeme ve stanu. Kolem půl třetí se nás pět řadí před stanem a vyrážíme. Před námi už jsou první světýlka asi v půlce stěny. Mají přes hodinu náskok. Had 20 světýlek se táhne před námi. My jsme jako poslední. Přecházíme ledovec a velice rychle začínáme stoupat do příkré stěny. Vlaďka trošku nestíhá a čím výš jdeme, tím hůř se jí jde. Bohužel. Jelikož je to nejen pěkná, ale i rozumná holka, vzdává to ještě na začátku. Pokud by to vzdala až na Taculu, museli bychom se vracet s ní. Takhle s Vlaďkou sestoupám nejpříkřejší úsek a pak už jde sama. No, sama. Hned se jí ujímá jeden ze Švédů, který to taky vzdal. Asi proto, že viděl Vlaďku a ucítil tak možnost použít svůj ostrý Excalibur. Společně pak tráví celý slunečný den v táboře a my se můžeme jen domnívat, jestli byli více na sluníčku, nebo spíše zalezlí ve stanu. Už ve čtyřech stoupáme dál. Svah je neuvěřitelně prudký a sníh hluboký. Přesto se mi jde krásně. A klukům taky. Máme tempo, máme rychlost. A užíváme si to.  Prudké výšvihy, přechody trhlin. Traverzy pod seraky. A neuvěřitelně prudké svahy, které nás dělí od oranžových světel Chamonix. Je to nádhera a to je pořád tma. K závěrečné pasáži docházíme za dvě hodiny. A už víme, proč to tady sebevrah z prvního dne otočil. Neuvěřitelně příkrý ledový svah. Mělo by tu být někde fixní lano, ale v té tmě ho nevidíme a ani nemáme chuť ho hledat. Sakra, tohle určitě není normálka. Beru lezecký cepíny a jdeme do toho. Kop mačkou, úder cepínem. Pořád dokola. Když se otočím, vidím pod sebou zářící světla města, topícího se o 3000 metrů níž v údolí. Neuvěřitelný zážitek. Výšvih má asi 60 metrů. Pak si plácáme po ramenou. První překážka za námi. Obcházíme prudký svah a pomalu se dostáváme pod stěnu Mont Mauditu, což je poslední překážka před „pohodlným“ terénem na Mont Blanc. Čelovky před námi se pořádně přiblížily. To znamená, že rychlost máme dobrou, ale také to, že cesta se razí těžce. Opět nás čeká neuvěřitelně příkré stoupání. Mineme pár trhlin a seraků a tma už není tak černá. Jsme na cestě skoro čtyři hodiny a brzy začne svítat. Na vrchol Mauditu vedou dvě cesty. Jedna přímo nahoru (tam to většina lidí otáčí a ubírá se k té druhé, netušíme proč..) a druhá, kterou po pěti minutách sledování přesouvajících se horolezců vybíráme my. V prudkém svahu, kdy se neustále bojíte, že sjedete někam do hlubin, traverzujeme do boku. Už se dostáváme přes první skupinky. Je vidět, že se tvoří fronta přímo pod sedlem. Svah asi 70-80 stupňů je pokryt čirým ledem. V půlce svahu jsou skály, ze kterých je nataženo jedno fixní lano, které však končí 10 metrů nad hloučkem stojících lidí. Co teď? Jedno víme jistě. Že budeme čekat. A jistě i víme, že tady jde všechna sranda stranou. Jestli mi někdo řekne, že Blanc je lehká hora, pošlu ho touhle cestou a popřípadě i do prdele. Možná to dělají momentální podmínky, kdy jsme mezi prvními po 10 dnech sněžení a snažíme se projít,  ale docela se hrozím.  Nejradši bych to otočil. Ten sklon… ten led… sakra, severka byla úplnej hadr oproti tomuhle. A ten pomalej postup těch před námi! To bude hrozný.. Čekáme už asi 20 minut a nic se neděje, nic se nehýbe. Zima se do nás zakusuje jak hladový Američan do hamburgeru. Do stěny akorát nastupují Rusáci se svými guidy. Jeden z nich leze vzhůru a pak se napojuje na fixní lano. Zde mu vypadává mačka, a tak čekáme další dlouhé minuty, než si je zase připne. Bože můj! Mrtvolně vybledná Ruska prusíkuje po fixu nahoru. Máme pocit, že tohle je snad zlý sen, pohybuje se rychlostí postřelený čuby. Kvůli těmhle lidem se v horách umírá. Dan je nervózní a chce to lézt vedle. S Jardou ho krotíme, že musíme počkat, že bez jištění to nemá cenu. Dan furt nadává. Ještě víc se nasere, když nás mine dvojice guidů s dotazem, jestli to můžou vzít kolem nás nahoru. Takže bez čekání postupují nahoru kolem fixů a my už tu dobrou půlhodinu tvrdnem. Asi znaj cestu.. S Jardou pořád chceme lézt na laně a pomocí presek ho cvakat do uzlů na fixu. Ondra zezadu souhlasí. Jarda bere do rukou cepíny a cvaká první presku, pak začíná lézt Dan. My se s Ondrou chystáme, když nás náhle osloví jeden samotář z base campu. Prý, jestli bychom mu nevytáhli nahoru lano a necvakli ho tam. Už jsme s ním mluvili, je to zarostlý sympaťák. Později se dozvídáme, že se jmenuje Mike (Mihai) a je z Rumunska. S Ondrou mu hned nabízíme, ať se na svoje lano vysere a připne se k nám, že nám stejně vypadla Vlaďka. S díky se napojuje. Lezeme. Cepíny koušou do ledu, mačky se zasekávají. Bože, je to adrenalin, je to nebezpečný. Ale je to tak úžasný. Průběžný jištění, s klukama na laně. Ve 4300 metrech. Za úsvitu. Do prdele, může být něco krásnějšího?

