Ferraty na pohodku

Ferraty na pohodku

Na každého občas sedne krize. Mnohdy ta krize bývá v podobě nehezké slečny ulovené v pět ráno ze zbytků v barech v Dlouhé. Tato krize se dá překonat pomocí ranního vykopnutí dotyčné z bytu a další hordy alkoholu, která Vám pomůže na vše zapomenout. Horší je však krize spisovatelská. A tu, přátelé, právě já i Dan máme.  Naše pera ochabla, ztratila sílu a než z nich něco vyjde, uplyne dlouhá, předlouhá doba. A tak stále toužebně čekáte na naše reporty z Velikonočních Alp, z Ankogelu, z Hallstattu, z Rostocker Ecke (původně Hochalmspitze) a nově i z ferrat v ČR. Jelikož o víkendu jede Dan a několik desítek dívek na ferraty do Raxů, již není jiná možnost, než se vžít do role komerčního spisovatele a něco na ten papír nafrkat.

Protože je venku hnusně, chci si trošku zlepšit náladu, a tak si vyberu výlet, který byl prosvětlen sluncem, provoněn alkoholem, dívčími parfémy a zase alkoholem, a vzpomínky na něj jsou vesměs příjemné. A tak si tu zase budete číst již o klasickém výletu do Hallstatu.

Nabírání lidí po Praze je nyní okořeněno tím, že většina bydlí v úplné prdeli alá Počernice a Křeslice. Po Praze tak jezdíme pěknou hodinku. Osazenstvo, tvořeno až na pár jedinců totálními začátečníky je takové: já, Baruška, Honza, Kačenka, Monča, Mariana, Míša, Džouza (alias Pepča, alias Potík), Verunka a na okrasu jsme vzali pejska Laru, protože jsme chtěli nyní dostat víc lajků. Děti nemaje, museli jsme vzít právě psa, neboť pouze tyto dvě komodity zaručeně zvedají oblíbenost fotek.

Zprvu mě trochu děsily přestávky na čůrání, které byly pravidelně po 10km, jelikož holky se asi bály, že v Hallstattu není voda, a tak je nutné naplnit své dutiny tekutinou jako velbloud.

Kolem desáté dorážíme do prosluněné Solné komory a parkujeme u hostince Predigstuhl. Zde k nám přichází Otto, statný Čech žijící v Rakousku, který po zjištění, kolik děvčat jede, žadonil o možnost účasti. Jelikož nejsem lakomý a rád se dělím, souhlasil jsem. Verča, slušné to vesnické děvče z Dobříše, ihned Ottovi vyká a stydlivě zahaluje ramena a kotníky. Po zmatcích, kdy si Mariana nasazovala sedák na hlavu, Míša na hruď a Kačenka s Honzou do něj lezli společně, se nám po stručné instruktáži podařilo připravit na cestu. Na kraji lesa se dělíme na ferratisty a Barunku s Larou, která půjde na vrchol po značené cestě. My, ferratisté, jdeme již naši klasickou cestou necestou přes klády, větvě, kameny a roští. Unaveni, poškrábáni, znechuceni se dobelháme pod začátek lana. Zhruba ve stejnou dobu dojde usměvavá Baruš i s Larou. Prý šly po téhle cestě, jelikož byla pěkně vychozená. Říkám, ať raději mlčí. Jiná cesta sem jistě nevede – proto jsem teď všechny táhl tím křovím zespoda. Přemýšlím, že při příští návštěvě možná nebudu zarytě a zpátečnicky jako přístupovou cestu používat les, kterým jsme jednou omylem sestoupili, ale mohl bych zkusit značenou cestu. No nic, nikdo není dokonalý. Rozdělujeme se na začátečníky a aspoň částečně zkušené ferratisty, tak, abychom si byli schopni pomoct. Náhoda tomu chtěla, že přede mnou leze Monča, za mnou Kačka a já se tak aspoň na této poměrně lehké ferratě nenudím. 

