GRAN PARADISO
Je to tu! Je to tu! Je to tu! Konečně vyrážíme na náš
letošní hlavní cíl – Mont Blanc. Tuhle výpravu jsme začali plánovat už
v zimě, v době kdy mě obskakovaly sestřičky v nemocnici. A teď,
skoro po osmi měsících, je to konečně tady!!! Bohužel, nadšení není tak velké, neboť nastupují obavy. Plány, jak budu celé prázdniny běhat s báglem plným
vody, nějak nevyšly… …jako vždy. Nějaká
větší túra proběhla začátkem července na
Stubaii a pak jsem měl jen nějaké ferraty a jeden rychlo výstup pod Ankogel. No,
svaly sice nejsou rosolovité, ale k tvrdosti skály mají taky daleko. Mnozí jsou asi na tom dost podobně, neboť
z původních dvou dodávek nám zbyla jedna, doplněna o osobák holek, které
plánují jen Gran Paradiso a v půlce týdne, v době kdy budeme bojovat
na Blancu, nás opustí.
Takže osazenstvo je takovéto. Dodávka: já, Dan, Tomáš,
Ondra, Jarda, Ježa, Hanča, Vlaďka a Bára. Osobák je Andy, Verča, Baruš a Káťa.
V pátek začíná nakládání a svážení, které zabere klasicky dvě hodiny a to
i přesto, že jediné větší zdržení máme
jako vždy u Tomáše s Bárou, neboť snosit asi 10 tašek a 30 krabiček jídla
dá zabrat, zvlášť když se Bára ještě sprchuje. U Dana přeskupíme skupiny do
požadovaných bojových formací a horko těžko hrajeme tetris v kufru
dodávky. Jsme už v tom tak dobří, že mi ani nenabíhá žilka na čele a kolem
deváté vyrážíme z Prahy. Klasicky do Plzně pro naftu a s Danem
skáčeme do osobáku, ať to holky nemusí řídit celý. Pohodlně bez zdržení frčíme
skoro celou noc a nad ránem už všichni spí, jen já v osobáku a Tomáš
v dodávce zkušeně svíráme volanty. Abychom se neunudili k smrti,
píšeme si zajímavé SMS: „Kdy bude svítat?“ „Nevím“ „Možná už svítá“ „Ba ne,
vole, to září město“… takhle si píšeme asi tři hodiny a za svítání nakonec
předáváme řízení vyspalejším. Já pěkně usnu vedle Jardy a Daník je pohlcen
pohodlnými sedačky v dodávce, kterou šoféruje Ondra. Při přejezdu do
Itálie platíme draze tunel a padáme do městečka Aosta, ze kterého pro změnu
stoupáme do osady Pont, do krásných 1900 metrů a naše nablýskané vozy zde
parkujeme kolem desáté. Parkoviště je slušně zaplněno, počasí jak z mateřídoušky
a místní restaurace vaří kávičky o
stošest.
Hodinku nám zabere, než si zabalíme všechno potřebné a
postupně vyrážíme. K chatě Vittorio Emanuele,která je ve výšce 2750 metrů, to máme
asi dvě hodinky pohodlné cesty. Bágly jsou těžké, zejména můj, protože Baruš si
usmyslela, že půjde s malým baťůžkem. Inu, vešla se, ale mě se trošku
zvedla gramáž. Ale beru to jako trénink. A nebo jako trest, až se zase někdy
zdržím do rána v baru. Vpředu skáče Hanča a holky jdou hned za ní. My se
táhneme celkem svižně taky, a pod námi s kopcem bojují Tomáš s Bárou.
Na chatě jsme chvíli po poledni a krásné výhledy zaměstnávají naše foťáky.
Zejména teda Hanču a Dana, protože nikdo jinej skoro nefotí.
Jezírko pod chatou
láká ke koupeli, vypadá nádherně, ale teplota by nás chlapce ztrapnila, takže
si dáme radši studené pivo. Za krásných 10 Eur se jdeme ubytovat a dostaneme apartmán
pro třináct lidí. No, apartmán… je to jedna místnost v budově co vypadá
jako kamenný kravín, nebo prasečák a po tom co se ubytujeme má i podobný
odér. Po vybrání míst na spaní a hádkám
o palandy máme celé odpoledne před sebou. Pár bláznů navrhuje vylézt někam výš
a mrknout se co a jak. Síla většiny, která je díkybohu líná, ale vítězí a tak se
jdeme fotit k jezírku. Větší šutry využíváme k boulderingu. Možná bych
to nazval spíš prdeling, protože jediné
co při tom děláme je, že se chytnem, vystrčíme zadek a spadnem. Zejména Tomáš
tohle ovládá v super výšce 10cm nad zemí a jeho oblé sexy půlky tak máme
celou noc před očima. Ještě teď se oblizuju. S Danem se fotíme s nějakým
ultraběžcem, sbíhajícím z kopce. Podle nás je to Kilian Jornet. Směje a utíká pryč. Ví, že jít s námi na
vrchol, byl by zahanben. Pak už jen
zkoušíme házet žabky. Zábava nám vydrží asi minutu, neboť Tomáš hodí žabek dvanáct, čímž nás zahanbí a
nasere a tak jdeme radši vařit večeři. Po ní ještě poslední úpravy vybavení a
tradá spinkat, protože vstáváme ve tři. Zacpáváme ještě díry pro šmírování,
kterými je naše cimra provrtaná. Nám klukům to nevadí, ukazujeme se rádi. A
máme co! Ale holky jsou nějaké stydlivé… ale to je po pár dnech s námi
pustí. A možná se pak i některé spustí. Ale nepředbíhejme.