Skalky přelézáme bez obtíží, ale lehké to není. Strach Vám nedovolí se nekoncentrovat. Každý pohyb těla, každý pohyb svalu máte pod kontrolou. Jediné, co se kontrolovat nedá, je svěrač, a že by se to zrovna hodilo. S Jardou musíme Dana trošku korigovat jak nacvakávat lano, aby se nám neodcvakl od lana úplně, což se mu také podařilo a půli svahu začal mumlat cosi o tom, že asi není jištěný. Helma se mu volně pohybuje po hlavě, a jak se ji při pohledu nahoru snaží posunout z výhledu, aby viděl, kam se zasekává s cepínem, svihne se cepínem do oka, takže má ve chvíli monokl. Skoro po hodině a půl se dostáváme na vrchol sedla. Tak dlouho nám trvalo zdolat 80 metrů ledu. Sice jsme z toho hodinu čekali, ale i tak. Bude to dlouhý den.

Čeká nás další traverz a sestup zase o 100 metrů níže. Ale už svítí sluníčko a vidíme… … MONT BLANC. Tu potvoru, kvůli které jsme tu, máme na dosah. Čeká nás teda ještě posledních 600 metrů. Ale už jen chůzí. Všechny obtížnosti máme za sebou. Jsme na velkém platu a čeká nás už jen stoupání. Tady potkáváme první vůdce s klientem na sestupu. Gratulujeme jim a ptáme se jak dlouho ještě. Dvě hodiny prý. Sakra, přijde mi to blíž. Konečně zapínám kameru a děláme první záběry. Před námi je malý kopec, pak rovinka a závěrečný stoupák. Ten malý kopec lezeme asi 40 minut. Dostáváme se i před kamarády ze Švédska. Mike je s námi na laně a nikdo neuvažuje, že bychom se oddělili. Sedáme si a snažíme se nacpat do pusy pár soust. Nejde to. Tak jenom pijem (Mimochodem.. Za celou cestu na Mont Blanc jsme nikdo nesnědli víc jak dvě sušenky). A kocháme se. Kocháme se neuvěřitelným pohledem kolem nás. Sněhové vrcholky, ostré skály jako břitva. Nebe je jasné, bez mraků, zároveň je ale temnější než z nížiny. Blíž k vesmíru, jen blíž.

