VÁNOČNÍ VÝPRAVA - STUBAI

Blížil se čas vánoc a jelikož toto období moc nemám rád, rozhodli jsme se s klukama, že podnikneme drsnou zimní výpravu. Holky jsme zavrhli rovnou, i za cenu toho, že si budeme muset mýt sami ešusy.

Termín byl naplánován na  26.12. a návrat cca. 29.12. Cíl cesty – údolí STUBAI v Alpách a hřebenový přechod přes Wilder Freiger a Zuckerhuttle. Zkrátka krásný přechod a po tom co nastoupáme skoro 2000 metrů náš už čeká příjemný hřebínek a žádné brutální stoupáky.

Jet má silná čtyřka – já, Ondra Bob , Jarda a Daník. Jak už to tak bývá, čeká-li nás něco náročnějšího, začne to Daníkovi vrtat hlavou. Jeho pochybnosti ještě umocnil delší pobyt na čerstvém vzduchu na prkně ve Francii, kde  stihl zničit naši kamerku, svoje koleno a své zápěstí. Nakonec se tedy ze silné čtyrky stává ještě silnější trojka a my tak společně 26.12. večer naskakujeme do auta a Jarda nás bezpečně dováží přes GaPa až pod Stubaiský ledovce, kam přijíždíme kolem druhé v noci. Jarda, blázen, vylézá a spí venku, my s Ondrou se vyspíme na položených předních sedačkách. Ráno po páté nás budí těžká technika, která kolem nás odklízí sníh. Evidentně jim překážíme, takže se oblékáme, a přesunujeme se na jiné parkoviště. Obsluha parkovišť nás posílá až pod sjezdovku, kde můžeme auto tři dny nechat. Vše je zdarma a všichni jsou ochotní. Ještě nás upozorňují, že Sulzenauhutte je zavřená i s winterraumem. „Das ist egal. Wir haben Zelt“ odpovídáme naší vytříbenou Němčinou a vyrážíme. Krátký sestup po silnici, pak přes potok do lesa a konečně začínáme stoupat k SulzenauAlm. Jdeme lesem a tak ani není tolik sněhu a poměrně rychle nastoupáme těch 300m a už jdeme kolem potoka k chatě, která v létě musí praskat ve švech. Trošku posvačíme, odložíme brutálně těžké batohy a koukáme na chatu SulzenauHutte, která je dalších 300m nad námi na skále. 

Všichni máme dobrou náladu, užíváme si samotu a klid a krásné okolí. Podle ukazatele je to na chatu hodinku, říkáme si že to zvládneme s přehledem, zatím se nám jde krásně. 

Cesta se začíná klikatit a stoupat, my však jdeme bez obtíží. Už se dostáváme kousek pod chatu, když cesta totálně končí a my se boříme po pás do sněhu. Ze situace nějak vyplynulo, že nejlépe šlape Jarda, takže dělá stopu. Za ním se propadám já a pak Ondra. Bořím se jak kretén a samozřejmě si v duchu říkám, že mám určitě nejtěžší batoh a mám to nejhorší. Tohle si opakuju celou výpravu a myslím, že kluci si to říkají stejně:) Nakonec, po neskutečných dvou hodinách, dolézáme k chatě. Už docela hustě sněží a nepříjemně fouká. Nafukujeme naše sněžnice a valíme to dál. Cesta není ani náznakem vidět, jen víme, že se musíme zhruba po vrstevnici dostat pod ledovec. Trochu bloudíme a kufrujeme, ale nakonec  se vyškrabeme na vyvýšeninu pod ledovcem. Náš původní plán byl: za dobrých okolností se dostat na vrchol a ideálně přejít až na chatu Mullerhutte. V horším případě rozbít stan kousek pod vrcholem. Když však vidíme ledovec a zjišťujeme že už jsou skoro tři odpoledna a za chvíli padne tma, je nám jasné, že náš plán nedodržíme. Sjíždíme jeden prudký svah, což nám trochu zvedne náladu a na rovince asi půl hodinky pod ledovcem udupáváme sníh a rozbíjíme stan. Hned začneme vařit – máme tři vařiče a tak ve velkém jedeme čaje, výbornou gulášovku a těstoviny. Vše z pytlíku. Při postávání kolem vařičů jsme celkem promrzli a tak rychle lezeme do spacáků. Ještě není ani tma a my už pěkně spinkáme. Je to divné ale v teple spacáků s občasným probuzením spíme až do rána. Budík máme na šestou. Típnu ho a říkám si, že nechám kluky ještě chvilku spinkat. Nakonec vstáváme až v 8 !!! Takhle dlouho jsem nespal už několik let !

