Zugspitze aneb boj s deštěm a tmou

Zugspitze? Nejvyšší hora Německa, která dle předpovědi počasí hlásí pouze velmi lehký déšť oproti ostatním vrcholům, které jsme měli v plánu. Jedeme!

Ve skromnější sestavě než obvykle nabíráme Hanku na pražském nádraží a společně s Kubou, řidičem, a

Pavlou Vlhkou Buchtou, květinkou naší výpravy, vyrážíme směr Mnichov. Zvyklí na noční cestování (převážně já, který jsem byl od mé drahé vybaven růžovým nafukovacím polštářem Ikea, jelikož v noci neřídím, ale spím) jsme po desáté hodině večerní opustili Prahu. Cesta probíhala v klidu až na průjezd Mnichovem, kde byli jakési objížďky a Kuba, nemoci spát -jelikož řídil, nás stále upozorňoval na zdejší muzea. Z Mnichova na Ga-Pa a pak už jen kousek k parkovišti, kam přijíždíme asi ve 4h ráno. Hodinu se prospíme a pomalu začínáme balit na cestu. 

Vyrážíme za rozbřesku. Cesta na Zugspitze by měla trvat asi 8h. 

Volíme trasu přes soutěsku Hollental. Marně jsme doufali, že to stihneme ještě před příchodem hlídače, nicméně v půl sedmé ráno od nás již vybírají eura za průchod soutěskou. 1/4 eura - dle toho, zda vlastníte či nevlastníte AV. Nerad platím, tvářil jsem se nevrle.

Soutěska je příjemným zpestřením celodenního výstupu.. Určitě stojí za to jí projít. Jedinou výhradu bych měl k tomu, že je zde až přílišpatrný zásah člověka.. Sem tam nějaká ta trubka a podobně. Cestou se celkově častěji než kdekoli jinde povalují po zemi papíry od sušenek a láhve. Zjevně díky lepší dostupnosti turistům.

Nad soutěskou se nachází údolí, ve kterém zjevně kdysi byla chata, teď je tu ovšem rozestavěná chata, nad kterou krouží jeřáb a kolem kmitají ukrajinci. Pro nás docela zděšení:)

Z údolí jsme se vydali po pravé straně směrem ke skalám, kde začínala první ferrata. Měla obsahovat dvě zajímavá místa - žebřík a Brett - z nich údajně Brett měl být trochu zábavnější. 

Jedná se o traverz z kramlí, který však není zasazen v kolmé skále, takže se není čeho bát. Dokonce mě na tom místě předběhl jakýsi místní alpinista:)

Po ferratě, která se skutečně nevyznačuje obtížností, následuje prudší výstup. Přecejen.. Museli jsme během dne vystoupat cca 2200 metrů a stále to převýšení nepřicházelo. 

Naneštěstí nás kolem jedenácté hodiny potkal déšť. Byli jsme asi půl hodiny chůze od ledovce. Všichni, kdo nás ten den předběhli, se chvatně vraceli zpět, nechápavě na nás mávali rukama a nabádali nás, abychom to taky vzdali. Prý špatná předpověď, bouřky, déšť. 

Zastavili jsme se a svolali poradu - kdo je pro jít nahoru, kdo dolů, kdo chce spát v jeskyni (neznámo zatím v jaké). Vzhledem k tomu, že jsme v rozhodování pružní asi jako můj zaměstnavatel v reakcích na mé prosby, trvalo nám hodinu, než jsme se hnuli z místa. Kuba zatím pročesával okolí. Padla mlha, takže jsme neměli zdání, kde zrovna je. Pavla se usadila na bobek a čekala. Já stál vedle a čekal jsem. Oba v nových pláštěnkách. Po nějaké době se Kuba začal vynořovat z mlhy a valil se k nám, že prý má převis.. Nevalil se pouze on, ale i kameny, které mi mou právě sundanou pláštěnku, válící se na zemi, celou rozcupovaly.

I šli jsme hledat úkryt.. Nejdříve jsme objevili velký kámen, pod kterým zjevně někdo spal, místa ale tak pro jednoho. Poté krásný převis! Sice trochu nepohodlný na sezení (později jsme usoudili, že je nepohodlný prakticky na cokoli), ale v tu chvíli naše jediná naděje. Sedli jsem si pod něj, nakrmili jsme se a uvažovali jsme. Samozřejmě jsme tam chtěli přespat, nicméně jen já měl karimatku. A výtečný spacák! Ostatní jen spacáky. K rozhodování nám napomohlo to, že do převisu začalo pořádně zatékat. Všechna voda ze skal tekla dovnitř. Rozhodli jsme se, že to vzdáme, a půjdeme dolu. Kuba se mezitím ztratil, že prý jde omrknout terén. Našli jsem ho pod tím velkým kamenem spokojeně chrnět. Sice na něj lilo, ale Kubík si z toho nic nedělal, hodil přes sebe žďárák a spal. Taky chudinka celou noc řídil!

