Říjnové ferraty vol. 1 - aneb jak lezl dívčí tým :)
Zase jedno sobotní ráno, kdy v 6,30 nasedám
v Českých Budějovicích do dodávky, kterou kupodivu neřídí nikdo jiný než
Kuba. Je to k nevíře, ale dle prvotního plánu se příjezd do Budějovic
zdržel jen o půl hoďky. Auto je už plně vytíženo osmi pasažéry ve složení Kuba,
Tomáš, Monča, Káťa, Ondra, Tomáš, Barča a Martina. Na mě zbilo místo vepředu,
uprostřed. Místo parádní - s dobrým rozhledem, mezi Kubou a Tomem, ale
chvílema jsem měla strach, že začnu šlapat pedály místo Kuby. Po chvíli remcání
jsme se s Káťou prohodily a jelo se vesele dál.
Cestou jsme prostudovali navržený trasy. Kuba měl pořád za
cíl v sobotu zdolat dva výstupy. Přijíždíme k jezeru Attersee, kde
pod ferratou probíhá malá porada. Už cestou Káťa s Mončou přišly
s nápadem zvolit lehčí ferratu Katrin (prý asociace na Káti jméno). Po
krátkém uvažování se přidávám k holkám na lehčí variantu s pocitem,
že by mi vlastně docela stačilo se procházet kolem jezera. Loučíme se
s posádkou a vybaveny radami a mapami usedáme do dodávky a míříme do
městečka Bad Ischl, kde skoro náhodou po malém bloudění nacházíme ferratu. Nebo
spíš parkoviště pod ferratou. K naší vybrané ferratě Katrin nás čekalo
docela slušné stoupání napříč sjezdovkou, špatně značenýma cestama. Výhoda
chození ve třech je, že vždycky jedna z nás viděla pro ostatní
neviditelnou značku. A tak jsme asi po třech hodinách chůze dorazily
k ferratě. Za sebe musím napsat, že mě to dost štvalo, chůze bez konce,
počítala jsem hodiny, ale nakonec bereme úvazky, karabiny do rukou (sakra nemám
rukavice J
) a helmy a jdeme na to.
Začátek lezení byl trošku náročnější, lezu první, za mnou
Káťa a Monča zavírá naši skupinku. Zdoláváme první úseky, po chvilce nám to jde
vesele od rukou. Kocháme se, fotíme, a hlavně vedeme babský řeči – prostě
normální pokec na skále převážně o chlapech.
Ferrata je parádní, otevřená, nádherný výhledy. Jen před
sebou začínám příležitostně spatřovat starší manželký pár. Dolejzám je a
zjišťuje, že paní je na dně svých sil, a to těch fyzických i psychických. Nejdřív
si z toho děláme srandu, něco o studených večeřích, dáváme jim čas. Jenže
pořád je dolejzáme. Začíná mi být té paní líto, je fakt down a manžel jí
nepomáhá ale spíš prudí. Nechci, aby kluci ještě víc znarcisovatěli, ale přesto
musím napsat tichý dík všem náležejícím k týmu mountain store, protože
kdybych potkala tohoto týpka na jaře, nikdy by mě na ferraty více nedostal.
Nicméně podstatou našeho setkání s tímto párem lezců
bylo docela slušný zdržení a tím jasné vypuštění ferraty č. 2.. Katrin je
převážně hřebenovka a paní se moc předlézt nedala. Voláme Kubovi, že zdržení,
který určitě už měl v hlavě řešení, které se nabízelo. Konečně na vrcholu.
Už jsem to za paní nevydržela a tak mám na vrcholu dost času na focení, lezení
na kříž. Co jsme se tam trochu vyblbly, začaly jsme řešit cestu dolů.
K lanovce půl hoďky a další dvě hoďky dolů. Rozhodly jsme se, že do toho
dáme všechno a jdeme k lanovce. Káťa mrká na chlápka u lanovky, ten nám
však suše sděluje, že „wenig Geld“. Přemýšlíme, co dál. Námi opuštěná část
výpravy je už dole a čeká. No vyndáváme všechny postrkané peníze a
s vypětím sil dáváme dohromady potřebnou částku (42 E) a sedáme na
lanovku.
Sedáme do auta a jedeme si pro zbytek výpravy. Ale cesta
není tak snadná, Bad Ischl je fakt zmotaný město, hledáme cesty jak odtud ven,
Káťa kouká do mapy, avšak při dlouhém hledání v mapě je jí špatně a Monča
to zalomila a chrupká. Po několika otočeních se chytáme nějakýho auta, který,
jak jsme se rozhodly, jede určitě na dálnici a vyvede nás. A ono to kupodivu
vyšlo.
Zbývající členy naší výpravy nalézáme v sympatické
hospůdce v rozverné náladě nad krásně orošenýma sklenicema piva. Usedám,
sním o pivu, ale po detajlnějším rozhlídnutí chápu, že já si pivo už dát nemůžu
a popoháním posádku do auta. Konečně přijíždíme k altánku, místu našeho
odpočinku. Fofrem stavíme stany, Bára s Tomem rozkládají žďárák, Tom II
nás zasvěcuje do kouzla samorozkládacího stanu, snášíme jídlo a pití, dodávka
vydává svoje skryté poklady. Po vydatné večeři všichni pomalu odpadáváme. My
jsme ve stanu tři, pro pocit bezpečí jsme se s Marťou dohodly, že chceme
do stanu chlapa a je to Ondra, který nám zajišťoval měkké rameno místo poštáře,
svýma alkoholickýma výparama krásné sny a hlavně teplo.
Ráno probíhá rychlá hygiena a plánuje se, kam dál. Opět se
dělíme na dvě skupinky. Tomáš a Ondra vyrážejí na Loser, o dost náročnější
ferrata. Obdivně na horu koukáme a vyrážíme na kochací ferratu Alterer u
Gosause.
Všichni, kdo máme čím fotit, tak fotíme. Nádherný počasí,
Dachstein v odrazu jezera, barevný listí, paráda. Lezeme, fotíme, pohoda,
až dolejzáme k lanovýmu mostu. Někteří z nás věděli do čeho jdeme, my
ostatní přilejzáme ke 30 metrovýmu mostu s různými pocity. Všichni se
s tím rovnáme po svým. Jen Martina, která leze přede mnou, je ve svým
živlu. Konečně se to s ní někde pořádně houpe, může dělat holubičky a
užívá se obdivného pohledu lidí procházejích pod ní. Za mostem je už jen kousek
k cíli. A tak děláme posledních pár fotek a vyrážíme pro Toma
s Ondrou, kteří na nás čekají v ležící poloze s nohama nahoře.
Zásobují nás svými zážitky a plánují, kdy Losera zdolají znovu.
Cesta domů už tak hezky neodsejpá. Kuba pro jistotu už
nemluví, zakazuje nám pít zbylé víno, prý kvůli zápachu v autě, což bylo
dost irelevantní vzhledem k tomu, že jsme se všichni zuli. Konečně
s několikahodinovým zpožděním přejíždíme hranice a v Budějcích nás
vítá ozdobený vánoční stromek (jako v jiné době).
by Jitka Maršálková
Žádné komentáře:
Okomentovat