A jak to vidím já…. (by Jitka Maršálková)
K lezení jsem se dostala tak trochu náhodou a vlastně
omylem, a to jen díky Mountainstore.cz, kdy jsem s partou těchto fajn
lidiček vyrazila na Gardu s plánem jezdit na kole a procházet se kolem
jezera, ale všechno bylo jinak… .
Tentokrát jsem s nimi cíleně vyrazila na další ferratu
do Totes Gebirge s cílem zdolat tamější vrchol Schermberg.
Vzhledem k deštivé předpovědi počasí jsme trochu
přehodnotili původní plán a vyrazili v sobotu po ránu do Rakouska.
Z Prahy vyrazil Kuba se Sylvou a následně v Budějovicích naložil
zbytek svoji posádky ve složení Petra, Jakub a já. Cesta, zvlášť pro nás
Budějčáky, uběhla rychle, ti dva Pražáci něco remcali o dvou hodinách
v autě
Krátce po poledni jsme dorazili k chatě Amtalerhaus, kde jsme nechávali auto. Poobědvali, přehodnotili obsah batohů (kluci vůbec nechápali, že potřebuje trochu víc věcí než oni), a vydali se na cestu. Hned na začátku cesty nám začala Sylva s Jakubem ukazovat záda, pak už jsme je zahlídli jen když se objevil nějaký průhled. No nic, nechtěli jsme je zdržovat a sebe znervózňovat, tak Kuba rozdělil vysílačky a zmíněná dvojice se vydala úchvatným tempem k chatě Welser Hutte kam jsme i my dorazili, leč se značným časovým rozdílem.
Nahoře jsme zregenerovali svoje záda a nohy a vydali se na
cvičnou ferratu za chatou. Pro Petru to byla úplná novinka, vzala podsedák,
helmu, karabiny a šla na věc. Nejdřív trochu s obavou, ale dobře míněné
rady udělaly svoje, a kdyby nás z těch cvičných ferrat nevyhnal déšť, tak
si tam asi lezeme do setmění.
Rozhodli jsme se brzy ráno vyrazit na ferratu, hlásili pěkné
počasí, byly očekávány „davy“ ferratistů. Proto po posilnění se palačinkami a
vaflemi jsme se v osm večer začali poohlížet po postelích. Kuba
s Jakubem vymysleli plán, který nám pořád nějak špatně vysvětlovali a
měnili za chůze. Následně oba kluci zalehli a vše řídili z polohy ležmo.
Kupodivu ráno jsme se všichni vzbudili bez nějakých problémů
ve čtyři hodiny, vynesli všechny věci z místnosti, kde spalo dalších asi
pětadvacet lidí. Lehce posnídali, navlíkli se do všech ferrata setů, přidaný
byly kabiny na slaňování (nevadí, že lano jsme nechali v autě) a vyrazili
asi na půlhodinovou cestu k ferratě.
Sylva s Jakubem zase nabrali závratné tempo. Ty dva vrcholové běžce jsme občas zahlídli na nějaké daleké skále před
námi. Naštěstí obě skupinky měli vlastní vysílačku, tak jsme my pomalejší měli
aktuální informace o náročnosti, o kamzících, o stavu ferraty. My tři jsme se o to víc kochali, víc fotili a
víc hodnotili, co se hodnotit dalo (i nedalo). Užívali jsme si svítání a toho,
že ferrata je jen naše. Nikdo nikde.
V osm ráno jsme dorazili na vrchol všichni. Udělali
jsme vrcholovou fotku, zapsali svůj úspěch do vrcholové knížky, který jsme
zapili vrcholovým pivem. Krátce poté
jsme začali hledat cestu dolů, která se stalo suprovým zážitkem. Netrvalo
dlouho a narazili jsme na sněhové plotny. Ideální místo k tomu vyzkoušet
cepín. Kuba ukázal jak s ním pracovat. S pohledem na sníh, jsme
usoudili, že jako ukázka dobrý, ale nechtělo se nám dobrovolně se
v kraťasech válet ve sněhu. Po překonání počáteční nesmělosti jsme začali
blbnout na sněhu všichni a sjíždět dolů po botách, po zadku,
leč někdy částečně i proti naší vůli, kdy kluci představovali jistotu čekající
v různých úsecích sněhového svahu.
Díky tomu utekla cesta k chatě
hodně rychle a my se kochali a trochu litovali ty, kteří stáli ve frontě na
začátku ferraty. Kubu dojal šutr uprostřed naší cesty a málem se mu řinuly slzy
do očí, že nemá sebou Dana (který uvazoval háčky někde v Norsku). Ze
sentimentality na kámen vylezl a dočasnou náhradou mu byla Petra. Ale to už
bylo kousek od chaty, kde jsme si vydechli, načerpali síly a vydali se na cestu
k autu. Která byla by byla příšerná, nebýt cestou borůvky, Sylviny
kulturní vložky v podobě Duhové víly a očekávaného osvěžení v horské
říčce. Avšak našel se mezi námi jen jeden otužilec, který šel do vody dál než
po kotníky.
Tímto osvěžením jsme se s Rakouskem rozloučili a Kuba
nás zase postupně rozvezl, kde nás den před tím nabral.
A jak to vidí Mountainstore.cz: Jíťu jsme poprvé nabrali v Plzni cestou na Gardu. Celou cestu povídala o tom jak bude jezdit na kole a chodit na túry po okolí, ale hned pod první ferratou se ani nenechala dlouho přemlouvat a už lezla svoji první ferratu :) Jako druhou si dala už ferratu v kaňonu a i přes první nakouknutí zpoza rohu do převislého traverzu, kdy suše oznámila, že to teda nepůjde, ferratu stejně přelezla bez problémů. Další den už s náma bojovala ve stěně Che Guevarry a protrpěla si ji se vším všudy stejně jako my.
No a o pár týdnů později se už na Schermberg vyloženě těšila. Lezl jsem před Jíťou a zhruba ve třetině stěny jsem se už ani neohlížel jak se jí vede. Beztak by mi nějak odsekl a řekla a´t se moc nestarám a lezu dál a nebrzdím jí :) I těžké úseky dala s naprostým přehledem, bez jediné krizové chvilky.
Prostě jeden výlet na Gardu a z Jíti je skoro horolezec :)
Žádné komentáře:
Okomentovat