Hintere Schwarze - SEVERNÍ STĚNA

Na Gardě jsme si užili sluníčko, jezero, ferrátky, pivečko, pohodičku…  Něco mi ale chybělo. Něco mi chybělo tak silně, jako kojenci chybí prs velikosti č. 5 plný mléka, nebo jako Danovi chybí zrcadlo, do kterého každé ráno zálibně hledí.

Chyběly mi hory. Pořádné hory, pořádná výška, větrem osekané skalnaté hřebeny, sněhová pole, prudký vítr a skoro nekonečný prostor. Krajina pro mnohé mrtvá, nezajímavá.  Mne ale přitahuje jako třicátníka dvacítka.   

Jelikož Daník byl velmi provětrán z Gardy a na několik týdnu se bude muset z čerstvého vzduchu vylízávat v Praze na gauči a po barech, partnera mi dělal Jarda. Né Jarda Jágr, ale Jarda se kterým jsem omrzl na Stubaii. Jarda, který, ač mladší, díky vousům vypadá starší a mnoho žen tvrdí že je i hezčí. Třeba Pavla si to myslí hodně. Jarda, se kterým máme stejné sny a cíle, kam se v horách dostat.

Proto jsme se velice lehce domluvili, co podnikneme. Nevím, co nás k tomu vede, ale vždycky vymyslíme nějakou kokotinu. Tentokrát jsme si řekli, že nebudeme jenom turisti, ale že vylezeme na nějaký vrchol severní stěnou. The North Face. Nordwand. Stěny, které se schovávají před sluncem, jsou skoro celý rok ledové a zasněžené. Stěny, které jsou na horách slézány až jako poslední.  Jojo, tak přesně tohle jsme si v našich palicích vysnili a vymysleli. Jelikož jsme se severkami měli zkušenosti jako jeptišky s švédskou trojkou, nechali jsme si od kamaráda Honzy doporučit nějaké cesty a zvolili jsme Hintere Schwarze, vrchol vysoký 3.628 metrů v údolí Otzal. Původně jsme chtěli vylézt severku Similaunu, kde jsem zapytlovali v listopadu, ale svůdné křivky severní stěny Hintere Schwarze nás nahlodaly a vyšší nadmořská výška nás přesvědčila, že nějakej trapně malej Similiaun nás nebude zajímat.

Cíl bychom měli. A co výbava? Po patáliích v nemocnici a jisté náchylnosti na zimičku pořizuju zateplený boty SCARPA Phantom Guide. Botky jsem vybíral dlouho, nakonec jsem je pořídil v Alpsportu na Vinohradský, jelikož to byl v celé Praze snad jedinej obchod, kde prodavač  uměl poradit. Po Mountainstore.cz bych je co se týče kvality zařadil na druhé místo :) Zbytek byl v naší režii – automatické mačky AustriAlpin SkyClimb. Na botách perfektně držely a stejně tak i v ledu. Lano jsme ještě táhli Tendon, AustriAlpiňácký jsme objednali s  moc pozdě. Presky jsme pořídíli v sadě po 5, AustriAlpinRockit mixed set. Ledovcové šrouby AustriAlpin Siko FX, samozřejmě opět set – 1 ks 12cm, 5ks 17cm, 1ks 21cm. Do ledu se vrtaly jedna báseň, byla to radost. Já si přirozeně nejvíc oblíbil ten 12cm. Pak už stačilo pořídit jen pořádný zbraně. Jarda šel do Raveltiků, já vytáhl lezecký cepíny AustriAlpin Hu.go – netvrdím, že jsem držel každý cepín, ale tyhle od AustriAlpin jsou nejlíp vyvážené, co jsem držel.  Bez většího úsilí se zakousnou do tvrdého ledu a jistě v něm drží. Myslím že tohle jsme moc nepodcenili a tak jsem po necelých 36 hodinách opět přejel čáru na Rozvadově a frčeli jsme směr Otzal.

