WILDSPITZE !!!

WILDSPITZE 3.770

Ačkoli je listopad, počasí venku opět svádí k horským radovánkám. Předpověď již týden slibuje azuro. Celé Rakousko je poseto žlutočerveným listím, od něhož se odráží sluneční parsky rozžhaveného slunce. Několik takovýchto jiskřiček vlétlo do očí našich nerozlučných dobrodruhů Kuby a Dana a vnuklo jim pokušení opět zdolat nějaký alpský vrchol.

Wildpitze? Tak jo.

Plánování výstupu je tentokrát o to jednodušší, protože Kuba už to na Wildsptzi jednou zkoušel, zná tedy dokonale její erotogenní zóny i velikost podpsenky. Dan velikost podprseky zná taky, protože již rozepnul všechny podprsenky při cestě kolem světa v roce 2022. Ano, Dan umí cestovat do budoucnosti. Rád by tam jel jednou s Kubou na dovolenou.

Jak už tomu bývá, odjezdu předcházejí klasické problémy. Vypadávání lidí, objednávání výbavy na poslední chvíli a podobně. Nervy kluků pukají jak srdce jejich fanynek. Dochazí i k zázračnému, historicky prvnímu uzdravení chorého členy posádky a znovuobsazení dodávky, což celou situaci ještě více komplikuje, jelikož už byl sehnán náhradník. Bohužel však nedošlo k uzdravení Žanety, Dionýsa celé expedice a kurtizány nevytopených winterraumů. Tato smutná zpráva mrzí hlavně Kubu, který si ostříhal všechny své nehty a s sebou si zabalil dokonce pomádu na vlasy, aby tak vynikl mezi partou smradlavých kamarádů. Kuba však neztrácí naději a do portmonky si ihned vkládá Žanety fotku, která ho bude hřát v chladných zimních večerech.

Jede se tedy v sestavě: Dan a Kuba, místní pózérové, Ondra, jejich věrný sekundant, Jarda (ten, co má tu pěknou zrzku{to je pro tebe, PavloJ}) Jéža, gepard všech výstupů (o tom ještě padne zmínka..), Verča, kamarádka Andy, zvěd expedice, Markétka, náhrada za Žanetu, a tandem Jana z Brna a Lenka, co si konečně koupila aspoň sedák, ačkoli jezdí prakticky pořád (kluky by zajímalo, jak to dělá třeba v Tescu, jestli taky prosí na kase, ať jí to daj tento týden ještě na sekeru, že od přístího týdne už vážně plánuje za to jídlo nějaký peníze utratit... )

Odjezd je plánován na půlnoc z pátka na sobotu, v sobotu výstup k Bresslauer Hutte, přespání a v neděli ráno vrchol a cesta zpět. Jako vždy na to máme od den míň než ostatní.

Půlnoční odjezd je šibalským plánem Kuby a Dana, jak nejít v pátek vůbec spát a před odjezdem si zahrát playstation. Počet headshotů Dana zjevně tolik zmohl, že upadá v kóma ihned po výjezdu na výpadovku a probouzí se až na vrcholu Wildspitze.

Kolem deváté ranní parkuje rozvrzaná fordka na parkovišti v Pitztalu a vylézá z ní rozlámaná chátra. Zima jak na Sibiři, tak se většina kromě Kuby navlékne jako na Vánoce. Markétka, která sice nemá zlato v hrdle, zato na hrudi ano, se umně schovává v dodávce a mění si Tshirt. Dan, starý zvrhlík, všechno vidí. Rozdělují se lana a jedno padne bohužel i na Dana, který tomu většinou unikne, jako při sestupu z Blancu, kdy se radši ztratil v temném lese, zdolával skály a skoro se zapil pádem z vodopádu, než aby musel nést lano.