V noci hezky
spíme, občas nějaký pacholek z nižší třídy (spáči, co spí na dolních
postelích) zachrápe, ale hned je násilně umlčen. Ve tři ráno vstávačka a balení
a snídání a halekání. V tom zmatku
zjišťuji, trapně, že jsem si nevzal čelovku. No co. Barunka ji určitě má a ráda
posvítí na naší společnou cestu. Nemile jsem byl překvapen, když mi oznámila,
že ji nemá. A stejně tak na tom byla Verča a Andy. Samozřejmě jsem měl
připravenou přednášku o tom, jak je čelovka naprostý základ a její zapomenutí
by se mělo trestat jako domácí násilí. Lehkovážnost, stupidita, skleróza,
hloupost. Tyto slova bych ve svém přísném poučování na děvčata jistě směřoval.
Jsa ale bez čelovky, držel jsem hubu a Barunku požádal o světýlko do stanu,
které měla v baťůžku. Takto kvalitně vybaveni a osvětleni jsme se vydali do
divočiny a do tmy temné tak, že jsme si připadali jako v tunelu Blanka bez
kabelů. Hektické balení a přípravy nakonec vyděsily Báru a výstup tak vzdala
hned na chatě. Tiše se rozloučila s Tomášem a odebrala se, s příslibem
několika hodin samoty a intimních chvile,k do spacáku.
Ježa vybírá cestu. Vede nás směrem správným, ale cestou
pochybnou. Šutry velké jako slon se nám staví do cesty, několikrát přeskakujeme
divoký potok a lezeme kolmé stěnky. Já a holky většinou po tmě. Myslím, že běh
pro světlušku může tiše závidět. Plahočíme
se takhle asi dvě hodiny, samej šutr a skála, zábavy asi tolik, jako na dámské
jízdě v hogo fogo baru. Když dorazíme pod
ledovec, sluneční paprsky už olizují svahy a rozednívá se. Čekáme, jak
se nám ty scenérie ukážou v plné parádě.
Dneska je ale okolní krajina jako slušně vychovaná dívka a celá se halí
do bílého závoje z husté mlhy. No nic. Nasazujeme mačky. Daník, snažíce se
dosáhnout svalnaté figury, ještě neumí svou pochybně získanou sílu ovládat a
tak si ohne spojovací plíšek na mačce. Vzteká se, nadává a hudruje, jako starý
horník. Vedle něj stojí bezradná a nešťastná Andy. Dobře míněnými rady se mu
snaží pomoct. Neúspěšně. Aby v tomto harmonickém vztahu nedošlo k rozkolu,
zasahuji a přikládám svou ruku k dílu. Jako vždy úspěšně a problém je brzy
vyřešen. Ostatní jsou šikovnější než Dan a tak brzy dupeme do svahu. První strmý svah a
pak už plynule a monotónně stoupáme do kopce jako žížala. Za chvilku začíná
lehce sněžit. A my pořád stoupáme. Ledovec občas prostřídá kamenný svah. Dál se navazujeme na lano.
První skupina
Ježa, Hanča, Jarda, Tomáš, Vlaďka se rychle navázali a hned, byli bez zájmu o
ostatní, pryč. Druhé družstvo Ondra, Káťa, Andy a Dan je následovalo a poslední
jsme se navázali my. Já, Baruš a Verča. Zkrátka, zase jsme byli jasně
nejsilnější vrcholové družstvo. Baruš se dělalo zle a Verča v podstatě
celou cestu odskakovala za sněhové muldy vyhodit přebytečnou zátěž. Podotýkám,
že nezvracela. No, naštěstí už v tom měla docela praxi a tak to vždy
zvládla rychle. Baruš do té doby nebyla nad 3000 metrů, Verča byla nejvýš na
Sněžce a to ještě na rande, takže si myslím, že jí tam někdo vyvezl lanovkou.
No, šance na vrchol nebyly nijak velké, co si budeme povídat. Ale i tak jsme
vyrazili. Na dlouho cestu do prudkýho kopce. Nic jsme neviděli, nic jsme necítili,
jen jsme šli. Tupě, jako ovce. Holky chytily dobré tempo a já se trošku
zaradoval, že to dáme. A pro sebe jsem se holkám uklonil. Poprvé na mačkách po
ledovci, Verča poprvé v Alpách, a hned nad 4000 metrů. A já se na tuhle
metu chystal několik let. Je ale fakt, že být s někým tak schopným a
krásným jako jsem já na laně, vylezl bych to bez přípravy taky.