Do Ventu jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne. Trošku později než jsme chtěli, ale hned přebalujeme a vyrážíme.  Vyrážím v Salewách ať si Scarpy neušpinim a schovávám si je až na ledovec. Klasicky nás čeká idiotská cesta k Martin Busch Hutte. Asi po 20 minutách a 200 vejškových metrech hodím na Jardu očko a zeptám se ho, kam dal to lano. „Já nemám lano, tys ho bral ne?“ Jdeme ještě tak 10 metrů, čekáme kdo řekne to toužebně očekáváné „Mám ho v báglu, jen si dělám prdel“. Nikdo to ale neříká a mě se chce brečet.A ne proto, že budu muset k autu pro lano, protože vím, že tam půjde Jarda. Jarda je totiž kámoš co neremcá, má fyzičku a bere ohledy. Kdyby je nebral, jsem připraven sundat boty, ponožky a ukázat mu několik důvodů proč k autu nemůžu jít já. Půl hodinu zevluju u cesty a čekám než Jarda přiběhne s lanem. To pak putuje tam kam patří, čili na můj bágl a činí ho tak ještě těžším. K Martinovi docházíme v krásném čase za hoďku a třičtvrtě, čímž ukazatel trhem o 45 minut. Chata je zavřená a tak dáváme ve winterraumu něco z vlastních zásob. Podle dostupného infa to máme k ledovci, kde chceme postavit stan, asi hoďku. Nikam už nespěcháme a klidným tempem vyrážíme směr Hintere Schwarze. Ukazatel je přeškrtlý a cedulka, inofrmující o zavřené cestě, uvádí důvod sesuvy půdy. Nebojíme se vlka nic a pokračujeme dál. Musíme se dostat přes sedlo na ledovec. Sesuvy půdy skutečně vidíme v podobě obrovského odrthu. Jako kdyby se do stometrového srazu zakouslu obr a vyrval syrové maso v podobě stovek tun hlíny a kamení. To nám trošku komplikuje cestu a my tak značně nevesele bloudíme. Po šutrech nakonec, s hodinovým skluzem, slézáme k ledovci a hledáme nějaký pěkný plácek. Postavíme stan a docela unaveni lezeme do spacáků. Máme v plánu ještě něco uvařit a projet si výstroj jestli máme všechno. Nakonec uděláme jedno selfíčko a ještě za světla usínáme. Asi se mi vedle Jardy pěkně spinká protože budík ve 4:00 posouváme na 5:00, kdy mi Jarda řekne že je pěkně hnusně venku a sluníčko nikde. Společně tak vylejzáme až v šest. Jarda bere malý baťůžek, do kterého dáváme pití a cajky. Já jdu na lehko, takže musím šlapat stopu. Nejsem na to zvyklý, tuhle náročnou a nepříjemnou činnost většinou obstarává Jarda, bohužel nechat ho dělat stopu a táhnout baťoh už by bylo divné až trapné. Směr nějak plus mínus tušíme, všude kolem nás je totiž mlha a sluníčko se na nám ukazuje jen velice stydlivě. Neposkvrněné sněhové pláně pokrývají ledovec po kterém jdeme. Šlapeme dál a dál a z předpokládané doby šlapání 1,5 hodiny šlapeme jako kreténi hodiny 3. Stěnu jsme našli a asi 30 metrů od ní nasazujeme mačky, připevňujeme na úvazky šrouby, karabiny a smyčky. Do rukou bereme cepíny, na obličejích se nám promítají výrazy tvrdých chlapů a jsme nachystáni. Když zvedneme hlavy, zjišťujeme, že vidíme totální hovno, neboť je kolem nás mléčně bílá mlha. No nic, jsme kousek od stěny, byla přece hned tady. Oba vyrážíme, ale trošku mě zaráží, že každý jdeme jinam. Dohadujeme se čí směr je správný. Nakonec vyhrává ten můj. Ještě že mě Jarda má, sám by se ztratil a zlomeno by tak bylo mnoho  dívčích srdcí.

Stěna si na nás hned z kraje přichystala nepříjemný oříšek v podobě odtahové trhliny. Musíme traverzovat asi 30 metrů než najdeme její slabinu a podaří se nám přes ní dostat. Stěna se zdvihá a ztrácí se kdesi v mlze. Sólo lezeme ve firnu, cepíny máme jen na opírání. Asi po 200 metrech firn pomaličku mizí a nastupuje led schovaný pod vrstvičkou sněhu. Navazujeme se na lano a děláme první štand. Jarda má bágl a tak jdu na první délku já. Mačky i cepíny drží v ledu pevně a tak dávám další šroub až po 25 metrech a to mě k tomu Jarda ještě přiměje matematickou poučku že 50 +50 je sto a proletět se sto metrů není zrovna žůžo.  Po 50 metrech dělám štand, Jarda ruší a leze za mnou. Dobírám ho a po chvilce sedíme v odsedkách vedle sebe a vrníme si, jaký je to vzrůšo a jak nás to baví. Usmíváme se na sebe i když počasí je nic moc a jsme unavení. Pokračujeme dál. Já tahám a vrtám. Jarda dolézá a vybírá šrouby. Stěna se začíná naparovat a terén je tak kolmější.  Sklon 55 stupňů nezní nijak závratně, ale věřte, že když se na chvíli rozfouká mlha a já vidím po sebou Jardu, jak zakopává mačky a cepíny do ledu a pod ním je 300 metrů prudkého svahu, zalituju, že nemám plenky. I přes hloubku pod námi se mi leze skvěle. Přední hroty proráží led, cepíny libozvučně klovou díry. Pravá leva, pravá levá. Pravidelně kousek po kousku nabírám výšku a lezu v čím dál kolmější stěně. Šrouby vrtám zodpovědněji a mačkou radši několikrát kopnu, než se na ní postavím. Nejvíc mě vysiluje kutání díry pro šrouby. Nejdřív odkopu cepínem sníh, kterým bombarduju Jardu pode mnou. Pak vykutám v měkčím ledu díru o půměru asi 15 cm, abych mohl šroub pohodlně šroubovat. Pak se zajistím, dám lano do jistítka a řvu na Jardu, že může zrušit. Jarda zase vše musí vyndat, ověsit se jak vánoční stromeček a lézt za mnou. Lezeme už skoro hodinu a půl a konečně vidíme vrcholový kříž. Paráda, jedna dvě  délky a jsme nahoře.  Pouštíme se do toho. Bohužel, naše predikce opět stojí za starou bačkoru a délek musíme tahat ještě 6, než jsme konečně na sněhovém poli, který se táhne k hřebenu, na který jsme se po dalíš hodině a čtvrt doplazili. Vrchol je asi 70 metrů daleko, výš může být max o 20 metrů. Kříž je na ostré skále, na každé straně stovky metrů kolmé stěny. No co vám budu povídat, dvakrát se mi tam nechce. Řečnicky nadhazuju, že severku jsme vylezli, úkol splnili, že nebudeme na vrcholu víme jen my dva. Ale Jarda opět ukázal proč ho mám tak rád. Nějaké podvody a ochcávačky nejsou jeho šálek čaje a tak pokračujeme k vrcholu. Musíme opatrně kvůli převějím, které hrozivě vyčnívají na Italskou stranu hory.