Rychle vaříme čaje a dáváme něco malého k jídlu. Balíme stan a se sněžnicemi jdeme pod ledovce. Podle mapy by cesta měla vést někde po skále. Ve sněhu je však nemožné ji najít, a tak si vybíráme pouze mezi padajícím ledovcem a žlabem. Ledovec je moc příkrý, museli bychom se moc jistit, což by nás zdržovalo a tak nastupujeme do žlabu. Jarda to opět hrne a my za ním. Ve žlabu bojujeme s ohromným množstvím sněhu. Jeden krok vpřed znamená metr dolů. Docela se trápíme. V horní části žlabu je uprostřed skalnatý hřebínek, který vede nahoru. Jelikož jít sněhem je skoro nemožné, Jarda na něj nalézá. Klouže to, ale dává to. Já jdu po něm. Když jsem skoro na vrcholu hřebínku, smekne se mi bota a jedu dolu. Ani cepínem se nezachytím a padám na druhou stranu do sněhu. Ondra ví, že bez maček (ty si v tomhle terénu nemůžeme nasadit) by sjel taky, a tak jde rovnou za mnou. Hrneme to ve sněhu výš a po obrovském úsilí jsme ze žlabu venku. Nazouváme už mačky a pokračujeme podél ledovce výš. Boříme se dál, ale na některých místech už ne tolik, sníh je zmrzlý a pevný. Sněží, fouká a je dost špatně vidět. Docházíme na ledovec, kde se už navazujeme na lano. Na ledovci vedu já, kvůli sněžení je ale bílá tma a není vidět vůbec nic, jen vítr do nás neustále pere. Snažím se jít přes ledovec pod další stoupák pod vrcholem. Trhliny žádné nejsou vidět, a tak nemusíme zběsile kličkovat. Když se mlhosníh trochu protrhá vidíme okolní stěny a zjišťujeme, že jsem ocas a vodím kluky skoro dokola. Rychle měním směr, ale za chvíli je zase vidět hovno a situace se opakuje a já to opět točím, bůh ví kam. Po tom co se nám zase zjeví okolní stěny srovnávám směr a pokračujeme. Už chápu historky, kdy ve sněhové vánici lidi chodili v kruhu, či totálně ztratili směr. Je jasné, že ani dnes vrchol nedáme. V bezpečné vzdálenosti pod ledovým svahem sundaváme batohy a stavíme stan na ledovci. Kolem nás nic, ale také strašná zima. Stěží strháváme mačky a boty a lezem do studených spacáků. Všichni se klepeme jak ratlíci, po hlavu zakuklení ve spacácích. 

Fouká šílený vítr, stan je jištěný jen třemi cepíny. Jedna stěna (tam kde leží Ondra) tak celkem lítá. Dáváme tam jeden batoh a společně se ve tvaru esíček k sobě tulíme. Plánujeme se trochu zahřát a pak uvařit. Nakonec ale usneme a budíme se až kolem sedmé večer. Je šílená zima. Nikdy jsem takovou nezažil. Nikdy bych si nemyslel, že to řeknu, ale když se na mě lepí Ondra, nebo Jarda, tetelím se blahem a chci, ať se lepí ještě víc. Kluci to mají určitě stejně, protože když se potkáme dole nohama, začneme se nenápadně hladit a nohy tak třít. Ze spacáku se nikomu nechce a vaření tak odkládáme na ráno. Je tu ale horší problém - záchod. Ven se nikomu nechce. Po ruce máme krásnou Ondrovu hliníkovou láhev. S Jardou víme co udělat. První si jí bere Jarda a plní ji až po okraj. Obsah vylévá ze stanu. Je řada na mě. Nejdřív omylem ocáknu ještě zbytkama Ondru. Je však zmrzlej a tak se nebrání, jen brblá. Klečím a chystám se konat, ale chytne mě křeč. Za řevu se začnu natahovat a jednoduchá potřeba se tak promění v boj. Nechceme s Jardou dělat ramena, ale příště potřebujeme láhve s mnohem širším hrdlem. Nestea by bylo ideální. Po několika minutách i já plním láhev a chystám se ji vylít ze stanu. Když jí vyprazdňuju, láhev mi vyklouzne a odklouže kamsi pryč. Občas ještě plácnu rukou do dříve vylitého obsahu, ale nemám jí. No nic Ondra se dneska už nevyčůrá. Zase usínáme a tulíme se. Kvůli vidině suché chaty, která nás čeká za vrcholem vstáváme už ve čtyři a do šesti vaříme. Venku je jasno, bezvětří ale šílená nehorázná zima. Vylézám ze stanu první a skutečně mrznu jak rampouch.

