BISHORN – s hlavou v oblacích a s výhledem na Weisshorn
Can we climb
this mountain? Higher now that ever before… 4153 m n.m.
Kolem 7 večer nastupuji do skoro již plné dodávky a
v Plzni nabíráme posledního člena výpravy Honzu. Nedávno byl na Islandu,
tak máme na začátek společné téma. Pak si dopřejeme trochu spánku za jízdy a
cesta nakonec docela uteče. Je nás celkem 9 – převážně mužskou výpravu
doplňujeme Hanča a já.
Do vesnice Zinal dorazíme kolem 5 ráno. Finále
cesty je samá ostrá zatáčka, což nás všechny dostatečně probudí. Nevím, zda to
bylo mým nachlazením nebo rozespáním, ale první, co mě dosti a nemile zaskočilo,
byla ta neskutečná zima, co byla,
když jsme vylezli z auta. Vypadá to, že na sebe postupně navleču všechny
teplé vrstvy oblečení, co mám sebou J.
Martin, Tomáš a Adam je první odvážná trojice, která se vydá na výšlap rovnou a
ještě za tmy. Naštěstí zbytek je naladěn stejně jako já na lehký odpočinek a
chůzi za světla … když už člověk dupe do kopce, tak ví aspoň kam a kudy a užije
si pěkné výhledy! Kuba si ustele na paletách ve žďáráku, aby se trochu dospal
poté, co statečně odřídil celou cestu a všechny nás bezpečně dopravil na místo.
Zbylých 5 se nás rozloží různě v dodávce a pěkně se zachumláme do spacáku. Druhý výstup z auta je už
o něco optimističtější než ten první po příjezdu. Jsme v krásném údolí a
vrcholky okolní hor už krásně osvítilo slunce. Pomalu se protáhneme a balíme
věci do batohu – spacáky, stany,
karimatku, mačky, cepín, někdo pár plechovek piva Braník :-) apod. Někteří
z nás už jsou víc než natěšení. Vycházíme
z 1700 m n. m. a cílem naší skupinky pro dnešní den je dojít k chatě
Cabine de Tracuit, nachází se ve výšce 3270 m n.m.
Výstup je hned od začátku celkem náročný a strmý, ale aspoň to utíká. Každý
si jde svým tempem, ale všichni jsme tak nějak v dohledu. Za chvíli již
máme krásné výhledy do údolí, takže výstup je o to hezčí. Brzy vidíme vysoko a
v dálce chatu a to je již dostatečná motivace pro zbytek výstupu. Naštěstí
jsou Kuba a oba Honzové rozumní a nikam se zbytečně neženou. Myslím že jsou
rádi, že na mě můžou čekat a vydýchat se. Děláme pauzy, kocháme se výhledy a
odpočíváme, slunce se nám ale pomalu schovává za mraky. Poslední pasáž
k chatě je pole velkých suťových kamenů. Jedna strmější pasáž na konci a
poté se nám již otevře krásný pohled směrem k ledovci. To už jsme již kousek od
chaty, pro mě něco jako oáza uprostřed pouště.
Hřeje mě pomyšlení, že se alespoň na chvíli schovám před zimou, větrem a
horskou pustinou.
Chata je částečně otevřená a úplně vymazlená,
uvnitř zařízená velmi prakticky a ve dřevě, z hlavní místnosti je moc
pěkný výhled na protější vrcholy a do údolí. Sedneme ke stolu a dáme si všichni
relax. Kuba s Honzou otevřou pivo, které po té vynášce chutná a osvěží o
to více. Dám si pár loků a krev se hned rozproudí. A když Kuba vybalí Vysočinu
a Honza voňavé uzené, tak se mi úplně začínají sbíhat sliny … kap, kap J Rychle dojídám mou
bagetu s lososem a ochutnávám od nich. Gastro-zážitek dne a spokojenost! Na
chatě se prostřídá několik lidí. Největší je skupinka Francouzů, co si nahoru
na chatu vynesla šampaňské a různé další pochutiny včetně zeleniny – rajčat, lilku
a cukety, kterou si pak dokonce zapečou k večeři! Jóóó Frantíci jsou to prostě
gurmáni! Jako cuketu mám ráda, ale v tomto případě souhlasím
s klukama, že při výstupu by to nejspíš byla jedna z prvních věcí,
které bych vyhodila z batohu, pokud by byl zbytečně těžký. Boloňské
těstoviny z pytlíku sice žádná pecka nejsou, ale aspoň zahřejí a nasytí. V kamnech
je krásně zatopeno a z teplé místnosti se pomalu stává spíš sauna. Začínám
mít obavy, že ven už mě nikdo opravdu nedostane. Čekáme na naši „ironman
trojici“, která to vzala rovnou na vrchol a vrací se zpět na chatu. Přijdou
docela utahaní a s bolestmi hlavy, ale na vrchol došli, jsou to borci! Obdivujeme.