Dokodrcáme se k velké odtrhové trhlině pod vrcholovým
hřebínkem. Přes trhlinu jsou opřeny hliníkové žebříky. Po nekonečné
nudě nás čeká něco zábavnějšího. Lezu už na prvním místě a jistím holky. Patrně
už jsou omámeny výškou, protože bez protestů nastupují na žebříky a trhlinu
přelézají. Chvíli přemýšlím, jestli jejich otupělost nevyužiju ve svůj
prospěch, ale kolem není žádné křoví a tak to zavrhuji. Po traverzu začínáme
přelézat kamenné bloky a stoupat k vrcholu. I když vidím totální nic, euforie
z blížícího se vrcholu pomalu přichází. Tak zase po roce nad 4000 metrů. Vítra
fouká, omrzá mi levá tvář. Podle mě musím být děsně sexy. A když u skalnatého
hřebenu u vrcholu potkávám Dana, který má jednu tvář také zamrzlou, na vousech
bílý povlak, jen si to potvrzuji. Jsme sexy. Společně se dohadujeme co dál.
Ačkoliv nejsme přímo na vrcholu, od kterého nás děli pár metrů skalnaté římsy,
jednoznačně navrhujeme sestup. Vzhledem k množství lidí bychom se na
vrchol dostali nejdříve za 20 minu t a zpět asi za hodinu. Naše první družstvo
na vrcholu právě uvízlo v zácpě. Baruš mrznou ruce, mě obličej a Verče
určitě taky něco. Když vidím klasickou vrcholovou Andy, tzn. že mi zamává a
řekne, že je to tu na prd, že je zima a fouká, je jasný, že se jde dolů. Abych
koukal do bíla, nepotřebuju být o 2 metry výš. Sestup už je rychlý. Vrcholová
fotka a svižně jdeme dolů po svahu. Jestliže, nahoře byly emoce holek zmražené
zimou, což mě trošku trápilo, při sestupu se konečně trošku projevují a mají
radost. Verča to sice doplňuje tím, že už nikdy více, ale cítí se fajn. A já
taky. Jsem na holky hrdej. Ba co víc, mám za ně mnohem větší radost, než za
sebe. Kdyby nešly tak rychle, zkusil bych je doběhnout a obejmout.
Doslova za chvíli už stojíme dole u skal a odstrojujeme
mačky. Verča zabíhá zase za roh. Nadšeně přichází zpět, že nám musí ukázat, co
vyfotila. Trošku se děsím. Je to fajn holka a mám ji moc rád, ale že bychom si
hned museli ukazovat hovna? Naštěstí nám ukázala krásnou ledovou jeskyni,
kterou při své pouti za štěstím a uvolněním objevila. Sestup po šutrech k chatě
už je klasické nutné zlo. U „apartmánu“ pak všichni vaříme a velice brzy
zalézáme do spacáků. Vyprávíme si zážitky a Verča s Baruš už chtějí na
další hory. A Andy je už zase usměvavá jako vždy! Paráda. Náladu mají všichni
skvělou. Kluci si nahonili výstupem ega a děvčatům mráz nabrousil bradavky. Je pak
jasné, že to v cimře jiskří jako v krbu. Pod rouškou tmy a pod záminkou zimy
se pak různé osoby k sobě tulí. Jelikož Dan i já vyznáváme celibát a
mravnost, nevydržíme to a s našimi děvčaty jdeme na chatu cucat vynikající
čokoládu. Jen ať se mládež pěkně vyřádí, přejde je to brzy. Jako nás dva. Vrátíme
se už do ztichlé místnosti a konečně se i my můžeme odevzdat náruči noci.
Ráno nás budí déšť a tak trošku spaní protahujeme. Postupně
se pak odebíráme dolů do údolí. Každý svým tempem, každý s kým chce. Je vidět, že v noci se některé sympatie
prohloubily. Třeba Káťa jde skoro v ruku v ruce s Hančou. Ondra
jde zase s rukou v kapse. U auta zase přebalujeme. Jestli něco
nesnáším, je to přebalování. Oblékání, přendavání, pokládání. Nesnáším to jako
špenát. Musím se soustředit, co si kam dávám a odkládám a stejně něco vždycky
zapomenu. Když to dělá v jednom autě 9 lidí, je to zmatek a shon jako na
mostě v Avignonu. Všechno však jednou skončí. I to špatné. A my tak
zavíráme kufr auta, měníme Káťu za Jardu, který jde řídit k holkám a jedeme do
Courmayeru. A právě tady má začít další část naší výpravy na Mont Blanc. Teprve
teď začne to pravé dobrodružství. A jaké
vlastně bude? To se dočtete v dalším díle. Telenovela pokračuje J
Žádné komentáře:
Okomentovat