Začínám si pomalu všechno uvědomovat. To, že na ten vrchol asi vylezeme. Po všech peripetiích, po všech nepříjemnostech teď stojíme pár stovek metrů pod vrcholem. Já, Dan, Jarda, Ondra a Mike. My, co jsme společně čekali v BC, jsme teď kousek od cíle. Jsem tak rád, že tu jsem zrovna s těmahle klukama. Nic moc neříkáme, ale přijde mi, že všichni myslíme na to samé. Nabízíme si pití, podáváme si cepíny. Pomáháme si. Maličkostmi. Ale právě ty dokazují, jaký jsme tým. A jak jsme vděční. Nemít jeden druhého, nikdo z nás tu nestojí. A jen naše společná trpělivost nás sem dostala. Sakra, jsem dojatej. Skutečně to na mě padá. Štěstí, až bych brečel. Vzpomínám na to, jak jsem jako malej jel s rodičema na Roháče. Táta nám tam se ségrou přivázal lano kolem těla a my lezli na Tri Kopy a Ostrý Roháč. Vzpomínám, jak jsem o 8 let později jako suverénní puběrťák stál s tátou zase na Roháčích, držel se řetězu a klepaly se mi strachy nohy. Vzpomínám, jak jsem za dalších 8 let s Matějem vylezl na svojí první třítisícovku. Vzpomínám, jak jsme s Danem společně vyrazili na Grossvenediger a jak jsme se vraceli s neúspěchem. Vzpomínám, jak jsem s Jardou a Ondrou mrznul v zimě na Stubai. A teď, ne o osm let později, ale o osm měsíců, tady s každým z těch kluků stojím a šlapeme na vrchol. Na vrchol Mont Blancu. A vím, že tam dojdeme. A že se nám splní sen.

Závěrečných 500 metrů je však nejhorších, jaké jsem zažil. Už se neleze, jen jde. Ale neskutečně těžce. Nohy těžknou, dech se krátí. Každou chvíli odpočíváme. Rychlost, jakou se nadechujeme, je asi dvakrát tak rychlejší než obvykle, a stejně člověk nemá dostatek kyslíku, aby mohl v klidu postupovat dál. Někteří protijdoucí už sestupují. Povzbuzují nás, že už to je jen kousek. Jdi do prdele, to ti tak žeru, říkám si. Tohle už mi tvrdili dva před tebou a furt tam nejsme. Čím blíž vrcholu jsme, tím jdeme pomaleji. S klukama už spolu nemluvíme vůbec. Už si ani nemyslím, že to cítíme stejně. Cepín mi nikdo nepodá, spíš se bojím, že mi ho ze zoufalství Dan vrazí do zad. Každý jsme ve svým světě. A jediné, co v tom světě děláme je, že klademe nohu před nohu. A pořád jsme neskutečně daleko. Proč to dělám? Proč se tak trápit? Vůbec se nedivím, že to někdo otočí kousek pod vrcholem. Myšlenky jsou osekány na minimum. Kdyby to teď na mě Dan zkusil, ještě se mu nastavím. Bylo by mi to totiž jedno. Ondra každou chvilku zahaleká: „Pět vteřinek“. Blbý je, že mu fakt na vydejchání stačí těch pět vteřinek a my pak musíme zase jít dál. Říkám si, že to snad nikdy neskončí. Chce se mi brečet. Ne dojetím, jako před tím, ale zoufalstvím. Nasrat. Jdu domů. Do Čech. Do Prahy. Do Podolí. Do lékárny. Do prdele to se mi stýská. Chci si zoufat dál, když tu před námi jeden ze Švédů vykřikne „ Summit“!!! Kurva, my to dáme. Už to taky vidím. Jsme tááááám! Točí se mi hlava radostí a zas chci brečet dojetím. A co teprve, když si všimneme třech známých postaviček na vrcholu, jak na nás mávají?  Ano, tušíte správně. Happy end a la Daniele Steel. Na vrcholu se potkáváme s Ježou, Hančou a Tomášem. Vyráželi ve stejnou dobu jako my, kolem druhé z Tete Rousse. A teď, v jedenáct dopoledne, se objímáme na vrcholu Mont Blancu. Jsme tu. Top. Summit. Gipfel. Vrchol. Cokoliv, je mi to jedno. Nekonečně dlouho se objímáme a pak fotíme. Dělám videa. S klukama ze Švédska si děláme fotky, Majkl vytahuje Rumunskou vlajku. Euforie, jako kdybychom vyhráli Mistroství Světa. V čemkoliv. Třeba v šachách. Vítr fouká silně, ale nic si z toho neděláme, důležité je mít fotky. Z Mont Blancu!!! A  vylezli jsme sem těžkou cestou!! Počkat, těžkou cestou… …sakra, musíme jí sejít ještě dolů. A tak střih, konec pohádky. Poslední poplácání na vrcholu a jdeme dolů. Během 30 minut jsme o 500 metrů níž. Společně se ale pořád radujeme. A chválíme se, jak jsme to dokázali. No nic, teď nás čeká ten nepříjemný úsek dolů. Jak si s ním poradíme?