Sdílíme zážitky dne. Domluvíme se, že muži okouknou terén a postaví stany. Jsem
jim neskutečně vděčná, že si to vezmou na starost a nemusím do té zimy ven,
když už jsem skoro v tílku J))
z toho tepla, co v chatě je. Ve vzduchu visí rozdělení do stanů, moc
se navzájem neznáme. Ale Kuba to vyřešil hravě jednoduchým nákresem na papír
tak, že si vzal mě a Hanču do stanu a zbytek výpravy rozdělil po dvojicích. Trochu
se děsím spaní venku ve stanu, ale netrhám partu a beru to jako výzvu. Kdo
nevyzkouší, nezjistí. Takže kolem 8 nebo možná později se soukáme do stanu, kde
je nám ve třech trochu těsno, ale uklidňujeme se tím, že nám aspoň nebude zima.
Všem se nám nechce moc spát, tak se bavíme strašidelnýma historkama. Je tedy
víc než jasné, proč chtěl Kuba spát uprostřed, ale jak to viděl o si můžete
přečíst níže, v jiném článku :)
K ránu se všichni budíme cca o hodinu dříve
s bolestí hlavy, tak si rovnou zapijeme ledovou vodou Paralen. Bála jsem
se, že budíček ve tři bude problém, ale nečekaně jsem se ho nemohla dočkat a už
se těšila, až se rozejdu a pohybem zahřeju celé tělo! Nejhorší je vylézt
z teplého spacáku, pak už je to jedno, děláme to, co musíme a chceme. Příprava
chvíli trvá, ale kolem 4 h ranní stojíme na kraji ledovce. Šup do sedáku, nasazujeme
mačky a bereme cepín, o ten se velkou část cesty především opíráme J to mi jde. Ale kdyby
došlo na věc a bylo by nutné jej použít při pádu, tak teda opravdu nevím, zda a
jak bych zareagovala, přestože jsem dostala od Kuby MS rychlokurz „jak zacházet
s cepínem v případě pádu“. Plánovaný praktický trénink u chaty jsme
jaksi nestihli. Všude je tma a nad námi nebe plné hvězd, ticho a klid. Nemám
žádná velká očekávání, ale tak nějak se těším. A doufám, že když už se tam
někam nahoru vyškrábu, tak budou hezké a pro mě nové výhledy. A konečně je
tu…ten křupavý zvuk namrzlého sněhu pod botami. Na laně jdeme navázaní tři –
první Kuba, Honza a já jako poslední uzavírám. Trochu si připadám, jak pejsek
na vodítku. Na jedné straně trochu nesvobodně, ale na druhé bezpečně. Nebo jsem
se prostě rozhodla, že těm klukům přede mnou věřím a že to zvládneme. Někde
před námi už s náskokem šlape trio Hanča, Jirka a druhý Honza. Nejdřív je
to docela rovinka, pohoda, taková noční procházka. Ale pochvíli se kopec začíná
postupně zvedat a chůze je náročnější, dost nás zpomalí a musíme častěji
odpočívat, pít. Jsem ráda, že je tma a nejsou vidět žádné trhliny, i když jich
tu prý moc není. Pořád čekám, kdy se zahřeju výstupem, ale v tom
v čem jsem oblečená mi je tak akorát. Dokonce v půlce kopce přidám
ještě mikinu. Stopa je prošlápnutá od skupinky před námi a nyní se boříme do
sněhu o něco hlouběji. Opět si na chvíli trochu zanadávám sama pro sebe a zamyslím
se nad smyslem celého plahočení do kopce. Naštěstí jen na chvíli a pak už zase
poslušně šlapu dál. Kluci jdou o něco rychleji a lano se stále častěji napíná.
