MONT BLANC A BISHORN 7/2016 - BISHORN

MONT BLANC ČERVENEC 2016 - BISHORN

Je sobota ráno a já zase musím vstávat před sedmou. Cca před 48 hodinami jsem se vrátil z Chamonix a už tam jedu zas. Tentokrát nás bude 14, což slibuje pořádnou porci zábavy. Nicméně nutno podotknout, že děvčat bude jen 5. Což porci zábavy zmenšuje zhruba na polovinu. Zejména pak pro ostatní chlapce, jelikož skoro polovinu dívek jsem si do stanu zamluvil já a podle jsem tak využil roli organizátora.

Většinu reportů začínám představením naší skupiny. Teď to ale odfláknu. Ne, že by si to dotyční nezasloužili, právě naopak, protože všichni byli skvělí. Ale než bych nás představil, většina z vás by v lepším případě u čtení usnula, v horším případě by si tento papír vytiskla a utřela si s ním zadek.

Takže to vezmeme hopem, ačkoliv ani to tak rychlé nebude.  Chytří z Vás asi už bystře vytušili, že zase jedu já, Kuba a Andy. K nám se ze staré dobré party připojuje Verča, Janča z Brna a Mickael. No a ostatní s námi jedou prvně. Tak to hezky nasázíme: Žaneta, Věrka, Jirka, Rosťa, Petr, Hozna D., Honza F. Honza M. a Honza M. II.  Ano, přátelé, vzhledem k velkému počtu účastníků jsme opět zavedli zjednodušující pravidlo, že alespoň 25% účastníků musí mít stejné jméno.  Dva Honzové toto pravidlo vzali velice seriózně za své a dokonce vyrukovali i se stejným počátečním písmenem svého příjmení. Jelikož jsme to nedomysleli, značně mi to teď komplikuje psaní, ale těm dvěma je to evidentně u prdele a dál se jmenují stejně.  Pokud se chcete tedy o každém účastníkovi něco dozvědět, nezbude Vám nic jiného, než číst dál.

Celá banda se tedy společně rozjede z Prahy směr Plzeň. Dodávku kočíruju já a osobák splašeně ovládá Andy. V Plzni nabíráme právě Honzu M II. a i přes malé kufrování, kdy si Andy popletla Olympii s Plazou, se nám ho podaří nabrat. Nic už nám pak nebrání přejet hranice do země dálnic. Celá cesta je ve znamení neustálé rotace pasažérů mezi auty. Svádí se to na pohodlí a nepohodlí tu v dodávce, tu v osobáku, ale všichni ví, že jde vesměs jen o sympatie k řidičům, tedy že do osobáku to více táhne kluky, a do dodávky zase holky. V dodávce však holky vydrží jen chvíli, neboť testosteron tam jen stříká a ony tak nemůžou v klidu spát.

Když se dostaneme do Švýcarska, musíme rozlousknout jeden zásadní oříšek, který nám do nosu cvrnklo neustále se měnící nepříznivé počasí. Během cesty se předpověď několikrát změnila a vypadalo to, že se nám může časově vydařit i aklimatizace na Bishornu. Ovšem stále existovalo riziko, že se na nás ve zbytku týdne mráčky naserou a zahalí nám Blanc. Takže jít na jistotu nebo riskovat, ale mít lepší aklimatizaci a další 4000+ na pažbě? Dali jsme hlavy dohromady, někteří se je dokonce snažili dát blíž, než bylo vhodné a rozhodli, že dáme Bishorn. Zpětně to bylo naše naprosto geniální rozhodnutí, které by učinil snad ještě jen Stephen Hawking.  Rychle přenastavuju v hlavě navigaci, neboť se už ve Švajcu vyznám a naši karavanu směřujeme do Zinalu. Parkujeme na zastrčeném parkovišti, a jelikož se již stmívá, rychle stavíme stany.  Kdo s kým a proč netuším, jelikož všichni byli unavení z cesty, a tak si myslím, že k žádnému neplánovanému početí nedošlo, protože po pár minutách už plachtou mého stanu otřásalo hluboké chrápání.