Závěrečný krátký exponovaný výšvih vypadá nebezpečněji než ve skutečnosti je. Mačky skřípají o skálu a za chvilku už objímám kříž. Následně se objímám s Jardou, plácáme si a dýcháme vzduch ve výšce 3,628 metrů nad mořem. Vylezli jsme naší první severní stěnu. Bylo to něco úžasného. Musím říct, že mě nic nebavilo tak, jako máchání cepínem a kopáním mačkama do ledu.  Celá severka byla zatím nejlepší zážitek, který jsem na horách zažil. S Jardou se plácáme po zádech a zase se na sebe smějem. Myslím, že mi Jarda, vykuk jeden, chce dát i pusu jak je šťastnej. I když bych si dal říct, nechci podvádět Daníka a tak z toho zase nic není.  Když jsme na vrcholu už nějakých 20 minut mraky se zčistajasna rozfoukají a tak začínáme sestupovat. Ještě se mázneme poprvé  krémem a už si to vykračujeme po normálce ke stanu. Boříme se mnohdy po stehna, sluníčko pálí jak na rovníku, bílý sníh září jako já, když zpívám. Sestup je samozřejmě lehčí, než výstup ale i tak se přes hodinu a půl snažíme dostat ke stanu. Zde odhazujeme všechno oblečení, Jarda, latentní narcis, chytá bronz a vystavuje své vypracované tělo slunci. Já, sedíce v tričku, masíruju prsty, které mě díkybohu za celou dobu nezábly a ve Scarpách byly krásně v teplíčku. Pak musíme sbalit stan, spacáky, karimatky, jídlo a zase si nasadit na záda ty nechutně těžký krosny. Stoupáme na hřeben Marzellkamm a z něho už to máme jen půl hodinky na chatu. Na chatě je opět mrtvo, takže pivečko odpadá. Povečeříme a kolem sedmé začínáme sestupovat. Oba si šepotem říkáme, že jsme se na sluníčku asi trošku připálili. Ale nevadí, severku jsme dali bez ztrát na životech a na prstech. Celá akce nám trvala asi 29 hodin. Ačkoliv je cesta k autu nekonečně únavná, asi jako sledování telenovel,  nám docela utíká, neboť s Jardou vymýšlíme další plány co vylezeme, a na které se už teď těším protože lézt s Jardou je radost. Kolem půl 9 jsme u auta a naprosto vyčerpání hltáme krásně sladkou colu. Obličeje pálí čím dál víc, ale to už si to vrníme zpátky do ČR. Do Prahy dorážíme asi ve čtyři ráno, posledních 300 km jsme se střídali za volantem asi po 30 minutách.

Jelikož jsem byl na horách s Jardou, příběh nekončí – ráno se probouzím totálně nateklej. Rudý obličej svítí jak červená lucerna v Amsterdamu. Pusa je napuchlá tak, že ani nemůžu mluvit a jíst. Píše mi Jarda. Je na tom stejně. Odpoledne už ze mě teče čirá vodička. Zasychá ve vousech a já jí pak nechutně musím oddrolovat. Skoro přemýšlím, že opět navštívím své staré známe na popáleninách, kde mi  léčili omrzliny. Nakonec se obličej asi po týdnu, kdy jsem se loupal jako omítka na staré barabizně, srovnal sám. Čekal jsem teda, že se třeba stane zázrak a stanu se ještě hezčí než jsem, ale alespoň jsem se uvedl do původního stavu. Prostě s Jardou vždycky musíme mít z hor něco extra.