Je to divné, ale píšu článek, ve kterém se to nehemží
nemocnící, nicneděláním, amputacemi a krví, ale bude se tu konečně zase psát o horách.
Půlka května a nás čeká první výjezd na ferraty. Kam jinam
než do naší milované oblasti Salzkammergut. Pomalu se z Hallstattu stává
náš druhý domov. Tyrkysově modrá jezera, bílé skalní stěny, husté lesy, zelené
louky. Koupání, lezení, hory – vše na jednom místě. Až vyhraju ve Sportce , nebo
si konečně začnete něco kupovat na našem eshopu
www.mountainstore.cz , pořídím si zde nějakej pěknej dům.
Jelikož jsem vyšel při válení v nemocnici ze cviku,
organizace trošku drhne. Dodávku tak sháníme na poslední chvíli a to mi ještě
dělá problémy matika a nějak se nemůžu dopočítat kolik nás vlastně pojede. No, nakonec při použití rovnic a logaritmů to vyjde a do auta nás v sobotu mezi
třetí a čtvrtou ráno skáče 9 a to v tomto složení – Já, Simona, Lenka,
Daník, Andy, Ondra, Honza, Káča a Martina. Jedeme staré známe tváře i nováčci
nejen v naší posádce, ale i na ferratách.
Rozpačité ticho z nových lidí se snažím prolomit zvrhlými vtipy a
vulgárním nadáváním na řidiče dodávky, který nám vjel před auto někde za
Benešovem. Vtipy padnou na úrodnou
půdu jen u zvrhlíků Honzy a Ondry. Nadávání nad dopravní situací zas zaboduje u
Daníka. Na benzínce na Dolním Dvořišti ale už všichni vesele
diskutujeme a zkoumáme, na jakou stranu se otvírají dámské poklopce a oceňujeme
dámské kalhoty, které má Dan na sobě.
V Rakousku všichni chrápou, takže si pouštím rádio
Arabella a zpívám si. Nikoho to naštěstí nevzbudilo a první protahování na
zadních sedačkách tak zaznamenám až u jezera Attersee, kde je ve vesnici
Weisenbach naše první zastávka. Tady nás opouští trojice Ondra, Dan a Andy.
Loni jsme už tuto ferratu s Ondrou vylezli a mohli si tak odškrtnout naše
další Déčko. Teď se na něj chystal i Dan s Andy a Ondra jim tak dělal
průvodce. Zatlačil jsem slzy, složil bílý kapesníček a s knedlíkem v puse
se s naší silnou trojkou rozloučil.
My ostatní jsme naskákali do meďoura a přejeli pod
Drachenwand, kde už na nás čekala (asi 1,5hodiny) Hanka, která dobývá svět a žije v Rakousku, tudíž se dopravila po vlastní
ose. Tomu se říká srdcař ! Parkujeme jako vždy kousek od hostince, nasoukáme se
do
úvazků, zkontrolujeme se a jdeme do lesa. Ačkoliv jsem jediný kdo zná cestu
pod
ferratu, táhnu se s Martinou na chvostu a oba konstatujeme, že zima se
na nás podepsala - mě třeba hodila autogram na palce. S tímto zjištěním přistupuju pod stěnu s respektem.
Přeci jen mi chybí pár prstů, a jak mi to půjde na skále, když budu stát pěkně
na špičkách, prostě netuším. Každopádně ještě Lence a Hance, které jsou na
ferratách poprvé, vysvětluju co a jak. Trošku nás zaráží hromada lidí před námi
a tak vyčkáváme, ať si v klidu zalezeme.