Kéž by mě kousek povytáhli, přeju si. Ale to nejde, musím šlapat já sama po
svých.
Mám děsnou
chuť si někomu postěžovat. A taky si sednout do sněhu a prostě tam jen chvíli
trucovat, jen tak nebo aby si mě někdo všimnul. To ale nemůžu teď a tady, říkám
si. Už to nemůže být daleko. I když Kuba mě svým hodinovým odhadem trochu
vyděsí. Cože? Ještě další hodinu se tam plahočit? To snad ne!
V dálce před námi vidíme část cesty, co vypadá
jak rovinka, super, už abychom tam byli! Šlapeme dál, ale jde to pomaleji, hůř
se dýchá a hlava bolí pořád stejně. Takový kokteil zvláštního stavu, který může
být chvílemi i slastný, pokud se mu oddáte. Zdání klame, rovinka není rovinka,
ale pokračující kopec, jen o něco mírnější než ten hrozivej, co je za námi. Je
to boj, na chvíli se zastavíme a poté se zase pomalu rozejdeme po pláni. Začíná
pomalu svítat, obrysy okolních hor se rýsují. Máme hlavu doslova
v oblacích :-)
A pak … už
je vrchol na dohled.
Kuba i Honza
ho taky jistě vidí, ale netuším, jak jsou na tom a co se jim honí hlavou, na
povídání není síla. Všimnu si Kubova letmého úsměvu ve tváři, když šlape pravotočivou
zatáčku a ano..vidím to stejně, na vrchol je to už jen kousek, máme to
v kapse! Závěrečný úsek je před námi.
Ach ano, teď je ta příležitost i nutnost použít
cepín, jak se má…seknu do sněhu a drží…ale pořád drží, takže jak s ním
ven…musím opatrně, abych zbytečně prudkým pohybem nespadla dozadu. Jsem
nedočkavá a už chci být nahoře, ale chce to ještě trochu soustředění. I malá
chyba může mít špatný konec. Sakra! Lano se mi motá pod mačky. Nervozita
doslova pár desítek cm před vrcholem stoupá… Krok, druhý …A STOJÍM NA VRCHOLU !
EUFORIE A RADOST ! JUHUUUUUUU … všichni se objímáme a je to super pocit. Kousek
od nás je skupinka Francouzů, co nám udělá společné foto.
Poté i my si dáme hned několik různých fotek. Můj Iphone bohužel
zamrzl cestou těšně pod vrcholem, tak jsem ráda, že Hanča a Kuba fotí, přestože
jim pak pekelně mrznou prsty. Je přibližně půl osmé ráno. Asi se mi tomu úplně
nechce věřit..ale jsme NA VRCHOLU !!! Je
to nepopsatelná a dechberoucí nádhera ! Všude kolem dokola nekonečný prostor a krásné
zasněžené vrcholy. Točí se mi z toho hlava. Fascinující. Na protější
vrchol Weisshorn, který je částečně osvětlený sluncem a vypadá plasticky, je
krásný pohled.
Jak zmínil Jirka (myslím) úspěšný výstup končí
sestupem, takže je čas vyrazit zpět dolů. Sníh při sestupu se krásně třpytí. A my jak malé tečky ve svahu. Je to úleva jít
zase chvíli z kopce, říkám si, ale za chvíli už se mi to tak nelíbí. I
když to po sněhu občas pěkně „jede“. Sestup je trochu dlouhý, ale stále mám
euforické pocity a něco jako zdravou kocovinu, tak je to dobrý. Horší už je
zbývající sestup od chaty zpět k autu. O tom se raději moc rozepisovat
nebudu, padlo by hodně sprostých slov, které nejsou hodné ženy :-). Ale myslím,
že za vše mluví fakt, že většina z nás si ještě minimálně dva dny po
návratu nemohla sednout ani na záchod :-) !
Nezapomenutelný
zážitek a (obávám se, že i) nová vášeň.
Někdy
v sobě objevíme neskutečnou sílu, o které do té doby ani netušíme !
By Kateřina Zelenková
Žádné komentáře:
Okomentovat