Před desátou ranní se vyráží k chatě. Cesta by měla trvat cca 4h, což ve finále odpovídá. Po prvních minutách stoupání dochází k zahřátí všech devíti sněhuláků, takže se každou chvíli zastavuje na převlečení. Kuba točí první záběry z výstupu pro nový projekt. Stoupání je prudké, batohy těžké. Počasí ovšem rozpouští všechny naše pochybnosti a jen stud nedovoluje jít do bikin. Po vyšlápnutí nepříjemné sjezdovky se napojujeme na trasu k chatě, nutno dodat, že zabahněnou jak chlív. Ledy tají..

Kolem druhé hodiny parta divočáků obsazuje winterraum a vybírá si svá místa ke spaní nic netuše, že místa již byla vybrána. Nocležník též, i technika uspokojení. Této noci předcházelo mocné plánování bratrské dvojice Kuby a Dana. Nerad by jeden z nich přišel o svůj podíl. Jěště že lze tělo ženy tak symetricky rozdělit.

Je nutné konstatovat, že winterraum je skutečně luxusní. Má vlastní kuchyňku, nádobí, kamínka, velký stůl, odpadkový koš a dokonce i záchod, který ovšem nebetyčně páchne! Nocleh stojí 16 euro, což nám i za ten luxus přijde dost. Je zde už několik lidí, a tak se trochu obáváme o kapacitu a rychle zabereme volné matrace. Voda je dostupná asi 300m od chaty, kde stříká z hadice jak z.. no jak konve. Uvaříme si jídlo, čaje a pomalu se suneme na lóže, jelikož nás čeká velmi brzké vstvání. Vzhledem k osazenstvu večer výjimečně neslibuje žádné pornohrátky, zvláště když dva nejkrásnější horalové Jarda s Kubou odešli spát ven, aby si tak užili romantického západu slunce a svéí chlouby si mohli porovnat v soukromí. Proto obvykle nejdelší část reportu šmahem přeskočíme. Pár selfíček do půl těla a jde se spát. Noc byla teplá, krátká a suchá. Zkrátka něco dosud zcela nového. V půl třetí budíček. Kupodivu všichni vstávají. Vykopáváme se z winterraumu a pomalu se scházíme před chatou. Nápady, jako že si někdo bude v půl čtvrtý ještě stavět na čaj, zavrhujeme, je čas vyrazit.

Děvět čelovek prostupuje hornatou noční krajinou. Všude je ticho. Slyšet je pouze klapot podrážek a sem tam zvuky kamení. Člověk má pocit výjimečnosti a unikátnosti. Ví, že je tu jediný. Jediný na celém světě, kdo se rozhodl v tento den a tuto noční hodinu pro výstup. Dnes budeme na vrcholu první! Z nostalgie nás ovšem vyvádí obrovská únava. Nohy se pletou jak vánočka a kopec je stále prudší a prudší. Pomalu se dostáváme do sněhu a do dlouhého vleklého žlabu, který vede Mitterkarjoch. Žlab nám dělá zatím největší problémy. Jana má potíže s dýcháním a je značně vyčerpaná. Kluci to neříkájí nahlas, ale modlí se, ať to Jana vzdá a budou ji moct doprovodit k chatě. Nálada je ponurá a tma si vybírá svou daň, působí depresivně. Kuba si jako jediný už dole nasazuje helmu, Jéža zase mačky. Oba mají tušení.. V polovině žlabu si mačky nasazují i ostatní, protože to skutečně již není možné vyjít. Jéža jde jako první a zase někam spěchá. V tom spěchu za sebou shazuje kusy ledu, takže neustále křicí POZOR LED a stále běží nahoru. Nedbá na několikeré napomenutí, ať jde opatrně, že to na ostatní padá, a v poslední fázi to vrcholí pádem šutru velikosti hrnce. Ačkoli ve tmě není prakticky vidět, kam šutr letí, Markét se podaří jej odrazit cepínem a vysloužila si tak dres Jardy Jágra s číslem 68 a diplom za nejlepší teč sezóny. Dan vidí šutr jen matně minout jeho pravý bok a pak uslyší křik Kuby. Kuba se sklonil nad sráz v naději, že ho šutr přeskočí, a kryl se helmou, což jsme ovšem nikdo nevěděli. V tu chvíli se Danovi před očima rozvinul obraz proražené lebky a vrtulníku. Kuba to nastěstí schytal jen do ramene. Jeho první slova byla: Severkou nejdu! Než bolest ho ale spíše vyděsila rána těsně vedle hlavy. Inu sledovat macatý šutry pár centimetrů od obličeje je něco jiného než sledovat Danův macatý klenot ve sprše. I přes neustálé nebezpečí, které Jéža posílal žlabem na hlavy ostatních se stejnou kadencí jako posílá Mr. Wong své spamy do mailboxů po celém světě, se všichni zázrakem dostali zdraví na ledovec. Zde se skupinka navazuje na lano. Kuba, Dan a Jarda, kteří chtěli lézt na Wildspitzi severní stěnou přibírají na lano Verču, kterou představa, že je obklopena třemi statnými chlapci, doslova rajcuje.  Na druhém laně vede Jéža a Markétka, Lenka, Jana a Ondra doufají, že ho udrží na uzdě.