Cvakáme
karabiny a začínáme lézt, já lezu první, za mnou
hned Hanka s Lenkou, pak Honza a za ním Simona, Káča a naši grupu
zakončuje druhá nejzkušenější lezkyně Martina. Ta hned po pár minutách hlásí,
že se jí někdo lepí na zadek. V očekávání
co se to dole děje za erotiku si vyžádám další info. To už tiskne ucho na
vysílačku i Honza, který mezitím dolezl na plošinu, kde si můžeme
stoupnout. Martina nás však zklamala –
jen na ní tlačí nějaká děcka z další skupiny ferratistů. Po několika
minutách, kdy se s nima Martina dohaduje a vlastně je učí zásady
bezpečnosti na ferratách, je pouštíme před sebe. Se skupinkou Rakušanů před
námi se shodujeme, že jsou to idioti a že tohle nejsou žádné závody. Toho se
držíme celou dobu našeho
lezení, a každého nedočkavce pouštíme před sebe. Díky
tomu máme klid a jednotlivé úseky si užíváme. Počasí se zlepšuje a mraky se
trhají. Hanka s Lenkou lezou jistě a v žádném úseku se nekousnou.
Když se dostaneme k lanovému můstku, který je natažen nad dvousetmetrovou
propastí, jako vždy se lehce orosím. Čekám na zděšené výkřiky ostatních, ale
jediné co slyším jsou výkřiky nadšení. Serou mě. Vůbec se nebojí a vesele se
fotí. Hanka s Lenkou uprostřed skoro začínají pózovat. Honza i Simča taky
bez problému. Díky bohu Káča trošku zanadává, že to jako ne, že to nedá, ale
pak to s klidem přeleze, jakoby se nechumelilo. No a o Martině nemá cenu
mluvit, ta je blázen. Lezeme dál, další těžší úseky a všichni je bezpečně
zdoláváme. Dokonce i já, Mr. Bezpalec lezu dobře a počáteční obavy a opatrnost
jsou pryč a fakt si to užívám. Holky určitě taky, neboť můžou stále koukat na
můj fešný
zadek. Já lituju svého prvního místa, protože nemám na koho koukat a
když kouknu na holky pod sebou, nevidím nic zajímavého, neboť výstřihy nemají. Po několika hodinách nakonec dolezeme k vrcholové
knížce, kde se podepisujeme. Všichni jsme docela vyčerpaní, ale už to máme
skoro za sebou. Už jen pár metrů ke kříží a začíná klasické focení ať je co dát
na FB. Pak usedáme pod strom, kocháme se nádherným výhledem, pijeme a Martina
zase obědvá. Dnes už asi potřetí.
Moc dlouho ale neposedíme a už musíme dolů, neboť na nás
trojka z Attersee už čeká na pivu. Sestup je jako vždy na prd. Nicméně sestupujeme
docela rychle, ale po nějaké době začínám ztrácet, prsty mě bolí a fakt jsem
naštvanej. Jestli jsem trpěl při sestupech v minulosti, tak teď trpím stokrát
víc. Kdyby mi bylo pět a šel bych s rodiči, sednul bych si na zem, opřel
hlavu o strom a začal bulet a trucovat. Teď by to ale vypadalo trapně a u holek
bych moc nezabodoval. Takže se kousnu a dolu nějak dolezu. Já chci jít hned do
auta a frčet pro zbytek na Attersee. Po velkém, ale opravdu velkém nátlaku mne
ostatní přemluví, a tak si v hostinci pod skálou dáváme lahodné pivo. No
chutnalo parádně, ale čas je jen na jedno a pak už musíme Hanku odvézt na bus a
vyzvednout ochlasty z Attersee.
Ti v rozjařené náladě nasedají do auta, ale než dojedeme
do Hallstattu, skoro všichni zase spí. Ve městě ožíváme u Gyrosu a jdeme ještě
na jedno do našeho oblíbeného hostince Polreich. Zde postupně navštěvujeme
toaletu a objednáváme si další pivo. Opět se prokazuje kdo má pivo rád. S Honzou
a Ondrou točíme další pivka, Dan lehce zaostává. Holky začaly ostýchavě s čajem,
ale po chvilce si taky pivko daly. Chápu je. Sedět s takovými alfasamci u
stolu, tak taky nechlastám, ať se udržím. Martina, ale zaváhala a zůstala na
čaji celý večer. Asi by měla problémy se udržet už po jednom malém pivu.
