Stejně jako má Tolkien svého PÁNA PRSTENŮ, i já mám svou
trilogii. Nikoliv však o hobitech, ale o omrzlých prstech. Jelikož jsou o dost
menší než běžné prsty, napadá mne, že bych si je mohl nějak Hobitsky
pojmenovat. No každopádně jak dál
probíhalo léčení…
Po operaci jsem ležel, smutnil po chybějících prstech a
říkal si, že už se konečně začnou hojit a brzy budu opět skákat přes kaluže.
Patrně jsem však skákal přes kaluže i v noci, ve snu, a několikrát se mi
podařilo vší silou kopnout nohou do zdi, nebo do tyče postele. To pak mělo za následek
krvácející stehy a nepříjemné převazy. Nicméně, pořád jsem nějak předpokládal,
že se mi prsty hojí tak jak mají.
Jednoho dne jsem tak zase odvezen na kolečkovém křesle na
převaz. Klasicky si lehnu, úpěnlivě koukám do stropu, abych neviděl tu hrůzu,
co mi zbyla na nohách, a trpělivě čekám na převaz a na moji vysněnou injekci,
nebo aspoň na Tramal proti bolesti. Přichází doktor, který mě měl na operaci,
mrkne mi na nohy, zatváří se nehezky a bere rukavice. Ještě nepanikařím. Když si však vyžádá
skalpel, polijeme mě horko. Běžně se potím hned, jak se dostanu do 10m od
převazovny, ale teď ze mě doslova leje. Ptám se, co se jako bude dít. Prý mám
infekci, zánět a je třeba se toho zbavit. No a teď to začalo. Popíšu to tak,
jak to probíhalo, protože větší bolest jsem v životě nezažil. Troufnu si
to srovnat s porodem. Již porodivší matky budou hudrovat, že to srovnávat
nejde, ale pokud nepromluví nějaká matka, co měla v amputovaných prstech
infekci a tento spor nerozsekne, je to tvrzení proti tvrzení. Takže si dál budu
svou bolest přirovnávat k porodu pěknýho cvaldy. Ještě podotýkám, poslední
oblbovák jsem měl více jak 12 hodin zpět, takže jsem byl velice citlivý ne jen
po psychické stránce, což je o mne všeobecně známo, ale i po stránce fyzické.
Nuže… sestřička mi pevně chytla nohu a doktor skalpelem,
nebo nůžkami bodnul do prstu, aby otevřel zacelující se ránu. Bolest ukrutná.
Ani jsem si ji pořádně nevychutnal, a hned přišla další. Doktor sevřel zbytek
mého prstu a mačkání vytlačoval krev, hnis, sliz a já nevím co ještě. Chtěl
jsem v ten moment řvát, ale jen jsem hekal a hlavou mlátil do lůžka, na
kterém jsem ležel. Při tom jsem křečovitě držel kovovou konstrukci a cukal
sebou. Celé tělo napnuté jak prak a já jen čekal, kdy mi z břicha vyskočí
vetřelec jako ve slavné scéně stejnojmenného filmu. Vetřelec nevyskočil, ale z prstu
mi podle mě vyskákalo všechno, co mohlo. Když jsem pak viděl krvavé ruce
ranhojičovy, šly na mne mdloby. Abych se probral, řekl mi, že teď „už“ jen
pravý palec. No krve by se ve mně nedořezal a stejně jí ze mne teklo jak z vola
napumpovaného heparinem. Vykřečoval jsem
se do zdárného konce, ale přišla další záludnost. Pan doktor si vyžádal injekci
plnou peroxidu. Se slovy „trošku to štípne“ mi vrazil hrdlo injekce bez jehly
do otevřeného prstu a peroxid tam stříkl. No zážitek to byl neskutečnej, myslím,
že ho nikdy nezapomenu. Pak už mě čekalo
jen obvázání nohou, s díky jsem odmítl prášek a vydupal si injekci a
nechal se na vozejku odvézt na pokoj, kde jsem konečně vypnul. Podobné postupy
probíhali prakticky ob převaz a mě se tak ležení v nemocnici protáhlo na „krásných“
14 dní.
Popisovat každý převaz, kdy jsem trpěl, jako zvíře, nemá
cenu, tak snad jen ve stručnosti jak se mi líbilo ležení…. Skoro 5 dní jsem jen
ležel. Používal jsem bažanta, jedl jsem v posteli, četl si, spal a koukal
na filmy. Návštěvy jsem měl každý den a musím říct, že nebylo nic lepšího, než
když se ve 14:00 objevila nějaká známá tvář, vyvezla mě na chodbu a celou dobu
mě bavila. Jako bonus samozřejmě byly knížky a časopisy a nějaké pochutiny,
jelikož jídlo v nemocnici má mnohdy k jídlu opravdu daleko. Ještě, že mě nikdo nešikanoval, když jsem to
nesnědl. Další věc, co se mi nelíbila je čistota, a to z toho důvodu, že
tam prostě čisto nebylo. Nevím, jestli je to tak složité udržet tam pořádek, ale
prostě mi to všechno přišlo fuj.
Dny plynuly, převazy se opakovaly a mé svaly mizely před
očima. To co byl dřív sval nyní vypadalo jak XXL pyžamo přehozené přes šňůru
(holenní kost). Zděsil jsem se, že tento kus hadru má ještě někdy mé, ne zrovna
útlé, tělo dostat na nějaký vrchol. Jediný pohyb mých nohou byl ve snu, kdy jsem
vylezl na nejednu osmitisícovku a při tom se pokopal se zdí, a potom když táta zjistil, že můj strach z bolesti je tak velký, že stačí přiblížit
ruku 50 cm od mých prstů a já začnu zděšeně cukat a kopat. Tohle posléze
zjistilo více lidí a se slovy „ To je hustý“ to zkoušeli několik minut a já byl
unaven jak po maratonu. Citlivé nohy mi pak byly potvrzeny od sestřiček, které asistovaly u operace. Prý při operaci vše OK,
bolesti jsem neměl, ale jak jsem lechtivý, pořád jsem se jim cukal i v narkóze.