Pod komínkem se scházíme a zjišťuju, jak se komu leze. Všichni jsou nadšení jako pětileté děti.  Po přelezení finálního hřebínku se scházíme s Baruškou a s Larou a všichni společně dojdeme ke kříži. Nádherný výhled na Hallstattské jezero, zářivě bílý ledovec a nad ním se hrdě tyčící Dachstein opět uvolňuje emoce. Otto se potutelně usmívá, Baruš si nadšeně hladí bříško, Mariana skáče metr vysoko a vyřvává, že ferraty jsou lepší, než večer s jejím růžovým půlmetrovým kamarádem, Verča řve, že už nechce tarzana, že miluje ferraty, Alpy a mne. Míša chce v euforii skočit ze skály, Kačenka chce zase skočit na Honzu. Monča chce samým nadšením skočit na kříž a sníst pytlík chipsů a Lara ho z nadšení žere nějaké rakouské rodině. Brzy všichni ostatní pochopili, že na vrcholu hrají jen druhé housle, a tak sestoupili a nechali nás dělat radostné fotky a selfíčka. Sestup dolů k autu probíhá, až na bloudění hrdliček Honzy a Kačenky, bez problémů. V hospodě si dáváme pivo a já vypouštím do placu první úchylné vtípky. Nováčci zprvu váhají, zda tuto vhozenou rukavici zdvihnout či nikoliv, ale po pár doušcích piva je jasné, že perverzní zábava se chytne. Nicméně, prozatím se přesouváme na ferratu Laserer Alpin k jezeru Gosausee. Štěstí nám přeje, a tak parkujeme na nejbližším parkovišti a za pár minutek stojíme u ferraty. Úvodní silový traverz překvapivě všichni zvládají. Upřímně jsem čekal, že po první části to většina holek zabalí, zahanbeně stáhnou kalhotky, podprsenky a slezou na cestu, neboť i toto jsem již zažil. U někoho dokonce několikrát, pomalu i se slzami v očích, nářky a voláním po mamince. Nyní trošku váhá Kačenka, ale když viděla, že já lezu dál, nemohla zrak od mého skvostného pozadí odtrhnout a rozhodla se pokračovat. Občas si hekla, občas si povzdechla, ale lezla směle dál, se slinou visící do kolmé stěny a zrakem upřeným na mé hýždě.  Otto, Mariana, Verča, Míša a Monča nám zmizeli z dohledu a statečně se prali s dlouhým lanovým mostem. Pod nimi čekala Baruška, která pořizovala fotky. Pokud by někdo z lanového mostíku spadl a nezabil se, měli jsme připravenou Laru, aby dotyčného dokousala. Nicméně ta by ho pravděpodobně jenom dolízala, což oceňovala zejména Verča s Marianou. Netuším proč.

Nyní čekal lanový most už i na mě, a jelikož jsem nejzkušenější, přelezl jsem ho nejhorším možným stylem jako debil. Kačenka, které se před mostem klepaly kolena, se při cvakání foťáků přepla do režimu „pozérka“ a na laně se fotila jako do katalogu bikin. Podpisy ve vrcholové knížce, kde se Džouza zvěčnil jako Potík, naskákat do auta a pod palbou těžkých kapek, které na nás vypouští olověná mračna, dojet do Hallstattu, kde nás čeká sucho, jaké naleznete jen u frigidních dívek. Naše kroky směřují kam jinam, než na nejlepší gyros v Rakousku, v Evropě, ba i na celém světě, a dle mnohých i v celém vesmíru. Gyros si nakonec objednáváme všichni a spokojeně žereme. Pak nás čeká promenádá po Hallstattu, návštěva hřbitova, kam mají psi vstup zakázán, a tak musím Laru nosit. Když jsme se už nafotili na všech možných místech, přemístili jsme se k altánku, kde vždy pravidelně spíme, jíme, chlastáme a soloužíme. Bohužel na nás ale nečekal útulný dřevěný altánek s otevřenou náručí, nýbrž v něm byly nakýblovány nějaký socky z Plzně, který nemají pár éček za kemp. Jakožto organizátor jsem vzal do jedné ruky cepín, do druhé Laru, sundal si brýle, napumpoval bicepsy a pak jsem požádal Ottu s Honzou, ať jim jdou rozbít držku. Kluci se však necítili a zbaběle odmítli. No nic, nějaké stany máme a nějak se vyspíme. Pak ale kdosi objevil dar z nebes. Bůh k nám byl milostiv a vedle parkoviště pohodil asi deset velkých stavebních plastových rour. Když jsme je viděli, bylo to jasné. Slavnostně jsme otevřeli Pipe´s hotel v Hallstattu. Já s Džouzou zabíráme rouru číslo 2, ostatní si rozebírají zbytek, předávám jim klíče od vchodu a od trezoru, ručníky, mýdla a toaletní papír do koupelny. Na ráno si všichni objednávají snídani do roury.