Ráno se snažíme vzbudit brzo, a co nejdřív vyrazit na chatu Cabane du Tracuit. Hned od začátku se začínáme pěkně formovat do lanových družstev. I když by se asi spíš slušelo napsat, že hned od začátku já, Andy, Verča a Janča ukazujeme extrémní pomalost. Ne jen při výstupu, ale i při balení. Takže nás většina opouští a naše rychlá rota vyráží se zpožděním alespoň 20 minut za ostatními. Po stoupání přes rozkvetlé zelené louky, které jsou posety barevnou záplavou květů, a po překonání nástrah v podobě statných býků a roztomilých oslíků, se společně scházíme na skalnatém zlomu. Naše rychlá rota, která dorazila o dost později, zase začíná zdržovat, a tak nás rychlíci opět opouštějí. S Mickaelem jdeme ještě doplnit vodu, ale  to se nedaří úplně na výbornou, neboť Mickael, Francouz žijící v Praze, který tak z běžného výletu do hor udělal mezinárodní expedici, má ruce nešikovné jako střihoruký Edward a upouští jedno víčko někam po proudu do údolí, čímž Verču připravil o jednu funkční lahev. Sígr jeden.

Pomalu stoupáme výš a výš. Když píšu pomalu, tak myslím fakt pomalu.  Zastávky na fotky, čůrání a sraní jsou častější, než je zdrávo, ale nikomu z nás to nevadí. O to víc si užíváme výhledy na bílé ostré štíty. Ať chci nebo ne, tyhle pohledy ve mně vyvolávají tak uklidňující pocit, který se při pohledu na moje funící souputníky mění ve štěstí, a když společně vtipkujeme, přechází to v totální nadšení.

Kousek pod chatou, už na sněhových polích mě ze zadumané chůze probírá zvonivé „No koho tu nepotkám…“ Vzhlédnu a koho nevidím – Renču, se kterou jsme již několikrát na horách zkoušeli pokořit pár vrcholů. Hned se zdraví i s Verčou a Jančou. Pomalu se loučíme a v jejích očích vidím smutek, že nemůže jít s námi, protože tak přijde o krásné pohledy na můj zadek.

Když se dotrmácíme k chatě, stany naší skupiny už stojí. Můj, Verči a Andy nikoliv. Není nač čekat, beru lopatu a začínám kopat místečko pro naše noční radovánky. Když mám skoro všechno vykopané, holky mi seberou lopatu a chtějí vyfotit, že teda jako taky kopaly. Jsem omámen výškou a jejich parfémem, a tak jim, já debil, dělám fotky. Samozřejmě to vyznívá tak, že makaly hlavně ony. Stan nakonec v rámci možností stojí. Čaje jsou uvařené, a jelikož máme v naší družině několik nováčků, zkušený Honza D a Honza M II. se rozhodnou, že uvedou ostatní do tajů bezpečného pohybu po ledovci, a to se vším všudy. Přesouváme se k chatě a ve sněhovém svahu Honzové ukazují, co a jak dělat s lanem. Všichni si to pak zkouší a tahle lekce se klukům velice povedla. Já výuku opouštím předčasně, protože Andy s Verčou zůstaly u stanů a já se bojím o naše zásoby jídla, neboť Andy sežere, co může, a pochybuju, že by jí takové něžné stvoření jako je Verča dokázalo zastavit. Díkybohu si Andy snědla jen vlastní placatou Tortillu, ale tváří se nasraně, protože se nemůže tortill dopočítat – jedna jí stále chybí. Když jí pak večer najde ve stanu, její nadšení nezná mezí a máme s Verčou co dělat, abychom ji udrželi ve spacáku, protože chce běžet do chaty a pomocí světlic si udělat na oslavu nálezu Tortilly soukromý ohňostroj.  Když se cpeme do stanů, na tvářích dívek je vidět lehká závist, neboť ve stanu s Mickaelem spí Věrka.  A co si budeme povídat, o Mickaela by mělo zájem i pár jedinců mužského pohlaví. Na chlapcích je vidět závist také, protože ve stanu s Andy a Verčou jsem zase já. Jediná spokojenost je vidět na tvářích chlípníků Rosti a Honzy M II., protože mají ve stanu Žanetu a stan mají celkem malý. My s holkama máme stan velký, ale i tak většinu doby, kdy se chystáme na spaní, strávím zaházen bágly, vlhčenými ubrousky, podprsenkou a jídlem, jelikož holky prý nemají prostor. Jako správný Gentleman jsem si vydobyl místo uprostřed, jelikož jsem nechtěl, aby se holky mezi sebou hádaly, která bude spát u mě. Takhle si každá přijde na své. Toho využívá zejména Andy, která mi pod záminkou omaku hustoty peří mého spacáku Malachowski několikrát šáhne do míst, které jsou pro všechny dívky, až na jednu, zakázané. Když tento fígl na mě zkusí už potřetí, otáčím se a zbytek noci spím čelem k Verče, která je slušně vychovaná a její srdce v současné době jezdí na hřbetě jistého Italského hřebce.