Díky této vlastnosti jsem se stal všeobecně známý po celém oddělení a zejména
sestřičky dole na ambulanci se mnou mají docela rodeo.
Pobyt v nemocnici pokračoval v zajetých kolejích,
pravačka se zlepšovala, levačka stále zlobila. Přesto jsem byl po dvou týdnech
propuštěn a nechal jsem se tak obskakovat doma.
První jídlo, co jsem si nechal udělat, byly párky v rohlíku.
Naivně jsem si myslel, že vše už je v pořádku a s klídkem
jsem šel na převaz. Dole v ordinaci, jsem nepotkal paní doktorku H. či
paní doktorku K., ale novou paní doktorku V., kterou jsem párkrát viděl při
vizitě na oddělení, ale jinak jsme se nesetkali. Naštěstí jsem však viděl známé
tváře sester, což mi zvedlo náladu. Přeci jen už jsme spolu něco prožili a
zejména sestra Tereza (doufám, že jsem správně odposlechl jméno) už ví, jak se
na mě položit abych nepokopal zbytek ordinace. Každopádně první návštěva je
přede mnou, lehce šprýmujeme, ale paní doktorka V. si bere rukavice, nůžky,
pinzetu a ještě nějaký železo. Zvuk železa (karabin atd.) miluju, z tohoto
železa mne však jímá hrůza. Můj nejhorší zákrok, který jsem zažil ještě na
oddělení je zpět. Bolest stejná. Jediné co je rozdíl, že nohy mi drží hezčí
sestřička a železem do mě píchá hezčí doktorka. Nepříjemné to je ale úplně stejně.
Jsem zpocený všude, kde to jde. Druhá sestřička se mě ptá, jestli neomdlívám.
Bohužel ne. Cítím všechno. Paní doktorka V. se však snaží být rychlá, omlouvá
se mi. Sestřička T. na mě chápavě kouká. Snažím se nekopat, ale nejde to, bolí
to a vůbec, kdybych mohl, vezmu nohy na ramena a uteču. Jsem však pevně držen a
na ramena si můžu dát leda ufiknuté prsty, kdybych je našel po operaci někde v odpadu.
Zákrok po několika minutách končí a já zase začínám být
člověkem. Paní doktorka V. mi jako jedna z mála v celé nemocnici vysvětluje,
co dělala (i když bez toho popisu bych se obešel) a hlavně proč to dělala. Konečně
něco vím, a i když byla bolest k nevydržení, vím proč se to udělat muselo a paní doktorce
tak děkuju. Za informace jsem rád, ale bohužel se dozvídám, že druh bakterie,
která si dělá párty v mé levačce je stále neznámý. Dostávám antibiotika,
které snad zaberou, a hlavně, na tuhle srandu budu chodit každý den. Zkouším
smutné oči jako kocour v botách ze Shreka, že by snad stačily ty prášky,
ale jsem rázně odmítnut.
Hned druhý den, opět to samé, opět kopu, cukám se a hekám
bolestí. A pak najednou, kde se vzala, tu se vzala, v palci se mi objevila
nějaká malá kůstka. Nevím, jestli mi ji tam po operaci zapomněli, nebo tam
nějakým zázrakem vyrostla, nebo mi tam spadla z nebe, každopádně mi jí
paní doktorka V. musela vydloubnout. Což bylo opět bolestivé, ale tento objev a
zákrok mne utvrdil v tom, že udělám přesně to, co mi paní doktorka V. řekne
a kdyby do mě chtěla dloubat pinzetou hodinu, tak se nechám. Sestra Tereza (zní
to jak v kláštěře) mne vždy nějak zázračně obváže, že ani nemám tendenci
ji kopat a nebolí to. Další dny se pořád prst mačká a dloube, ale bolest je už
menší, paní doktorka V. a sestřičky příjemnější a já usměvavější. Po několika
dnech, kdy dojíždím do nemocnice každý den, konečně nastal kýžený verdikt –
infekce je pryč! Mám chuť paní doktorku
i sestřičky obejmout, což si ale netroufám. Přeci jen podobné věci dělám, jako
každý slušný chlap, až po čtvrtém pivu. Tak snad jen DÍKY DÍKY DÍKY.
Levačka mě pořád lehce pobolívá, ale snad se už konečně
hojí. Na pravačce už mám vyndané stehy a už ji nemám ani převázanou. Přelepovat
už mi to taky nechtějí, tak si vždycky vyprosím při odchodu místo lízátka
náplast, ať na to nemusím koukat, když si sundám ponožky. V pohybu už mě pravačka skoro neomezuje.
Sice ještě chodím po patách, ale to spíš jen ze zvyku. V botě mi vůbec nepřijde,
že nějaký článek chybí. Bohužel mimo botu už to vidět je docela dost, ale zase se vracím do dětských let a nosím ponožky tzv. na lachtana. No na to
si snad člověk zvykne a jak mi řekla jedna kamarádka – můžu v klidu ležet
na zádech, koukat na televizi a nebudou mi překážet nohy.
Potvrzeno, sedí to. Zkrátka všechno zlé,
je k něčemu dobré.