Co nejrychleji to jde (trvá to asi hodinu) balíme spacáky, karimatky, stan, nazouváme mačky a vážeme se na lano. Pohyb nás hřeje a my konečně stoupáme. Je jasno a zima, ale výhledy jsou nádherné. Začíná svítat a my si říkáme, že kvůli tomuto jsme sem šli. Už i sluníčko vidíme a jsme nadmíru spokojení. Docházíme ke skále a začínáme traverzovat prudký svah směrem k vrcholu, kde už vidíme kříž. Víme, že to dneska dáme. Na svahu se však do nás začíná opírat silný vítr a čím jsme výš, tím je silnější. S Ondrou toho máme dost a co 15 metrů se musíme vydýchávat. Vítr na nás fičí z boku a tak nám lehce zamrzá pravé oko a víčka se lepí k sobě. Když jsme pod vrcholem stáčíme naše kroky ke hřebeni, jelikož ledový svah je moc příkrý. Vítr už s námi doslova hází. Občas ho využijeme když stoupáme vzhůru. Ale mnohdy nás doslova podrazí a hodí na zem. Vítr je tak silný, že kdyby kolem byly stromy, všechny zláme. Balíme lano a každý jdeme sám za sebe. Jarda opět vpředu. Když dojde na hřebínek, vrací se a jde se schovat do rozbořené kamenné chaty. Říkám si, že na nás asi chce, dobrák, počkat. Bojujeme dál s vichrem, který je opravdu hrozivý .  K tomu šílená zima. Bez větru -29 stupňů. Pocitově to ale bude ještě o dost méně. Dolézáme za Jardou. Přes vítr se sotva slyšíme, ale pochopili jsme, že na vrchol vede úzký hřebínek, ze kterého by nás vítr jednoduše sfoukl. Je jasné, že tam prostě nedojdeme a to jsme skoro ve 3.400 metrech, pár desítek metrů pod vrcholem. V létě by to zabralo tak 10 – 15 minut.

Teď ale bojujeme o život. Neslyšíme se, vítr nám bere od pusy veškerý vzduch a já pomyslím na to, jak se odsud, do prdele, dostaneme. Poprvé co jsem na horách mám divný pocit, že to nezvládneme. Sestup je totiž proti větru a když to zkusím, vítr mě sfoukne pár metrů zpět. Ondra na mě vtipně zkouší dotaz jestli mu nevyndám z batohu brýle. Ačkoliv si celou cestu se vším všichni pomáháme a skutečně jsme si parádně sedli, teď ho slušně posílám do prdele. Nakonec  si každý vyndáme brýle sám. Sestup ani není sestup, ale zběsilý útěk z hory. Každý jde sám za sebe. Brýle okamžitě zamrzají a vidím tak pár metrů přes sebe. Kluci se mi hned ztrácí s dohledu a za chvíli bojujeme každý na jiných místech se sestupem. Vítr má neuvěřitelnou sílu, občas mě položí a při pár nechtěných sjezdech se mi uvolní mačka. I když mám poloautomaty, utažené přeci jen být musí, ale v té zimě toho schopen nejsem. Beru mačku do ruky a frčím dolů. Nakonec se s klukama všichni potkáme na ledovci.