Lože jsou tedy připravené. Nastal čas večeře. Vyndaváme lahev Jacka, lahev rumu, několik lahví vína bílého, červeného a růžového a do potoka dáváme chladit asi 30 piv. Večer začíná poklidně. Vzpomínáme na prožitý den, chválíme se a chválíme mne, jak jsem to pěkně naplánoval. S Ottou rozvážně povalujeme Jacka na jazyku a zkušeně hodnotíme jeho chuť. Děvčata zase jazykem somiliéra hodnotí vína zakoupená v Tescu. Potík a Baruška pít nemohou, a tak tiše závidí.

Na zemi je mnoho míst opředených záhadnými historkami. Bermudský trojúhelník, ve kterém mizely lodě i letadla, Stonehenge, Oblast 51, Hora mrtvých nebo Les Sebevrahů v Japonsku. Myslím si, že velice brzy se na seznam zařadí i oblast altánku u Hallstattu. Krásný večer, plný příjemné konverzační zábavy, se s příchodem noci začal měnit. Z okolních temných lesů jakoby vystoupili duchové a vstoupili do nás. Ostatní to nepoznali, ale já, nejsilnější ze všech, jsem se ještě pokusil zlého ducha ze sebe vyhnat a i s vínem ho pusou vytlačit ven. Ostatní se mi jen děsivě smáli. Zvracel jsem dlouho, ale duch ve mně zůstal. Začal se projevovat tak, že jsem tupě bušil do auta, kde už spala Baruška. Věděl jsem, že duch je silnější, a tak jsem se odebral chcát k malé vodní elektrárně. Ostatní, také posedlí duchy, šli jak náměsíční se mnou. Zde duch hudby, který vlezl do Monči, vytáhl její mobil a dokola pouštěl tři písničky, z toho dvě od Enruqia Iglesiease.  Verča , posedlá duchem,  mávala dekou jako křídli a tvrdila, že je krvelačný  netopýr popřípadě upírka. Otta zběsile vysvětloval, kolik minulý týden ušel kulimetrů místo kilometrů a Monča trsala kdesi v lese, žádaje jeden statný dub o tanec a posléze i o sex. Kačenka padala do náručí Honzovi a se stejnou touhou i Džouzovi. Duchové námi cloumali několik dlouhých hodin, kdy jsme na sebe padali, váleli se po zemi a v křečovité agónii řvali jako na lesy. Když se duchové unavili, pokusili se všichni i s našimi těly narvat do stanu k Honzovi a Kačence, jelikož měli krásnou nafukovací matraci. Honza však již ducha vypudil, neboť ho patrně ze sebe vysral někde v lese a všechny nás vykázal do patřičných mezí, a tak jsme se odebrali do svých rour. Většina padla jako zabitá, jen Mončou duch cloumal a házel s ní z jedné roury do druhé, než ji konečně dal pokoj.