Těžce. Kolmost svahu je při slézání ještě horší. Zase se sáčkujeme na hraně sedla, dolu slézají další skupiny. Nás je pět. Vytahujeme Mikovo lano, Jarda se na něj navazuje. Já ho jistím přes zaražený cepín. Jde to pomalu. Ale rychleji to nejde. Jarda dole chytá konec lana na fixy a já ho dotahuju. V sedle strašně fouká, občas to odfoukne kus ledu. Vůbec se neslyšíme. Dan bere naše 50ti metrové lano a začíná s tím slézat. Jak ho má kolem krku, tak přes něj nevidí dolu a není si vůbec jistý tím, kam šlape. Je tedy ještě pomalejší a my mrzneme. Stojí to za hovno. Má za úkol s Jardou připravit tohle lano na slanění. Na skalách ale bojují další skupiny s obtížnostmi, a tak se vše hrozně táhne. Mrznu jako ratlík a klepu se. Nemůžu moc měnit polohy, sedím nalehlý na cepínu a držím lano. Na řadě je Mike. Rovnou bere kyblík a na laně, které držím, slaňuje. Aspoň to jde rychle. Už je u skal. Ale lano je pořád napnutý. S Ondrou se už klepeme jak důchodci na jízdný zdarma. Řveme na Mika ať už, do prdele, uvolní to lano. Něco mumlá, přes vítr ho neslyšíme. Sakra tohle není dobrý. Cítím, jak mi mrzne tělo, chladné šoky mnou projíždí až do konečků prstů… kdybych je měl. Vím, že to není dobrý. Mike je pořád na laně. Jsou pod ním lidi a nemůže dál. S Ondrou už na něj hulákáme všechno možný, hlavně ať se už, kurva, cvakne na fix a uvolní nám lano. Chci na něj pustit Ondru. Ten když mě ale vidí, bere lezecký cepíny a posílá mě dolů. Prý mi už mrazem hnědne xicht, ať neseru a koukam mazat dolů, že to doleze. Nehádám se s ním a děkuju. Při tom jištění jsem promrzl, ale slaněno mám za pár vteřin. Stojím ve skalách a začínám jistit Ondru, který už jde s cepínama dolů. Pode mnou řeší kluci problém. Naše 50metrový lano je na slanění krátký. Slaňovat totiž musíme po dvou pramenech, abychom mohli lano vytáhnout a tak máme jen 25 metrů. A chybí nám aspoň 10 metrů. Švédi jsou na tom stejně a tak lana spojujeme a dostaneme na slanění padesát metrů. Paráda. Všichni slaníme dolů. Ale trvá to dlouho, po spojení se Švédy nás je už osm. Je to peklo. Nekonečná noční můra. Mrzneme a čekáme. Slaňuje Dan. Pod ním několik set metrů srázu. Mám o něj strach. Mám strach i o Ondru a o Jardu. A taky o sebe.  Mike rozvážně slaní a jsem na řadě já. Chci to mít rychle za sebou. Odrážím se, ať jedu rychleji. Při přeskoku se odtrhn a pak se probořím do trhliny. Nedá se nic dělat, vylézt musím sám a zase spěchat dolů. Pak už jsem dole a společně čekáme na Ondru. Celkem jsme tu strávili 2 hodiny. Čekáním, navazováním a zase čekáním. Rychle sbíháme Mont Maudit. To, že jsme pořád v exponovaném svahu, si už ani neuvědomujeme, už jsme otrkaní. Hlavně rychle dolů.