Při sestupu jsme potkali Čecha, který nám oznamoval, že jeho kamarádka dostala strach a odpojila se, nicméně on se nebojí vlka nic a jde vesele dál i přes nepřízeň počasí! Borec!

Trochu nás ale nahlodal.. Dolu se nám nechtělo. I přes ztrátu několik hodin a nemožnost realizovat náš původní plán jsme i přesto šli do rizika. Do rizika, že budeme muset spát na Zugspitzi, kde to bude jistě nekřesťansky drahé. A že druhý den to bude sakra štreka dolů! Tak jsme šli nahoru. 

Konečně jsme se blížili k ledovci, když vidíme našeho vejtahu, jak jde směrem k nám a říká, že ledovec nelze vyjít, že je to samý led a žádný sníh. Vzdal to.. My už to ale vzdávat nechtěli, když jsme byli tak vysoko. Škrábali jsem se po ledovci nahoru a musím říct, že to šlo vážně špatně. Kdo píše, že tu nejsou třeba mačky a cepín, tak tu nebyl v tomhle počasí. Naštěstí byly vidět trhliny.. S každým krokem jsme museli do ledu hranou boty vyrývat místa pro stoupání. Litovali jsem Pavlu, která neměla tak ostré hrany a lezlo se jí vážně spatně. Když už jsme konečně překonali ledovec, Pavla byla stále dole. Zdola pokřikovala cosi o tom, že nemůže nahoru ani dolu. A jak už to v hororech bývá, rozdělili jsme se..

Kuba se šel podívat, jak je na tom Pavla, a my s Hankou jsem šli najít výstup na ferratu. Pomalu jsem stoupali po ferratě nahoru, když zavolal Kuba. Prej jdou dolu a my máme jít sami nahoru! Přišlo mi to jako nejhorší nápad celého dne. Zamítnuto. Buď všichni, nebo nikdo. Nakonec se teda přidali k nám a šli pomalu za námi. Pavla byla asi dost v šoku, protože jí to ujelo, sjela do nějaké trhliny, která naštěstí nebyla hluboká, ale zato se z ní nemohla dostat ven, tak jí musel Kuba tahat na laně. Pavle patří velký obdiv, že šla dál, a má u nás novou helmu zdarma:) Růžovou. Vrcholová ferrata trvala asi dvě hodiny. Po celém dni jsme toho měli vážně dost, a ačkoli to nebylo obtížné, bylo to namáhavé. Na Zugspitzi jsem vylezli v osm hodin večer. Právě tam probíhal jakýsi galavečer či co, takže si všechno osazenstvo nejvyšší hory Německa vyšlo fotit západ slunce. (Hora je známá tím, že nahoru vede lanovka - za cca 30 euro - takže se sem vydávají rodiny s dětmi na vyhlídku apod.)

Když nás spatřili, jak se škrábem na vrchol a fotíme se tam, začli náš výstup oslavovat ne přímo libozvučnými německými hláškami a máváním. Jeden si nás dokonce fotil. 

Když jsem slezli z vrcholu a došli na jakousi plošinu, kde se toto divadlo odehrávalo, začali nás plácat po ramenou a zasypali nás otázkami o tom, jak jsme do dokázali, kdy jsme vstávali, kolik nám to zabralo času a všechno to doprovázeli gesty se vztyčeným palcem. Jako by nebylo možné to vyjít pěšky. Musím uznat, že jako narcisovi a člověku s přebujelým egem mi to dělalo docela potěšení:) 

Užili jsem si svých pět minut slávy a šli jsme hledat nocleh. Ceny byly dle očekávání vyšší. 28/18 euro za noc. Hanka měla asi 14 euro, já nic:) I čekali jsme na zbytek.. Celé dvě hodiny schovaní v závětří, totálně promrzlí, bez možnosti dát si pivo, protože pravděpodobně nemáme ani na nocleh. 

V deset se Kuba s Pavlou blížili k vrcholu. Za tmy. Kuba s čelovkou, Pavla naslepo. Prý se jí rozbila. Kuba v dobré náladě, údajně si to vážně užil, Pavla až do neděle nepromluvila ani slovo. A to s Kubou umíme rozvázat holkám jazyky:) 

Vysypali jsme na stůl drobné a se slovy.. Sorry, we have a problem.. jsme šli k okénku. 

Ano, neměli jsme dostatek peněz. Kluk byl naštěstí v dobrém rozpoložení a dal nám všem slevu na AV, takže nám ještě zbylo:) Hnali jsme se rychle do pokoje a spát.. A já se konečně těšil, až vyzkouším můj nový spacák:) Ohřál mě během minuty. 

Ráno a jsme vstali a nějak se dostali domu, tak už bych tu nerad rozebíral:)