Po této hrůzné noci nastalo ještě hrůznější ráno. S bolestí hlavy jsme se dozvídali, kdo co dělal a dokonce to nějaký debil i fotil. Dva ibalginy, litry vody a jediné co zbylo, byla morální kocovina. Naštěstí byl v Rakousku krásný slunečný den a případné chmury z našich obličejů tak po chvilce vyhnalo sluníčko někam pryč a my už zase vesele plánovali, kam se ten den vydáme.

Vzhledem k poloze to bylo jasné. Ferrata Echrwand přímo nad Hallstattem. Děvčata dostala v noci do těla a tak se ferraty vzdávají. Kačenka, Míša, Monča, Baruš a Lara tak vyráží na vyhlídku po chodníčku a my:  já, Honza, Potík, Otto a Verča s Marianou (které nedostaly večer do těla, protože je nikdo nechtěl) vyrážíme na stěnu. Skála je suchá, pěkná a leze se nám dobře. Já pociťuji ne moc stabilní žaludek, a tak začínám hlásit, že se jim na to vyseru, že mě to nebaví. Pomalu se přesvědčuji, že nejtěžší úsek D opět zbaběle obejdu B/Céčkem. Proč opět? Inu, na této ferratě jsem byl před toutou návštěvou třikrát a Déčko jsem vylezl jen jednou, když jsme ji šli s Pavlou jako rychlovku jeden teplý a vlahý podvečer. Když jsme však tuto ferratu šli v neděli ráno, byl jsem ještě posedlý duchy a démony a s opicí na zádech si na Déčko netroufnul. Teď jsem čekal, že se ke mně většina nováčku přidá, takže to svedu na ně, aby nešli sami. Pod těžkým úsekem však všichni obrací a že to jako zkusí. Halekám něco o tom, že ta skála neuteče a bude tu věčně, ale bez úspěchu. Otto, Verča, Mariana, Honza a nakonec i Džouza  do Déčka nalezou, zamakaj a přelezou ho.

Mrmlaje něco o tom, že jim aspoň udělám fotky, odcházím do prdele a přemýšlím,  jestli by nebylo lepší tady svůj život ukončit. Další úseky už lezeme opět společně a brzy se shledáváme s děvčaty na terase vyhlídky nad městečkem. Okolní krásy nejdou popsat, a tak o nich psát nebudu. Prostě se někdy přidejte k nám, ať to zažijete na vlastní kůži. Anebo se koukněte na fotky, to zvládnete i z gauče.  V Hallstattu dáváme druhé kolo gyrosového obžerství a pomalu vyrážíme do ČR. Píšu pomalu, protože s Honzou a Kačenkou to rychle nešlo. Od auta se odcházelo na třikrát, vraceli se v různém pořadí do auta pro brýle, pěněženku, boty, kondomy, tričko, bundu, svačinu, vodu a pivo.  Bylo vidět, že spolu jsou krátce a mají tak láskou pomotanou hlavu. Třeba Mariana ani Verča nezapomněly nikdy nic, neboť ví, že chlapi jsou stejně hajzlové. Monča s Míšou ještě jakousi naději k idylickým vztahům mají, ale myslím si, že po tomto víkendu se z obou staly lesbičky.

Po pár kilometrech v autě na mě padá únava tak těžká, jako by na mne spadl Miloš z Hradu. A tak jsem učinil něco, co jsem nikdy neučinil. Svůj klenot jsem vložil do rukou Verči. Ano, kožený volant jsem odevzdal a šel si sednout na sedadlo spolujezdce. Verča ani moc nepindala a rozjela se. Během minuty jsem spal vágusovským spánkem a probudil jsem se jen v jedné zatáčce, kde jsem Verču upozornil, ať se mnou jede jako se zlatem a ne jako s bramborama, ač spíše vypadám jako brambora. Nakonec jsem se překvapivě vzbudil až v Linzi, čímž jsem Verče vystavil vysvědčení na výbornou, protože když řídí někdo jiný, spím zpravidla mnohem méně. Zácpy v ČR jsme si pak už vyloženě užívali a kolem osmé jsme už byli všichni v bezpečí domova.