Budík nás budí ve 3:00. Ve 3:30 chceme vyrážet. A protože jsme s holkama zásadoví, držíme se naší vysoko postavené laťky a zase zdržujeme. Naše pomalé družstvo nakonec doplňuje Janča a Rosťa a musím říct, že svým tempem zapadli skvěle. Druhé, neboli středně rychlé družstvo tvoří Věrka, Honza F., Mickael a Jirka. No a první mužstvo tvoří Kilian Jornet, Lewis Hamliton, Uelli Steck, Lance Armstrong a Usain Bolt. Neboli rychlíci Petr, Žaneta, Honza D., Honza M. a Honza M II. Tihle se mi mihli ráno před očima a skoro celý den jsem je pak nevidělJ. Vyrážíme tedy na ledovec, lano předpisově napnuté a naše tři skupinky pomalu stoupají vzhůru. Pozvolná rovinka se zvedá v nepříjemný prudký svah a mačky se zakusují do zmrzlého pevného sněhu. První a druhé družstvo stoupá svižně a spolehlivě. Patrně za to můžou takticky rozmístěna děvčata, před kterými se chlapci naparují, čímž zvyšují tempo. Zejména Petr chce zapůsobit, a tak žene jak nadržený býk vzhůru, což jistě ocenili tři Honzové na laně. V druhém družstvu zase chlapci nechali vést Věrku, takže se nahoru sunou se zraky upřenými na její zadek. Neviděli tak krásu vycházejícího slunce, které oranžově zapálilo sníh a svými paprsky malovalo krásu po ledovém sněhu. Naše super poslední družstvo už tak rychle nešlo. Zejména proto, že já ani Rosťa vlastně nemáme o dívky vůbec zájem, takže jsme se neměli před kým předvádět. A jelikož dívky měly zájem jen o Mickaela, nebo o některého z Honzů, kteří byli daleko vpředu, tak se taky zrovna nepřetrhly s nějakým výkonem. Tempo tedy nebylo valné, ale šli jsme. Jelikož mi přišlo velice namáhavé na ostatní řvát „STOP“ a posléze „JDEME“, rozhodl jsem se pískat. Brzy tak všichni na písknutí zastavili krok, aniž by museli zvedat hlavu a na písknutí, které jsem se snažil melodicky obměňovat, opět vyrazili vpřed. Zhruba od výšky 3400 metrů až do 3900 metrů sedá krize na Verču. Úsměvy, kterými mne do té doby zásobovala, jsou ty tam a přestávky tráví v předklonu. Občas zavrávorá a vypadá, že usne ve stoje jako Šípková Růženka. Nicméně ukazuje srdce bojovníka a pokračuje dál. Zhruba 200 metrů pod vrcholem jí krize opouští a její týdny vyběhaná forma je zpět. Naopak ale teď krize sedá na Andy a částečně i na Rosťu. Tempo máme tedy stále stejně „svižné“. Pokud bychom náhodou chtěli zrychlit, máme na laně Janču, která, dle svých slov, měla krizi od stanu až po vrchol. Nicméně jsme popřeli všechny zákony, které se popřít dali a po dlouhých 4 hodinách se dostali těsně pod vrchol, kde jsme potkali první lanové družstvo, které s úsměvy slézalo vrcholový sněhový výšvih. Na vrcholu jsme si ještě stihli udělat fotku s druhým družstvem a pak začalo naše charakteristické focení. Andy sama, Andy s Verčou, Andy s Verčou a Jančou, Verča sama, Janča sama, Rosťa sám, Rosťa s Jančou, Rosťa líbající Janči helmu, atd. atd. Kombinací je nekonečně mnoho a my jsme se tak nekonečně dlouho fotili. Když jsem si i já chtěl udělat fotku s Weishornem, sedíce na hraně vrcholu, ostatní ji museli mít také, a tak se naše kolečko fotek opakovalo. Když jsme už dostatečně promrzli, vydali jsme se dolů. A šlo se panečku pěkně rychle. Během pár minut jsme byli pod výškou 3900 metrů a Verče, která má patrně předky někde mezi šerpy v Himalajích, se opět udělalo zle. Sestup jsme zpomalili a na ledovcové plato se tak dostali už pod rozpáleným sluncem, které způsobovalo, že jsme se bořili jako kreténi.