Jednohlasně se shodneme, že musíme dolů k autu. Spát už tu nechce nikdo. Když přejdeme ledovec, vyndavám vysílačky a a rozdělujeme se. Jarda jde na před, at je brzy u auta, které zahřeje a popojede pro nás k lávce. My s Ondrou sestupujeme spolu. V podstatě celou cestu Jardu vidíme a jsme pořád v kontaktu. Když sestupujeme, únava a vítr mě donutí ztratit rovnováhu. Mám jen jednu mačku a tak začnu klouzat. Snažím se zastavit, ale mám v jedné ruce mačku a v druhé cepín. Než si uvědomím co se děje, mám najedou prázdné ruce a letím kolem  Ondry. Roztočím se a v kotrmelcích občas zahlédnu skalnatou hranu přede mnou. Helma je hezky usazená v batohu a tak čekám, že se pěkně pomlátím. Pod hranou mě čeká prudký stometrový svah zakončen pěknou skálou, takže možná i volným pádem. Jako zázrakem ale přeletím šutry aniž bych je trefil a po nimi se s jednou mačkou zastavím v hlubokém sněhu. Chvíli ležím a popadám dech. Potvrzuji Ondrovi, že jsem v pořádku a snažím se dostat z očí sníh. Nakonec vylézám ze svahu, Ondra mi podává mé poztrácené věcí a sestupujeme dál. Bohužel ale netrefujeme správně přístupovou cestu ke žlabu a ocitáme se na skále asi 15 metrů nad ním. Vracet se by nám zabralo asi hodinu. Sestupujeme až nad hranu. Sundaváme batohy a shazujeme je pod sebe. Docela dlouho letí dolů, než se zastaví. Lehčí a jistější pak kolem skály začneme sestupovat skoro kolmou stěnkou. Nevím čím to je, ale ani se nebojíme, jediné co víme je, že se musíme dostat rychle dolů. Nakonec jsme nad žlabem a bez větších problémů ho slézáme. Pak nás čeká pochod po rovince, zakončen náročným výstupem svahu, který jsme dva dny před tím vesele sjížděli. Svah má tak 30 metrů a my na něm bojujeme asi půl hodiny. Cepíny sekají o sto šest, a s vypětím všech sil, se dostaneme nahoru. Pak nás čeká úmorný přechod k chatě. A sestup.

Ten nějak přetrpíme a jak se dostaneme do k SulzenauAlm jde se nám už mnohem lépe. Z tekoucího potoka bereme vodu a sestupujeme dolů k silnici. Když jsme kousek od lávky, Jarda nás informuje, že už je u auta. Jsme šťastní a za chviličku ho už vyhlížíme  na silnici. Docela při tom vymrzneme, ale za chvilku už se hřejeme v autě a oživujeme naše prsty na nohou a rukách. Sněží a my najíždíme na dálnici. Vtipkujeme, že nám uříznou prsty, a že konečně budeme moc balit holky v barech na horolezectví zase trošku přesvědčivěji. Prsty jsou jen bílé, ale to přijde k sobě, říkáme si, a vtipkujeme dál s tím, že doma to zahřejeme a k doktorovi až další den, bude-li třeba. U Mnichova se ale objevují první puchýře. Než přijedeme do Prahy omrzliny pěkně bolí. S Ondrou hned jedeme do Vinohradské nemocnice. Ondra jde první a když si sundá ponožky a já vidím jeho černý prsty je mi zle. Když si pak ponožky sundám já a vidím svoje prsty, tak už chci normálně zvracet. Píšeme Jardovi ať hned frčí ráno k doktorovi. Výsledek našeho božího výletu je tento: Já s Ondrou omrzliny I. a II. stupně na nohách (já to mám horší, možná se bude řezat). Jarda má omrzlou ruku, také ho možná čeká řezání. Ob den navštěvujeme doktory, musíme ležet a být v teple.Tohle nás bude tak měsíc trápit a jestli se nám to podaří zachránit uvidíme v létě. Pevně v to ale věříme, at zase můžeme chodit po horách :)