Začalo svítat a naši borci tak vidí krásné oranžově nasvícené hory. Prudké stoupání na ledovci a už před nimi trůní jejich láska Wildspitze. Chlapci větří jak pes, čichající pach hárající feny. Na Wildspitzi vede krásná firnová a ledová stěna. Všeználek Dan tuší, že se jedná o severku. Domlouvá Jardu, že půjdou spolu. Kuba, při pohledu na tu nádheru, zapomene na pochroumané rameno, polkne své pochybnosti, že se nejedná o severku a k chlapcům se připojuje.  Verča se navazuje na lano k ostatním a pokračují dál po ledovci. Nyní sledujeme dvě skupinky. Jarda, Dan a Kuba jdou neposkvrněným sněhem pod svou, domnělou, severní stěnu, ostatní ve vyšlapaných stopách stoupají ke skalnatému hřebínku, který je dovede na vrchol Wildspitze.

To chlapce na vrchol nikdo nepovede. Svou cestu si musí najít sami. Trošku se podivují, že stěna není zoraná od častého lezení, ale o to víc se na ní těší. Neposkvrněná panna. Tak to mají kluci rádi.  Vzhledem ke skvělým podmínkám se domlouvají na průběžném jištění. Kuba je ověšen šrouby a preskami, stejně jako Andy nákupními taškami, když Danovi lohne kreditku.  Kuba nastupuje do stěny první. Nejdřív se boří v navátem sněhu, ale pak konečně nastupuje tvrdý firn, který po chvíli střídá led. Dvacet metrů za ním se vydává na své poprvé Dan. Těžko říct, které své poprvé si užíval více, ale při lezení této stěny vypadal spokojeně. Jarda, který již má něco za sebou, leze jako poslední.  Trojice se srdnatě posouvá výš a výš. Přichází čirý led, na kterém Kuba šroubuje první jištění.  Cepíny jako datel klovou do ledu a kluci mají čím dál lepší výhledy. Tvrdý led ustupuje, sklon svahu je mírnější. Kluci již vidí kříž a napětí povoluje. Tak přeci jen to dokázali, říkají si. Pár kroků v navátem sněhu a jíž stojí na ostrém hřebínku spojující Nordgipfel a Sudgipfel. Objímají se, Jarda se zase snaží kluky políbit. Když se vydají ke kříži, který je od nich vzdálen sotva 40 metrů, na vrcholu se vynořuje žlutá helma Markétky, která na chlapce zase lascivně pomrkává. Opět skvělé načasování, jak se potkat na vrcholu. Kluci by pomalu měli začít pořádat na toto téma přednášky. A jak se tam Markétka dostala? Společně šla s ostatními na laně po skalnatém hřebínku. Nejdříve nenáročný terén vystřídal ostřejší hřebínek, kde holky musely použít i ruce. My víme, že ruce mají poměrně šikovné a tak jim to nedělalo žádný problém…. Nejkritičtější část  - poměrně vzdušný traverz kde je nezbytná jistota kroku – pak odjistil Jéža s Ondrou a holky to tak přeskákaly jak slépky žebřík do kurníku.  Jupí. Slunce už ozařuje celé okolí a naši přátelé se objímají, plácají si a osahávají se na vrcholu. Z nepopsatelných výhledů se jim točí hlava. Slunce hřeje, sníh září a člověk by měl pocit, že se nacházejí mnohem výš, než 3770 metrů nad mořem.  Veškeré trápení, nadávání a otázky o smyslu jejich počínání jsou zapomenuty.