Dobrá nálada z vrcholu a perfektní spolupráce byla ta tam. Já už byl taky hotovej a při krátké přestávce jsem si schrupnul. Po pár metrech už nervy všech cákaly jako rozbouřený pacifik v bouři a celé to vyústilo v odepnutí se od lana a slavností doražení ke stanům v několika minutových rozestupech. Na nervy je nejlepší spánek a tak se každý odebral na zasloužený odpočinek do stanu. První družstvo mezitím složilo stany a vydalo se na sestup. Po růžových snech, kdy nám skákající zajíčci a hopsající jednorožci přinesli na rty opět úsměv, balíme stan a i my vyrážíme dolů. Naše zpomalené tempo nyní postihne i Honzu M II. Mickaela, Rosťu a Žanetu a tak všichni sestupujeme společně. Přestávka střída přestávku a spíš než nohy nás teď bolí prdele z věčného sezení. Do toho ještě čekáme na Janču, která si při gymnastické sestavě, kterou chtěla zapůsobit na Rosťu, udělala něco s kolenem. Sníh vystřídala tráva a kameny a sestup se pomalu ale jistě stával utrpením pro každého. Doslova muka prožívala Andy s Veru, jejichž zhýčkané nohy dostávaly pořádně zabrat. Několik hodin boje s gravitací a my se díkybohu dostáváme k autu, kde na nás spokojeně čekají ostatní. S Mickaelem na nic nečekáme, očucháváme se a společně se jdeme radši umýt do potoka.  To, díkybohu, děláme skoro všichni a v autě se tak bude dát v rámci možností vydržet. Jirka otvírá již několikáté pivko, neboť využil volnou chvilku a kdesi ze svého rezervoáru vydoloval zbytek energie a doběhl si pro svůj chmelový ioňták. Pokud jsme byli v blízkosti auta, mohli jste si vsadit, že potkáte Jirku s pivem v ruce :)

Do auta se zas poskládáme tak, že v kufru není místo už pro nic, takže i kdybychom našli zlatou cihlu, máme smůlu. V autě kdo může, spí, kdo nemůže, kouká kolem,  nebo se učí již po několikáté písničku od Editors, která se sama od sebe stala naší hymnou. Do Chamonix klesáme kolem deváté večer, a tak před sebou vidíme vrchol Mont Blancu ozářený zapadajícím sluncem. Jedním slovem nádhera. Vidět toho velikána před sebou nás všechny naplňovala očekáváním, protože všichni jsme měli v plánu se pokusit o vrchol během následujících 48 hodin. Chamonix jen projedeme a parkujeme na jistotu u našeho oblíbeného parkoviště s luxusní toaletou uprostřed lesa. Jelikož o tomto voňavém skvostu vím jen já a Andy s Verčou, odcházíme srát se slovy, že jdeme někam do lesa. Až potom ostatním prozrazujeme toto úžasné tajemství, ale méně chápající jedinci si myslí, že si z nich děláme prdel, a tak skutečně chodí srát do lesa. Slovy Mickaela: Chudák v lese. Do stanů se opět rozmisťujeme velice rychle a podle sympatií. Vzhledem k tomu, že většina je šťastně zadaných, ženatých či v nějakém jiném svazku, o detailech noci pomlčím a neprásknu nikoho, neboť mi Mickael, Rosťa, Honza M., Honza D., Petr, Honza F., Honza M. II a Jirka dali každý po 20 eurech, ať o téhle noci, kdy se tulili k holkám, nepíšu. Takže se nic nedozvíte.

No a co nás čekalo ráno za překvapení? To se dočtete v dalším článku J