Mezi Mauditem a Taculem nás chytne obrovský vítr, sotva se udržíme na nohou. A teď nás čeká další oříšek. Horní část stěny Taculu. Vstupujeme do prázdna, prostor před námi je neuvěřitelný. Přes dva kilometry volný prostor a my sestupujeme. Sklon svahu je tak velký, že se musíme otočit čelem ke stěně a zase rozehrát koncert s cepíny a mačkami.  Strach máme, ale ten jsme měli 80% času, co jsme na cestě, takže už jsme zvyklí. Během dvaceti minut, jsme pod stěnkou a teď jdeme po úzké římse pod serakem. Je vysoký asi 20 metrů. Fíha. Nejde si to ani představit. A my brousíme jeho stěny, ať se nepřevážíme a nespadneme rovnou do údolí. Ale už vidíme stany! Sice jsou pořád 400 metrů pod námi, ale už jsou na dosah! Strmý svah slézáme a sjíždíme po zadku. Už nemáme sílu. Když nám ujede noha, kecneme si tam a sedíme. Zase spolu nemluvíme, nebo jen naprosto minimálně. Máme toho dost. Každý krok bolí, každý krok je nebezpečný. A my se motáme jak omladina v pátek v noci před Retrem. Už jsme skoro dole, ale i tak si sedáme a odpočíváme. Mike nám děkuje, prý by to bez nás nezvládl. My jsme taky rádi, že šel s námi, když Ondra zapadl do trhliny a zavrávoral, jeho 120 kg svalů se hodilo. Z tábora už vidíme, jak nám jde naproti jedna postava. To musí bejt Vlaďka. Jsme už kousek. Sjíždíme poslední metry a jsme dole na ledovci. Vlaďka nám dává pití a každého obejme. Až teď to z nás padá. Zvládli jsme to. Jsme dole. V bezpečí.

Naposled se vyfotíme se stěnou. A co pak? Nezvládáme nic. Dan jde s Vlaďkou na polívku, my ostatní se odvlečeme do stanu. Během chvilky jsem ve spacáku. Skoro nahý. Je mi horko a zároveň zima. Jsem vyčerpanej, unavenej, polomrtvej. Ale zároveň šťastnej, že jsme to dokázali. My všichni společně! Když z chaty sejde Dan, skoro spím. Ale ještě si povídáme. A pořádně si uvědomujeme, co jsme dokázali. A že je to za námi. Poslední noc s Danem ve stanu byla nádherná. Ne že bychom si dělali dobře. To jsme ani nemuseli. Protože dobře nám bylo. Prostě proto, že jsme právě vylezli na Mont Blanc a teď si v teple spacáků ležíme na ledovci, ráno vstaneme, až budeme chtít a půjdeme dolů. Pohoda.

Balení nám šlo lehce. Srdečně jsme se loučili s každým v BC. Ondra i Jarda zamačkávali slzičky. Vlaďka se dojemně loučila se Švédy. My s Danem si chlapácky podávali s ostatními ruce. Pak už jsme museli náš dočasný druhý domov opustit. Stoupání na lanovku nebylo naštěstí tak hrozný a tak za hodinku už stepujeme v moderní budově. U turistů vzbuzujeme údiv i odpor, protože někteří na nás koukají, jako že smrdíme. Nejvíc teda na Vlaďku. Co nevidět jsme dole a už nás čeká jen seběhnout k autu. Bágly jsou zase plné a tak si domlouváme, že si lano po 250 metrech prohodíme. Já nesu první. Dan, jakmile měl nést něco společného, natáhl čáru a zmizel neznámo kam. Potkali jsme ho až u auta. Ale chápeme ho, jeho ochablá zádíčka by to lano neunesla. Dan, ještě něco mumlá, že chtěl počkat, ale bohužel zabloudil. I když nás naštval, vzhledem k jeho orientačnímu smyslu bych mu to i věřil. U auta se shledáváme se zbytkem – tzn. tři turisti z normálky a Bára. Balíme, nahazujeme věci do auta a odjíždíme. V Tescu v Chamonix nakupujeme osvěžení. Některým se zdálo, že už mají prázdné krabičky a tašky s jídlem. Auto by pak bylo moc prázdné a tak ho zaplnili vínem, sýrem a čokoládou pro rodiče, prarodiče, tety, strýce a vnoučata.

Cesta už proběhla bez problémů. Dan, aby nemusel řídit, radši ztratil jednu čočku někde na ledovci, a tak se střídám s Jardou. Sedám si na jeho místě vzadu a vím, že se právě vracím z nejkrásnějších hor a z nejkrásnějšího výjezdu na jakém jsem letos byl. A že to stálo za to!