Po půl hodině focení narcistických póz se všichni odebírají dolů. Hřebínek je otázkou pár minut. Při sestupu potkávají skupinku Rakušanů s guidem, který se již potřetí ptá, jestli skupinka zaplatila. Když mu odpovídají, že zaplatí při odchodu a že v chatě ještě mají věci, takže skutečně neplánují utéct do druhého  údolí, spustí něco o neslušnosti vstávání ve tři a buzení ostatních. Chlapci namítají, že jim zase přijde neslušný řvát na celý winterraum v půl jedenácté v noci. Dan chce opět použít své cepíny a vyřídit konflikt tak, jak je mu to přirozené. Šrouby AustriALpin na úvazku dalšího Rakušana ho však uklidní. Kluci vedou ostatní zase do sedla Mitterkarjoch, kde si dopřávají svačinku a Ondra nalézá sestupovou ferratu. Ta je velice lehká a jejímu zhopkání tak nic nebrání. Horší je, že končí v prudkém svahu pod žlabem, který je při pokročilé hodině a vyšší teplotě pěkně nestabilní. Ostatně to poznává i Jana, která si pár metrů sjede po zadku, zádech, břiše i hlavě a po svahu vysílá i svou lahev s vodou, kterou pak kluci zabavují jako svou hračku a zpříjemňují si s ní sestup. Jak, to už nám není známo.  Od té doby se Jana po svahu pohybuje jako napudrovaná alkoholička. To už se ale naše skupinka trhá a po vyšlapané cestě přes suťoviska sbíhá do chaty. Tady opět všichni holdují jídlu a chystají se na poslední část sestupu.  Sestup probíhá po dvojicích a trojicích, přeci jen se všichni mají navzájem už plné zuby. Jéža, jako permoník, klasicky letí dolů hlava nehlava (ještě že šutry znají zákony gravitace a nelétají nahoru, kde soustředěně sestupují ostatní), Jarda se někde nechává obdivovat davem, Verča obdivuje Jardu,  Ondra rozumuje, Dan nadává, Kuba taky rozumuje, Lenka hýká někde v křoví, Jana umírá a Markétka mlčí. Sestup je jako vždy boj a každý se v něm uzavírá do vlastního světa.

V autě už jsou ale všichni zase spolu a kamarádsky se dělí o schované trvanlivé potraviny, Dan s Kubou, vykukové v každé situaci, nabízejí potraviny prošlé a ty trvanlivěji otvírají až když všichni usnou. Cesta do Prahy utíká svižně, až na zdržení na hranicích mezi Rakouskem a Německem, neboť i když mají Němci náruč otevřenou, tak všechny uprchlíky k sobě pustit nechtějí. Po zastávce v Burger Kingu kdy se za volantem prostřídal Dan s Kubou, za něj usedá Jarda, kterého naviguje Jéža. I přes zapnutou navigaci, kterou chlapci drsně ignorují, jedou vlastní cestou a bloudí jako veš na oholeném dámském těle. Mnohdy i mimo dálnice. A tak na úsek, který se běžně projede za  10 minut, nyní potřebují hodinu. Vrcholem dezorientace, kterou by člověk spíš očekával u Lenky s Verčou, než u Jardy s Jéžou, je bloudění v Praze.  Díkybohu na Barrandově Jarda vystupuje, hned po něm Jéža, a Kuba tak pohodlně rozveze zbytek.