Každopádně jí, díky tomu, potkala pocta nás odvézt domů, do altánku.
Altánek na nás jako vždy čekal s otevřenou dřevěnou náručí. Vytáhlo se jídlo,
Honza s Káčou se podělili o vynikající špek. Ostatní se podělili a
vynikající chlast. Nálada byla skvělá, všichni jsme sršeli vtipem jako prskavky.
A tím bych informace z nočního veselí utnul. Snad jen že noc byla příjemně
chladná, ve spacáku
Malachowski CLIMBER 600 se ale spalo krásně v teple. Někteří však
klepali kosu. A to ti, co měli spacák na hovno, nechtěli sdílet lepší spacáky s někým
jiným, nebo se prostě v noci netrefili do
spacáku a spali vedle něho jen v oblečení.
Jména uvádět nebudu, ale znalci místních poměrů jistě dotyčného poznají.
Ráno nás čeká probuzení pod zamračenou oblohou a pohled na
zamračeného Ondru. Rychlé propláchnutí v potoku a je z něj zase
krasavec od kterého bych si dal říct. Minulou noc tedy, ráno střízlivej už ne.
Rychlá snídaně a už to valíme pod ferratu Ehrwald přímo v Hallstattu.
Je trochu těžší a po bujaré noci se tam nikomu nechce, ale do
sedáků se poctivě
navlíkneme všichni. U auta nám ještě dává honza výuku, jak si zabalit baťoh a
detailně nám popisuje co kde má a provádí tak kontrolu. No obdivuju Káču, mít
to doma každý den, když jde z bytu do práce musí být pecka :)
Trochu bloudíme, ale nakonec stojíme pod
ferratou. Pořád se
nahoru nikomu nechce. Čirou náhodou začnou holky nutně chodit na záchod. Což
zabere u každé aspoň pět minut. Samozřejmě chodí po jedné a doufají, že začne
fakt pršet a na ferratu tak nebudou muset. Ondra to psychicky neunese, a začne
lézt. Má ještě hladinku na kuráž. Během chvilky nám zmizí z očí. Mezitím začne
mrholit. Ostatní váháme. Váháme asi 10 minut. Psychicky už to neunáším ani já a
lezu za Ondrou. Dan, aby nedal někomu čelíčko, leze raději také. Ostatní se správně
rozhodují, že to nemá cenu a jdou na kávičku do Hallstattu. My se setkáváme s Ondrou
a za pořádného mrholení dáváme hlavy dohromady. Mozky nám evidentně moc
neslouží. Po pěti minutách byl náš jediný závěr, že prší. Po dalších pěti
minutách jsme se už bavili o holkách a stáli v dešti a na ferratu
zapomněli. Nicméně asi za čtvrt hodiny jsme se rozhodli pokračovat. Skála klouzala
jak kdyby na ní vylili lubrikant .My jsme však hoši silní a na lubrikaci zvyklí a lezli jsme dál. Po
další čtvrthodině se ale rozpršelo už hustě a konečně někdo z nás zjistil
k čemu je to, co nám dělá hlavu těžkou a zvítězil tak rozum. Sestupovali
jsme. Spíš jsme klouzali po skále. Dolů jsme však přes pár škrábanců dolezli a
šli hledat zbytek. Seděli v miniaturní kavárničce v teple a evidentně
se bez nás nudili. Inu tak to bez veselých chlapců bývá.
Pršet nepřestalo a tak jsme se vrátili k autu a ještě
na parkovišti jsem já, Ondra a Dan museli světu ukázat, jací jsme machři a
opravili jsme zamykání rakve na střeše. Ano nutno podotknout, že to rozbité
vůbec nebylo, ale zkrátka jsme si poradili. Čekali jsme ale trošku větší
potlesk.
Po našem zásahu nám už nic nebránilo vrátit se do Prahy. Já
se vrátil konečně spokojený, protože po dlouhých čtyřech měsících ležení,
nicnedělání a operování jsem se konečně dočkal těch úžasných hor. A už se
nemůžu dočkat dalších pěkných hor .
